Be Happy 10.

 

"No do prdele…" ulevila si Lena.

Stály jsme po přednáškách před školou a koukaly na Thomase. Vypadal, jako by se účastnil nějakého zápasu v boxu.

"Co myslíš, že se mu stalo?" Ani se nesnažila skrýt zájem, s jakým na něj koukala. A to nebyla jediná.

"Nevím, ale mrkni na Johnyho. Není na tom o moc líp." oba šli se sklopenými hlavami na parkoviště ke svým autům.

Zachmuřenou tvář jim zdobily oděrky a modřiny.

"Je to… divný." polkla jsem. To bylo to jediné, co ze mě vyšlo.

"Mám teorii." Byl úspěch, že vůbec dokázala odlepit pohled od těch dvou a podívat se na mě.

"Hm?" nechápavě jsem po ní loupla pohledem a nasadila si sluneční brýle. Dneska se to počasí vážně překonává. Poslední den školy - vážně nám přeje.

"Myslím si, že to byl Zayn," řekla veledůležitě.

"Prosím?" oči mi div nevyletěly na vrch hlavy.

"Je to jasný! Už u toho kina přece vypadal, že ho zabije!" Byla nadšená, jako kdyby to byl největší objev století. Od toho incidentu už uběhlo pár dní. Nějak jsem se rozhodla to vypustit z hlavy. Byl naštvaný, ale že by svedl něco takového? Zayn, vážně?

Věděla jsem jedno - děkovat mu nebudu. Když žárlil a staral se, tak to bylo milé, ale tohle překračuje všechny meze.

"Ne, tohle by Zayn neudělal…" zavrtěla jsem hlavou nepřesvědčeně.

"Ani pro tebe?" Zvedla obočí. Zčervenaly mi tváře. Udělal to pro mě?

"Rozhodně to není nic, čím by mě potěšil a to on ví." zamračila jsem se.

Při představě, že by je vážně mohl tak surově zmlátit, se mi dělalo blbě.

"Hej Ann, co je?" drkla do mě Lena.

"Nic, jen doufám, že v tom vážně nemá prsty." svůj zkoumavý pohled, kterým jsem obdařovala dvě postavy mizející na parkovišti, jsem schovala pod brýlemi.

Johny s Tomem tam už nebyli, ale my tam pořád stály a stejně tak i několik dalších studentů včetně člověka, který mezi ně nepatřil. Čekal tam na mě.

"Jedu domů," oznámila jsem Leně. Ale rozhodně jsme neměla v plánu jít k Zaynovi. Namířila jsem si to rovnou k mému autu.

Čím víc jsem se od něj vzdalovala, tím víc jsem cítila jeho pohled. Zařezával se mi pod kůži.

Ošila jsem se, ale šla dál. Musela jsem ale zpomalit, abych vyndala klíče z kabelky. Svou hlavu jsem ponořila do tašky. Bože, to je bordel. Jednak jsem to nemohla najít kvůli tomu a jednak kvůli jeho spalujícímu pohledu, který si neustále držel.

Nešel za mnou, což bylo asi jediné plus na tomhle všem. Do auta se mi nacpala Lens, že ji mám vyhodit u sebe.

"Není škaredý ho ani nepozdravit? Přijel kvůli tobě." Malovala si rty a pořád čuměla do zrcátka. Určitě jen proto, aby viděla na něj. Jel za námi celou dobu a mě to děsně žralo.

Když jsme tedy vyjely z hlavní, kde byla zácpa, trochu jsem na to dupla - tedy, co mi mé svědomí poctivé řidičky dovolilo. Je mi jasné, že to jen tak nevzdá. Zayn ne.

Zaparkovala jsem u našeho domu a rozloučila se s Lenou. Než jsem uklidnila auto, on už stál u branky. Snažila jsem se ignorovat jeho naštvaný výraz. Neměla jsem strach, když se tak tvářil, jenže tentokrát takhle sledoval mě a to mi moc příjemné nebylo. I přes to jsem si byla jistá, že mi neublíží. Mně ne. Teda… doufám.

"Co jsem ti udělal?" zavrčel a chytl mě za loket, když jsem okolo něj procházela. Zvedla se ve mně vlna hněvu a plnou sílou jsem se mu vytrhla.

"Řekni mi, že jsi to neudělal!" rozhodila jsem rukama a hned za sebou zavřela branku - to kdyby náhodou. Ani se nesnažil předstírat, že neví, o čem mluvím.

"Nutně to potřeboval jak on, tak ten jeho blonďatý blbec."

Naštvaně jsem ho bouchla pěstí do hrudě. Ne moc, ale aby viděl, že tohle mě určitě nepřesvědčilo

"Vypadají, jako by se s někým utkali v pouliční rvačce!" přidržela jsem branku, když se ji snažil kolenem oddělat.

