Be Happy 9.

 

 

"Mám chuť si na něj počíhat!" sykla jsem před vchodem, kde jsme stáli s holkama.

"Neblbni, chceš mít i druhou ruku v sádře?" pohledem sjela na levou ruku, která byla "zasádrovaná". Ten hrášek včera mi sice trochu ulevil, ale v noci jsem od bolesti nemohla usnout, tak mě mamka musela vzít sousedovic autem na pohotovost, kde mi zjistili zlomeninu - paráda. Úplně nejhorší bylo vysvětlovat, jak se mi to stalo. Ono není jednoduché vysvětlit, jak jsem přišla k odřenině kloubů a zlomeninám záprstí.

"Nechci, ale jsou to zmetci, všichni." Lena je z dálky sledovala, no já z nich taky nemohla spustit pohled. Kdyby šlo pohledy zabíjet, už by byli zavražděni snad na tisíc způsobů.

"Můžu si za to sama, neměla jsem s nimi jít." pokrčila Amber rameny.

"To nemyslíš vážně?" zabručela jsem.

"Myslím, byl to hnus, ale jsem blbka, že jsem se na ně nevybodla. Stačilo, jak se choval Thomas k tobě. Vůbec nerespektoval, že nemáš zájem." na někoho, kdo si prožil takový věci je teda sakramentsky klidná.

"No jak myslíš." řekla pro změnu Lena. Nic se mi nechtělo dělat a byla jsem ráda, že den ve škole uběhl rychle. Nic z něho vlastně ani moc nemám.

Zápisky mi pošle A., protože pravou psát neumím a levou… By byly k ničemu.

'Stavím se, Z.'

Pípla mi smska. Zavřela jsem učebnici, stejně jsem do ní jen koukala a neučila se. Neodepisovala jsem. Můžu být ráda, že alespoň napíše. Jak jsem měla tu čest poznat, chodí tam, kam se mu zachce a kdy se mu zachce. Věděla jsem, že mám vyjít ven už několik minut před tím, než dojel před dům. Slyšela jsem motorku. V celé ulici ticho, jen rachot toho stroje. Sousedi musí mít radost.

Bohužel nevím, jak chce někam jet, když se ho nemůžu pořádně držet. Máma byla někde se svými kamarádkami, takže nějaké představování se naštěstí nekoná. Mám v plánu to co nejvíc oddálit.

Zaparkoval a já už odemykala. Mávla jsem na něj a on mi to oplatil, zatímco šel po našem chodníčku ke vchodovým dveřím. "Dnes se projížďka nekoná," zamávala jsem mu před obličejem rukou v sádře. Rozšířil oči a přidal na kroku.

"Co to je?" sjel bílou věc pohledem.

"Že by sádra?" hrála jsem zamyšlenou.

"To není vtipné!" okřikl mě. Protočila jsem panenky a nechala ho vstoupit.

"Když jsi odešel, hodně mě to rozbolelo. Čekala jsem, že to zase přejde, ale hrášek nezabíral, jak jsem čekala. No a tak jsme jeli na pohotovost." řekla jsem ve zkratce a opřela se o dveře vedoucí do kuchyně, zatímco on se zouval. Když s tím byl hotov, položil mi ruce na boky a přitáhl k sobě. Je mi to jasné - polibek teď, vysvětlení potom. Věnovala jsem mu jednu malou pusu a pak se odtáhla.

"Dáš si pití?" vytáhla jsem džus. "Nebo je tu na výběr ještě voda." Pohledem jsem skenovala potraviny v ledničce. Možná bych mohla skočit na nákup…

"Nedám si nic, díky." sám přibouchl lednici.

"Hele, tak co se děje tentokrát?" Ignorovala jsem jeho blízkost a vydala se sednout si ke stolu. I s džusem v ruce. Ve tváři měl pořád ten samý výraz. V klidu jsem se napila, i když ve mně to vřelo. To nemůže pro jednou přijet s dobrou náladou? "Jak dlouho to budeš mít?" kývnul k ruce.

