In love with you 13.*THE END

"Počkej, já nevím, jestli chci." zaprotestovala jsem, ale on si mě stáhl do náruče, ruce položil na má ramena a pomalu kráčel večerní mlhou k jezeru.

"Ty nemusíš být na programu?" zeptala jsem se, když jsem z povzdálí uslyšela hlasy. Šly od pódia.

"Ne, kluci oznámili, že jsem nemocný, abych tam nešel takhle." oznámil mi situaci. Chápavě jsem přikývla. Dereckovi je to jedno, on se zavře v kuchyni a nikdo ho neuvidí, ale u Harryho je to horší. Těžko by vysvětlovali vzniklou potyčku. Něco takového se na dětském táboře nesmí stát. Jde přece o děti!

No bohužel, ono se stalo a zrovna mě.

Bylo mi jedno, že tráva je už trochu navlhlá, i tak jsem si sedla na zem. Harry hned vedle mě a přitáhl si mě do náruče. "Myslíš si, že jsem ufňukaná?" hlavu jsem si položila na jeho rameno. Otřásl se smíchem. "Myslím si, že jsi silná, protože jsi to všechno zvládla."

Nos jsem zabořila k jeho krku a nasála tu známou a uklidňující vůni.

"Nikdy jsem neměla potřebu projevovat svou slabost, jenže teď už to nejde, nemůžu."

"Vybreč se, jestli to potřebuješ." Pohladil mě po vlasech. "Nikdy jsem neměl rád, když holky brečely. Připadalo mi, že si tím všechno vynucují."

Mluvil velmi tiše, ale dost důrazně na to, abych to slyšela.

"Chci tu být pro tebe." hladil mě tak něžně, jako bych byla z porcelánu. "Jsi tu pro mě," odvětila jsem tiše. "A já si toho moc vážím."

Na to už nic neřekl. Jen jsme spolu seděli, slunce zapadalo, až byla všude tma. Byla jsem tak unavená. Tyhle dva dny byly šílené a já doufám, že ty další budou už klidné. "Půjdeš spát ke mně," oznámil mi. "Domluvil jsem to s kluky, nějak se poskládají v ostatních chatkách."

"To jsi nemusel." zavrtěla jsem hlavou a přijala jeho teplé ruce, které mi pomáhaly na nohy. Byla mi už pořádná zima.

"Musím se ale jít osprchovat." zamumlala jsem. Tohle potřebuju a hned potom spánek.

Došli jsme ke mně na chatku. Lea tam ještě nebyla, tak jsem si vzala jen to nejnutnější - pyžamo a taky ručníky s hygienou. Dívčí koupelna byla plná holek, co se sprchovaly nebo odličovaly. Proto jsem zamířila opět do pánské, kam šel i Harry s Niallem.

Není mi to sice dvakrát příjemné, ale lepší než čekat tak dlouho v těch dámských. Se vším jsem vlezla do sprchy a svlékla se až tam. Po té minulé scéně nebudu už nic riskovat. Pustila jsem vodu a nechala se uklidnit teplými kapkami dopadajícími na mou pokožku.

Po chvíli vody a jejich klábosení jsem uslyšela, jak si Harry zpívá. Na to jsem se musela začít smát. Když mě zaslechl, ještě přidal na hlasitosti. Měl sprchu hned vedle mé, takže jsme se slyšeli dobře. Otočila jsem kohoutkem na ledovou vodu, a co nejvíc se natáhla, abych to na něj mohla horem pustit. A pak jsem uslyšela jen ječák.

"Nejen, že okupuješ pánský sprchy, ale ještě na mě stříkáš ledovou!" zaječel a já s Niallem vybuchla do smíchu. Nešlo se nesmát. "Když ono se to přímo nabízelo," vyhrkla jsem omluvně. "Jedeš, Katie." zakřičel Niall.

Vypnula jsem sprchu a začala se mydlit. Oni už byli hotoví, slyšela jsem, jak zastavili sprchy a odhrnovali závěs. Po chvíli tam byl klid, takže nejspíš odešli.

