Be Happy 25.

Kapitola: 25.

Autorky: Andy&Doms

Z tváře jsem si odhrnula zbloudilé pramínky vlasů a hluboce vydechla. Na to, že je konec dne a fouká silný vítr, je pořád docela horko. Možná byla hloupost ujít takovou vzdálenost pěšky, jenže když Zayn odjel po důležitém telefonátu do 'práce' vlastně mi ani nic jiného nezbylo.

"Jsem doma." zavolala jsem, když jsem se doloudala do domu. Zdál se prázdný, ale zdání klame, jak jsem zjistila později.

Mámu jsem našla celou vyhecovanou, jak pobíhá po kuchyni.

"Co se děje, že tak lítáš?" Vaření jsem podvědomě vyřadilo už dávno, i když, kdo ví. Když má nového přítele, je u ní možné vše.

"Ach, tady jsi." utřela si orosené čelo. Čekala jsem, že bude naštvaná kvůli té večeři, ale ona se smála jako sluníčko.

"Tady jsem," zopakovala jsem po ní kysele a překročila jednu z krabic ve dveřích, abych se vůbec do kuchyně dostala.

"Co se tu děje?" svraštila jsem obočí a zeptala se znovu, když mojí otázku napoprvé ignorovala.

"Já ti to nevolala? Stěhujeme se!" Její nadšení jsem sdílet rozhodně nemohla. Jak mi mohla takhle důležitou informaci neříct, proboha? Rychle jsem jí chytila za ruku, když chtěla znovu odběhnout... někam, a upřela na ní pohled plný otázek.

"Stěhujeme?" dostala jsem ze sebe po chvíli ticha.

"K-kam?"

"K Henrymu na jih." vycenila zuby.

Tak teď jsem vážně přišla o hlas. Mezi prsty jsem zmateně svírala tašku s věcmi na vyprání, ale když mi došel opravdový význam jejích slov, vyklouzla mi.

"On je na tom finančně docela dobře, má velký dům, kam bychom se všichni vešli a ty jsi vždycky chtěla psa, ne? Jeho dcera má bílého Bichona." mluvila, jako by si ani nevšimla mého výrazu. A vzhledem k jejímu nadšení a zaslepenému pohledu na věc, asi doopravdy nevšimla. "Je to na opačným straně města." konstatovala jsem. Pomalu jsem začala propadat hysterii. Ono to není jen na opačný straně, ono je to skoro mimo město! Amber i Lena bydlí coby kamenem dohodil, Zayn sice dál, ale dál na sever, což znamená dál od jihu.

"A co se mě třeba zeptat?" vyjekla jsem, s hlasem nějak moc vysoko. Není divu, protože místo nadšení jsem cítila jen paniku. Ona prostě udělá takové důležité rozhodnutí, beze mě, aniž by se jen slovem zmínila. Vždyť ta večeře byla předevčírem, to se rozhodla tak rychle, z minuty na minutu?

"Proč bych to dělala? Já tam jít chci a ty tu být sama nemůžeš, takže je to všechno vyřešené." ok, myslela jsem, že zle slyším. To je moje máma vážně taková ignorantka?

"Měla ses mě zeptat, já prostě nikam nejdu!" zavrtěla jsem hlavou. Dávala jsem jí snad málo najevo, že nemám Henryho ráda, že mě chce táhnout k němu domů?

"Ann." chytila mě za ramena.

"Tam nás čeká něco lepšího, věř mi, cítím to. Bal si pomalu své věci, v obýváku jsou nějaké další krabice, chtěli bychom to přestěhovat do doby, než začne zase škola." pohladila mě a pak se zase věnovala své práci.

"Já ale řekla ne." Stálo mě velké úsilí to zopakovat. Tohle jsem normálně nedělala, nestavěla jsem se proti ní, protože to prostě nejsem já, ale zoufalá situace si žádá zoufalé činy.

Položila keramickou vázu a zhluboka se nadechla. Viděla jsem, jak zatnula všechny svaly a zase se otočila zpět ke mně.

"Já říkám ano, tak buď tak milá a dělej, co jsem řekla, nebo se budu muset uchýlit k jiným, tvrdším praktikám, což bych nerada, protože jsi má dcera a já tě mám ráda."

"K jakým praktikám, mami? Protože já už jsem dospělá, víš? Je to už nějaká doba, co jsem oslavila osmnáctiny, a ty mi nemůžeš nařizovat, abych tam šla s tebou, protože to já neudělám." Nemůžu uvěřit, že jsem to řekla. V poslední době to s ní není v pořádku, ale tímhle to určitě nevylepším.

