Breaking The Rules 3.

Dovršila jsem osmnáct. Docela smutné, že jsem to nemohla oslavit s rodinou. Místo toho jsem lítala po Londýně, jak mi nakázala management, a 'měnila se k lepšímu' - podle jejich slov. Tím mě přešla chuť úplně slavit, ani jsem o tom nikde nemluvila, jen jsem odepsala přes telefon na několik tweetů od fanoušků. Asi to nejsvětlejší, na tom všem.

Zpěv mě bavil a milovala jsem, když jsem lidem dělala radost jen tím, že jsem jim věnovala úsměv, podpisovou kartu nebo jim odepsala na sociálních sítí. Bavilo mě sledovat, jak na koncertech brečí štěstím, jak křičí naše jména a společně s námi zpívají naše písničky. Nebyla jsem sice nejoblíbenějším členem kapely, ale dalo se to předpokládat.

Většina našich fan byly holky, což už mluví samo za sebe. Ze začátku jsem byla jako vetřelec, který by "nedej bože" začal chodit s někým z jejich milovaných idolů. Když se ale nic nedělo a my se drželi na přátelské úrovni, povyk přešel. Teď už se to tak nějak ustálilo. Já měla svoje fanoušky i z řad kluků a oni měli zase ty svoje - převážně holky.

Iritovalo mě jediné - že si mysleli, jak se všichni nemilujeme a jak dokonalý život nemáme. Byla jsem unavená z úsměvů a divadla. Jenže už s tím neudělám nic, šla jsem do toho dobrovolně.

Ochranka mi pomáhala do auta, zatímco jsem si schovávala své "nové" vlasy pod stylovým kloboukem od Calvina Kleina. Ještě že jsem si koupila jen spoustu bot na klínu, na jehlách chodím jen, když je to nevyhnutelný.

Ještě několik minut trvalo, než naložili všechny ty tašky. Sama bych si tolik věcí - a hlavně takové věci - nikdy nekoupila. No podle jejich slov už je čas, abych přestala být ta roztomilá a začala být ta víc sexy. Prý to přiláká víc klučičích fandů. Nestojím o to a necítím se v tom dobře, ale i tak se usmívám a dělám, že jsem nejvíc happy člověk na planetě. Teda, do té doby než se za mnou zaklapnou tmavá skla vysokého forda.

Koutky ihned sjedou dolů a já si povzdychnu.
"Prosím, domů." oznámila jsem řidiči. Už dávno věděl, že tím nemyslím můj byt, ale naši vilu.

Bez odpovědi se pomalu rozjel a pořádnou rychlost nasadil, až když jsme se prodrali skrz novináře a fans.

Mlčela jsem a pohledem koukala na Londýnské ulice, které jsme míjeli. V autě šel cítit aceton od mé nové manikúry a taky jsem cítila svoje vlasy, umyté a načančané. Blond jsem měla jinak sestříhlé a konečky šly do ombre světle hnědé barvy. Vypadalo to hezky, ale necítila jsem se jako já.

Zastavili jsme před vilou. Ani jsem nečekala, až mi řidič otevře dveře a sama jsem vystoupila. Beztak bude mít dost práce s nošením tašek. Sáhla jsem do malého černého psaníčka, abych si mohla odemknout, ale klíče tam prostě nebyly. Musela jsem je nechat v druhé tašce, kterou mi stylisti vzali.Ach...

Nezbývalo nic jiného než zazvonit a čekat, jestli někdo otevře, ale jak jsem předpokládala, někdo doma byl. Za chvíli byly za dveřmi slyšet kroky.

Kývla jsem na řidiče, když donesl poslední tašku s bundou od Burberry. Pak ten někdo konečně otevřel.

"Ailee?" vyletělo Zaynovi obočí nahoru. Nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem si klíče zapomněla v druhé kabelce, prostě jsem se na něj usmála a vešla. Tašky jsem nechala venku.
"To si nebereš?" zeptal se nechápavě a já se na podpatku otočila už u vysokého točivého schodiště.
"Ne, chci aby ty hadry, boty, šminky a šperky za několik tisíc liber zmokly a nejlíp, kdyby je něco sežralo." vrhla jsem na tašky nenávistný pohled. Povzdychl si, ale nijak to nekomentoval - typický Zayn.

"Donesu ti je do pokoje."