"Na prázdniny mi to snad sundají."

Bylo vidět, že se trochu uklidnil. "Měl jsem ho praštit sám." zopakoval to, co včera. "Hele, jestli chceš furt probírat tohle, pak prostě jeď. Já jsem v pohodě. Za jeho zmuchlaný obličej mi to stálo."

Konečně se mu ve tváři mihl úsměv.

"To je lepší!" zatahala jsem ho za tričko, aby mi dal, teď už pořádnou pusu. Nahnul se přes stůl a své rty přitiskl na ty mé.

"Nebuď pořád takhle vzteklý. Nesvědčí ti to." pořád jsem rozvíjela svou teorii.

Po pravdě vím, že takový není. Není pořád naštvaný, jen si drží tu svou tvář. Alespoň před ostatními ano, jak jsem si stihla všimnout.

Palcem jsem pohladila místo mezi obočím, které ještě před chvílí zdobila vráska. Takhle přes stůl to bylo celkem nepohodlné, ale nestěžuju si. Měla jsem v plánu se ho zeptat, co chce dělat, ale uslyšela jsem ševelení klíčů a hned na to bouchly dveře. Ah, máma se vrací.

"Jestli si vážíš svého života, ztrať se," snažila jsem se říct dramaticky.

"Já to slyšela!" Do kuchyně nakoukla mámy hlava.

"A rozhodně ho teď nikam nepustím, když vás tu mám takhle pohromadě." uculila se a na pult položila jednu tašku s potravinami. A hle, starostlivá matka - neumřu hlady.

Koukla jsem na Zayna, ale tvářil se neutrálně. Je možné, abych z tohohle byla nervózní víc, než on?

"No když na tom trváš." protáhla jsem obličej ve snaze uklidnit sama sebe.

"Mami, Zayn, Zayne... moje pubertální matka Lisa." řekla jsem stručně a výstižně.

"Já nejsem pubertální, to ona je moc upjatá." Zamračila jsem se, naopak ona se zářivě usmívala. I když, možná by se mě to mělo trochu dotknout. Svým úsměvem jako by souhlasil s tím, že jsem upjatá.

"Jdeme nahoru, kdyby něco." rozhodla jsem se to utnout. Popadla jsem ho za ruku a začala táhnout po schodech na horu.

"Jak moc jsi dneska zaneprázdněný?" zeptala jsem se.

"To záleží na tobě." Natlačil mě na zeď a políbil na krk. Pak se odtáhl a prostě odpochodoval do pokoje. Zamračila jsem se. Tohle má být jako co?

"To abych si to pořádně rozmyslela." rozhodla jsem se ho taky popíchnout. Dveře od pokoje jsem zabouchla, a když jsem procházela okolo stolu, nenápadně jsem kopla spadlé tričko pod něj.

"Pojď sem." zatahal mě za ruku. Poslušně jsem si mu sedla na klín. I když, jinou možnost jsem neměla. Prostě si mě tam posadil.

"Něco ti namaluju." sáhl po fixce. Radostně jsem se zatetelila a nabídla mu ruku v sádře. No radost mě po pár minutách přešla. Nesměla jsem se nejlíp ani pohnout, takže jsem koukala znuděně po místnosti. Dovolil mi alespoň pustit rádio, a pak jsem si musela sednout zpátky.

Hlavu jsem položila na jeho rameno a sledovala náčrty fixem. Nedokážu pochopit, že tohle svede s jedním blbým fixem. Co všechno by byl schopný namalovat, kdyby měl plátno a nesčetné množství barev? Každý tah byl dokonalý. Během chvíle jsem měla na sádře hotové mistrovské dílo.

"Páni..." obdivně jsem si to prohlížela ze všech stran.

"Líbí?" sledoval mou reakci snad bez mrknutí oka. Že líbí? Bude mi líto to sundat. Svalstvo vypadalo jako opravdické. Ani mě nemrzelo, že nikdo jiný už si neškrtne.

"Doufám, že mi to pak nechají."