"Jsi dospělá? A co? Nejsi schopná se o sebe postarat, ale až to zvládneš, běž si, kam chceš, to je mi jedno, ale dokud studuješ a já to platím, půjdeš se mnou!" ztrácela nervy, asi je čas couvnout.

"Není to fér," pípla jsem zklamaně. Pořád ve mně bublal vzdor, ale držela jsem se na uzdě.

"Nechápu to, nikdy jsi taková nebyla. Od té doby, co s ním chodíš, jsi na mě drzá," zavrtěla hlavou, a pak si zase hleděla svého.

"Nejsem drzá, jen říkám svůj názor," popadla jsem pár ještě složených krabic a její odpověď zaslechla už jen na půl, při zavíraní dveře od pokoje. Byla jsem vytočená, i když, i tohle je slabé slovo. Kdyby si se mnou sedla a probraly jsme to, dokázala bych to pochopit, ale jen tak mi oznámit, že mám opustit svůj domov, to je nenormální. Kdybych měla čím přispět, přistěhuju se k Zaynovi, ani nezaváhám. Nepotvrdila se ani mámina absurdní teorie, tak nad čím jiným, než nad penězi, bych měla přemýšlet? Krabice jsem odhodila do kouta a svalila se do postele. Teď to balit rozhodně nebudu, nejsem žádná její ovečka.

Vztek rostl stejně tak jako vzpoura. Aniž bych nad tím přemýšlela déle, než by bylo možná potřeba, zapojila jsem adaptér do zásuvky a zapnula si dlouho nepoužívaný notebook. Byl přeci jen starší, a tak jsem nějakou chvíli čekala, než mi naběhla hlavní stránka googlu a já mohla začít hledat to, co bylo v tuhle chvíli jediné možné řešení - brigáda. Nedoufala jsem, že bych jí našla teď hned, po projetí jen pár stránek, ale chtěla jsem začít aspoň někde. Ještě bude koukat, kdo je tady ten neschopný, co se nedokáže o sebe postarat.

**

Zvonek narušil poklidné ticho, které vládlo celým naším domem. Už jsem klimbala, se zhasnutými světly a zapnutou televizí, ale tohle mě donutilo vstát a přehodit přes sebe bavlněný župan. Nechápala jsem, kdo to je a co chce, proboha, tak pozdě. Byla jedna ráno. Máma už dávno spala. Než jsem stihla vyjít ze dveří, ozvalo se další zvonění, a než jsem seběhla schody, stihl to ten člověk ještě jednou. Tímhle stylem neprobudí jen mámu, ale celou ulici. Naštvaně jsem odemkla zámek.

"Víš kolik je hodin?" obořila jsem se, aniž bych nejprve postřehla, kdo to vůbec je. Nepřidala mi tma, ani polo zalepené oči od rozespání.

"A víš, jak jsem se o tebe bál?!"

"Zayne co tu děláš? Je noc, proboha." vydechla jsem. Být tam teď někdo cizí, asi bych mu zabouchla před nosem, příště se musím alespoň podívat kukátkem.

"Přesně tak, je noc. A já se vrátím domů a zjistím, že ty tam nejsi. Venku tma jak v prdeli, k tobě domů je to dálka a ty neřekneš ani slovo! Na cos myslela?!" o krok jsem ustoupila, když jeho slova nabírala na hlasitosti.

"Šla jsem sem hned, co jsi odešel, to bylo ještě světlo." zavrčela jsem. Teď vážně nemám chuť na jeho ochranářské řeči.

"A telefon máš od čeho? Anebo jsi byla tolik zaneprázdněná, že jsi mi ani nemohla zavolat, že odcházíš, nebo nechat jeden vzkaz?"

"Zapomněla jsem!" rozhodila jsem rukama.

"Volal jsem ti!

"Měla jsem jiný starosti, kruci!"

"Nenašla sis ani pár zkurvených minut?" zavrčel. Tělem mě zatlačil do chodby a dveře za sebou hlasitě zabouchl.

"Prostě. Jsem. Zapomněla." odsekla jsem a vážně se krotila, abych nezařvala, když máma nahoře spí, jenže dnešní večer stál za hovno a on mě ještě vzbudí uprostřed noci a řve po mně jako bych byla malá holka. Což se právě snažím mámě vyvrátit.

"Na to ti seru, bál jsem se o tebe," hlasitost pomalu klesala, ale tón zůstával.

Nahlas jsem se nadechla.

"Promiň." protočila jsem očima, taky ze mě pára pomalu vyprchala.

