Pretty Little Psycho 2.

Kapitola: 2.

Autorka: Doms

Kuchyň byla, oproti pokoji nahoře, silně zaplavena ranním sluncem. Působila útulným dojmem, i přes svou rozměrnost a luxusní zařízení.

„Tady se posaď, já ti jídlo udělám,“ jemně mi dlaní zatlačil do zad, směr barová židle kousek od něj. Vyškrábala jsem se na ní jen tak tak. Nikdy jsem nepatřila mezi nejvyšší, hlavu jsem zakláněla, abych mohla jistým lidem koukat do očí, ale vše se změnilo s mým novým zaměstnáním. Podpatky vše změnily. Byl to pro mě jistý neznámý luxus, koukat člověku do očí, aniž bych si při tom zablokovala krční páteř. A teď, když jsem stála nohama pevně na zemi, cítila jsem tu samou nejistotu, jako před několika měsíci.

„Co to bude?“ zeptala jsem se, aniž bych pohled odtrhla od vzoru kuchyňské linky. Stolička byla vysoká tak, abych se mohla opřít o lokty a v klidu rozjímat o ničem. A všem, v tu chvíli. Napadlo mě, co bude dál. Nějak nevím, co po mě vlastně chce, a proč mě, kruci, nenechá odejít. A v neposlední řadě, proč mi říká Amy a kdo ta ženská je. Za peníze bych mu dělala cokoli, pravda, jenže já tu teď seděla zadarmo, bez věcí, ale aspoň se snídaní. A příčilo se mi, že mě má za někoho úplně cizího.
„Omelety, skoro jako každé ráno,“ ledabyle pokrčil rameny, svaly na zádech se mu při tom zavlnily. Tenhle člověk rozhodně není odpůrce posilovny. Podvědomě jsem si olízla suché rty, na jazyku už jsem cítila tu sladkou chuť. Jestli k tomu bude mít borůvkovou marmeládu, možná i trochu šlehačky, nenechám se pobízet dvakrát. Normální jídlo jsem neměla ani nepamatuji. Nějaký ten pátek už to určitě bude.

„Ty, pověz mi…“ větu jsem nechala viset ve vzduchu, protože jsem nějak nevěděla, jak ho oslovit. On si myslel, že jsem někdo jiný, někdo, koho zná a ten někdo zná jeho, takže automaticky předpokládal, že jeho jméno vím. Ještě chvíli a rozbolí mě z toho hlava. A když mě bolí hlava, není se mnou řeč.

„Hm?“ pobídl mě, abych dokončila myšlenku. Zeptat se ho na jméno by asi nebylo něco, co ho potěší.

„Nic.“ Hlava mi zapadla mezi ramena a já poraženecky sledovala, jak zkušeně připravuje jednoduchou snídani. Neznám moc mužů, kteří umějí vařit. Když nad tím tak přemýšlím, možná žádného. Můj táta byl vždycky povaleč, pohodlný chlap, co si bez ženské ruky neuvařil ani čaj, a můj bratr jeho geny zapřít nemohl. V kuchyni jsem strávila dobrou čtvrtinu svého života a stejně jsem se v ní nikdy neotáčela tak dobře, jako mi teď předváděl on. Ono něco na tom, že hlad je nejlepší kuchař, bude.

Netrvalo dlouho a přede mnou ležel talíř s párem opečených toustů a lehkou vrstvou marmelády. Nemůžu říct, že by to patřilo mezi moje nejoblíbenější jídla, ale mému žaludku to tak připadalo. Ještě chvíli bez jídla a mohla bych ho přihlásit do x-factoru, jaké tu předváděl symfonie.

Celá snídaně proběhla v tichosti, ostatně, on nevypadal, že by si chtěl povídat a já měla do povídavé taky hodně daleko. Raději jsem se utápěla ve vlastních, zmatených, myšlenkách. V duchu jsem spřádala plány, jak odsud utéct. Už jsem se viděla ve vlastní posteli. Paradoxně, ten můj studený z půli zařízený byteček mi připadal jako vysvobození.

„Už nebudu,“ odstrčila jsem od sebe talíř, a aniž bych chtěla, vypadlo to, jako bych se toho štítila. Když se přísně podíval nejprve na mě, poté na stůl, jako poslušná holčička jsem vyhodila nedojedené tousty do koše a špinavý talíř dala do myčky. Díky bohu, že byla ještě skoro prázdná. Nemám ani tušení, jak se s touhle věcí zachází. Všechno tohle jsem dělala tak automaticky, až to vypadalo, jako bych tu byla doopravdy doma. Pravda ale byla, že v hloubi duše jsem se cítila nejistá, vystrašená a ukřivděná. A možná, že jsem si na sekundu myslela, že bych mohla najít někoho, kdo by se o mě postaral. Už jsem unavená z těch věčných starostí, z několika různých postelí každý večer a v neposlední řadě sama ze sebe. Jestli je možné někoho tak moc nenávidět, jako já nenávidím sebe? Prosím, tady je odpověď.

