Be Happy 7.

 

90 minut utrpení. Tak by se dalo nazvat dnešní odpoledne. Tom, ani přes několikanásobné okřiknutí od lidí, nezavřel pusu. Když začaly běžet titulky, otočila jsem se k němu.

"Hele, je od tebe milé, že jsi zaplatil ten můj lístek, ale jestli sis chtěl povídat, nemuseli jsme jít do kina." usmála jsem se. Vytáčelo mě to, ale klidnila jsem se.

"Teď můžeme někam zajít a já ti to dopovídám." Ihned se toho chytil.

"Je to sice milý, ale já už jsem docela unavená." zvedla jsem se a zamířila za naší skupinkou ven. Díky bohu, že aspoň nepatří k těm pakům, co si schůzku vyloženě vynutí. I za cenu, že holka pak bude otrávená.

"Co tak zajít do restauračky na pizzu?" navrhl to Jeremy, když jsme vycházeli před kino. Postavili jsme se k zábradlí a já se o něj opřela. Konečně trochu čerstvého vzduchu.

"Vy klidně jděte, ale Annie už je unavená. Doprovodím jím domů." Promluvil Tom. Za to jsem mu byla vděčná.

"Jen jdi s nimi, já půjdu sama." mávla jsem rukou. Prosím, jen ne další scénu.

"Anno, nechci ti kazit iluze, ale sama určitě nepůjdeš…"

"To určitě ne." zabrblala Lena. Někam se dívala, tak jsem se taky mrkla. Došlo mi to v mžiku. Nemusela jsem ani vidět jeho, stačil mi pohled na černou motorku.

"Teď ne." zakňourala jsem. Co tu pro krista dělá? Podívala jsem se po naší skupince. Amber nalepená na Johnym a Lena na Jeremym. Zbývala jsem už jen já a Tom. No to musí vypadat… Můžu jen doufat, že v tom nebude hledat nic víc.

"Hele, tak já už půjdu. Mějte se!" Rozhodla jsem se jít k němu dřív, než on půjde sem. Nebylo pochyb o tom, že přijel kvůli mně. Co jsem si ho všimla, propaloval mě pohledem.

"Počkej, to odejdeš je jen tak?" vzal mě Tomas za loket. Zakňučela jsem. Periferním viděním jsem si všimla, jak to se Zaynem cuklo. Nezaváhal ani na chviličku a vydal se k nám.

"Uvidíme se ve škole." přitakala jsem rychle.

"To jo, ale co nějaké hezké rozloučení?" sebevědomě se usmál. Zachránila mě Lena, asi si všimla, že se mi to nelíbí, ale nemám mu jak utéct.

"Hele, ona je zadaná."

"A právě k nám míří její přítel," přisadila si Amber.

"Fakt?" Usmál se pobaveně T., ale mou ruku nepouštěl.

"Jo, fakt!" zavrčela jsem. Vytrhla jsem se mu ze sevření. Zmáčkl mi zápěstí tak, že můžu doufat, že mi tam po jeho stisku nic nezůstane. Tohle už překračovalo všechny meze. Všechno dobré mínění o něm rázem zmizelo. Otočila jsem se a v plné síle vrazila do někoho za sebou. Tu vůni a příjemný materiál kůže, co se mi otřel o tvář, jsem poznala okamžitě.

"Co tu děláš?" vysoukala jsem ze sebe jenom. Ve městě jsou tři další kina, jak kruci věděl, že jsem tady? Paží si mě vtáhl do náruče.

"Nějaký problém?" Pohledem skenoval všechny přítomné.

"Ne." vyhrkla jsem. Můj plán byl jednoduchý, prostě odsud zmizet.

"Hele kámo, holky jsou tu teď s námi." Jeremy, kterého jsem celou tu dobu měla za toho nejmilejšího a nejhodnějšího, se ozval a řekl něco, co se mi rozhodně nelíbilo. Bohužel, nebyla jsem jediná, kdo sdílel tyhle pocity. Výraz mu zkameněl. Jediné, co šlo vidět, byly zaťaté čelisti, a jak se mu rozčilením pohybuje ohryzek.

"Hele, to je dobrý, já už stejně chci jít domů." snažila jsem se o klidný tón, ale nešlo ignorovat atmosféru mezi těmi čtyřmi. Zayn Jeremyho obdařoval ne zrovna úžasným pohledem, což se Jeremymu nelíbilo a ti dva další se za svého kamaráda samozřejmě postavili. Tohle rozhodně nevypadalo dobře. Podporu jsem hledala u holek, ale ty stejně, jako všichni ostatní visely pohledem na Zaynovi. Cítila jsem, jak zaťal pěst.

"Ony odchází se mnou," odvětil s ledovým klidem. Znělo to nebezpečněji, než kdyby mu hlas podbarvovalo rozčilení.

