Be Happy 28.

Kapitola: 28.

Autorky: Andy&Doms

Pěstmi jsem si protřela ospalé oči a v duchu si zanadávala, že jsem nakonec podlehla únavě. Čekat na Zayna by sice bylo na dlouho, protože venku už svítalo, ale aspoň bych byla připravená. Jmenovaný si právě skopával boty z noh. Byl ve tmě, pořádně jsem na něj ani neviděla a jeho černé oblečení ho ještě více schovalo. Nemusela jsem se na něj ani moc zaměřit, abych poznala, že naštvanost z něj pořád čiší. Naivně jsem doufala, že ho to za těch několik málo hodin přejde, ale jako by to v sobě dusil se záměrem vybít si to až na mě. Možná ani neví, že jsem tu, třeba když se schovám pod deku... nebuď naivní, jeho člověk tě sem dovezl, určitě ví, že tu jsem. "Zayne?" rozhodla jsem se teda udělat první krok. I když můj hlas zněl až směšně vyděšeně. "Ani se neozývej." trhlo se mnou, když sykl. Záda jsem znovu zabořila do měkké matrace a rozhodla se ho na chvíli poslechnout. Cítila jsem zvláštní pocit, který jsem do teď v jeho přítomnosti nezažila - strach z něj. Cinkání - ne, doslova hňápání s hrníčky a talířky se mnou při každé větší ráně trhlo. Mohl být ještě naštvanější, než předtím? Rozhodla jsem se zvednout z postele a zkusit s ním normálně komunikovat. Rozhodně lepší, než ho sledovat, jak vztekle likviduje nádobí. Po dalších deseti minutách ticha jsem se posadila. Srdce mi bušilo jak splašené. Nikdy jsem se nechtěla dostat do situace, kdy se na něj budu bát podívat, nebo promluvit. Upřímně jsem si myslela, že nikdy žádná taková ani nenastane, ale kde jsem teď?

"Zayne, co..." přerušil mě, sotva jsem začala.

"Co jsi tam, do prdele, dělala?"

Zaťala jsem bojovně pěsti a relativně v klidu mu odpověděla : "Hledala jsem tě, myslela jsem si, že..."

"Ne tys vůbec nemyslela!" znovu mi skočil do řeči. "Ale jo, chtěla jsem tě najít." odporovala jsem. Viděla jsem, jak se mu pohybuje ohryzek a jak mu naskakuje naštváním žíla na krku. "A čemus nerozuměla na větě do toho klubu nechoď?!"

Postavila jsem se, abych alespoň trochu mohla čelit jeho výšce. "Prostě mě nenapadlo, že... rád přeháníš a jsi až moc ochranářský." Vyčetla jsem mu.

"Aha," uchichtl se "takže jsem měl nechat toho chlapa, ať si tě vezme na zemi na záchodech jako lacinou kurvu, abys to poznala na vlastně kůži?" Jeho prsty se mi bolestivě obemkly okolo paže a párkrát se mnou zacloumal. "Proč říkáš takový hnusy, přestaň!" osočila jsem se. Bylo mi z toho zle, z toho jak to řekl. Představila jsem si to a chtělo se mi zvracet. "Víš, že mám pravdu," jeho obličej byl teď pár centimetrů od toho mého. "Víš, co by udělal, kdybych tam nebyl," hrubě mi zmáčkl tváře a donutil podívat se mu do očí. Zdály se mi ještě tmavší, než normálně. Tohle byl Zayn, který by mi dokázal ublížit. Snažila jsem se odolávat strachu, ale oči mě určitě musely prozradit.

"Pusť mě, hned." Jeho sevření ale ještě víc zpevnělo. S pootevřenými rty šokem jsem sledovala, jak mu cuká pěst a než jsem se nadála, vyletěla mu k mému obličeji. Reflexivně jsem si ho zakryla rukama a skrčila se.

Krčila jsem se vedle jeho ruky, která způsobila chvění zdi, o kterou jsem byla opřená. Hlasitě jsem dýchala a v uších mi pískalo. Kdyby to byla moje hlava, asi jsem na zemi a už nevstanu. Z očí, které jsem měla strachem vykulené, se mi vyvalily první slzy. Koukla jsem se na jeho krvavé klouby, pak na díru ve zdi, kterou jeho pěst zanechala. Tělo se mu nadzvedávalo, když se nadechoval a následně dlouze vydechoval. "Chtěl jsi mě uhodit," konstatovala jsem rozklepaně. Opět zavládlo ticho, které přerušil po několika minutách až on: "Chtěl."

