Breaking The Rules 22.

"Ahoj, tak jsem zase tu." uvelebila jsem se na gauči a mávla do monitoru.

"Omlouvám se, že to tak trvalo, ale bylo to teď strašně hektické a navíc... je to poprvé, co jsem doma sama a není tu Harry." pokývala jsem hlavou a víc se zabalila do teplé deky.

"Asi se divíš, že mluvím o něm, ale stalo se za tu dobu hodně věcí. Bydlím teď s ním. V bytě. Jsme tu jen sami dva." spojila jsem ruce na břiše.

"Od Vánoc, co jsme byli se Zaynem u nás, se toho tolik událo, a já neměla ani čas zavolat," ukápla mi první slza.

"Mám pocit, že je to tak dávno a že jsem si to dostatečně neužila. Ty chvíle s ním byly tak vzácné a teď mám pocit, že jsem si jich měla ještě víc vážit, protože se vším je konec. Paul na to přišel a já se se Zaynem od té doby neviděla, už je to pár týdnů. Hrozně se mi stýská." vzdychla jsem. Nechtěla jsem plakat do kamery, přišlo mi to hloupé, ale nedalo se to zastavit. Původně to mělo být bez emocí, jen konstatování o mém životě. Nepovedlo se. Vždycky mě to tak vezme, když to říkám nahlas.

"Nastěhoval mě do tohohle bytu s Harrym, protože nám zakázal se stýkat. Když nad tím tak přemýšlím, vážně mě Zayn miloval? Před týdnem byl na premiéře This Is Us s Perrie. Ten večer stál celkově za nic. Nebylo mi dobře a dokonce jsem zvracela. Musela jsem se dívat na ně a uvědomovat si, jak jemu bylo, když viděl mě a Harryho. Nedivím se, že chce zapomenout, ale po tom všem co jsme obětovali, mě to hrozně zraňuje."

Před očima se mi objevil obraz blonďaté Perrie, jak se směje něčemu, co Zayn říká. Místo vzteku mě popadl ještě větší smutek. Protože ona vlastně za nic nemůže. Určitě za ním nepřišla se slovy 'Budu tvoje náhrada za Ailee'. "Stojí to tu za nic a i moje tělo si dělá co chce. Mám tendenci se hrozně přejídat, i když bych si měla držet svou váhu - po druhé straně, tu si držím tím, že mě pak z toho přejídání bolí žaludek a záchod je v tu chvíli mým nejlepším přítelem." protočila jsem očima a setřela si další slzy.

"Jenže tohle mě tolik nebolí jako fakt, že někdo z kluků nás zradil. Musel nás prozradit někdo z nich, jinak si to nedovedu představit." začala jsem si prohlížet své nehty na rukou, na kterých mi před pár dny manikérka udělala bílou francii.

"Harry to nebyl, eh, teda myslím. Už se tolik nehádáme a řekla bych, že i přesto všechno teď držíme spolu. Už mi párkrát pomohl a mile mě překvapil. No nicméně to nemění nic na tom, že to není člověk, vedle kterého bych ráda každý večer uléhala do postele."

*

"Tři minuty do začátku!" Ramena mi cukla při zvuku Paulova hlasu, který se rozléhal malou místností i přes zavřené dveře. Naposledy jsem se zhluboka nadechla, abych zahnala přicházející nevolnost, a vykročila. Tohle byla propagace našeho filmu a my měli akusticky zazpívat jeden ze songů. Už tohle ráno jsem se vzbudila a nebylo mi zrovna nejlíp a do toho ještě živá show. Ani nejlepší make-up nedokázal zakrýt nazelenalou barvu mého obličeje. Posadila jsem se na vysokou židli před kterou se tyčil mikrofon. Seděla jsem vedle Harryho a z mé druhé strany seděl Liam. Ten song nesnáším, mám tam hodně výšek a dneska se na ně vůbec necítím. Jenže to Paula nezajímá. Stejné to bylo s podpatky - ze začátku jsem je nenosila, nakonec jsem si je musela vzít na jednu akci. Pak na další. No, aspoň, že je nemusím nosit neustále. "Vezmi za mě slova na úvod." nahnula jsem se k Liamovi a pošeptala mu to do ucha. Většinou řekneme pár slov před tím, než začneme zpívat. Buď jsem to já nebo Harry, kdo má proslov, ale změna neuškodí. Zpocenou dlaň jsem si položila na mikrofon, ale sklouzla mi dolů. Tohle nedám. Nevnímala jsem jeho slova ani úvodní slova písně. Odpočítávala jsem, kdy začnu zpívat já. Po Niallovi nastal refrén, který jsem měla mít na starost já a doplňovat mě měl Zayn. Zatnula jsem zuby a snažila se ze všech sil, jenže pak mi selhal hlas. Což o to, Zayn to zachránil, jenže když měla přijít další moje chvíle, vyšel ze mě jen tichý vzdech.

"I´m sorry, I can´t."

Nevzpomínám si na cestu k toaletám, ale ve spáncích mi nepříjemně tepalo do té doby, než jsem si krk ochladila vodou z umyvadla. Když jsem si opláchla i obličej, voda odkapávající do umyvadla zčernala z mé řasenky. Teď musím vypadat světově. Bříšky prstů jsem se snažila odstranit černé šmouhy z pod očí, ale to jen odstranilo zbytek make-upu a ukázalo mé tmavé kruhy pod očima. Po náhlé slabosti nezbylo ani stopy, ale i tak jsem se cítila unavená.