"Fakt si to myslíš? Jsme tři a ty jeden." obdařil ho úsměvem pro změnu Thomas. Provokace. Nic víc v tom není. No já si byla téměř jistá, že tady počet nehraje roli. Oni byli sice celkem svalnatí, ale Zayn je… Zayn. Vsadila bych život, že v pouličních rvačkách má mnohem větší zkušenosti, než tihle tři nagelovaní blbečci.

"Tím bych si nebyl tak jistý." naštěstí se nedal vyprovokovat. Podvědomě jsem tušila, že nepřijel sám.

"Hele, možná bychom měli fakt jít." Nakonec jsem usoudila, že i když se nezdá, nejvíc rozumu má asi Johny.

"Jdem. Nezajímá mě nikdo, kdo se tahá s takovou špínou." Tomův pohled visel na Zaynovi, jako by chtěl dát najevo, komu ta urážka patřila. Jmenovaný zůstal klidný, ale ve mně to vřelo.

"Hej, to vezmeš zpátky!" Vystartovala jsem. Nevím, kde se ve mně ta odvaha vzala.

"A co když ne?" koukl na mě výsměšně. Tak tohle mně fakt vytočilo. Prostě jsem se rozmáchla a svou pěstí navštívila jeho úsměv. Ta bolest a nateklé klouby za to stály. Zayn se rozesmál a někde za jeho zády to zašumělo. Potlačila jsem slzy, které mi vyhrkly, a dlaň si přitáhla k sobě.

"Opovaž se na mě ještě jednou promluvit. Příště to nebude tvůj xicht, kdo schytá pecku!" zavrčela jsem.

"Krávo pitomá!" Prskal okolo sebe. Pocítila jsem uspokojení, když si otíral krev z brady. Roztrhla jsem mu ret.

"Blbče!" sykla jsem a potáhla Zayna druhou rukou za bundu s plánem odejít co nejdál odsud. Stál jako skála a ani se nehnul z místa.

"Co ruka, v pohodě?" Chladný podtón v jeho hlase se nedal přehlédnout.

"Pojď prostě pryč." posnažila jsem se o stejný tón. Tohohle večera mám už plné zuby.

"Annie…" zavrčel. Prostě jsem ho potáhla za bundu a vedla k té jeho bandě. Bolest mě sice pořád nepřecházela, ale rozhodla jsem se ji pro teď ignorovat. Rozhodně nechci riskovat, že se tam vrátí a udělá mu ještě něco horšího. Moje pěst mu pochroumala ego, ale Zayn… To by nedopadlo dobře.

"My půjdeme, taxík čeká támhle." ozvala se Lena. Byla v pohodě, no v A. se tyhle pocity docela mísily.

"Uvidíme se zítra ve škole…" Na obě jsem se omluvně usmála. Pak se role vyměnily a Zayn táhl mě. Naštěstí za tu zdravou ruku. Byli jsme už v půli cesty, když jsem se rozhodla zastavit.

"Řekni mi, co tady děláš." Ne, že bych mu nebyla vděčná, že nás z tohohle vytáhl.

"Přijel jsem pro tebe." odvětil klidně. Tohle určitě nebyla uspokojivá odpověď.

"Neprosila jsem se o to!"

"Promluvíme si o tom potom." zavrtěl hlavou a smetl ze stolu všechny mé námitky. Vedl mě k jeho motorce.

"'Teď tě představím pár lidem." postrčil mě před sebe a ruce položil na má ramena.

Par z nich jsem už viděla - na té párty. Všechna bojovnost ze mě vyprchala. Ne, nikdy nebylo mým snem seznámit se s partou motorkářů. Většina z nich byla o trochu starší, než on sám, ale byl tam taky jeden, kterému bylo teprve 18.

Necítila jsem se zrovna ve své kůži, ale že by byli nějak zlí, to ne. Ocenila jsem ale, když mě pak sám odvezl domů. Problém nastal, když jsem se ho měla pevně chytit. Musela jsem to prostě přetrpět a ohnout prsty. No, přežila jsem. Když jsme dojeli před dům, podivila jsem se. Byla v něm tma a to bylo teprve osm. Doufám, že máma aspoň zamkla. Sesedla jsem a sundala si přilbu.

"Řekl jsi, že si promluvíme potom. Takže?" Na chvíli jsem si připadala jako ta nejhorší přítelkyně na světě.

"Nechceš jít dovnitř? Asi není doma…" oba jsme věděli, o kom mluvím. Vypnul tedy motorku a následoval mě.

Já odemkla, zula se a pokynula mu hlavou, že může jít do kuchyně. Ani se nesnažil zakrýt zájem, když prohlížel fotky v předsíni. Šla jsem rovnou k mražáku a vytáhla zmražený hrášek. Je to hrozný, praštím jednoho debila a nejvíc tím ublížím sama sobě. Nechtěla jsem, aby to viděl a myslel si, že jsem tak slabá, jenže bolest, co mi pulzovala z ruky, už se nedala ignorovat. Potřebuju schladit. Najednou byl za mnou a konečky prstů mě hladil po předloktí. Bylo to příjemné. "Měl jsem ho praštit za tebe."