"Tak nějak to bylo," pokrčil rameny.

"Řekni, plánoval jsi to už předtím?"

Stačila jedna taková představa v mé hlavě a tělem mi prostoupila panika.

"Máš kvůli němu zlomenou ruku!" sykl.

"Aha a to je důvod, proč ho a jeho přítele zmlátil?! To je absurdní, to nemůžeš dělat!" zakřičela jsem, až mě to samotnou překvapilo.

"Bylo to pro tebe, Anno. NIKDO ti nebude ubližovat!" Z jeho slov mi přejel mráz po zádech a na obličeji se mi mihnul nevěřícný výraz.

"Pro mě?! Ty mě vůbec neznáš!" slova jsem ze sebe sypala dřív, než jsem si je promyslela, ale to je možná dobře, protože jedině tak můžu být upřímná.

"Kdybys totiž znal, věděl bys, že tohle bych nikdy nechtěla!"

Na patě jsem se otočila.

"Annie." slyšela jsem, jak otvírá branku.

Zavrtěla jsem hlavou. "Nech mě být."

Ignoroval to a já se rozhodla to říct naposledy.

"Prostě vypadni!" otočila jsem se, abych ho obdařila nevraživým pohledem.

Pak už mě to nezajímalo, prostě jsem zabouchla dveře vedoucí do domu, nařídila mámě, ať ho v žádném případě nepouští dovnitř a vlezla si do pokoje.

Po chvíli to vzdal a byl slyšet rachot motorky. Co jsem si taky myslela? Že bych mu stála za víc? Tohle určitě není jeho parketa - dožadovat se odpuštění. Ne, on radši bude mlátit jiné lidi. Ale jak chce, tohle je můj názor a ten se nezmění. Jen mě tím strašně zklamal.

Celý zbytek dne jsem kvůli němu byla napružená. I máma byla ticho - a to není normální. Několikrát se ptala, co se stalo, no já pokaždé vybouchla, takže to pak vzdala.

Poslední den školy, prázdniny přede mnou a já mám tak zkaženou náladu. Do večera jsem trčela doma, a když jsme si na druhý den s holkama naplánovaly menší gril párty ve třech, počasí se zkazilo, takže jsme si musely vystačit s mým malým pokojem, pizzou a filmy.

"Takže to byl on?" ujišťovala se A., když jsem jim řekla o předešlém odpoledne a o naší hadce, kde jsem se spíš hádala já, ale což o to.

Jen jsem přikývla. Abych se vyhnula dalším odpovědím, zacpala jsem si pusu pizzou.

"Myslela jsem si to." taky si kousla.

Pak padla otázka, jestli jsme se rozešli, ale já neznala odpověď. Za tu dobu ze mě ta největší zlost vyprchala, ale pořád jsem na to nezměnila názor. Jenže, on včera prostě odjel, neozval se, takže…

"Asi jo," zkousla jsem si ret a pohled stočila do země. Kdyby se mi nedostal pod kůži, bylo by to jednoduší.

"Neozval se a já… volat se mu rozhodně nebudu." zapila jsem jídlo, pitím. Dneska chutná jinak, možná fakt nemám náladu, co já vím.

"To je škoda, byl…" snažila se říct Lena, ale Amber ji předběhla.

"K sežrání. Holka a to jste si ani neužili, kruci." jako by toho litovala víc než já. Na to jsem nereagovala a holky se na sebe podívaly.

"Bereme jí ven?" Zeptala se Lena, jako bych tam vůbec nebyla.

"Nevím, jestli mám na něco náladu." odsekla jsem, když si bez ptaní otevřely mou skříň.

"Neboj, oblečeme tě, učešeme a namalujeme tak, aby ses cítila jako bohyně, pak se ti chtít bude." Amber je módní perfekcionista, a to je jeden z důvodů, proč ji tohle vždy zakazuju. No dneska nemám sílu odporovat.

"Zajdu pro svoje auto, počkejte tu." opustila nás Lena dole v obýváku. Upíjela jsem znuděně svůj džus a radši nic neříkala. Večer se trochu zvrhl.

"Tak co holky, jdete na akci?" zjevila se má, jako vždy dokonalá, máma v kuchyni.

"No jo, koukněte na ni! Potřebuje rozveselit." Bavily se, jako by byly nejlepší kamarádky léta. Taky už se znají docela dlouho.

"Jsem tu taky." našpulila jsem nespokojeně rty.

"Ach dcero, moc ti to sluší." vzala mě máma kolem ramen. Nojo, její sladké řečičky, jako medík.

"Užijte si to a dřív jak ve tři nechoďte." postrčila mě, když jsme uslyšely auto Leny, která právě přijížděla.

Všechno jsem jí radši odkývala a vydala se v závěsu mé druhé kamarádky.

Čeká mě dlouhá noc.