Když jsem byla hotová, obmotala jsem kolem sebe osušku a vylezla ven. Omyl, odešel jen Niall, Harry na mě čekal. "Myslela jsem, že už jste šli." řekla jsem zaskočeně a osušku si utáhla pevněji, kdyby náhodou chtěl spadnout. Vlasy jsem si dala do turbanu a s hygienickým kufříkem přešla k pultu s umyvadly a zrcadly. Nervózně jsem vykonala nejnutnější věci. Bylo mi nepříjemné, jak se pořád díval. "Co je pořád?" Uchichtla jsem se, když neuhýbal pohledem. Udělal pár kroků a zastavil se až těsně za mnou. "Jsi krásná."

Prsty se dotkl mého ramena a já se k němu otočila čelem.

"Tyhle dva dny vážně stály za to." propletla jsem si prsty na ruce s těmi jeho. "Od zítřka už by to mělo být trochu klidnější," uchichtl se. Jen jsem kývla a nastavila mu své rty, když se ke mně skláněl. Pak jsem se ale odtáhla a čelo si opřela o jeho trup.

"Snad ano." zamumlala jsem a na těle mi vyskočila husí kůže, když mi třel ramena. "Oblíkni se, ať nezmrzneš," najednou ode mě odstoupil a překazil tuhle chvilku. Podal mi hromádku s věcmi a pak se zasmál, když jsem stydlivě zalezla za roh. Navlíkla jsem se už do své košile a přes to si přetáhla mikinu s nápisem Brooklyn.

Vylezla jsem, nechala se vzít za ruku a pak mě vedl k němu. Chatka už byla prázdná, poklizená a postele dané od sebe. Věci, co mi nesl, položil na malý stolík v rohu a rozsvítil baterku.

"Kterou si můžu vzít?" zeptala jsem se a pohledem lítala z jedné na druhou. "Dáme je k sobě, ať tě mám blíž," usmál se. Přikývla jsem a šla mu pomoct je spojit. V prostřed se stejně spát nedalo, protože vystupoval dřevěný rám postele a to tlačilo, no jemu to bylo očividně jedno.

Svlékla jsem si mikinu a lehla si pod peřinu. Už bylo chladno a já se těšila, až si to tam vyteplím. Bylo příjemné zalehnout do postele a přitulit se k Harrymu. Není divu, že jsem po chvíli usnula. Mohla jsem spát, jak dlouho jsem chtěla. Konečně mě nic netlačilo.

Vzbudily mě až nějaké zvuky a pruh světla prosvítající skrz dveře z venčí.

Otevřela jsem jedno oko a uviděla plížícího se Louise.

"Ahoj, co tu děláš?" zašeptala jsem a opřela se v loktech. "Jdu si pro oblečení, ty klidně ještě spi." S Harrym ani nehnulo, že tu máme vetřelce. "Ty přece dneska nepracuješ a Harry ještě taky nebude." usmál se.

Svezla jsem se tedy zpět do lehu a přetočila se na břicho. Do chvíle jsem byla tuhá.

**

Dalších pár dnů uběhlo jako voda. Vrátila jsem se k práci, ale Jane měla pochopení, takže s Dereckem už jsem se viděla jen zdálky. Nejprve ho chtěli poslat domů, ale nešla ukončit pracovní smlouva tak narychlo a navíc nikdo další by se pro tu práci, co dělal, nenašel.

Byly to občas únavné dny, ale vždy jsem alespoň pár chvil strávila s ním. Hned mi to zvedlo náladu. Harry měl pravdu, bylo to už o něco klidnější. Už jsem se k tomu nevracela, když nebyl důvod. Řekla jsem všechno, co jsem potřebovala. On se mnou byl, podržel mě a utěšil. Skoro bych řekla, že lepší vztah jsem si nemohla přát, jenže najednou zbývaly dva dny do konce tábora a já si uvědomovala čím dál tím víc, že už to bude muset skončit. Věděla jsem, že to tak bude, už od začátku. A stejně jsem teď byla překvapená, jak rychle to uteklo. Čas, kdy jsem pracovala, utíkal rychle a ten, co jsem trávila s ním, utíkal ještě rychleji.

