středa 25. června 2014

Better Choice 10.

Ráno, když jsem se vzbudila, bylo mi sice hrozně, ale ne tak, jak jsem čekala. Hlava pobolívala, prázdný žaludek byl jak na vodě, ale jinak se mi leželo dobře. Byla jsem oblečená do nějakého dlouhého a vytahaného trička. Přičichla jsem si a ucítila Liamovu vůni. 
Asi se mi nechtěl hrabat ve věcech, a tak mi dal něco svého. Postaral se o mě i přes to, že já ho úplně znemožnila. A jestli to někdo viděl, proboha. Mohli bychom mít oba problém. Vylezla jsem teda z vyhřáté postele a otevřela dveře do společného obýváku propojeného s kuchyní. Hned, co jsem stanula na bílém koberci, uviděla jsem ho, jak dělá něco u pultu, otočený zády ke mně. Na prahu jsem zaváhala, ale nakonec jsem udělala další tichý krok. Musím se mu omluvit za včerejšek. A Niallovi taky. Nebyla jsem střízlivá. 

"Ahoj," pozdravila jsem ho a svůj vlastní hlas jsem pořádně nepoznávala. Byl ochraptělý a trochu vynechával.
"Dobré ráno," neotočil se ke mně tak, jako každé ráno a neusmál se - jo, je naštvaný. Nakrabatila jsem obočí a snažila se tvářit zahanbeně. Ani to moc nepomáhalo.


"Mrzí mě to," zkusila jsem teda. "Mělo by." hlavu sklonil k noži, kterým krájel zeleninu. Sekal to tak vehementně, že jsem čekala, když si uřeže kus prstu. Na moje "myšlenky" došlo, ale naštěstí, se jen říznul.
"Au!" překvapeně se díval, jak mu teče krev.
"Děj to hned pod vodu." postavila jsem se, a když se k ničemu neměl, zatáhla ho za ruku a ruku dala do umyvadla. Mlčky to sledoval a až když jsem vodu zastavila a podívala jsem se na něj, zjistila jsem, že sleduje mě.
"Co?" ošila jsem se. Bylo mi jasné, že po takovém flámu musím vypadat příšerně. Ještě k tomu jsem před pár minutami vstala. 
"Nic," zavrtěl hlavou a ruku vytrhl z mého sevření.
"Liame, mrzí mě to, pila jsem po hrozně dlouhé době a nezvládla jsem to, omlouvám se," nevím, proč jsem měla potřebu se mu omlouvat a vůbec mu to vysvětlovat. Sice jsem mu udělala trochu ostudu, ale jinak mezi námi není nic, díky čemuž bych se měla cítit tak provinile.

"Jste všude, všichni teď vědí, jaké jsi měla včera kalhotky." ukázal prstem na jeden časopis, co ležel na pultě. Ani jsem si ho nevšimla. Nechtěla jsem sama o sobě číst, nebo se dokonce vidět na fotkách. 
"Cítíš se hodně ponížený?" zeptala jsem se, zkoumajíc mé bosé nohy. 
"Ne," odsekl mi. "Jsem nasranej, ne poníženej." Veškerou svou pozornost opět věnoval činnosti, kterou dělal předtím. 
"Já nevím, co mě to napadlo," držela jsem si pokorný tón snažíc se zakrýt, jak mnou trhlo, když zakřičel. 
No ve skutečnosti jsem byla zase o několik centimetrů menší, ostatně jako pokaždé, když na mě někdo - rodiče - zakřičeli. Nejraději bych se v tu chvíli zahrabala pod zem. Sledovala jsem, jak dal nůž pryč, zeleninu naskládal na velký talíř a k tomu přidal pár chlebíčku namazaných sýrem.

"Udělal jsem snídani a bylinkový čaj, nalij si a sedni si ke stolu." řekl jen a já udělala všechno, co mi řekl. Přede mnou přistál talíř. Hodil ho tak prudce, že kdybych tam neměla položenou ruku, asi by nakonec skončil na zemi. Hrníček položil už o něco jemněji. Sedl si na proti, taky s teplým čajem a suchým rohlíkem. Chtěla jsem se zeptat, proč jí jen tohle, ale nechtěla jsem ho dráždit.
 Tak jsem jen mlčky seděla a sem tam něco uzobla, i když jídlo bylo to poslední, na co jsem měla myšlenky. 
Půlku jsem snědla, aby si nic nemyslel, a pak se omluvila, že víc nemůžu. Po sprše mi byl líp, no i tak jsem po zbytek dne seděla jen u televize a sledovala nezáživné seriály. Liam si dvakrát někam odběhl, ale do hodiny byl zpět. Napoprvé se dokonce zeptal, i když ne nijak nadšeně, jestli chci jít s ním, ale ostatní nepotřebuju vidět už jen kvůli ostudě, tak jsem odmítla. Na podruhé to ani nezkoušel. 

