Be Happy 8,

 

 

"Moje máma mě strašně ráda fotila, když jsem byla malá." vysvětlila jsem. Takových fotek mám spoustu, některé jsou sice dost šílené, ale jsou to krásné vzpomínky.

Nechala jsem ho, ať si to prohlíží a svlékla si svetr. Docela bych místo těch šatů ocenila nějaké normální oblečení. Ohlédla jsem se. Byl stále otočený k nástěnce, tak jsem na sebe rychle natáhla to největší triko, co vlastním a pak zpod něj vytáhla šaty. Když jsem se otočila, na nástěnce po té fotce zbylo jen prázdné okénko. Zubil se.

"Zbavuješ se důkazů?" Naklonila jsem hlavu na stranu. Strkal si ji do peněženky a vypadal u toho velmi nenápadně. "Nemusíš se bát, spálím jí, aby se to nedostalo na světlo," přikývl.

"Jak milé." našpulila jsem rty v hrané naštvanosti.

"Ve skutečnosti," řekl veledůležitě. "Bych chtěl mít u sebe nějakou fotku své přítelkyně."

"Přítelkyně? To zní vážně." uznala jsem a vzala peřinu do náruče s úmyslem to ustlat, abychom si mohli sednout. Můj pokoj je sice útulný, ale malý. Postel, stůl, skříň a to je konec mé výbavy. Baliček mraženého hrášku jsem položila na stůl, až se na něm utvořil mokrý flek. Už to tolik nebolelo, no pořád jsem to cítila.

Ustlala jsem peřinu a pak se na to vyplácla. Nohy jsem měla krásně opuchýřované od balerínek, protože jsem zvyklá chodit maximálně v teniskách nebo žabkách.

"Máš nějaké přání, co bys chtěl dělat? Protože já jsem absolutně nudný člověk a nic nevymyslím." Informovala jsem ho. "Nemusíme nic dělat, vidím, že jsi unavená." svlékl si bundu a pak se posadil vedle.

"Pořád bolí?" vzal mou ruku do své. Hrál si mi s prsty, a aniž by si to uvědomoval, uklidňoval mě tím.

"Och, to mi připomíná, že po neděli musím odevzdat tu seminární práci. Naštěstí je to poslední, protože pak už jsou prázdniny." natáhla jsem si hezky nohy až ke stolu, který byl hned u postele, a hlavu mu složila do klína. Přestal mi hladit prsty, ale přesunul se na zápěstí. Postupně se mi takhle dostal až ke krku. Zavřela jsem oči a vnímala jen jeho teplé a něžné prsty. Bylo to tak příjemné.

"Řekni mi." rozhodla jsem se zeptat.

"Co ty vlastně děláš?" pousmála jsem se. Oči jsem nechávala zavřené, takhle je to lepší.

"Opravuju motorky. Většinou. Někdy třeba pomáhám na stavbách. Ale hlavně motorky." Opustil můj krk, což se mi moc nelíbilo. Ale pak mě pohladil po rtech.

"Baví tě to?" další moje otázka.

"Baví." Přikývl.

"Ale nejsou za to peníze, jaké bych si představoval."

Na to jsem chápavě zakývala hlavou.

"Dnes to s penězi celkově stojí za nic." zamumlala jsem. I když, my se nikdy neměli nějak špatně. Nevím, jak to mamka se svou svobodomyslností dokázala, ale je to tak. Samoživitelka, momentálně bez práce a alimenty taky žádné. Občas jí křivdím, ale musela toho hodně zvládnout.

"Někdy je fajn, alespoň nějakou práci mít. Máma ji hledá přes tři měsíce."

Nebylo lehké mluvit s jeho prsty na rtech.

"Co?" uchichtla jsem se, když se pořád koukal.

"Jsi krásná," řekl bez okolků. Trochu jsem se zamračila. To mi to řekne jen tak? Proč? Popravdě, přivedlo mě to do rozpaků.

"Vážně? Nikdy jsem si nevšimla," pokusila jsem se o vtip. Vyfoukla jsem všechen vzduch z plic a pak se zase zhluboka nadechla.

"Co kdybys přestal mluvit a dal mi radši pusu." zeptala jsem se jen tak, jakože nezávazně. Svého úkolu se zhostil s vervou. A bylo to rozhodně lepší, než slova, kterými mě rád přivádí do rozpaků. Už jsem mu neležela v klíně, ale na srolované dece a on těsně vedle mě. Rukou, která mě nebolela, jsem vjela do jeho tmavých rozčepýřených vlasů, a když mě něžně kousnul do rtu, trochu jsem ho zatahala. Zaznamenala jsem jeho zrychlený dech. Fajn, aspoň v tom nejsem sama. Bylo to nebezpečné, ale líbilo se mi to až moc na to, abych to utnula. Prostě jsem se nechala vést jím samotným, protože to on určoval tempo. Nějak jsem prostě věděla, že mi dá čas. Čas, abych strávila tohle nové. Jeho vášnivé polibky a doteky, pod kterým jsem hořela.