"Hej, teď!" ukázala jsem na hvězdu, která zrovna padala. Vyhlíželi jsme ji, abychom si mohli něco přát. Před námi byl poslední společný večer. A mě hlavou pořád létalo, že to není fér. Konečně jsem našla někoho, jako je on a mám ho opustit? Z přemýšlení mě vytrhl jeho tichý vzdech.

"Přál jsem si, aby to neskončilo." zašeptal.

"Já taky." otočila jsem svůj obličej k tomu jeho. Čelem jsem se opřela o to jeho. "Louis ti dnes zase uvolní postel."

Tiše jsem se uchechtla. "Jemu to snad dělá radost." zavrtěla jsem hlavou a rty se otřela o jeho nosík. Na tváři se mu ihned objevily ďolíčky a zelené očí se mu zúžily v úsměvu. "Radost to dělá hlavně mně," nadhodil. Zatřásla jsem se zimou a jeho výraz nabral na starostlivosti.

"Pojďme, je ti zima." konstatoval a postavil se. S jeho pomocí jsem se postavila i já. On zašel do sprchy a já se stavila v chatce pro věci. Hodně už toho bylo zabaleného. Zítra dopoledne si jen dobalím a jsem připravená vyrazit. Smutně jsem přelétla kufr pohledem, vzala si vše potřebné a odešla do chatky. Sprcha mu netrvala dlouho, přišel vzápětí po mě. Vlasy měl ještě mokré a střapaté. "Ty nepůjdeš?" zeptal se překvapeně. "Já byla ráno."

Přikývl a svalil se na záda.

"Navíc chci jít zase až ráno, když mě bude čekat dlouhá cesta domů. Tím autobusem je to nekonečné." hlavu jsem si opřela o stěnu a nohy složila rovně na postel…

Cesta se bude zdát ještě delší, když budu odjíždět od něj. Nahlas si povzdychnul. Dělal to vždycky, když jsme mluvily o odchodu. On o něm nikdy nemluvil, zato já pořád více, protože se blížil a teď byl hned za dveřmi. Už to nebyly dny, byly to pouhé hodiny do okamžiku, kdy se uvidíme naposledy.

Natiskla jsem se na něj ještě víc, abych mu byla co nejblíž. Hlavu jsem si položila na jeho rameno a nos zabořila k jeho vlhkým kudrlinkám, které ještě voněly po šamponu.

"Oba jsme věděli, že to dál pokračovat nebude." pošeptala jsem tiše. "Musí to skončit?" zamumlal tiše. "Vztahy na dálku nefungují." zavrtěla jsem hlavou. Věděl to on, věděla jsem to já. Miluju, když můžu být s ním a když s ním nejsem, jsem smutná. Proto je lepší zapomenout a netrápit se, než smutnit kvůli něčemu, co už nebude. Nic mi na to neřekl. Ani nemohl, protože žádná rozumná námitka neexistuje. "Užijeme si tuhle poslední noc, ale pak se rozloučíme, jinak to nejde."

Snaživě jsem se usmála, ale moc dobře mi to nešlo. Bolela mě ta představa víc, než jsem si do teď připouštěla. Je to přesně to, proč jsem si s ním nechtěla začít. Prostě to teď bude bolet. A zase jsem brečela. Poslední dobou jsem neměla emoce pod kontrolou. "Neplač." špitnul sotva slyšitelně a slíbal mi obě slzy, které se dostaly ven. "Nejde to," zabrblala jsem. Obličej jsem si schovala na jeho hrudi. Na prst si namotal jeden pramínek mých vlasů. Mlčeli jsme - oba.

