In love with you 1.

Ten zatracený kufr nešel zavřít. Už jsem zkoušela snad vše, včetně skákání, ale byl naplnění k prasknutí. Pokud mi mamka nedonese ještě nějakou tašku, oblepím to izolepou. Snad mi to pak i s ní řidič autobusu bez problémů naloží. Nemají rádi rozsypané hadry v nákladovém prostoru…

Jenže co jiného, co mám dělat? Víc jak tři týdny budu v "divočině" a na to potřebuju pořádnou výbavu. Nejsem přece žádná zálesačka! Ne, já se určitě nespokojím s malým batohem na zádech. Ale zpět k mému kufru. Nějak jsem ho přece jen zapnula, díky, bože, za to. Mamka už čekala dolů a taťka mi s tím těžkým krámem pomohl ze schodů.

"Těšíš se?" zeptala se mamka nadšeně, jako by snad sama měla jet do té již zmiňované "divočiny". No jo, to je radosti, že se zbaví na takovou dobu své starší dcery. Bohužel, ta mladší se nikam nechystá a má prázdniny.

Jen si užívej, maminko, tvoje dcera jde tvrdě makat. Naposledy jsem se rozloučila s ní, i s malou Claire. Obě byly rády, že odjíždím, jen Claire o něco víc. Jak sama říkala, konečně jí prý nebudu otravovat. Pravda je, že to bude spíš naopak. I když, utírat stoly a pucovat záchody na letním táboře asi taky nebude žádná výhra. Peníze za to ale nabízeli pěkné, navíc mi zařídí dopravu a budu mít možnost se účastnit různých aktivit, když budu chtít.

Když mi přišel dopis s vyrozuměním, že mě berou a tohle tam bylo, musela jsem se začít smát. Já na hudebním táboře, no jo, už to tak vypadá.

Táta mě odvezl jen na nádraží. Tam už si mě přebrala ženská v triku s logem tábora. Autobusů tam bylo metele a těch děcek. Do jednoho jsem se nacpala i já. Byl snad plný holek v mým věku, možná mladší a některý i starší. Součástí dvouhodinové cesty byl nějaký úvodní program. Moc jsem se o to nezajímala, ale když jsem tu, tak budiž.

"Zpěv, hudba, tanec v čele s jednou nejoblíbenějších kapel v Anglii..." poslechla jsem její vehementní projev a všechny dívky začaly pištět. Něco mi uniklo?

"Kluci z One Direction už čekají v táboře a moc se na vás těší! Váš letní hudební sen právě začíná!" její výkřik vyburcovalo dívčí publikum natolik, že jsem měla pocit, že asi ohluchnu nad ječivými zvuky. Věděla jsem, že jsou teď populární, přeci jen nežiju v jeskyni. A lhala bych, kdybych řekla, že jsem si sem tam nějakou píseň neposlechla. Ale abych takhle vyváděla? Tohle dělají moderní trendy. Vymývají mozky puberťačkám, jo, jinak to vážně nevidím.

Když jsem viděla výraz té vedle mě, přímo mi došlo, co si představuje. Ona a jeden z tý skupiny někde u jezera a on jí řekne, jak jí nemiluje. To je právě to hrozný - nikdy se to nestane. Obzvlášť, když po tom touží všechny.

No, mají se na co těšit, superboys. Projev skončil, stejně jako jekot. Znovu jsem se zabořila do sedačky a zbytek cesty měla sluchátka v uších. Ony mezitím nějak blbly, posílaly si psaníčka a podobné blbiny. Bylo to v rámci toho menšího programu, aby se jim zkrátila cesta. I když jsem patřila do jejich věkové kategorie, moc jsem se k nim nepřipojovala. Už jen z principu, protože já tam budu jako pomocná síla. Ale kecala bych, kdybych řekla, že se netěším. Většina lidí tam má být v mém věku, teda kromě zdravotních sestřiček a kuchařek. To brali většinou lidi s nějakou praxí. Mohlo by to být fajn. Navíc nebudu v zápřahu 24 hodin denně, a jak jsem četla reference na netu, nějaký čas pro sebe tam taky mít budu.