On mi chce vzít moje tašky? Proč?
Hned, co chtěl projít kolem mě, tak jsem ho zastavila.
"Nedělej to, Zayne. Já je nechci." jeho očím jsem se raději vyhnula. Už tak jsem cítila jeho pohled na svém obličeji a nechci, aby uviděl to ponížení. Že mě k tomu donutili a já to musela udělat. Zavrtěl hlavou a ignorujíc moje předešlé řeči, prošel okolo mě, s taškama v ruce.

"Nová kočka, Zayne?" uslyšela jsem chraplák nahoře ze schodiště. Samozřejmě to byla jízlivá poznámka. V poslední době ho jimi víc než zásobuje. Je mi Zayna pak líto, protože on se nijak nebrání.
Zhluboka jsem se nadechla a otočila jsem se.
"To jsem jen já."

Ticho. Čekala jsem jakékoli reakce, jen ne, že zmlkne. Pokud to takhle bude pokaždé, když budu chodit každý den v úplně jiném stylum mám se na co těšit.
"Vypadáš dobře." ohodnotil to Louis hned poté, co mě shlédl od hlavy až k patě. Neodpověděla jsem a šla se raději převléct, protože na večeři se tu měla stavit televize. Další zbytečný program navíc.

Tašky už jsem měla položené vedle postele, Zayn, předpokládám. Nenamáhala jsem se to ani dát do skříně, která už zela prázdnotou. Všechny ty věci, které jsem nosila předtím mi stylistky na příkaz managementu odklidily. Nezůstalo tam ani pyžamo a ani jediné kalhotky. Všechno to bylo prázdné.

Proto mi nezbývalo nic jiného, než se převlíknout do minikraťas, které jsem si koupila v městě a nějakého trička. Změněná od vrchu až dolů, včetně spodního prádla, šminků a doplňků... jak precizní a do detailu propracované.

Neměla jsem to na sobě ani pět minut a už mi chyběla moje stará vytahaná trička s názvy různých kapel, které jsem tak ráda nosila. Nahlas jsem si povzdychla, vlasy si stáhla do drdolu, a pak se vydala dolů, kde se připravovalo jídlo. Byl tu jeden člověk, který nám pomáhal připravit nějakou zeleninu a maso na grilovačku.
Naštěstí Harry je ve vaření docela zdatný a já taky nezaostávám, takže nejčastěji vaříme my. Ale jelikož je tohle akce pořádaná managementem, tak nám tu přišel někdo na výpomoc - tím líp pro nás. No, ugrilovat si to budeme už muset sami.

Vládlo tu neskutečné ticho a napětí. Ani Louis nežertoval, což mu není moc podobné.

"Můžu vám pomoct s tou zeleninou?" už jsem to psychicky nevydržela a zeptala se paní kolem padesátky, která se otáčela v kuchyni.
"Byla byste hodná." potěšeně se usmála a ukázala na cibulku a rajčátka, která zbývala dokrájet. Ujala jsem se toho, a když v šest hodin dorazil reportér a kameraman, bylo všechno venku na terase připravené ke grilování. Už mi ani nedalo žádnou práci tvářit se šťastně.

Smála jsem se vtipům, co kluci vyprávěli, několikrát jsem se nechala obejmout okolo ramen, nebo si pocuchat vlasy. Před novináři to podávali tak, že se cítí jako moji starší bratři, že za mě cítí zodpovědnost. Blbost.

Pořád jsem hlídala maso u grilu a Harry mě neustále kontroloval.
"Ty mi nevěříš?" obvinila jsem ho a nasadila "hraně" naštvaný výraz.
"Jasně, že věřím." chytil se za srdce, a když jsem stála i s tou vařečkou zády k němu, objal mě a hlavu si položil na mé rameno. Kamera v tu chvíli byla otočená na nás. Dělala jsem, jako by tohle chování bylo úplně normální, ale sama pro sebe jsem byla šokovaná. Tohle bylo příliš osobní.

Doufala jsem, že to nepoznali, ale nebyla jsem si vůbec jistá. Byla bych mu pošeptala, ať mě tak neleká, ale mikrofon přišpendlený na tílku mi to neumožnil, a tak jsem prostě hrála svojí roli. Občas jsem si připadala víc jako herečka, než zpěvačka.
Po chvíli jsem si zvykla, jak se okolo mě pořád ochomýtá, jak mě zezadu objímá. Prst jsem namočila do kečupu, připraveného vedle grilu k masu a mázla mu ho na obličej.

"Měj ve mě trochu důvěru, však já to zvládnu!" zasmála jsem se. Vyplázl jazyk a pak si šel, na štěstí, po svých. To už si mě vzal do parády redaktor.
"Máte s nimi hezký vztah." okomentoval to a čekal, co k tomu dodám já. Měla jsem chuť odpovědět něco hrozně jízlivého, ale vydrželi jsme tak dlouho bez problémů, Modest by nám všem zavařil i za tohle.