"Ale, jak jsem řekla. Nebudu trávit tenhle večer fňukáním." odtáhla jsem se a kousla se do rtu. Když ke mně zvedl pohled, bez varování jsem přitisklá své rty na jeho. Tentokrát to bylo něco mnohem víc, než jen polibek. Sama nevím proč, ale poprvé jsem cítila tu touhu. Možná, že moje tělo vědělo, že je to naposled.

Propadla jsem tomu úplně celá. Necítila jsem jen touhu, ale i potřebu. Nejspíš na tom nebyl jinak, ale u něj to nebylo nic nenormálního. Když jsme někdy něco načali, snažil se z toho vždycky vytěžit co nejvíc. Ale tentokrát se, doufám, dočká.

"Uděláme to." zamumlala jsem mu do úst, které ani na okamžik nenechaly na pokoji ty mé. Dlaní mi přejel po holých zádech. Vyhrnoval mi triko výš a výš.

"Nemusíme," rty přesunul o něco níž na čelist.

"Ale já chci." panenky se mi přetočily vzhůru, když vzal mezi zuby kousek kůže na mém krku. "Harry," vzdychla jsem. Pomalu mě pokládal na záda, triko vyhrnul už skoro ke krku.

Nechala jsem se políbil na bradu, na krk, pak na klíční kost a nakonec i níž.

Možná bych se měla stydět, ale v tu chvíli jsem byla plná vášně a stud mi to rozhodně překazit nemohl. Bylo příjemné, když si jeho rty pohrávaly s bradavkou a zároveň mě jeho vlasy šimraly všude okolo. Stáhla jsem mu tričko, ale on byl moc nedočkavý. Stačil mžik a od ňadra se přesunul k pupíku. Něžně rozdal pár polibků kolem něj a pak se vrátil zpět k mým rtům. Čelo měl orosené a vlhké vlasy se mu lepily k němu. "Miluju tě," pošeptal mi do ouška, na které mě následně políbil. Chtěla jsem mu odpovědět to samé, ale nejen, že jsem ze sebe nemohla vydat ani hlásku, ale on na odpověď ani nečekal. Znovu mě začal líbat s takovou vervou, až jsem měla mžiky před očima a rty mě příjemně rozbolely. I přes kalhoty jsem cítila, jak je vzrušený. Nestačila jsem ani zpozorovat, kdy se z nich stihl vyvléknou, a kdy je stačil sundat i mně. Polil mě stud. Nohy jsem křečovitě držela od sebe, i když se mě tam zatím nedotýkal.

Nevím, jestli vycítil moje obavy, ale jeho dotyky zněžněly. "Miluju tě, neublížím ti," řekl znovu. Nechala jsem svaly trochu povolit.

Polibky obsypával celé moje tělo. Cítila jsem mravenčení na každém místě, kterého se dotkl. Na stehně jsem cítila tlak, který mi nebyl nepříjemný, právě naopak, věděla jsem, že je to díky mně. Nenechávala jsem ho chladnou stejně tak, jako on mě. Věděla jsem, že se po téhle noci všechno změní. Počínaje mnou.

A taky změnilo.

*

Ležela jsem vedle něj celá udýchaná, ale zároveň neuvěřitelně klidná. Neřešila jsem, že mě každý centimetr těla bolí, nebo že bychom už měli spát, protože je příliš pozdě. Byla jsem šťastná. Pohledem jsem lpěla na tmavém dřevěném stropu a u krku cítila splašený dech. Nespal, ale byl tak tiše, že mi připadalo, jako kdyby ano. Nahlas jsem vydýchla a otočila pohled k jeho obličeji. Sledoval mě. "Děje se něco?" ukazováčkem jsem se dotkla ďolíčku v jeho tváři. Zavrtěl hlavou a pořád ze mě nespouštěl oči. "Nechci tě opustit," pohladil mě po tváři. Zamračila jsem se. Celou dobu o odchodu nepadlo ani slovo a on to vytáhne teď? Opravdu zrovna teď?

"Já ti to řekl a moc to pro mě znamenalo."

Sklopila jsem pohled a zakotvila s ním na jednom z jeho tetování. "Ty to neřekneš?" vzal mou bradu mezi prsty a pozdvihnul ji. Neměla jsem tak kam uhnout pohledem.