"Zayne…" uniklo mi jeho jméno. Strniště mě příjemně zaškrábalo na bradě, když svými rty sjel na můj krk. Klidně se vsadím, že na tom místě budu mít kůži zčervenalou. Holky mi to dají zítra pěkně sežrat. Krk už ho přestal bavit, takže rty pusinkoval klíční kost. Pustila jsem lem jeho trička a za bradu si ho přitáhla k polibku.

Po celém těle se mi rozlévalo krásné teplo. Všude jsem cítila brnění a husí kůži. Asi je to správné, prostě takové, jaké to je. Bohužel přestal stejně rychle, jako začal. Zamračila jsem se a pohled zabodla do jeho očí, které lemovaly dlouhé tmavé řasy.

"Co je?" stáhla jsem svou ruku. Vzal mi můj polštářek a položil si ho do klína.

"Když se nezastavím teď, tak už vůbec."

Aha, tak odtud pramení ten problém. Hned mi to bylo jasné.

Povzdychla jsem si a posadila se vedle něj. Nechtěla jsem přestat a štvalo mě, že on jo. No podruhé straně, přece s ním nechci spát po tak krátké době, co jsme spolu.

"Takže..." Musela jsem si odkašlat, aby můj hlas nezněl tak chraplavě. Nevěděla jsem, co říct, ale zachránil mě můj mobil, ze kterého se ozvala píseň mého oblíbeného zpěváka. Mám ho na vyzvánění. Nedobrovolně jsem se vzdálila z jeho blízkosti, abych si ho podala. "Na příjmu." ohlásila jsem se, když jsem viděla A. na displeji. Vrátila jsem se zpět do Zaynovi náruče. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a nechala se obejmout.

"Co se děje, že voláš... Dostaly jste se s Lenou v pořádku domů?" zeptala jsem se hned.

"Nejela jsem s Lenou." I po telefonu jsem mohla slyšet její provinilý tón.

"Nejela? Proč?" zamračila jsem se na zeď před sebou, kde byl plakát Backstreet Boys. Moje máme je žere - vnutila mi ho.

"Šla jsem s nimi." ozvalo se z telefonu. To si snad dělá srandu, že jo? V tu chvíli by se mi krve nedořezal. Na Zayna jsem hodila poplašený pohled. Ani nevím proč, prostě jsem v něm hledala oporu. Sledoval mě a byl ticho. Asi to taky slyšel.

"Hrabe ti? Vždyť to byli magoři, neviděla jsi, jak se chovali?!" zahučela jsem do telefonu.

"Já vím, ale..." Zakňučela.

"Johnyho chci už tak dlouho, tohle byla příležitost!"

"Takže, co se stalo?" zeptala jsem se radši. Možná bych to neměla rozebírat, když je tu se mnou Zayn, ale já až moc prahnu po odpovědích, než abych respektovala její tajemství, které vlastně je veřejným tajemstvím = čili, nic tajného to není.

"Mělas pravdu, jsou to blbci…" popotáhla.

"Co?" vyjekla jsem a v mžiku byla na nohách. Ona možná není svatá, ale jestli ji ten hajzl něco udělal, tak to nepřežije. "Jsem v pořádku," vycítila paniku v mém hlase.

"Ale nemohla bys pro mě prosím přijet?"

Zmateně jsem si třela rameno.

"Řekni mi, co se stalo a kde jsi." vyzvala jsem ji.

"Jsem u parku, kousek od školy." V pozadí jsem slyšela šum větru. Přišla jedna z letních bouřek. Promnula jsem si spánky a přemýšlela, co dál.

"Já tu teď nemám auto, ale zavolám Leně, ta přijede." uklidnila jsem si.

"Díky." zněla odpověď.

"Tak povíš mi, co se mezi vámi stalo?"

"Šli jsme k němu, i s Thomasem. Dali jsme si sklenku a povídali si... " odmlčela se. Zayn mě povzbudivě chytl za ruku. "Pokračuj," pobídla jsem jí.

"No víš, já nemám se sexem problém, ale dělat to s dvěma najednou... nejsem tak zkažená."

Sevřela jsem pěsti. Když jsem se koukla na Zayna, nebyl na tom o moc líp. Upřímně jsem se bála toho, co mi řekne dál. Kdyby s nimi spala, asi by byla více rozrušená, takže při nejmenším alespoň tohle můžu vyloučit. Na chvíli zavládlo ticho. "Nechci o tom mluvit."

"Fajn." odvětila jsem tiše.

"Prostě jsem jim to musela dělat pusou, fajn?!"

Ústa jsem otevřela dokořán.

"Ten hajzl, proč já kráva nekopla Thomase do rozkroku!"

"Annie prosím, hlavně to nikde neříkej!" hlesla naléhavě.

"Volám Leně, buď tam, kde jsi." típla jsem to rozhořčeně.

