Be happy 30.

Kapitola: 30.

Autorky: Andy&Doms

Další dny se přelily raz dva a šup, byl tu konce srpna a naši odlétali do Egypta. Zároveň s tím, bohužel, končily i prázdniny. Mohla jsem se těšit na posledních pět dní a pak mi končí veškerá sranda.

Na letiště jsme Henryho s mámou vezli já s Evou a i Harry. Byla jsem překvapená, že je vůči němu Henry tak v klidu. Asi došel k názoru, že před pár dny, kdy vznikla tak kovbojka, co ho naháněli po celém domě, bylo vážně nedorozumění a Evin kluk tam ve skutečnosti fakt nebyl a neprováděli to, co původně prováděli. Už jen kvůli němu jsem musela být na Harryho a Evu milá. Měli jsme společného 'nepřítele'.

"Dávejte pozor, holky. Hlavně zamykejte, když budete odcházet a zapínejte alarm." máma mě objala a Evu pohladila po paži.

"A vy si to tam užijte a nedělejte si zbytečné starosti, obě už jsme dospělé," mile jsem se na ní usmála. Dokonce jsem se rozloučila i s Henrym. On je mi hned milejší, když vím, že ho dva týdny neuvidím.

"Tak jedem do volného domu!" zavelela Eva, jakmile zmizeli v terminálu letiště.

*

"Co dáme na večeři? Dnes bych si dal pizzu." odpověděl Harry a tím vlastně podal návrh.

"Si ji udělej, pro mě za mě." zamračila jsem se, protože tenhle tón od Evy nebyl úplně hezký. Harry se na ní zaksichtil, ale dával si při tom pozor, aby to ona neviděla.

"Srabe," naznačila jsem mu rty, ale když se Eva tváří takhle, asi bych se jí taky bála.

"Můžeme udělat domácí." navrhla jsem já, abych ji ještě víc naštvala. Nikdy jsme se nemusely, tak co. "Jsi fakt skvělá!" vyhrkl Harry bezmyšlenkovitě a dloubl mě při tom do boku. Vysloužila jsem si za to od Evy další nepříjemný pohled.

Přijeli jsme k domu a Eva se odebrala do svého pokoje.

"Co je s ní? "zavrtěla jsem hlavou.

"Nevím, asi má krámy nebo co."

Nahlas jsem se uchechtla. Chudák Harry, v tom případě si ani dnes neužije.

"Uděláme to jídlo?" zeptal se hned vzápětí.

"No jestli chceš.." pokrčila jsem rameny a následovala ho do kuchyně. Překvapilo mě, že jsem to nemusela dělat já, ale většinu zvládal sám. Naopak, občas jsem si připadala, že ten, kdo v kuchyni překáží, jsem byla já.

Když bylo hotovo, volal i na Evu, jestli chce, ale nepřišla, tak má smůlu.

"Co ty vlastně děláš?" zeptala jsem se ho.

"Štuju." Trvalo mi dlouho, než jsem rozluštila, s jeho plnou pusou, co se mi snaží sdělit.

"A co?"

"Doktor, prosím, třetí ročník." vycenil bílé zuby, když polknul.

"Takže nejen že hezký, ale i chytrý, to se často nevidí." uznale jsem kývla hlavou a uchichtla se. "Myslíš si, že jsem hezký?" ve tvářích se mu objevily dva roztomilé ďolíčky, když se usmál.

"Eh," teď mě dostal trochu do rozpaků, normálně takhle komplimenty neskládám, asi jsem se nechala unést, ach Anno!

"Jsi sympaťák." přiznala jsem a radši odvrátila hlavu, aby neviděl, jak se červenám. Ale podle jeho uchechtnutí jsem poznala, že mě prokoukl.

"Jsi roztomilá, když se červenáš," taky mi složil kompliment, který už jsme několikrát slyšela i od Zayna. Nechápu, co na tom všichni mají.