"Chtěla bych, ale zítra by to bolelo o hodně víc."

"Budu za tebou jezdit," řekl zoufale. "Víc jak dvě hodiny každý den z Londýna do Brightonu... nebo máš soukromé letadlo?" odvětila jsem ironicky. "Zvládneme to," tvrdil zarputile. "Ale já nechci." řekla jsem už rozčíleně. Trhlo to s ním. Na to jsem se musela posadit.

"I kdybych bydlela tam kde ty, nemohlo by to pokračovat, protože tady jsi možná jen Harry, ale tam jsi někdo jiný."

"Jsem pořád ten samý člověk," snažil se mě zastavit, když jsem vstala a začala se oblékat. "Ano, jsi." přitakala jsem.

"Ale pro ty lidi tam venku ne." natáhla jsem si tričko. Nechtěla jsem se hádat, nechtěla jsem to vytahovat, ale teď už to nejde zastavit.

"Já nechci, aby se mi stýskalo. Nechci sedět doma a čekat, až mě někdy přijedeš navštívit, až si někdy urveš pár dnů ze svého zaneprázdněného života." zavrtěla jsem hlavou. Tenhle večer už nenávratně skončil. Sebrala jsem všechny svoje věci a prostě odešla. Zapadla jsem do své chatky a svalila se do postele. Moc času na spánek jsem už neměla, ale i tak jsem usnout nemohla.

Když už slunce vysvitlo, šla jsem se umýt a najíst. Nepotkala jsem ho, za což jsem byla ráda.

Sbalila jsem kufry a sedla si k jezeru. Naposledy jsem měla možnost se pokochat tou krásnou přírodou, a když se z reproduktorů ozval hlas, který nás vyzýval, abychom se dostavili na parkoviště, pobrala jsem si saky paky a vydala se tam.

Stála jsem u autobusu, do kterého nastupovala především děvčata. Měla jsem na starosti kontrolovat, kdo nastupuje a na závěr zjistit, zda jsou všechny.

Autobusy byly celkem 4. Nejprve kolem panovaly zmatky, ale lidí na prostranství ubývalo a všichni se usazovali na sedadlech autobusu. Vzadu jsem taky viděla jednu velkou černou mini dodávku. Bylo mi jasné, že jsou tu pro kluky - a taky pro něj.

Včera naše rozloučení neprobíhalo vůbec podle mých představ. Já to chtěla ukončit v klidu. Bez pláče, hádek a jiných věcí. Ježiši jo, bude se mi stýskat, ale chtěla jsem si odvézt jen ty nejkrásnější vzpomínky. Jenže jeho reakce… to jsem si fakt nepředstavovala.

Mezitím, co jsem byla někde u včerejšího večera, vystřídala mě Lea, abych si mohla jít pro kufr a taky si naložila věci. To šlo poměrně snadno, takže to bylo za chvíli všechno v cajku a připravené na odjezd zpátky domů.

"Ahoj." Uslyšela jsem za sebou a otočila se.

"Přišli jsme se rozloučit." Usmál se Niall.

"Když budeš někdy v Londýně, dej vědět." Vložil mi Zayn malou kartičku do dlaně.

"Jo, ukážu ti mou oblíbenou restauraci, zamiluješ si ji." Přidal se Niall.

Byli tam všichni, kromě jeho. Harry tu nebyl a já za to možná byla ráda. Jeho ublížený pohled ze včera mi už ne málokrát zabloudil na mysl a já nemám chuť být kvůli tomu smutná ještě víc, než jsem. Nejhorší je, když jste smutní kvůli věcem, které nemůžete změnit.

Pořádně jsem si je prohlídla spolu, protože je to nejspíš naposledy, co je takhle vidím.

Upřímně si myslím, že jim kapela bude klapat ještě dlouho. Jsou jako bratři, co bez sebe nemůžou být. Prostě patří k sobě a jde na nich vidět, že se mají rádi.