"Já se umím bránit." ublíženě jsem stáhla obočí.

"To jsi mi předvedla." Jeho chraplavý smích mi připadal přitažlivý víc a víc. Aniž by se zeptal, jeho ruce mě objaly a vysadili na kuchyňskou linku. Sám mi lehce přitiskl hrášek na ruku.

"Není to vtipný." vyčetla jsem mu, no koutky mi i tak cukaly. Nedokázala jsem se prostě zlobit dlouho. Ale rozhodně mu to neprojde jen tak.

"A teď mi řekni, proč jsi tam byl." Snažila jsem se říct přísně.

"Jel jsem kolem a řekl si, že tě vyzvednu." upíral na mě svoje čokoládové oči, už bez známky jakéhokoli úsměvu.

"Úplnou náhodou, co?" zaxichtila jsem se. Pokrčil rameny.

"To je fuk, nakonec mi můžeš poděkovat. Tví přátele asi nejsou zas tak v pohodě." odsekl jízlivě.

"Vlastně, v kině jsem se docela bavila." Jo, provokovala jsem. A vážně mě to bavilo.

"Fakt? Jaký byl film?" pozdvihnul obočí bez známky jakékoli emoce. Nechápu, jak může mít takovou řeč těla. Z jeho výrazu nešlo vůbec nic vyčíst.

"No… to ani nevím. Moc jsem z něj neměla." Nevinně jsem se usmála.

"Že ne?" zúžil oči. Uvnitř jsem jásala, že alespoň nějakou emoci projevil.

"Ne." Zopakovala jsem.

"Asi si příště rozmyslím, jestli tě někam pustím." zamračil se. Obočí mi vylétlo nahoru.

"Jestli. Mě. Někam. Pustíš?" Každé slovo jsem odsekla zvlášť. Copak on mi může něco nakazovat?

"Nelíbí se mi, s kým jsi tam byla. A taky se mi nelíbí, co jsi tam dělala." Odpověděl.

"Nevěděla jsem, že jsou to takoví blbečci. A. už dlouho chce Johnyho a tak jsme to vzali přes Thomase. To je ten blonďatý. Chtěla jsem pak jít hned pryč, ale zvali nás k sobě na nějakou párty nebo co." protočila jsem očima. Opravdu, opravdu jsem povinna mu to vysvětlovat?!

"A co jste v tom kině dělali, že jsi z něj nic neměla?" Sykl.

"To jsem u výslechu?!" Mojí nechuť k vysvětlení si vyložil jinak, než měl.

"Zabiju ho."

"Přestaň, co to má být? Dvakrát jsme si dali pusu, takže mě teď budeš stíhat na každém rohu?" odstrčila jsem ho a seskočila z linky.

"Jsi moje," zavrčel. Z nějakého nepochopitelného důvodu se mi líbilo, jak si mě přivlastnil.

"Ty žárlíš!" myslela jsem, že si úsměvem roztrhnu pusu. Neodpověděl nic, jen si pořád držel ten svůj výraz alá, mám chuť zabíjet.

"Žárlíš," zopakovala jsem. To slovo se mi líbilo. A co víc, dokazovalo to, že mu na mně záleží. Když jsem na tu dnešní schůzku šla, cítila jsem se trochu blbě, protože vím, že už tak nějak patřím k němu. Jenže ani z mých či jeho úst nevyšlo, že jsme opravdu spolu, že spolu chodíme. Ne, nepotrpím si na tyhle oficiálnosti, spíš mi to přijde směšné, no i tak to bylo hezké, když to tak řekl.

"Je ti odpuštěno, jen tak mimochodem." Prohodila jsem, když jsem ho za ruku táhla po schodech. Můj pokoj sice není zrovna "ready" na jeho první návštěvu, ale krom rozkutané postele jsem tam ráno žádný jiný nepořádek nenechala. Pustila jsem jeho dlaň, i když se mi do toho moc nechtělo, a otevřela dveře.

"Tak jdeš?" pobídla jsem ho, aby vstoupil. Zkoumavě koukal okolo a já rozsvítila. Zatímco on si prohlížel mou nástěnku, já popošla k oknu, abych zastřela. Venku už byla skoro tma.

"To jsi ty?" ukázal na nějakou fotku. Stoupla jsem si vedle něj a zadívala se na to, na co koukal.

"Nesměj se!" upozornila jsem ho. Tahle fotky byla jedna z těch, co se neměla nikdy nikam dostat. Ostatně, všechny moje fotky z dětství by se neměly nikam dostat.

"Nesměju, je hezká!" pousmál se.