Ráno, když jsem se vzbudila, bylo mi sice hrozně, ale ne
tak, jak jsem čekala. Hlava pobolívala, prázdný žaludek byl jak na vodě, ale
jinak se mi leželo dobře. Byla jsem oblečená do nějakého dlouhého a vytahaného
trička. Přičichla jsem si a ucítila Liamovu vůni.
Asi se mi nechtěl hrabat ve
věcech, a tak mi dal něco svého. Postaral se o mě i přes to, že já ho úplně
znemožnila. A jestli to někdo viděl, proboha. Mohli bychom mít oba problém. Vylezla
jsem teda z vyhřáté postele a otevřela dveře do společného obýváku propojeného
s kuchyní. Hned, co jsem stanula na bílém koberci, uviděla jsem ho, jak dělá
něco u pultu, otočený zády ke mně. Na prahu jsem zaváhala, ale nakonec jsem
udělala další tichý krok. Musím se mu omluvit za včerejšek. A Niallovi taky.
Nebyla jsem střízlivá.
"Ahoj," pozdravila jsem ho a svůj vlastní hlas
jsem pořádně nepoznávala. Byl ochraptělý a trochu vynechával.
"Dobré ráno," neotočil se ke mně tak, jako každé
ráno a neusmál se - jo, je naštvaný. Nakrabatila jsem obočí a snažila se tvářit
zahanbeně. Ani to moc nepomáhalo.
"Mrzí mě to," zkusila jsem teda. "Mělo
by." hlavu sklonil k noži, kterým krájel zeleninu. Sekal to tak
vehementně, že jsem čekala, když si uřeže kus prstu. Na moje
"myšlenky" došlo, ale naštěstí, se jen říznul.
"Au!" překvapeně se díval, jak mu teče krev.
"Děj to hned pod vodu." postavila jsem se, a když
se k ničemu neměl, zatáhla ho za ruku a ruku dala do umyvadla. Mlčky to
sledoval a až když jsem vodu zastavila a podívala jsem se na něj, zjistila
jsem, že sleduje mě.
"Co?" ošila jsem se. Bylo mi jasné, že po
takovém flámu musím vypadat příšerně.
Ještě k tomu jsem před pár minutami vstala.
"Nic," zavrtěl hlavou a
ruku vytrhl z mého sevření.
"Liame, mrzí mě to, pila jsem po hrozně dlouhé době a
nezvládla jsem to, omlouvám se," nevím, proč jsem měla potřebu se mu
omlouvat a vůbec mu to vysvětlovat. Sice jsem mu udělala trochu ostudu, ale
jinak mezi námi není nic, díky čemuž bych se měla cítit tak provinile.
"Jste všude, všichni teď vědí, jaké jsi měla včera
kalhotky." ukázal prstem na jeden časopis, co ležel na pultě. Ani jsem si
ho nevšimla. Nechtěla jsem sama o sobě číst, nebo se dokonce vidět na fotkách.
"Cítíš
se hodně ponížený?" zeptala jsem se, zkoumajíc mé bosé nohy.
"Ne,"
odsekl mi. "Jsem nasranej, ne poníženej." Veškerou svou pozornost
opět věnoval činnosti, kterou dělal předtím.
"Já nevím, co mě to
napadlo," držela jsem si pokorný tón snažíc se zakrýt, jak mnou trhlo,
když zakřičel.
No ve skutečnosti jsem byla zase o několik centimetrů menší,
ostatně jako pokaždé, když na mě někdo - rodiče - zakřičeli. Nejraději bych se
v tu chvíli zahrabala pod zem. Sledovala jsem, jak dal nůž pryč, zeleninu
naskládal na velký talíř a k tomu přidal pár chlebíčku namazaných sýrem.