Kolem osmé, kdy byl zalezený ve své místnosti, které říká pracovna, někdo zazvonil. Asi to neslyšel, normálně otvírá vždy on, ale když nešel, vstala jsem a šla otevřít já. Pro jistotu jsem nejdřív nakoukla, a když jsem na druhé straně dveří zahlídla Nialla, zaváhala jsem, jestli se s ním chci po tom včerejšku potkat. "Ahoj," věnoval mi nejistý úsměv a ruce měl založené hluboko v kapsách svých jeanů.
"Ahoj," odvětila jsem nejspíš stejně nervózně.
"Můžu dál?" zeptal se. Jako odpověď mu stačilo, že jsem odstoupila ze dveří a nechala ho, aby si svléknul bundu.
"Liam tu není?" pořád se tak opatrně rozhlížel, jakoby čekal, kdy na něj vyskočí. "V pracovně," ukázala jsem na dveře. Už jen z toho důvodu jsem ho vzala do obýváku. Liam by nás nemusel zaregistrovat.  
"Aha, no…“ zhoupl se několikrát na patách a poškrábal se na zátylku.
"Je mi to trapné, Shannon, to včera, nevím, co to do mě vjelo, vážně,"
"Byla to i moje chyba." Vyhrkla jsem rychle. "Vlastně jsem to byla já, kdo na tobě to… no, seděla." vyznělo to fakt trapně, Shan. 
Uchichtl se, takže mu to znělo úplně stejně, jako mně. 
"Nebudeme to rozebírat, já byla opilá, ty taky, prostě to smeteme ze stolu, fajn?" navrhla jsem proto. 
"Platí," usmál se na mě a symbolicky mi ještě podal ruku. 
 "Máme návštěvu?" ozvalo se od jedněch dveří.
"Ahoj," pozdravil ho Liam. Ruku, kterou mi do teď Niall svíral, jsem spustila podél těla a nejistě se podívala, jak se Liam tváří. 
"Vlastně jsem na odchodu," pokýval blonďák hlavou, když jsme chvíli všichni mlčeli. Liam chladně zakýval hlavou, chudák Niall se pod jeho pohledem ošíval. Ostatně, jako já. Vyprovodila jsem ho ke dveřím, kde jsme se na sebe jen usmáli a on odešel. Tohle bylo fakt divné. Otočila jsem se čelem k Liamovi, pohledy jsme na sebe vydržely viset snad věčnost, než jsem se odvážila promluvit. "Niall za nic nemůže…“

"Oba jsme byli opilí," argumentovala jsem, no pro něj to nemělo žádný význam. 
"Prosím tě, už se nezlob, co mám udělat, abys neměl tento výraz?" zatvářila jsem se zoufale a oči stočila k zemi, když se vydal cestou ke mně. Palcem mi podebral bradu a donutil mě zaklonit hlavu. Odvážně jsem čelila jeho pohledu. Chvíli, ale přece. 
"Já vím, že tě to mrzí, jen si nemůžu pomoct." zamumlal útrpně. Nechápavě jsem zamrkala. Nechal mě, ať nad jeho slovy přemýšlím. A i když jsem se snažila zjistit, co se za nimi skrývá, zmohla jsem se jen na další pohled plný otázek.
 "Mám tě rád," objal mě a přitiskl k sobě. "Taky tě mám ráda," nechápavě jsem nakrčila obočí a zachvěla se, když své čelo opřel o mé. Byl teď tak blízko, téměř se dotýkal mého nosu svým. 
"Ne tak, jako já tebe," ruku mi opatrně položil na pas a bříšky prstů zatlačil směrem k sobě. 

"Jak to m-myslíš?" uhnula jsem před spalujícím pohledem a zaměřila se na koberec.
"Takhle - " zamumlal a v další chvíli jsem cítila jeho rty, jak se otírají o mé. V šoku jsem je pootevřela, a on to vzal jako souhlas. Cítila jsem, jak se jeho jazyk střetl s tím mým. Vážně to dělá? Přišla jsem si jako v nějakém snu a nepřišlo mi reálné, že se to vážně děje. Liam je do mě zamilovaný?

Jediné, co jsem udělala, bylo, že jsem semkla jeho zápěstí ve své dlani. Nevadilo mu, že se mu nehty zarývám do kůže. Jediné, na co se soustředil, byl polibek. Když mě přitiskl k jeho tělu, rukama jsem objala jeho krk a prsty pravé ruky vjela do vlasů.

Bylo to nekonečné a něco mi říkalo, že to mám zastavit, ale já byla moc slabá, nešlo to. Do našeho polibku jsem dala vše. A brala jsem, co nabízel.
Jeho rty se odpojily od těch mých, pohnula jsem se jeho směrem, abych mu v tom zabránila, ale to už zuby okusoval citlivou kůži na krku. 
"Liame," šeptla jsem a můj hlas byl zastřený a roztřesený.
"Prosím, přestaň." kousla jsem se zoufale do rtu, jako bych bojovala sama se sebou. Když jsem to nemohla zastavit já, musel on. Ale on nechtěl přestat. Jeho sevření ještě zpevnělo, jeho dlaň mi propalovala díru do zad. Zrychlil se mi dech, a pak jsem překonala všechno.
"Promiň," odtáhla jsem se na délku paže.
"Ty to tak necítíš, že? Určitě, vím to…“ začal mluvit zbrkle tak, jak se mu to vůbec nepodobalo. "Promiň," zopakovala jsem. Jedno hloupé slovo a jemu se v očích odrazila bolest. "Já ale nemůžu, přes to všechno je tu ta věc s manželstvím a jiné věci."
"Jiné věci?" Nakrabatil obočí.

Nechtěla jsem mu ublížit, ale sama jsem si nebyla jistá, co cítím. Jednu věc ale vím určitě. Za tak krátkou dobu se nemůžu zamilovat. "Mám tě hrozně ráda Liame, ale zatím prostě nemůžu, necítím to tak." pustila sem ho úplně, když znovu odstoupil. Bylo mi to tak líto, ale teď to prostě nešlo. Nechal mě stát na místě a já se vzpamatovala, až když se dveře od jeho pracovny znovu zavřely. 
Asi jsem ho hodně zranila. 

2 komentáře:

  1. Skvěěělej díííl :) úplně parááádní :) jsem hrozně ráda, že jste ho přidaly ;) tak hoone dáále ;)

    OdpovědětVymazat
  2. sem ráda že jste zpátky holky:-) a super díl, já věděla že Liam bude žárlit:p a co ta Shannon jako vyvádí, má mu přece skočit do náruče!:D

    OdpovědětVymazat