Better Choice 7.

Déšť bubnoval do okýnka nad umyvadlem, jako by ho snad chtěl prorazit. Musela jsem si několikrát promnout oči, abych byla schopná zaostřit. Nejdřív jsem si myslela, že se mi to jen zdá, ale rány byly čím dál tím silnější, až mě to nakonec probudilo úplně. Posadila jsem se a hned na to sykla, po pár hodinách spánku ve vaně jsem byla úplně rozlámaná.

Nevím, na co jsem myslela, když jsem si sem lehala. Vylezla jsem z vany a trochu si opláchla obličej vodou. Je to jen déšť, nic víc. Posadila jsem se na okraj vany a už znovu klimbala, když malou koupelnu lehce prozářil blesk a zahřmělo. Bouřka.

Bouře v Anglii nejsou často, a když už, trvají jen chvíli. Proto, i přes nekontrolovatelný třas celého mého těla, jsem se rozhodla, že to vydržím. Jen bouřka. Blbá bouřka. Bouřka, ze které mám takovou hrůzu.

Po hodině bolesti zad z mé nepohodlné stočené polohy ve vaně a slz, které se draly strachy ven, jsem odemkla dveře koupelny. Myslela jsem, že už nemám co plakat, ale při jediném zahřmění mnou prostoupil strach a třepot, který mě donutil k pláči. Jsem moc slabá, prolétlo mi hlavou. Nedokážu přejít ani jednu hloupou bouřku, po které ráno nejspíš nezbude ani památka. Tiše jsem našlapovala tmavým obývákem a překvapilo mě, když dveře do ložnice byly otevřené a svítilo se tam. 

Nakoukla jsem dovnitř a uviděla Liama, jak sedí opřený o čelo postele a v ruce drží jednu z knih, kterou mi koupil. Pro sebe jsem se pousmála, protože kdybych nebyla hloupá a alespoň jednu měla s sebou v koupelně, možná by to bylo o něco snesitelnější.

"Už jsi dostala rozum?" nebyl to ani tak jeho hlas, čeho jsem se polekala, ale další silný hrom, který díky střešnímu apartmá šel dost slyšet. Nejistě jsem přešlápla a objala se rukama.

"J-já mám strach z bouřek." přiznala jsem tiše. Jako by se nade mnou slitoval, jeho postoj se úplně změnil. Ze středu postele se posunul na svou půlku a na tu druhou poklepal rukou. Nejistě jsem pohledem zhodnotila situaci, a když viděl, že váhám, natáhl ruku.

"Pojď si lehnout." usmál se a já konečně rozpohybovala svoje nohy. Lehla jsem si a on mě přikryl peřinou. Úspěšně jsem se vyhýbala jeho pohledu, kterým mě skenoval.

"Chceš, abych tě objal?" peřinu přitáhnul až ke krku. Němě jsem přikývla a sama se přesunula do jeho náruče, když roztáhl ruce.

"Neplakej."

Popotáhla jsem a slzami zmáčené tváře jsem si utřela do jeho trička. 

"Brečíš kvůli bouřce, nebo kvůli tomu, co udělal Harry?" odhrnul mi vlasy z tváře, aby se na mě mohl podívat, ale docílil jen toho, že já se ještě víc schoulila. 

"Kvůli všemu." zamumlala jsem skrz zuby. Fakt, že tak hrozně jsem se už dlouho necítila, mně k tomu všemu ještě podnítil. Držela jsem slzy moc dlouho a teď se nemůžu doplakat konce. 

"Bouřka za chvíli skončí a Harry může dostat na hubu, jestli ti to pomůže." Jeho úsměv byl nakažlivý, tak jsem se snažila udržet na rtech i přes to, že jsem musela vypadat katastrofálně. Už jsem nebrečela, jako úplná husa, jen mi sem tam uteklo vzlyknutí. 

"Nestojím za Harryho monokl." poslední, co chci je, aby mezi sebou měli nějaké rozepře. Už tak dělám dost problémů. Ochraptěle se zasmál, jako bych řekla Bůh ví co vtipného. "Máš pravdu, on si to dostatečně vyžere od managementu." Hravě mě cvrnkl do nosu. "Proč jsi ke mně tak hodný?"

"A proč ne," odvětil. Pravda. To asi jen já jsem tak hrozně zatvrzelá a pořád si říkám, že nestojím o jeho přátelení. 

"Promiň, že jsem tak hrozná manželka," zamumlala jsem a pevně ho objala okolo trupu. Jen jsem brala, co nabízel, nic víc. 

"Taky nejsem ukázkový manžel." prsty zajel do mých vlasů a něžně mě hladil. Nemůžu popřít, že je mi to příjemné, ale nic víc.

"Věřím, že jednou, za nějakou dobu, budeme oba zase volní." zavřela jsem oči. 

"Rok a tři měsíce," vydechl a já zaujatě zvedla pohled. 

"Za tak dlouho nám končí smlouva. Shodli jsme se na tom, že už s nimi další nepodepíšeme. Pak se můžeme nechat rozvést."

"To je pořád lepší než věčnost, která je v manželské smlouvě." zase jsem sebou trhla, když zahřmělo. Nevědomky mě objal ještě pevněji. 

"Tu smlouvu jsem nečetl," přiznal. 

"Já ano, několikrát. Došlo mi, že jestli jsem do té doby něco měla, tak to všechno ztratím sňatkem s tebou."

"Oba dva jsme ztratili," dodal rychle. Začínala jsem chápat, že já nejsem jediná, koho do toho donutili. On to jen bral tak, jak to je. To já asi nikdy nedokážu. 

"Jo, ale podívej se na sebe a na mě. Ty mě teď musíš trpět, ale to jediné, co musíš. Mě vytrhli z mého domova, rodiče mě opustili a jediné, co mám jen ten kufr s hadrami." když jsem to tak říkala, přišlo mi to ještě víc líto. Ne, že bych stála o to, zůstat do konce života v domě mých rodičů (protože to je přesně to, co by mě čekalo), ale tam jsem měla alespoň nějaké možnosti. Mohla jsem se prostě sebrat a odejít, kdybych nebyla srab, ale tady to nešlo. A to mě děsilo. Předtím jsem byla svázaná svým vlastním strachem, ale ten se překonává lépe, než manželský slib. "Budu se snažit ti co nejlépe zpříjemnit čas strávený se mnou." řekl po chvíli ticha.

"Dobrou noc, Liame." popřála jsem mu.

"Dobrou, Shan." zhasl lampičku na nočním stolku. Usínala jsem s obličejem zabořeným v jeho tričku a s myšlenkou, že to musím vydržet rok a tři měsíce. 

15 měsíců a budu zase volná.


Děkujeme za komentáře, hrozně nás potěšily :) Jsme myslely, že už to tu můžem zavřít... 
Dáme 4 komenty? :P