"Udělal jsem snídani a bylinkový čaj, nalij si a sedni
si ke stolu." řekl jen a já udělala všechno, co mi řekl. Přede mnou
přistál talíř. Hodil ho tak prudce, že kdybych tam neměla položenou ruku, asi
by nakonec skončil na zemi. Hrníček položil už o něco jemněji. Sedl si na
proti, taky s teplým čajem a suchým rohlíkem. Chtěla jsem se zeptat, proč jí
jen tohle, ale nechtěla jsem ho dráždit.
Tak jsem jen mlčky seděla a sem tam
něco uzobla, i když jídlo bylo to poslední, na co jsem měla myšlenky.
Půlku
jsem snědla, aby si nic nemyslel, a pak se omluvila, že víc nemůžu. Po sprše mi
byl líp, no i tak jsem po zbytek dne seděla jen u televize a sledovala
nezáživné seriály. Liam si dvakrát někam odběhl, ale do hodiny byl zpět.
Napoprvé se dokonce zeptal, i když ne nijak nadšeně, jestli chci jít s ním, ale
ostatní nepotřebuju vidět už jen kvůli ostudě, tak jsem odmítla. Na podruhé to
ani nezkoušel.
Kolem osmé, kdy byl zalezený ve své místnosti, které říká
pracovna, někdo zazvonil. Asi to neslyšel, normálně otvírá vždy on, ale když
nešel, vstala jsem a šla otevřít já. Pro jistotu jsem nejdřív nakoukla, a když
jsem na druhé straně dveří zahlídla Nialla, zaváhala jsem, jestli se s ním chci
po tom včerejšku potkat. "Ahoj," věnoval mi nejistý úsměv a ruce měl
založené hluboko v kapsách svých jeanů.
"Ahoj," odvětila jsem nejspíš stejně nervózně.
"Můžu dál?" zeptal se. Jako odpověď mu stačilo, že
jsem odstoupila ze dveří a nechala ho, aby si svléknul bundu.
"Liam tu není?" pořád se tak opatrně rozhlížel,
jakoby čekal, kdy na něj vyskočí. "V pracovně," ukázala jsem na
dveře. Už jen z toho důvodu jsem ho vzala do obýváku. Liam by nás nemusel
zaregistrovat.
"Aha, no…“ zhoupl se
několikrát na patách a poškrábal se na zátylku.
"Je mi to trapné, Shannon, to včera, nevím, co to do mě
vjelo, vážně,"
"Byla to i moje chyba." Vyhrkla jsem rychle. "Vlastně
jsem to byla já, kdo na tobě to… no, seděla." vyznělo to fakt trapně,
Shan.
Uchichtl se, takže mu to znělo úplně stejně, jako mně.
"Nebudeme to
rozebírat, já byla opilá, ty taky, prostě to smeteme ze stolu, fajn?"
navrhla jsem proto.
"Platí," usmál se na mě a symbolicky mi ještě
podal ruku.
"Máme návštěvu?"
ozvalo se od jedněch dveří.
"Ahoj," pozdravil ho Liam. Ruku, kterou mi do teď
Niall svíral, jsem spustila podél těla a nejistě se podívala, jak se Liam
tváří.
"Vlastně jsem na odchodu," pokýval blonďák hlavou, když jsme
chvíli všichni mlčeli. Liam chladně zakýval hlavou, chudák Niall se pod jeho
pohledem ošíval. Ostatně, jako já. Vyprovodila jsem ho ke dveřím, kde jsme se
na sebe jen usmáli a on odešel. Tohle bylo fakt divné. Otočila jsem se čelem k
Liamovi, pohledy jsme na sebe vydržely viset snad věčnost, než jsem se odvážila
promluvit. "Niall za nic nemůže…“
"Oba jsme byli opilí," argumentovala jsem, no pro
něj to nemělo žádný význam.
"Prosím tě, už se nezlob, co mám udělat, abys
neměl tento výraz?" zatvářila jsem se zoufale a oči stočila k zemi, když
se vydal cestou ke mně. Palcem mi podebral bradu a donutil mě zaklonit hlavu.
