Want more 2.

Znaveně jsem si vyzula lodičky a s povzdechem je hodila na botník. Tohle je hrozný. Slyšela jsem z obýváku televizi, tak jsem se vydala za tím zvukem. Tlumeně jsem pozdravila ještě polospícího Harryho. Podle jeho zalepených očí to musí být jen několik minut, co se probral ze svého kómatu.

"Dal sis snídani?" zeptala jsem se a bez známky hněvu - ač ho ve mně bylo plno - jsem začala sklízet poházené věci kolem. Nevím, jak se mu podařilo tu za tak krátkou dobu udělat takový nepořádek, ale neměla jsem náladu to uklízet. Je tu jen chvíli a už mě štve. Na druhou stranu, aspoň máme s Andym tréning na dítě, protože to bude úplně stejné. Ještě, že přebalovat ho nemusím.
"Ne, neměl jsem na to chuť." odsekl a přikryl se dekou, kterou musel vytáhnout ze skříně v chodbě. Zatnula jsem pěsti, ale s tím, že mu dám ještě šanci, jsem to nechala plavat.
"A... chceš teď něco udělat?" ovládla jsem hněv a zeptala se celkem mile.
"Jo, mohla bys mi dát pokoj." falešně se usmál a mi div oči nevyletěly na vrch hlavy. Dobře, ovládej se, ovládej se, Claro, on se brzo "probudí" a pak se ti snad i omluví. Křikem vůbec nic nevyřešíš.
V duchu jsem ho poslala do prdele a raději se přesunula nahoru do ložnice, abych se převlékla z nepohodlného oblečení. Schválně jsem to co nejvíc prodlužovala. Dolů jsem pak došla už vcelku zklidněná. Poklidila jsem zbytek roztahaných věcí a rozhodla se sednout si k počítači. Moje klasická činnost po příchodu domů. Normálně bych si pustila hudbu na plno, ale takhle jsem se musela spokojit jen se sluchátky. Nejhorší na tom je, že ani nemůžu být naštvaná na Andyho. Svým způsobem mě varoval. Ale měl mi říct narovinu, že je to prostě idiot, se kterým se nedá pořádně vycházet.
 Pořád mi utíkaly myšlenky, a místo toho, abych se dívala na další nabídku pracovních míst, sledovala jsem Harryho, jak kouká na bednu. Sem tam mu ruka zmizela v pytlíku s čipsy a on si narval pusu plnou tak, že při tom drobil na přehoz na pohovce. I takhle neupravený byl hezký, no to mu nedávalo právo se chovat tak, jak se chová. Rychle jsem, docela vystrašená, zahnala takové myšlenky. Harry Styles je vše možné, ale ze všeho nejvíc arogantní pitomec. A to převažuje všechny ostatní dobré vlastnosti, které v sobě možná někde schovává.
"Proč tak zíráš?" vyjel najednou.

"Kdo řekl, že se dívám na tebe?" pozdvihla jsem obočí. Můžu být ráda, že jsem v tu chvíli vážně koukala na pořad v televizi, jinak by na mě poznal, že lžu.
"Poznám, když se na mě dívá. Všechny se dívají." otočil ke mně hlavu a my se střetly pohledy.

"Já nejsem všechny." zamračila jsem se. Posměšně pozvedl koutek.
"Ne?" pod jeho pohledem jsem se napjala.
"Ty si myslíš, že jsi výjimečný, ale opak je pravdou, Harry. Měl by ses nad sebou zamyslet." vyšlo to ze mě, aniž bych to ovlivnila.
"Já to nepotřebuju, kotě," odfkl si. Snažila jsem se, aby z mého pohledu poznal, kam má jít, ale nahlas jsem opět nic neřekla. On je ten typ člověka, kterému to prostě nevysvětlíte.
"Vážně jsi mi řekl kotě?" znechuceně jsem našpulila rty. Po jeho slovech mi naskočila husí kůže, ale určitě ne příjemná. Začínala jsem k němu cítit silnou averzi.
"No a?" uchichtnul se. Jeho to snad baví nebo co.
"Přestaň s tím," zamračila jsem se.
"S čím jako?" úsměv se mu rozšířil.