Cesta nakonec končila pod menším kopečkem, který jsme si měli vyšlápnout sami. No to bude něco, s tím mým kufrem. Díky za ty kolečka. Jiné slečny taky uvažovaly tak chytře jako já. Ostatní se táhli s taškami. Jeden autobus už tu byl. Musím uznat, že jsme byli pěkná banda. Jeden překřičoval druhého a bylo hezké, jak se lidé seznamovali. Já nikdy neměla ráda moc lidí najednou, tak jsem stála stranou. Ale až se rozkoukám, bude to fajn.

A pak jsme to všichni spatřili. To úžasné jezero, které se do dáli třpytilo jako tekuté stříbro.

Teda, to upoutalo mě. Ostatní spíš zajímal obrovský nápis ohlašující, že se nacházím na místě plném přání, které již brzy budou splněna. Z reproduktorů, které byly umístěny na stožárech se linula hudba a v dáli stálo menší pódium, na kterém stálo pět osob, a to od nich ten zvuk pocházel. Aha, tak proto ten obrovský jekot. Popošla jsem trochu blíž k pódiu, ale ozvala se další salva řevu, tak jsem se zase vzdálila. Nechala jsem se u velké brány zapsat a už jsem pádila hlásit se 'do služby'. Kufr jsem si odložila do chatky, kde budu celý ten měsíc "tábořit" ještě s nějakou holkou, která tam ale nebyla, a šla jsem se mrknout, jak to tu vypadá.

Musím uznat, že ten areál byl krásný. Všechno dřevěné a přírodní. Hlavní budova byla ze všech obydlí největší. Kolem ní bylo nespočet chatek pro další táborníky a z druhé strany budovy bylo pódium a taky brána, kterou jsme přišli.

Nejvíc se mi ale líbila ta kamínková pláž a molo. To bylo jak vystřižené z nějaké fotky. Už předem jsem věděla, kde budu trávit hodně času. Takové místo po tom přímo volá. Z mého myšlení mě ale probudil rozhlas, který hlásil všechny zaměstnance do hlavní budovy a táborníky k pódiu. Podle instrukcí jsem se tam vydala. Rychle jsem obhlídla celý personál. Jak se zdálo, byla jsem tam nejmladší. Teda, papírově určitě, jak jsem později zjistila. Ovšem zas velké věkové rozdíly mezi námi nebyly.

"Na úvod, jsem Jane a mám vás tu na povel." usmála se sympatická blondýna kolem třicítky.

"Pravidlo číslo jedna - všichni si tu tykáme." další úsměv.

"Pravidlo číslo dvě - svou práci bereme zodpovědně, s radostí a nasazením." mávala složkou s nějakými papíry.

"To jsou všechna pravidla. Prosím, abyste jednotlivě přistupovali ke mně, já si vás odškrtnu a dám vám tady tuhle složku, ve které máte vše o táboře programu a práci, kterou budete vykonávat. Věřím, že si to tu všichni bez problémů užijeme!"

Bylo fajn, že všichni byli tak přátelští. Hned jsem se cítila lépe. Naše hostující hvězdy se totiž najedí jako první, aby je tu pak holky nerozcupovaly. Mají se jim sice plně věnovat, ale tohle budou riskovat, až se situace mezi děvčaty trochu uklidní a ony nebudou omdlívat nebo vřeštět pokaždé, co je uvidí. Jane vycítila, že i když jsem mladá, nemám tenhle problém, takže mě hned zapřáhla do práce. V kuchyni panovala přátelská atmosféra. Dereck mi chystal talíře a já je dávala na stůl. Pak konečně přišlo na řadu hotové jídlo, které jsem pokládala na obrovský, dlouhý švédský stůl.

"Bože, tohle není tábor. To je rekreace." mumlala jsem si pro sebe, když jsem nesla banánové jednohubky polité čokoládou. Takhle si nejíme ani doma.

Kluci už stáli ve dveřích, všimla jsem si jich jen letmo, ale donutilo mě to přidat. Po druhé straně, přišlo mi divné si jich nevšímat, když tu přišli a já jsem tu sama.