Polkla jsem hlasitý vzlyk, ale slzy jsem zastavit nedokázala. Vážně to chtěl udělat, neudělal, ale chtěl. Jeho ruka sklouzla ze stěny a já přemýšlela, kam to bude rychlejší - jeho koupelna nebo rovnou vchodové dveře. Vzhledem ke tmě a zimě jsem zvolila to první. Rozutekla jsem se k jediným dveřím v místnosti. Byla jsem jim na dosah, když mě chytily jeho ruce. Ocitla jsem se namáčknutá na jeho hrudníku, jeho paže mě doslova drtily v objetí. "Promiň mi." šeptal pořád dokola. Po několika minutách, kdy jsem se konečně vzpamatovala z prvotního šoku a trochu se uklidnila, jsem si opřela tvář o jeho hruď a uvolnila se. Slyšela jsem, jak nahlas a rychle mu bije srdce a jak hluboce dýchá. "Nikdy bych to neudělal, rozumíš?" chytil moje lokty a donutil mě se mu podívat do obličeje.

"Nikdy bych tě neuhodil. Nikdy." I přes to, co se stalo před pár sekundami, jsem v hloubi duše věděla, že mluví pravdu. Stejně ale, když jsem se podívala na poničenou zeď, potřísněnou kapkami jeho krve a představila si, že nechybělo málo a byl to můj obličej, měla jsem chuť utéct od něj co nejdál. Zavřela jsem oči a snažila si ten hrozivý obraz vyhnat z hlavy, alespoň na chvíli.

"Teče ti krev Zayne, dones mi lékárničku."

Čelem se opřel o mé rameno a dlaní mi jezdil po páteři, jako by se mě snažil uklidnit. Přitom to vypadalo, že to potřebuje víc on, než já. "Nech to být, zasloužím si to."

Povzdychla jsem si, a co nejsilněji ho zatlačila, dokud neudělal několik kroků dozadu. Strčila jsem do něj, až se zadkem posadil na postel.

"Co s tebou." zamumlala jsem a když jsem zaznamenala jeho pohled zezdola, prsty jsem zajela do jeho vlasů. Poprvé jsem viděla v jeho očích slzy. Klekla jsem si před něj, dlaň mu položila na tvář a pokusila se usmát. "Já vím, že bys mě neuhodil. Prostě ti ujely nervy, to se prostě... každému se to může stát. Naštvala jsem tě, vím to." I přes to, jak rozklepaně jsem se cítila, dokázala jsem ho uklidňovat. Absurdní.

"Neuklidňuj mě," zavrčel. Tentokrát byl ale jeho vztek namířený na něho samého. "Já jsem to chtěl udělat, chápeš? Přemýšlel jsem nad tím. Co když to příště nebude do zdi?"

"No tak nebude, a co mám říct." rozhodila jsem rukama a vstala. Našla jsem lékárničku, která byla v dost zbídačeném stavu a snažila se najít něco, čím bych mu to vydezinfikovala. "Máš tu nějaký alkohol?" vzdala jsem to přehrabování a vyndala jen čistý obvaz, protože nic jiného se stejně použít nedalo. Kývl k přihrádce pod umyvadlem. Nikdy jsem se mu v dolních poličkách tak nepřehrabovala, a tak není divu, že jsem skoro zalapala po dechu, když jsem uviděla to množství rozpitých a plných lahví. Kousla jsem se do rtu, abych nic neřekla a popadla poloprázdnou vodku. Aspoň na něco užitečného se spotřebuje. "Dej sem tu ruku." řekla jsem téměř až rozkazovačně. Bylo mi jedno, že pár kapek spadlo i na zem a že ho to muselo pěkně pálit. "Divila bych se, kdybys to neměl zlomené." konstatovala jsem. Bylo to škaredé, nemám ráda krev. Pořád nic neřekl, ale pohled upíral na mě. "Měl by sis asi lehnout, přišel jsi pozdě."

"Myslíš, že po tomhle jsem schopný usnout?" byla to spíš řečnická otázka. "Nic až tak hrozného se nestalo," pohled jsem zabodla do země. "Ty ses mě ani nedotkl a já předtím udělala taky hloupost, takže..."

"Ann.." zavřel oči a za pás si mě přitáhl k sobě. Bylo mi v tu chvíli jedno, že se vodka z jeho ruky vsákla do mého trička. Objala jsem ho okolo trupu a tváří se opřela o jeho hrudník. Bylo mi jedno, že už je ráno, pokud mu to pomůže, budu takhle u něj klidně do večera, aby se vyspal. "Lehni si, Zayne." pobídla jsem ho tiše po několika minutách. Když tak udělal, stáhla jsem z něj bundu a přikryla ho dekou. Ruku, kterou měl na peřině jsem trochu obvázala - co mi mé nemalé zkušenosti s tímhle "náčiním" dovolily, a pak přešla k oknu, abych mohla zastřít. "Budeš tu se mnou?" zachraptěl. Bez odpovědi jsem si lehla zpět k němu. Myslím, že pochopil. I přes všechny ty myšlenky, mám pocit, že usnul docela rychle. Musel být vyčerpaný, když byl celou noc vzhůru. 

Měly byste vědět, že tohle není poslední díl, který máme předepsaný. Když už jsme se do toho pustily, tak proč ne. Další pokračování bude záležet jen a jen na vašich komentářích, ale nebudu očekávat nic převratného, vzhledem k naší dlouho neaktivitě.

Doms