"Ze začátku to takové nebylo," řekla jsem, aniž bych se koukla do kamery.
"Musíte se naučit, jak je zvládat, někdy jsou jak pětileté děti," což nebyla až taková lež. To ho očividně pobavilo.
"Ale rozumíme si a všichni chceme to stejné - zpívat." mrkla jsem k němu a pak otočila kuřecí plátek na grilu.
"A to vás nikdy nenapadlo, že by to s jedním z nich mohlo být víc než přátelství?" typická otázka. Ať už máme rozhovor kde všude, vždy se zeptají na totéž. Nechápu to. Pokrčila jsem rameny. Jestli budou někdy dělat rozbor mých odpovědí na tuhle otázku, nic jiného snad ani nenajdou.
"Vlastně ani ne." Tím bylo celé tohle téma uzavřené. Pro mě. U jídla nás naštěstí otázkami nezahrnovali, ale kameru ani tak neodložili. Co chtějí? Detailní obsah našeho žaludku? Prosím, jak je libo.

Myslela jsem, že už se ani nedočkám, ale kolem půl desáté večer jsme se všichni seřadili v předsíní a loučili se "vzácnou" návštěvou. Usmívali jsme se, dokud se za nimi nezaklaply dveře.

Pak se kluci zavřeli do svých pokojů, jen Zayn zůstal v kuchyni a stoupl si k oknu, aby si mohl zakouřit. Promnula jsem si oči a zhluboka se několikrát nadechla a vydechla. Tohle dechové cvičení dělám vždycky, když něco takového skončí. Mám totiž pokaždé chuť se rozplakat. Tíhu toho, co dělám, už nepociťuji během toho, kdy předstírám, ale až pak. Jako by mne zavalil obrovský balvan a já se nemohla hnout. Hrozná úzkost.

Nechala jsem Zayna Zaynem a sedla si ke stolu s hrnkem horkého čaje. Venku se zatahovalo. Na dnešní noc hlásili bouřky, které ze srdce nesnáším. Nikdy se pořádně nevyspím.

Prsty jsem bubnovala do stolu a zcela ponořená do svých myšlenek jsem si nevšimla, že si Zayn přisedl ke mně. Až když mi položil ruku na rameno, zaznamenala jsem ho.

"Jsi v pohodě?"

Otočila jsem hlavu k němu a koukla do jeho tmavých očí. Koukal na mě tak... zvláštně. Nedíval se tak, jako jindy, když to taky musí hrát. Teď to byl on, ne přetvářka.
"Nevím." sklopila jsem pohled a dlaněmi obemkla hrníček.

"Jestli se něco stalo, tak..." zarazil se.
"Můžeš mi to říct," dokončil větu. Jen jsem zatřepala hlavou, až se mi několik pramínků vyvléklo z drdolu.
"Nic nového, však to znáš sám, ne?"

Zakýval hlavou, že rozumí. Mlčela jsem a poslouchala jen náš dech. Mohlo uběhnout několik minut, než se to stalo. Oči mi zaslzely a já to už nezastavila.
"Už nemůžu." semkla jsem víčka k sobě. Ihned mě sevřel v objetí. Pro mě to fungovalo jako nějaký spouštěč pro další slzy. Chvíli jsem sice váhala, ale nakonec jsem se k němu přimknula a několika slanými kapkami mu smáčela triko.

"To nejsem já, mění mě a ovládají." hlas se mi třásl. Mezi prsty jsem semkla kousek bavlněného Adidas trička a ramena stáhla k sobě. Moc dobře jsem si uvědomovala, jak otevřená a zároveň zranitelná teď jsem.

"To nás všechny," chlácholivě mě pohladil po tváři. Nepatrně jsem kývla, abych mu dala na srozuměnou, že si toho jsem vědoma. Nikdy jsme se o tom nebavili. Všichni víme, že nás to ničí, že byla blbost něco takového podepisovat, ale nemáme k sobě takový vztah, abychom to třeba jen přiznali nahlas.

"Strašně mi chybí rodina a někdo, komu to všechno můžu říct. Je to všechno tak strašně nefér."

Ještě jsem zesílila objetí a popotáhla nosem. Nic neříkal, možná, že ho moje problémy ani nezajímají - vždyť sám jich má dost. Možná, že je prostě jenom zdvořilý. Jenže to se nejspíš nedozvím. Nikdy.