"Ahojte, jídlo už je skoro všechno na stole." řekla jsem teda a kývla ke stolu. Koukali na mě jak na zjevení. Nevím, jestli čekali jekot, ale k tomu já se určitě nesnížím. "No.... " odkašlala jsem si s posledním tácem v rukou. "Budete jíst nebo tu stát?" možná to bylo trochu drzé, ale koukali divně a já se pak taky cítila divně. "I s hezkou obsluhou, to si nechám líbit," prohlásil jeden. Na to jsem jen pokrčila rameny a položila tác na stůl. Docela hezky se mi povedlo to naaranžovat - nic přehnaného, ale povedeného. Až budu dělat stoly pro tu bandu lidí, nebudu to stíhat, ale přiznávám, že na tomhle jsem si záležet dala. Už jen chyběla růže uprostřed stolu. "Co byste rádi na pití?" pohledem jsem sklouzla k místu, kde mají stát barely s džusem pro táborníky. Kdykoliv během dne se tu mohou jít napít. Dereck to asi ještě nestihnul přichystat. Trvalo to, ale nakonec se všichni shodli.

Takovou pětku jsem ještě neviděla. Udělali v jídelně rachot jak zástup puberťáků. A to jich bylo jen tak málo a na výběr taky moc druhů neměli.

"Ester, jeden Sprite, prosím!" zavolala jsem u okýnka. Než mi to donesla, začala jsem chystat další stoly, u těch jsem to nijak nehrotila. Ubrousek, příbory a talíř - toď vše. "Můžeme pomoct?" ozvali se téměř sborově. "V pohodě, je to moje práce." řekla jsem v klidu a přátelsky. Nedalo mi to a po očku jsem na ně občas mrkla. V televizi jsem je už tolikrát viděla, zajímalo mě, jací jsou ve skutečnosti, když už je mám takhle naservírované. Bylo to potají, takže jsem si ani nepřipadala jako šílená fan. Byla jsem jen zvědavá. A za zvědavost se nestřílí no ne?

"Jeden Sprite." flašku jsem položila doprostřed stolu a s broukáním odešla. Zase hráli pomalou píseň. Bože, kdy už zahrají něco veselejšího? Bylo hotovo. Všechny stoly jsem dodělala a ještě mi zbýval nějaký čas. Kluci tam pořád seděli a bavili se, takže jsem si je nerušeně prohlížela. Jména jsem znala, ale nedokázala jsem si je zatím přiřadit. To se poddá, až tu s nimi budu déle. Znala jsem vlastně jen toho blonďáka - to je Niall. Zbytek už nevím, přitom jsem jejich jména slyšela tolikrát v televizi. A musím uznat, že jsou vážně hezcí. Na každém se mi líbilo něco, ale asi nejpřitažlivější mi připadal ten nejhlučnější, nejvyšší a taky nejkudrnatější. No jo, Harry. Docela se mi líbí jeho jméno a příjmení. Jako by se narodil pro slávu. Stačilo mi vyposlechnout pět minut jejich rozhovoru a nejen, že jsem si k nim už dokázala přiřadit jména, ale i dokonce trefná přídavná jména. Vyhoupla jsem se na malý pultík.

Chvíle pauzy. Dereck si přisednul ke mně. "Tak co, jak se ti to tu líbí?" zeptal se. Jen jsem se usmála. "Jsem tu jen chvíli, ale zatím to vypadá slibně."

Koukala jsem kolem.

"Až na tu hudbu." vydechla jsem. Jsem tu pár hodin, ale už mi to leze na nervy. "Zatím pouští jen samé umíráčky, ale počkej, až to tu rozjedou kluci," kývl směrem k nim. "Já od nich slyšela jen pár songů, jsou dobří?" usmála jsem se. "Já si myslím, že jo," pokrčil rameny. "Ale můžeš se jich zeptat." rozesmál se, což nedej bože upoutalo i jejich pozornost.

"Ptala jsem se, jestli budete hrát něco lepšího než tyhle umíráčky." objasnila jsem a v duchu doufala, že si to nebudou brát osobně. Ale jak to vypadalo, jich se nemůže dotknout snad nic. "Krásko, my hrajem víc než jen to!" prohlásil veledůležitě Harry s úsměvem od ucha k uchu. "Klidně předvedeme," dodal Zayn s uchechtnutím. "Já si radši počkám na pravý vystoupení." mrkla jsem na něj a seskočila ze stolu.