Jenže jeho znám pár minut a už je mi jasné, že on není muž mých snů. Možná je to o hrdosti, možná o mé ještě pořád dětské naivitě, ale jídlo, střecha nad hlavou a stálý přísun peněz pro mě neznamená postarání se. Protože psychická stránka věci je taky důležitá.

*

Čas ubíhal překvapivě rychle. Víkend vystřídal pracovní týden, ale dny se mi pletly tak trochu do sebe. Už jsem si zvykla na oslovení Amy, dokonce i na zvuk zapadajícího zámku, když ráno odcházel a zamykal za sebou. Měl mě za někoho jiného, Bůh ví z jakého důvodu, ale podvědomě musel vědět, že to nejsem já. Jinak by mě přeci nezamykal, ne?

Když se tak stalo i tohle ráno, zády jsem se opřela o domovní dveře a prsty si zapletla do zacuchaných vlasů. Cítila jsem se, jako by mi někdo svíral krk a stisk neustále sílil, dokud jsem nepadla na kolena a na prázdno hlasitě nevzlykala. Možná, že slzy došly už před osmi měsíci, po mé první noci s neznámým mužem, ale ta tupá bolest zůstávala. A sem tam, vždy jen na kraťoučkou chvíli, když se staré rány rozjitřily těmi novými, bolest se měnila na tak ostrou, že už nebylo možné dál odolávat.

První pomyslná slza si našla cestičku přes okraj víčka a spodní ret se mi zatřepal. Tak slabá jsem se cítila. Sem tam malé uvolnění citů ovládnout nešlo, ale když toho bylo moc, jako třeba v tuhle chvíli, prostě jsem to všechno zametla do pomyslného rohu v mé mysli. Problémy jako by rázem zmizely, nahradila je chladná nedostupnost. Opět jsem se vyšplhala zpět na nohy, znechuceně koukla na zamčené domovní dveře a vrátila se do útrob bytu. Zastavila jsem se až v kuchyni. Jako robot jsem napustila vodu do konvice a zapnula ji. Mezitím, co se voda vařila, jsem do hrníčku nasypala instantní kávu. Doma jsem si zvykla pít jen ty sáčkové, jako je třeba tři v jednom, ale to tu on neměl. Pak už jen normální, a toho bych se ani nedotkla.

S kouřícím hrnkem jsem se vyšplhala po schodech, tak opatrně, jak to jen šlo, abych nevylila ani kapku. Mířila jsem si to k pokoji, kde spím, ale pořád mě to táhlo k tomu jeho. Jako každé ráno, i teď jsem se zastavila před jeho dveřmi. Váhala jsem. Prsty už mě začínaly pálit z horkého kafe, ale pevně jsem držela. Váhala jsem jen chvíli. Dlaň mi přistála na klice a než jsem se nadála, ozvalo se hlasité cvaknutí a dveře se s tichým zavrzáním otevřely. Buď teď dělám největší chybu svého života, nebo budu mít štěstí a najdu něco, cokoli, co by mě nasměrovalo správným směrem. To se nedozvím v tuhle chvíli.

Poslepu jsem hledala vypínač, protože i když je den, nebylo tu vidět na krok, což ještě podtrhuje tajemnost vlastníka této místnosti. Když se mi to konečně povedlo a rozsvítila se alespoň malá lampička v rohu, konečně jsem pochopila, co za tou záhadou stojí. Tmavé a těžké závěsy nepropustily skrz ani proužek slunečních paprsků, kterými dnes normálně deštivý a pochmurný Londýn nešetřil.

Jako vždy, i tenhle díl bych nejraději celý smazala a napsala znovu, ale na to jsem až moc líná. Co je, s tím si musíte vystačit vy, i já.
Zveřejněním teď trochu riskuji, protože na předchozím blogu jsem se reakcí dočkala, ale tu... nejsem si jistá, přitom když statistika ukazuje něco málo přes sto kliknutí na článek, napsat komentář by pár lidem snad neublížilo (hlavně si to vy, co komentujete, neberte osobně, vás milujeme!! :D).
PROSÍM KOMENTÁŘE...
Doms