Odvážně jsem čelila jeho pohledu. Chvíli, ale přece.
"Já vím, že tě to
mrzí, jen si nemůžu pomoct." zamumlal útrpně. Nechápavě jsem zamrkala.
Nechal mě, ať nad jeho slovy přemýšlím. A i když jsem se snažila zjistit, co se
za nimi skrývá, zmohla jsem se jen na další pohled plný otázek.
"Mám tě
rád," objal mě a přitiskl k sobě. "Taky tě mám ráda," nechápavě
jsem nakrčila obočí a zachvěla se, když své čelo opřel o mé. Byl teď tak
blízko, téměř se dotýkal mého nosu svým.
"Ne tak, jako já tebe," ruku
mi opatrně položil na pas a bříšky prstů zatlačil směrem k sobě.
"Jak to
m-myslíš?" uhnula jsem před spalujícím pohledem a zaměřila se na koberec.
"Takhle - " zamumlal a v další chvíli jsem cítila
jeho rty, jak se otírají o mé. V šoku jsem je pootevřela, a on to vzal jako
souhlas. Cítila jsem, jak se jeho jazyk střetl s tím mým. Vážně to dělá? Přišla
jsem si jako v nějakém snu a nepřišlo mi reálné, že se to vážně děje. Liam je
do mě zamilovaný?
Jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem semkla jeho zápěstí
ve své dlani. Nevadilo mu, že se mu nehty zarývám do kůže. Jediné, na co se
soustředil, byl polibek. Když mě přitiskl k jeho tělu, rukama jsem objala jeho
krk a prsty pravé ruky vjela do vlasů.
Bylo to nekonečné a něco mi říkalo, že to mám zastavit, ale
já byla moc slabá, nešlo to. Do našeho polibku jsem dala vše. A brala jsem, co
nabízel.
Jeho rty se odpojily od těch mých, pohnula jsem se jeho
směrem, abych mu v tom zabránila, ale to už zuby okusoval citlivou kůži na
krku.
"Liame," šeptla jsem a můj hlas byl zastřený a roztřesený.
"Prosím, přestaň." kousla jsem se zoufale do rtu,
jako bych bojovala sama se sebou. Když jsem to nemohla zastavit já, musel on.
Ale on nechtěl přestat. Jeho sevření ještě zpevnělo, jeho dlaň mi propalovala
díru do zad. Zrychlil se mi dech, a pak jsem překonala všechno.
"Promiň," odtáhla jsem se na délku paže.
"Ty to tak necítíš, že? Určitě, vím to…“ začal mluvit
zbrkle tak, jak se mu to vůbec nepodobalo. "Promiň," zopakovala jsem.
Jedno hloupé slovo a jemu se v očích odrazila bolest. "Já ale nemůžu, přes
to všechno je tu ta věc s manželstvím a jiné věci."
"Jiné věci?" Nakrabatil obočí.
Nechtěla jsem mu ublížit, ale sama jsem si nebyla jistá, co
cítím. Jednu věc ale vím určitě. Za tak krátkou dobu se nemůžu zamilovat. "Mám
tě hrozně ráda Liame, ale zatím prostě nemůžu, necítím to tak." pustila
sem ho úplně, když znovu odstoupil. Bylo mi to tak líto, ale teď to prostě
nešlo. Nechal mě stát na místě a já se vzpamatovala, až když se dveře od jeho
pracovny znovu zavřely.
Asi jsem ho hodně zranila.
Skvěěělej díííl :) úplně parááádní :) jsem hrozně ráda, že jste ho přidaly ;) tak hoone dáále ;)
OdpovědětVymazatsem ráda že jste zpátky holky:-) a super díl, já věděla že Liam bude žárlit:p a co ta Shannon jako vyvádí, má mu přece skočit do náruče!:D
OdpovědětVymazat