"Už to prosím tě nikdy nedělej. Nemáš ani tušení, jaké scénáře se mi odehrávaly v hlavě."

"To nemám, ale zato vím, jaké se teď odehrávají v té mé." pozdvihla jsem obočí a než stačil zareagovat, vyšvihla jsem se na špičky a zajala jeho rty. Nezaváhal, jazykem vyhledal ten můj a hrubě mě uvěznil mezi zdí a jeho tělem. Jeho rozzuřenost se projevila v každém činu, co udělal.

„Au!“ zuby mě zatahal za kůžičku na krku a já instinktivně naklonila hlavu na stranu, aby měl lepší přístup. Druhý den tam budu mít několik fialových modřin, které nepůjdou zamaskovat ani tím nejdražším make-upem. V první chvíli jsem to chtěla stopnout a říct, že to přehání, ale tahle jeho hrubost mě kupodivu vzrušovala.

"P-počkej." odtlačila jsem ho a natáhla se po dveřích, abych bezpečně zamkla. Zámek zaklapl a já se ocitla zády natlačená tentokrát na botníku, až se mi jeho hrana bolestivě zarývala do boků. Moc jsme to nevnímala. Soustředila jsem se jen na jeho rty. Hravě mi je okousával, mezi ty svoje vsál můj spodní ret a pak znovu, o něco silněji skousl. Sykla jsem a ucukla, když to zabolelo o něco víc.

“Kurva,“  prsty si vjel do vlasů a odstoupil ode mě snad na metr.

“Nedokážu se ovládat, dneska ne, prostě pojedu domů,“ otáčel se k odchodu, ale já ho zastavila nesmělým  “Ale mně se to líbilo.“ Ještě teď jsem cítila dotek jeho zubů, nejen na tom místě, ale všude po těle.

"Tak se dneska neovládej." vyzvala jsem ho.

"Annie, tohle nebude žádné něžné milování," zavrčel, znovu blízko k mému obličeji. Místo odpovědi jsem se znovu přisála k jeho rtům a za pomocí jeho rukou sama obmotala svoje nohy okolo jeho těla, aby mě takhle mohl vzít do náruče.

"Tak ať to stojí za to." šeptla jsem blízko u jeho ucha, vyfoukávajíc teplý vzduch z mých úst. Kdyby to šlo, snad bychom se na sebe vrhli už tady, ale riziko, že se máma probudí, je moc velké.

"Hmm," zamumlal nepřítomně, obličejem se otíral o ten můj, až mě škrábalo jeho strniště, každou chvíli mi okusoval čelist, krk, pak znovu rty... Myslím, že jsem v jeho zubech našla novou zálibu.

"Prosím," nevím ani, o co jsem prosila, ale důležité bylo, že on to věděl. Někde v půli cesty do postele jsem ztratila tričko, před dveřmi letělo to jeho, a když jsme dopadali do postele, neměl už ani kalhoty.

"Ach,“ zavzdychala jsem, možná moc nahlas, když mi odhrnoval kalhotky a dotkl se tak přecitlivělého klitorisu.

Nepotřebovala jsem ani žádnou předehru, boxerky jsem mu stáhla jen na půl, ke kolenům, a už jsem ho v sobě celého cítila, jak si nemilosrdně bere, co nabízím. Možná, že to ze začátku bolelo, ale ostatní pocity byly o moc silnější. Lapala jsem po dechu a snažila se krotit své vzdechy, což se mi podařilo, když jsem se svými zuby zakousla do jeho ramene. Vražedným tempem přirážel boky proti těm mým a já jen ležela jako přikovaná, jeho dlaně na mých bocích, abych po prostěradla neklouzala. Zatahala jsem ho za řetízek a donutila tak jeho hlavu, aby se přiblížila k té mé. Políbil mě, ale musel mě kvůli tomu pustit a podepřít se. To ho také donutilo malinko zpomalit, ale jen co nabyl jistotu v paži, o kterou se opíral, začalo to celé od znovu.

Roztáhla jsem nohy, co nejvíc to šlo, aby měl dobrý přístup a nohy si zkřížila v kotnících na jeho zádech. Jestli je to vůbec možná, byl teď ještě o něco hlouběji, než předtím. Vydechla jsem naposledy tak mělce a dlaň přitiskla k jeho ústům, abych zastavila jeho sten, když se zastavil. Stehny jsem ho přestala tak tisknout a jeho tělo, které se uvolnilo, zlehka zalehlo moje. Tohle bylo to nejúžasnější a zároveň nejšílenější, co jsem zažila. Jen při pomyšlení, že je ještě pořád ve mně a celé tohle jeho drsné chování by mohl zopakovat, se mi kroutily prsty na nohou. Jenže tělo to cítilo trochu jinak. Celá upocená, rozbolavělá a na smrt unavená jsem se donutila zvednout ruku, abych mu ji položila na krk a přitiskla se na jeho rty, tentokrát něžně bez nějakého dalšího úmyslu.