"S tím jak se chováš. Tady jsi u mě doma." založila jsem si ruce na prsou. Co si to vůbec dovoluje... "Já myslel, že je to Andyho dům," pronesl chytře a mě tím ještě víc naštval.
"Ale starám se tu o to stejně jako on." zavrtěla jsem hlavou. Andyho dům, to ještě neznamená, že si tu bude dělat, co chce.
"Hmmm..." protáhl. Myslela bych si, že už na to nemá co říct, ale to by nesměl použít tón, jaký použil. Jako by mi říkal 'já jsem king a ty budeš líbat zem, po které chodím'.
"Toleruju tě tu jen kvůli němu, mohl bys projevit alespoň trochu vděku." zaklapla jsem laptop a vstala.
"Ani vděk není zadarmo, kotě." Na oslovení dal větší důraz, než normálně. Na tváři mu v té chvíli pohrával arogantní úsměv, který bych mu nejraději zničila mojí pěstí. Ale on mi připadal jako ten typ, který by neměl problém vrátit mi to.
"Ty dopadneš špatně. S tímhle chováním budeš navždy sám, protože každá, kterou zprvu oblbneš, pak otevře oči, a uvidí, jaký chudák doopravdy jsi." s těmito slovy jsem vypochodovala z místnosti. Chtěla jsem počkat na Andyho a chtěla jsem zkusit navázat nějaký kontakt s Harrym. No ten kontakt se podařil, ale věci se spíš vyhrotili, protože ho teď nemůžu vystát vůbec.

O dva týdny později:

"Podívej se na to!" držela jsem v ruce úplně nechutné spodky, a hned na to je odhodila. Už tak si budu muset dezinfikovat ruce.

"Je nemožný! Vyžírá nám lednici tím způsobem, že se zakousne do kousku jídla a vrátí ho, vypije mlíko, nechá milimetr na dně a vrátí ho a ani není schopný říct, že došlo! Peru jeho hadry a div u toho nenosím roušku, protože je to ohavný, schválně převrací všechny ponožky, protože ví, že já je musím převrátit zpět. Jenom se povaluje u televize a svý špinavý křusky má opřené o konferenční stolek, který JÁ každý týden leštím! Já už na to nemám!"

Byla jen otázka času, kdy mi rupnou nervy. A jak jsem předpokládala, netrvalo to dlouho.

"Víš, že já nejsem konfliktní člověk, ale jeho nemůžu už ani cítit."

"Claro, ach jo," povzdychnul si a vzal mě za ramena.

"Ne, nezkoušej na mě tyhle pohledy! Ten blbeček se mi za zády jen směje, je ke mně hnusný a říká mi kotě, jako bych byla nějaká... nějaká... " nemohla jsem se ani vykroutit, jak naštvaná jsem teď byla. Vtiskl mi rychlou pusu na rty, aby mě umlčel.
"Je tady na nápravě." Pokrčil rameny. Řekl to, jako by mu to dávalo všechno právo světa. On je tu na nápravě, takže se může chovat, jako debil. On je tu na nápravě, a proto může být hnusný ke mně a ke všem okolo. On je tu na nápravě, takže vlastně může úplně všechno. Ugh, bože, celé dny jsem neměla v hlavě nikoho jiného, než jeho arogantní xicht a odráželo se to i na mojí náladě. Před třemi dny jsem měla pracovní pohovor, a když mi řekli, že místo už je obsazené, poslala jsem je do temných míst.
"Už mě to nebaví." procedila jsem skrz zuby.
"Kdy jsme naposledy měli chvíli pro sebe? Kdy jsme šli jen tak na večeři nebo si uvařili něco doma. Nebo jsme společně jen koukali na Zkus mě rozesmát? Kdy jsme se milovali?!"

I když jsem se snažila udržet, hlas se mi rozléhal po celém domě. Rozčílením jsem měla slzy v očích. Jen ať si to klidně slyší. Jeho mínění o mě stejně už lepší nebude, a co teprve to moje o něm. Do nedávna jsem si ještě myslela, že s menšími kompromisy dokážu vyjít s každým. Nedokážu.

"Já končím, přestávám se snažit, ať se pan superhvězda předvede."

Kopla jsem do špinavých boxerek a vypochodovala z místnosti. Dole jsem si vzala jen bundu a rozhodla se provětrat si hlavu. Musela jsem rozdýchat fakt, že jsme právě svedli tu největší hádku za celou dobu existence našeho vztahu. Což o to, nejvíc mě štvalo právě to, že to bylo kvůli Harrymu. Vtrhl nám do života jako obrovská lavina a celý nám ho přeházel. Celý svět se ale netočí kolem něj. My jsme se měli dobře, v naší malé bublině. Já nepotřebuju nic extra, stačí mi to, co mám.

Chci jen tu zatracenou práci, ve které pobydu na nejvýš dva roky, a pak si prostě pořídíme miminko a já budu doma s ním. Budeme rodina.

Přitáhla jsem si bundu blíž k tělu a konečně zaregistrovala, jak studený fouká vítr. Znamení, že už jsem dostatečně vychladla a můžu se vrátit do toho domu hrůzy, jehož největší atrakcí je Styles.

Vrátila jsem se ale docela pozdě. Venku byla tma a hodiny v předsíni ukazovaly jednu ráno. Čekala jsem, že bude všude zhaslé, ale v obýváku zase hrála televize.

Začala jsem se zouvat, když se ozval někdo za mnou.

Je to tu bída, že? Ale snad se nám to podaří ještě napravit. 
Andy