"To se mi snad zdá!" vyfoukla jsem zlostně vzduch. Vážně to udělali? Mojí nejlepší kamarádce? Udělat tohle mě, tak nejsem schopná ani tak klidně mluvit. Nejspíš bych tam někde ležela a utápěla se ve vlastní potupě.

"Až ho uvidím, tak to nepřežije!" zlostně jsem zatnula pěsti. No hned na to jsem sykla, ruka se ozvala. Číslo Leny jsem vytáčela z paměti. V rychlosti jsem jí vysvětlila, o co jde a ona pak vyjela. Pořád jsme volaly, aby mi pak mohla dát vědět, jak je na tom. Myšlenky mi zabloudily k mamce a k tomu, že se furt nevrací, no nebylo to prioritou číslo jedna, takže jsem to pak vypustila úplně.

Ulevilo se mi, až když jsem dostala od obou zprávu, že jsou doma.

"Víš co." posadila jsem se vedle něj na postel, kde seděl celou tu dobu. Něco si čmáral na kus papírku.

"Ne." zvedl pohled.

"Nevěřím, že ji k tomuhle dokázali donutit mí spolužáci. Zní to jako z nějakého hnusného kriminálního seriálu."

Klouby na pravé ruce mě pohladil po tváři. Všimla jsem si, jak je napjatý. Zatahala jsem se za vlasy a mrkla na to, co nakreslil. Bylo to jen černým fixem, nějaké postavičky, ale měly legrační hlavy a taky vtipné popisky. Aspoň trochu mi zlepšil náladu, aniž by o tom věděl.

"Tohle vypadá jako naše učitelka angličtiny..." ukázala jsem na tu prostřední.

"Je jí tak kolem čtyřiceti a pořád hází xichty. Děcka z toho nemůžou." uchichtla jsem se. Pravda je, že je mi jí někdy i trochu líto - žádný respekt, jen smích na její osobu. Pousmál se a začal čmárat další postavičku. Tahle se zase až moc podobala na mě. "Hej, nedělej mi tak velký nos, laskavě." šťouchla jsem do něj. Podíval se na mě a zúžil oči. Myslela jsem, že chce upravit ten nos, ale on mi přidělal pihu nad levým obočím. Všechny postavy měly oproti tělu strašně velkou hlavu. Něco jako karikatury.

"Tak už znám další tvůj koníček."

"Můj jediný koníček," opravil mě.

"Tomu nevěřím, určitě tě baví ještě něco." zavrtěla jsem hlavou.

"I jízda na motorce se dá považovat za zálibu." jinak by ji přece nevlastnil ne?

"Taky tě rád provokuju," píchl mě ukazováčkem do žeber.

"To už nespadá do hobby." taky jsem ho šťouchla, abych mu to oplatila.

"A co ráda děláš ty?" Opět změnil téma. On se o sobě prostě bavit nechce. Pokrčila jsem rameny a hlavu si opřela o zeď.

"Tak různě. Ráda čtu." ukázala jsem na knihovničku umístěnou přímo před námi.

"Nesportuju, na to jsem spíš anti talent. No ale občas chodíme s holkama běhat, to mě celkem baví." pravda je, že vlastně taky nemám nějakého pořádného koníčka, kterému bych se věnovala. Přes týden je to škola a o víkendu jsem ráda, že nic nemusím.

"A teď jsi zjistil, že jsem nudná a odjedeš?" Zasmála jsem se do ticha.

"Ne, jen nejsme tak jiní, jak si myslíš." odvětil klidně.

"Vážně? A to mi vysvětli." Pobídla jsem ho. Byla jsem ráda za možnost stočit konverzace zase okolo něj.

"Já vidím, jak se koukáš a co si o mě myslíš. Na svůj názor máš právo." taky otočil svou tvář od papíru ke mně. Zaťala jsem pěsti, až se mi nehty zaryly do dlaně.

"A ty si myslíš co?" Zajímalo mě.

"Že mezi námi není takový rozdíl." Zopakoval.

"Ale..." povzdychla jsem si. Jak to jen vysvětlit?

"Znamená to snad, že i ty pochybuješ?"

"Kdybych pochyboval, nikdy bych si s tebou nezačal."

Nedokázala jsem zakrýt spokojenost nad tou odpovědí.

"To se o tobě sice říct nedá, ale já ti odpouštím." uculil se.

Nebudu popírat, že jsem pořád na jistých pochybách.

"Žiju z knih, nejsi typický princ, místo koně máš motorku." vysvětlila jsem bublajíc smíchy.

"Účel má stejný, ne? Odveze tě tam, kam potřebuješ."

Protočila jsem oči. To určitě, jen je o dost hlasitější a místo trávy žere benzín.

Rozhovor s ním mě po tom incidentu s Thomasem a ostatníma dementama trochu uklidnil. Máma se pořád nevracela, ale já byla unavená, tak jsem ho vyprovodila a on odjel.