Když se začaly otvírat dveře na toalety, byla jsem připravená prchnout do záchodové kabinky, kdyby to byl náhodou Paul, ale do místnosti vstoupil úplně jiný člověk.

"Zayne?" zaostřila jsem, jestli opravdu vidím dobře. "Jsi v pořádku?" zeptal se. Tohle bylo divné. Přešlápl na místě, jako by byl z tohohle nervózní. Jsme tu teď sami, tak proč se mu nevrhnu do náruče tak, jak se mi o tom každou noc zdá? Možná kvůli Perrie. To, jak se teď chová, spíš nahrává teorii, že ji má opravdu rád a na mě chce zapomenout.

"Nevím." opřela jsem se boky o pult s umyvadlem a neklidně se zatahala za pramínek vlasů. Popošel ke mně o kousek blíž, ale když jsem se na něj přes zrcadlo podívala, zase ucouvnul.

"Řekni mi, co se stalo." raději jsem znovu sklopila pohled.

"Jak to myslíš?"

"Je to s Perrie opravdové?"

Zase mě přepadla nevolnost. Nejspíš ze strachu z odpovědi.

"Co myslíš?" pořád to otravné myslíš a pořád ty nemožné otázky. Copak mi nemůže normálně odpovědět?

"Nemám tušení, proto se tě ptám," prskla jsem podrážděně.

"Anebo ne, kašli na to, vlastně mi to může být jedno," žaludek se mi převrátil a já se dnes už poněkolikáté začala dávit na prázdno, protože od rána nejsem schopná nic pozřít. Jednou rukou jsem si přidržovala vlasy a druhou objímala mísu. Hygienické nebo ne, nějak se přidržet musím. Teď jsem měla chuť mu říct, ať vypadne a nechá mě tu. Nesnáším, když někdo kouká, jak je mi špatně. Ty lítostivé pohledy... nemusím se na něj ani dívat a vím, že se tak tváří, jenže když mě vzal za ramena a pomohl mi pak k umyvadlu, už jsem ho nedokázala odehnat. Vypláchla jsem si ústa a pak se rozplakala. Nesnáším to, jednou mám takový vztek a pak... pak se rozpláču jako malá holka.

"Pšššt, neplakej prosím," zpocené vlasy se mi lepily na čelo, tak je pomalu odhrnoval za ucho.

"Nemůžu." složila jsem tvář do dlaní.

"Tys byl to jediné, co mě tu drželo, ale vzali mi tě."

"Nikdo ti nic nevzal. Slíbil jsem, že to nějak zařídím, pracuje se na tom," donutila mě podívat se na něj.

"A co myslíš, že se stane, Zayne?" zavrtěla jsem hlavou.

"Nic na ně nemáme a když s tím vyjde někdo ven, udělají z něho společenský odpad." pravda je, že odejít od Modestu by bylo snadné, jenže za to by následovaly sankce, na které nemáme ani my všichni dohromady. Zaplatili bychom draze a to nejen penězi.

"Co jsem slíbil, to dodržím," uraženě se ode mě oddálil. Zase ten jeho odstup.

"Ale do té doby bude lepší, když budeme hrát podle jejich pravidel."

Povzdychla jsem si a neznatelně dala najevo souhlas.

"Neodepsal jsi mi na žádnou zprávu, proto jsem si myslela že... že jsi si našel ji." přiznala jsem.

"Ona je jen další složka v komerčním plánu." protočil očima.

"Jen o tom neví." my s Harrym víme, na čem jsme, jenže on to musí předstírat před tiskem a i před ní a podle toho, jak se na něj dívala v ten večer, si akorát koleduje o zlomené srdce. Teď je mi jí vlastně líto. Zahrávají si s jejími city a Zayn ať chce nebo ne, stojí v čele toho všeho.

"Paul věděl, že jsme si psali. Vzal mi mobil a veškerou elektroniku." zabručel mrzutě hned na to.

"Aha…“ zahanbeně jsem se podívala na své propletené ruce.

"Už je mi lépe, půjdeme."

"Jdi první, ať neví, že jsme tu byli oba." povzbudivě mi zmáčkl rameno. Jen jsem kývla a loudavým krokem zamířila ke dveřím. Nechápu to, i když se mě snažil povzbudit, po našem rozhovoru jsem se cítila beznadějně. Smířená s tím, že je konec. Kdyby nebyl, nechovali bychom se k sobě takhle.

"Ať už to skončí jakkoli, miluju tě." měla jsem prostě potřebu mu to říct, protože je to hrozně dávno, co jsem mu to řekla naposledy. Co jsem to vůbec řekla a myslela to upřímně, protože když to říkám Harrymu, jsou to jen slova. Jsou bezvýznamná a nic neznamenají, přestože si polovina planety myslí něco jiného. Nevím, jestli mi chtěl odpovědět, ale asi na tom už ani nezáleží. Když se za mnou dveře zaklaply, ocitla jsem se na chodbě, kde pobíhali nějací lidé. Zhluboka jsem se nadechla a zamířila za ostatními. Mám ještě co vysvětlovat. 

Tak tu je nový díl :), snad se líbil.

5 komentářů = další díl :