Better Choice 2.

"Musím si ta jména někam zapsat, abych si je zapamatovala," pokusila jsem se zavtipkovat, ale těm čtyřem se ve tváři nepohnul ani sval. 

Aha, chápu, tohle je marná snaha. Znovu jsem se stáhla do své ulity, ve které asi zůstanu po zbytek svého života a snažila se obrnit proti jasné nevraživosti vůči mé osobě. 

"To je ona Liame? Je docela hezká." okomentoval to blonďák. Mluvil, jako bych tam ani nebyla a to zabolelo.

"Shannon, chceš něco k pití?" Liam mířil k malé kuchyňce a já mu odpověděla pouze zakroucením hlavy. Posadila jsem se na samý okraj malé pohovky a mlčky zírala na svoje ruce.

"Takže… Shannon," odkašlal si jeden z nich.

"Máš hezké jméno." věnoval mi úsměv, který nebyl ani za mák upřímný.

Polkla jsem a kývla. Co na to říct? Děkuji? Když to ani nemyslí upřímně. Popravdě, já už ani nevím jeho jméno a je mi to jedno, úplné jedno!

"Liame, umí vůbec mluvit?" nekřičel, ale i tak se mnou zatřáslo. Postavila jsem se a chtěla odejít. Nechci tu být, dělá mi zle to, jak se na mě dívali. Jako bych byla ten nejhorší člověk na světě.

"Kam jdeš?" zastavila mě Liamova paže při mém úniku.

"Můžu, mohla bych…“ zakoktala jsem nejdřív a pak se nadechla. 

"Chci jít zpět do hotelu." prosila jsem ho, no on se nezdál být nějak potěšený mou prosbou.

"Potřebuji, abys byla teď tady." ztišil trochu hlas, no i tak jsem přesvědčená, že nás ta čtveřice slyšela.

"Proč?" sklopila jsem oči a cítila jeho spalující pohled. 

"Protože jsi moje žena," sykl nepříjemně. Objala jsem se rukama v obraném gestu a beze slova se posadila zpět na gauč. Pohledem jsem vyhledala nezajímavý vzor koberce a díky tomu si našla zábavu na několik hodin dopředu. Jeho žena? Vážně má zapotřebí se před nimi předvádět? Měla jsem ho za většího "frajera".

Smáli se, mluvili, o všem, o holkách, o koncertech, fanynkách i o mně. Liam určitě viděl, že mi to není příjemné, ale nic neudělal. Nic. Co taky čekám? Jsem ubohá.

Venku před studiem na nás čekalo auto. Protlačili jsme se velkým množstvím fotografů a fanynek. Těšila jsem se do hotelu, protože po příjezdu z letiště jsme jeli rovnou sem. Byla jsem ospalá, unavená a taky hladová. Nic jsem nejedla. Není divu, že když jsem pak před sebe dostala talíř, naházela jsem to do sebe během několika sekund. A kdyby to nebylo trapné, vzala bych si ještě. Ti čtyři s námi byli i v hotelu. Prý mají společný apartmán, co jsem zaslechla z jejich rozhovoru. Jídelna byla nádherná, takový luxus jsem viděla možná tak v televizi. 

Uchváceně jsem sledovala přepychovou halu, kterou jsme pak procházeli až do výtahu. Nevěděla jsem, jestli musím být v jednom pokoji s ním, ale jen ta představa a ježily se mi chloupky na rukou. Tohle bude naše první společná noc, když se to tak vezme. Poprvé s ním budu úplně sama, bez dalších lidí. A máma mluvila o svatební noci. Při té představě jsem zčervenala jako rajče, což nezůstalo bez povšimnutí. Doufám, že nečeká, že s ním budu spát. To neudělám. Když to bude nutné, zamknu se v koupelně a zůstanu tam až do dalšího dne.

Představa sebe samotné, jak kempuju ve vaně - ne, netěším se na to.

Společný pokoj byl sice obrovský, ale mně připadal malý jako snad výtah. Obrovská postel měla snad tři metry na šířku a hned vedle byla prosklená stěna s dveřmi vedoucími na balkón. Nebýt tady za takových okolností, řekla bych, že ten výhled je nádherný. Slunce už skoro zapadlo, no i tak bylo skrz otevřené okno slyšet nárazy vln. 

"Můžeš si odložit, už nikam nepůjdeme," jeho hluboký hlas mě vyrušil z myšlenek, až jsem sebou leknutím trhla. 

"Ráda bych se osprchovala." měla to být otázka, jestli můžu, ale on to nijak neřešil a jen kývl. Vzala jsem si proto noční košili, kterou jsem našla již v přistavených kufrech a zavřela se v koupelně.

Když místnost zahalila pára, sedla jsem si na chvíli i s tekoucí vodou do koutu. Objala jsem své kolena rukama a vybavovala okamžiky posledních několika hodin.

Zaklepání na dveře mě ujistilo v tom, že už jsem tu hodně dlouho. 