"Třeba někdy…" hlas se mi trochu zadrhnul. Těšila jsem se domů, ale potkala jsem tu, krom nich tolik milých lidí, že bych ten tábor klidně ještě prodloužila.

"Pojďte sem." Už jsem měla slzy na krajíčku, když jsem je objala. Nikdy jsem nebyla na honosné loučení, málokdy se s někým objímám nebo pusinkuju na tvář, ale dneska mám pocit, že si to žádá pořádné rozloučení.

Div mě všichni čtyři nerozmáčkli. Nad tou představou jsem se zasmála a odtáhla se.

"Ať se vám daří a pozdravujte Harryho." Smutně jsem se usmála.

"To mu řekni radši sama." Odpověděl Liam s pohledem upřeným někam za mě.

"Drama začíná, jdu radši jíst." Zamumlal Niall, hodil na mě jeden ze svých hezkých, dnes trochu smutných úsměvů a spolu s těmi třemi odešel.

Nadechla jsem se a kopla do malého kamínku na cestě. Slyšela jsem, jak pod jeho kroky křupe štěrk, ale když přestal, usoudila jsem, že už zastavil. Proto jsem se otočila.

"Promiň za včerejšek." Cítila jsem, jak mě propaluje pohledem. Úspěšně jsem se však vyhýbala jeho pohledu. Nejsem si jistá, jestli na to mám, navíc nechci sehrát žádné drama před plným autobusem.

"Já to pokazil." Dodal, když jsem mlčela.

"Jo, pokazil." Odvětila jsem stroze. Slova nějak nepřicházely, jo, rodily se mi v hlavě, ale k ústům se zdála být ta cesta příliš dlouhá.

"Já si chci pamatovat jen to hezký." Vytkla jsem mu.

"Já nechci vzpomínky, chci tebe." Zabručel a já se konečně podívala do jeho tváře. Oči měl přivřené. Skrýval slzy? Možná. Včera je přede mnou neskryl a to mi ublížilo asi nejvíc. Neměla jsem v úmyslu ho tak zranit.

"Harry, proč jsi tak umíněný? Určitě jsi měl už hodně dívek, tak proč bych zrovna já měla být ta, do které ses zamiloval." Vzhlédla jsem zoufale k obloze, kde svítilo sluníčko.

"Protože se to stalo! Já tě nemůžu nechat jen tak odejít." Zavrčel rozhořčeně a popošel ke mně blíž. Ač jsem s tím příliš nesouhlasila, vzal mě za ruce.

"Já to tak nenechám, najdu nějaký způsob, jak tě dostat do Londýna, ke mně." Řekl vážně a díval se tak, že jsem nebyla schopná odtrhnout své oči od těch jeho.

Pak jsem svůj pohled radši stočila k zemi.

"Jsem do tebe zamilovaný a nedovolím, abys navždy odjela i s mým srdcem." Zašeptal a potáhnul mě k sobě, do jeho teplé náruče. Nemohla jsem to odmítnut, a co hůř, já ani nechtěla. Nechtělo se mi od něj.

"Věř mi." Vzal mou tvář do svých rukou a přiblížil k ní tu svou. Zavřela jsem oči, když se jeho rty dotkly mého čela. Nechtěl to on, teď jsem to nechtěla ani já, ale autobus se chystal k odjezdu.

"Najdu si tě, neschováš se." Řekl laškovně a na prst si namotal jeden pramínek mých vlasů. Prohlížela jsem si ho pořádně, abych si co nejvíce pamatovala.

"Sbohem." Stoupla jsem si na špičky a dala mu malý polibek na rty.

"Ne na vždy." S protesty pustil mou ruku a já nastoupila.

Sledovala jsem, jak mizí v dálce on a za ním i celý tábor. Zařekla jsem se, že nebudu plakat, ale oči mě neposlouchaly. Dech se mi třásl a já raději složila hlavu do dlaní. Všechno jednou končí. Ale s koncem něčeho krásného se vypořádáváte velmi těžce.

The end