"To neslyším prvně." pousmála jsem se a zadívala se na televizi před námi. Zabylo mi trochu smutno, už jsme se pár dní neviděli, zatím skoro nejvíc od doby, co spolu chodíme. Já teď trávila abnormálně času s Evou, ale bylo to vlastně jen díky Harrymu, se kterým jsem si sedla víc, než dobře. A Zayn musel pracovat. Je ale pravda, že ví moc dobře, že teď moje máma s Henrym nejsou doma, takže by za mnou přijet mohl. Navíc od toho incidentu, kdy jsme se pohádali, přijde mi náš vztah velmi křehký. Nevím ani, jak pořádně to popsat. On mě až moc hlídá, bohužel jen přes telefon, a mně to není zrovna dvakrát příjemné, když potřebuje znát každý můj krok. Divím se, že už se tu dávno nehlásil po tom, co jsem odignorovala několik jeho zvídavých sms.

"Půjdu se asi vyspat, jsem unavená." začala jsem se s ním teda loučit a zvedala se z gauče.

"Jasně, vyspi se hezky, dobrou."

Ještě jsem na něj mávla, než jsem zmizela ve svém tmavém pokoji. Ustlala jsem si a převlíkla se do pyžama. Rozhodla jsem se ještě pro čtení knihy, ale u toho jsem definitivně vytuhla.

Probral mě až pípající telefon. Vážně jsem si chvilku myslela, že jsem zpět ve škole a musím teď vstávat, ale když jsem otevřela oči, všude kolem mě byla ještě tma a budík ukazoval něco málo po druhé hodině ranní. Zamžourala jsem na malý display, když se zpoza něho mihl stín. Telefon mi vypadl z ruky, jak jsem se polekala. Tmavá osoba stojící na balkóně uprostřed noci, horor první třídy. Měla jsem nutkání dětinsky se schovat pod deku, ale když se ozvalo zaťukání, zvedla jsem se. Zloděj nebo vrah by přece neklepal, ne? Až když jsem byla dost blízko u skleněných dveří, poznala jsem Zaynovu siluetu. Bože, jak mi odlehlo.

"Tohle už nedělej, jestli nechceš, abych měla infarkt." pustila jsem ho dovnitř úlevně. Hned jak se za ním balkonové dveře zaklaply, obmotala jsem mu ruce okolo krku, prsty mu zajela do studených vlasů a pevně ho objala. "Chyběl jsi mi."

"Už jsem nemohl dospat," uslyšela jsem úsměv v jeho hlase.

"Až tě uvidím." dodal a taky mě stiskl pevně v jeho náručí. "Tak jsi mohl přijít dřív," zamračila jsem se na něj, i když v té tmě to nemělo vůbec žádný smysl. "Asi jsme, no, chtělo to trochu prostoru, uznej." na to jsem odpovídat vážně nemusela.

"Tak pojď se mnou do postele." zatahala jsem ho za bundu. Tlumeně se zasmál, ale já nevěnovala moc pozornosti jeho dvojsmyslným myšlenkám. Chtěla jsem vedle něj prostě jen ležet. Ani jsem nerozsvěcovala lampičku a nechala ho, ať si sundá oblečení a pak oddělala peřinu, aby pod ní mohl vlézt. Jeho zimné tělo mě studilo.

"Co jsi dělal, neviděli jsme se docela dlouho," ukazováčkem jsem kreslila neznámé tvary na jeho nahý hrudník.

"Práce v noci a práce přes den." odvětil jednoduše a jednou rukou mě objal, abych se k němu mohla přitulit.

"Zítra taky pracuješ?"

"Ne." zhluboka se nadechl, až jsem se nadzvedla i já spolu s jeho tělem.

"To je fajn, protože máma s Henrym budou dlouho pryč, můžeš tu na chvíli zůstat."

"Hmmm," protáhl.

"To zní fajn, několik dní jenom s tebou." Políbil mě do vlasů. Měl nějakou dobrou náladu, až jsem se divila. Nos jsem zakutala k jeho krku, a jestli říkal něco dalšího, už nevím, bylo mi tak dobře, že jsem to prostě zalomila.

Jsem mrtvá ze souvislé praxe v nemocnici, co k tomu víc dodat. Snad jen, že si nejsem jistá, jestli mě víc zabíjí vstávat na ranní, nebo odcházet z odpolední v sedm. Jo, a zítra mám ranní, teď bych tu vlastně neměla být! :)

Doms.