In love with you 12.

Kate

Když mě nikdo nerozptyloval, práce mi šla rychleji. Do dvaceti minut jsem měla dodělanou druhou vrstvu. Pak jsem to sbalila a šla se ohlásit Dereckovi. On to šel, pro mé překvapení, zkontrolovat. To mi nevěří?

"Teď je volno a za chvíli začíná program." řekl chladně. Mrzelo mě to. "Počkej prosím," zastavila jsem ho. "Nechci s tebou mluvit, vše jsem ti už řekl." odsekl a vytrhl svou ruku z mého sevření.

Zraněně jsem stáhla obočí a ruku nechala podél těla.

"On to nemyslí vážně, tak už se prober." šťouchl do mě. Na můj vkus až moc silně.

"A proč tobě o to tak jde?" vyjekla jsem. Jeho chování se mi ani za mák nelíbilo. Co mu přeletělo přes nos a proč je tak hrubý. "Je to jen moje věc, s kým jsem. I kdyby to nemyslel vážně, tobě do toho nic není!" vyhrkla jsem. Tuhle konverzaci považuju za absurdní, fakt že jo. On je ten poslední člověk, co mi může říkat, co mám dělat. Chtěla jsem odejít, ale pevně mě chytil za ruku.

Zarazila jsem se a stočila k jeho sevření pohled.

"Tohle mě bolí." sykla jsem. Ale nepustil mě. Trhla jsem sebou a podařilo se mi docílit jen toho, že mě chytl ještě pevně. "Nech mě, co to s tebou je, Derecku?" snažila jsem se mu vyškubnout.

Mračil se na mě a jeho výraz se mi celkově vůbec nelíbil. Kam se poděly ty usměvavé oči? "Měl bys ji pustit," ozval se i někdo třetí. Pohled jsem otočila ke dveřím. "Harry," vydechla jsem úlevně. Razně přešel až k nám.

"Dej z ní ty pracky pryč, nebo za sebe neručím." zavrčel tak, až mi naběhla husí kůže a z očí mu šlehaly blesky. "Hele, kdo se k nám chce přidat," řekl posměšně Dereck. Všimla jsem si, jak Harry zatnul pěsti a rysy v obličeji mu začaly tvrdnout. Tohle nebylo vůbec dobré. "Dost!" vyhrkla jsem. Na oba. Ruku jsem vytrhla s Dereckova sevření. Vzpamatovala jsem se a chtěla co nejrychleji odejít, jenže to mi, jak se zdá, dopřát nechtěl. Natahoval se opět po mé ruce, ale než mě za ni stihl chytit, do obličeje mu přiletěla Harryho pěst.

Chtěla jsem je od sebe odtrhnout, ale neměla jsem odvahu vstoupit. Oba byli rozčílení a navzájem se snažili si co nejvíc ublížit.

Dereck měl jasnou převahu, přece jen je o dost let starší a tak se není čemu divit, když shodil Harryho na zem a ten sebou vzal i několik židlí.

Naštěstí se tam objevila jedna holka z týmu, která přivolala pomoc. A nenapadlo jí nic lepšího, než přivést ještě jednoho z kluků. Pak se tam objevila i Jane s Danem a ten popadl Derecka. Ona se mě ptala, co se stalo, ale já nebyla schopná odpovědět. Ramena se mi třásla a z úst nevyšla ani hláska. Byla jsem v šoku a až teď mi docházelo, že mě obtěžoval... jenže v návalu vlastní odvahy mi to nepřišlo. Můj mozek to blokl a soustředil se jen na to, abych se od něj dostala pryč. Tu část odemkl až teď. Jane si povzdychla a mateřsky mě pohladila po zádech. "Odveďte ji někdo někam jinam."

Kolem ramen mě vzala Lea, která mě odvedla do chatky. Snažila se ze mě dostat, co se stalo, ale nic jsem neřekla. "Chci být sama." prosila jsem ji pohledem, aby mě nechala samotnou.

Byla nejdřív proti a nechtěla mě nechat samotnou, ale na konec svolila.

Když jsem v chatce osaměla, sedla jsem si na postel a přitáhla si kolena k sobě. Před sebou jsem měla obraz, když mi Dereck svíral ruku a hned na to jsem uviděla Ericka, který dělal to samé. Možná už bych se přes to měla přenést. Nejsem přece jediná, komu se tohle stalo. A některé ženy jsou na tom i hůř, já se z toho nakonec dostala. Spíš jsem to v sobě pohřbila. Prostě jsem o tom nemluvila a ani na to nemyslela.