"Když je o to poprosíš." zasmál se a v tmavých očích mu zajiskřilo. Teď jsem pro změnu nemohla odtrhnout oči od nich.

Jsou tak tmavé, tajemné. Nejsem si jistá, jestli jsem se někdy do podobných dívala, ale vzbuzovaly ve mě trochu nejistoty, no zároveň i vzrušení.

Kdybych ho neznala, asi bych měla strach z té pevnosti, kterou má kolem sebe. Nepustila nic dovnitř ani ven.

Všechny události několika dní uběhly tak rychle. Srazila jsem ho na silnici, pak ho potkám na párty a teď... je tu prostě se mnou. Zrovna on. Proč zrovna on?

"Napodruhé osud." špitla jsem tak, že jsem to sotva slyšela jen já sama. Nosem se otřel o ten můj a pak konečky prstů zkusil, jestli už fixka zaschla. Když zjistil, že je v pohodě, potáhnul mě k sobě blíž.

"Na co myslíš?" opřel své čelo o mé a nepřestával na mě upírat svůj pohled zpod dlouhých tmavých řas. Nebyla jsem schopná slova. Z těch všech myšlenek, co se mi honily hlavou, jsem si nemohla vybrat.

"Že jsou věci občas divný." vyšlo ze mě nakonec. "Ale někdy to stojí za to."

Přitakala jsem a myslela při tom hlavně na něj. Jsem v tom až po uši. "Myslíš nás?" neuhýbal pohledem. Pokrčila jsem rameny. "Nikdy bych neřekla, že někdo jako já a někdo jako ty..." Nedokončila jsem. Jsem si jistá, že ví, co přesně chci říct.

"Bože, jak tě vůbec můžu zajímat?" protočila jsem očima. "Jsi hrozně roztomilá, nepodceňuj se," zamračil se. "Takže tohle se ti líbí? Roztomilost?" nechápala jsem.

"Kromě jiného, ano. Nevím proč, ale když jsem s tebou, mám pocit, že tě musím chránit." vzal pramínek vlasů, který mi spadl z drdolu, mezi prsty.

Pak za něj trochu zatahal, ale dal si pozor, aby to nebolelo. "Já sám to nechápu." naklonil se ke mně víc a svými rty se sotva dotkl mých. Polibek jsem překvapivě prohloubila já. Prostě jsem to chtěla. Vzpomněla jsem si, co řekl předtím. Nechci víc, ale polibky přeci nejsou zakázané… Vyhýbat se tomu donekonečna přece nemůžu. Zdravou dlaň jsem mu zapletla do vlasů. Měl je příjemně jemné a ještě pořád chladné z venku. "Hm, kruci." odtáhla jsem se a zaznamenala jeho nechápavý pohled. "Promiň, ale…" pohledem jsem sklouzla od jeho rtů, k hrudníku a ještě níž až k místu, kde mě něco, co rozhodně nepatří mně, tlačilo. Možná mě trochu přivádělo do rozpaků, že s ním tohle dělám. Jo, měla jsem už pár kluků, ale nikdy z toho nic velkého nebylo. Holky si sice myslí, že jo, ale to jen proto, že nejsem schopná přiznat svou "krásnou" nevinnost. Jenže u Zayna si nemusím na nic hrát. Nic jsem mu neřekla a on to stejně ví. Nebo si spíš myslím, že to ví… to je fuk.

Nic neodpověděl a lehnul si vedle mě. "Aspoň víš, jaký na mě máš vliv," pokrčil rameny. Normálně bych prohlásila něco super jízlivého, abych se vyhnula trapné situaci, ale vytušila jsem, že to není na místě.

"Se mnou to tak jednoduchý nebude." dostala jsem ze sebe. Přetočil se z boku na záda a jednou ruku si dal pod hlavu. Na tváři mu pohrával úsměv, jako by mu tohle všechno bylo jedno. "O to pak bude finále lepší."

V hlavě mi znělo jediné: Jestli k nějakému dojde. Bůh ví, kam nás ještě cesty zavedou.