"Tohle bylo jiný kafe." svůj vlastní hlas jsem nepoznávala, zněl tak ochraptěle.

“Kdybych věděl, že se ti to líbí takhle, udělal bych to už dávno. A dělal bych to pořád,“ udýchaně se svalil na druhou polovinu postele a prsty propletl s těmi mými.

"Nejsi jediný, kdo nevěděl, že se mi to líbí takhle." přiznala jsem. V tomhle mě nepoznává jen on, ale poznávám se i já sama. Cítila jsem tu změnu oproti našemu prvnímu milování. Napoprvé byl něžný, fajn, protože jinak by to asi bolelo mnohem víc, ale teď budu dávat přednost drsnějšímu Zaynovi, a ráda. Do sebe samé bych neřekla, že jsem tenhle typ, že se mi tohle bude líbit. Po druhé straně, dělat to pořád stejně by taky byla nuda.

"To ses vrátil až tak pozdě?" zabručela jsem do úplného ticha, přerušovaného jen našimi hlasitými nádechy. Nakonec je dobře, že jsem odešla domů, protože sama bych se v jeho domě nejspíš bála. A, řeknu to upřímně, nedopadlo by to takhle.

"Byl to celkem záhul." přitakal a prsty mě hladil po ramenu.

"Už tak mě naštvalo, že mě zavolali takhle narychlo, ale pořád jsem ve zkušební době a musím se osvědčit. No a pak mi volali kluci, ať jim jdu s něčím pomoct do dílny."

Zachvěla jsem se, když mi prstem obkroužil pupík.

"Aha, a když tě tam potřebují, tak proč tě vyhazovali?" zamračila jsem se.

"Nechci to rozebírat, Ann, je to složité." povzdychl si.

"Proč jsi ty byla naštvaná?"

"Nechci to rozebírat," vrátila jsem mu, jenže on mě obdaroval zamračeným pohledem. Jistě, když něco tají on, je to v pořádku, ale o mně musí vědět vše.

"Stěhujeme se, proto jsou všude ty krabice." zavrčela jsem. Možná si jich ani nevšiml.

"A takovou důležitou informaci jsi mi zamlčela? Kdy jsi mi to chtěla říct? Až budeš na cestě do nového domova?"

"Řekla mi to před pár hodinami, přišla jsem domů a ona balila věci!" naštvaně jsem se posadila a promnula si ramena s tím, že na sebe natáhnu alespoň nějaké tričko. V celém pokoji bylo nevídané chladno a bubnování deště bylo slyšet více, než obvykle. Zdrojem, jak jsem nakonec zjistila, bylo pootevřené okno.

"A, kam?" dostal ze sebe jen.

"Prý na sever, víc toho nevím, protože jsme se pak pohádaly."

"Stejně jsi pořád u mě, koupím větší postel, dám jí konečně do ložnice, kam patří, a bude to vyřešené." Stáhl mi tričko ještě o něco níž a pak mě přikryl až po krk.

"Mrzneš," vysvětlil.

"Nemůžu u tebe bydlet, dokud si nenajdu nějakou brigádu." odvětila jsem zatvrzele. Už tak to nemá s penězi jednoduché, není to fér.

"Blbost, jednoho roztomilého příživníka navíc bych zvládl," uchichtl se.

"Zayné." protáhla jsem a šťouchla do něj.

"Trvám na tom, navíc chci dokázat mámě, že se o sebe zvládnu postarat sama."

Zachumlala jsem se do peřiny a hlavu si položila na jeho hrudník. Tím pro mě byla konverzace uzavřena. Celé mě to tak unavilo, že jsem po chvíli usnula.

Nový díl, i když si to za komentáře k Breaking the rules moc nezasloužíte (představte si smutný, opravdu moc smutný obličej). Každopádně, Andy na to možná, zapomněla, ale já ne. Naše podmínka stále platí, 9 komentářů = další díl, jednoduché :). Pak je tu totiž ještě možnost, že se na to prostě vykašleme. A to nevyhrožuji, prostě mě to mrzí, nepíšeme to přeci pro sebe :).

Doms