Snažila jsem se mu vyhnout, jak to jen šlo, ale nakonec se tomu budu muset postavit čelem. Navlékla jsem na sebe černou saténovou košili, kterou mi jistě přibalila máma a zabalila se do krátkého županu, který sloužil, mám pocit, jen na okrasu. Rozčesala jsem si vlasy, a pak vylezla.

Tiše jsem se omluvila, že jsem tam byla tak dlouho a ignorovala jeho pohled, kterým sjížděl celou mou postavu. Bylo mi to nepříjemné, kdybych se mu chtěla ukazovat, nevzala bych si na sebe vůbec nic.

Co nejrychleji jsem zalezla do postele a přikryla se dekou až po bradu. Ne, že by mi to pomohlo, kdyby po mě něco chtěl. 

Neptala jsem se, kde bude spát on a je mi to jedno. I kdyby si lehl do stejné postele, bude stejně tak daleko, že o tom ani nebudu vědět. Na klidu mi to sice nepřidalo, ale mám vlastní deku, vlastní zlavec a mezi námi bude taková mezera, jako by mezi námi bylo další jedno lůžko. Trochu jsem se uklidnila, když jsem zaslechla téct vodu, za to jsme byla ale ještě vynervovanější, když přestala. 

Nevědomky jsem se zabořila co nejvíce do matrace a dělala, že tu vůbec nejsem. Když vylezl, bílí ručník okolo boků, nic dalšího, div mi nevylezly oči z důlků. Asi se převlíkal, to už jsem se na něj nedívala, no později jsem ucítila, jak se matrace pohnula. Ještě víc jsem se namáčkla ke kraji, zvlášť když si lehl do středu postele, jako by se nic nedělo. "Můžeš jít blíž, já nekoušu," zasmál se. Neodpověděla jsem a stiskla malý polštářek, který jsem objímala.

"No tak, mluv se mnou." postel zase vrzla a za chvíli jsem přes peřinu ucítila lehký dotek. 

"Není ti zima?" zareagoval na moje zachvění. Jako na povel jsem přestala, přece mu takhle nebudu ukazovat svůj strach. 

"Není." řekla jsem prostě.

"Takže umíš mluvit." řekl hraně potěšeným hlasem. Tohle mu nežeru. Pevně jsem sevřela víčka k sobě, ať si dělá, co chce, já chci spát. Nechala jsem je zavřené, i když se nade mě naklonil a já mohla cítit jeho teplý dech na krku. Bože, jen ať si myslí, že jsem usnula, prosím. Odhrnul mé blond vlasy na bok a sklonil se víc.

"Co to děláš?" špitla jsem tak potichu, že to sotva slyšel. 

"Co myslíš?" na tváři mě zašimralo jeho strniště a pod uchem jsem ucítila jeho rty. Když přehodil svou paži přes mé tělo a stiskl, dala se do mě panika. Tlumeně jsem vypískla a vši silou ho od sebe odstrčila. Ani to s ním nehnulo, ale překvapil ho můj nesouhlas. 

"Prosím, já nechci." Vzdychla jsem roztřeseně. 

"Jo, fajn, hlavně se uklidni," rozsvítil lampičku u postele. Byl z mojí reakce hodně překvapený. Celé tělo se mi třáslo, v očích jsem měla vodopády, ale nebrečela jsem. 

"Nebudu s tebou spát, ani dělat jiné věci." peřinu jsem tiskla pevně v dlaních. Nechtělo se mi vůbec nic vysvětlovat, byla bych nejradši, kdyby se prostě otočil na svou vlastní půlku a nechal mě v klidu dýchat. No naopak je třeba, abychom si to urovnali hned na začátku. 

"To jsem pochopil," ztěžka dopadl vedle mě, až peřiny zašustěly. 

"V čem je problém, chceš zaplatit i za tohle?"

Nahlas jsem polkla a věnovala mu naprosto šokovaný pohled. To si opravdu myslí? Vůbec mě nezná a už soudí, ubohé…

"Tohle já nedělám, ale to ty nemůžeš vědět, když o mě nic nevíš." nevím čí to byla vina. Nechtěla jsem mu ani tak vyčíst, že nepřijel za celou dobu, co o našem plánovaném sňatku věděl, aby se se mnou alespoň jednou potkal, ale koho jiného mám kruci obvinit? 

"Ne?" uchichtl se. 

"Už jen tím, že ses nechala prodat za výlet do Austrálie, mi tě zhnusil. Tak co by to mělo být teď? Nový Zéland?"

Sklopila jsem hlavu a odhrnula peřinu. Je možná cizí, ale i tak mě jeho slova zranila. Hnusím se mu? On si mě vzal, z jeho strany přišla ta nabídka, tak co čekal? Co?

Nechápavě mě sledoval, když jsem chodidly dopadla na chladnou zem pokoje.

"Přespím v na gauči." Odvrátila jsem pohled, a co nejrychleji si setřela tu jednu jedinou slzu, která utekla. Dlouho tohle nevydržím. Jednou, až se to všechno nahromadí, rozpláču se, ale ten čas ještě nepřišel.

P.S.: Díky moc za komentáře :) 5 komentářů = další díl!