Jenže teď se mi to všechno opakovalo znovu a dopadalo to na mě ještě víc. Každou ranou mi ubližoval, nejen fyzicky ale i psychicky a já ho po tom všem i tak měla ráda. Nebýt Harryho, nechala bych to být, a kdyby za mnou Erick přišel, že se změnil, vzala bych ho zpět. Teď jsem si to přiznala.

Jenže Harry tu nebude pořád, za nedlouho se rozloučíme a co pak? Budu se pořád cítit tak silná jako teď, když je po mém boku? No, to asi zjistím, až se každý vydá svou cestou.

Nechtěla jsem plakat, ale několik slz mi steklo po líci. Hned jsem je setřela, ale valily se další. No pak jsem to vzdala. Prostě jsem jen seděla a nechala svým emocím volný průběh… asi to vážně potřebuju. Možná, že už toho prostě bylo moc. Dusila jsem to v sobě takovou dobu. Tak dlouho jsem dělala, že se nic neděje, že jsem v pořádku, až to na mě dopadlo.

Za celou dobu jsem se nepohnula z postele. Byla u mě Jane, která mi nabídla celý další den a zbytek večera volno. Přijala jsem to. Několikrát na mě mluvila i Lea, ale když ze mě nic dalšího nevyšlo, tak toho nechala. Kolem osmi večer přišel někdo další. Klepal, ale já neodpovídala, proto vstoupil.

Byl to on. Stačil mu jediný pohled, aby poznal, že na tom nejsem dobře. Beze slova zavřel dveře a přisedl ke mně na postel. Chytil mě za ruce a nahlas si povzdychnul.

Můj pohled spočinul na jeho rukou. Klouby měl odřené a pravou ruku nateklou. Nevypadalo to vůbec hezky a jeho obličej na tom taky nebyl zrovna dvakrát nejlíp. Natrhlý ret, malý monokl kolem oka a červené pravé líce.

Na to jsem si povzdychla já. Dereck mu teda dal a to se mi zdálo, že se pořádně ani poprat nestihli.

"Pěkně tě zřídil." sklopila jsem hlavu. "Však já jeho taky," řekl pyšně. Rozesmál mě. Konečně jsem se poprvé zasmála. "Jsi si jistý?" smutně jsem se usmála. Zdálo se mi, že většinu času ležel na zemi on. "Naprosto," rty se mi zvlnily. Hned na to sykl. Hlavu jsem si opřela o stěnu a mrkla ke špinavému stropu.

"Neměl ses do toho plést, aspoň by tě tak nezmlátil." vyčetla jsem mu. Možná to šlo vyřešit i v klidu, i když to už nejspíš nezjistím. "A on by ti nepustil a na zápěstí bys měla ještě větší modřiny, než máš teď," prohodil cynicky. Stočila jsem na něj pohled. Nemohla jsem se na to dívat, protože každá modřina mi to všechno připomněla. "To je nic oproti tomu, jak vypadáš teď ty." protočila jsem očima a znovu si protřela oči, kde mě svědily zaschlé slzy.

"Mě jen tak něco neskolí, jsem snad chlap ne? To jsem se měl dívat, jak tě obtěžuje?!" druhou větu naštvaně zavrčel. "Pustil by mě," řekla jsem nepřesvědčivě. Dřív jsem si to myslela. Myslívala jsem si, že by slušný chlap holku neuhodil bez důvodu. Už si to nikdy myslet nebudu. Aniž bych to mohla ovlivnit, opět jsem cítila v očích tlak a hned na to teplé slzy na tváři.

Odvrátila jsem od Harryho tvář. Ať jde pryč, nemusí mě takhle vidět. I kdybych mu to řekla, neodešel by. Na to jsem ho stačila docela dobře poznat.

Sedl si vedle mě a něžně mě pohladil po ramenu.

"Nechci brečet, ale ono to nejde zastavit. Po celém dnu mám pocit, že už nemám ani co plakat." vzlykla jsem tiše. I on už mě docela dobře znal. Věděl, že nemusí nic říkat, že stačí, aby mě prostě držel. "Když mě chytil, vzpomněla jsem si na to před tím." odmlčela jsem se.

"To, co mi dělal Erick, nebylo normální, jenže já si za žádnou cenu nechtěla přiznat, že to-to není v pořádku. Strašně mi to ublížilo, hlavně psychicky. Prostě jsem o tom nemluvila, nemyslela na to a pohřbila to. A teď... teď je to všechno tady, znovu." promnula jsem si nos a odehnala si vlasy z obličeje. Napadlo mě, že musím vypadat hrozně a že kdyby tu bylo o něco více světla, Harry by se asi lekl a utekl. Jenže já teď nemám chuť a ani sílu se sebou něco dělat. "Jdeme k jezeru, zvedne ti to náladu a trochu vzduchu ti taky prospěje." Zvedl se a mě táhl s sebou.