Be Happy 12.

 

 

Jako ve snách jsem vnímala, že ze mě sundává promočené spodní prádlo a balí mě do modré osušky. Byla příjemná na dotek a bonusem bylo, že voněla jako on.

Zhluboka jsem vydechla, když jsem pod sebou ucítila měkkou postel. Jak jsem si předtím mohla myslet, že jsem opilá? Tohle byla opilost! Ten pocit euforie a sladkého uvolnění mnou proplouvaly, ale už to nebylo tak bouřlivé, jako předtím. Teď jsem se cítila úžasně klidná.

Promnula jsem si obličej, když vedle mě dopadlo jeho tělo. Ani mi nepřišlo divné, že mlčíme. Právě teď mi ke štěstí stačila jen jeho přítomnost.

"Proč jsi to udělal?" odhodlala jsem se zeptat.

"Udělal jsi to, i když jsi z toho sám nic neměl." zamumlala jsem tiše.

"Chyba. Pohled na tebe je k nezaplacení." Děkovala jsem za tmu, že nevidí, jak se červenám. Opožděně, ale přece. Mezi prsty vzal mou bradu a otřel se o mé rty.

"Musíš být unavená, prospi se." zamumlal mi do nich… Dala jsem si říct. Ale že by moje sny byly sladší, než naše společná chvíle v koupelně? To rozhodně ne!

Probuzení už nebylo tak růžové. Moje máma by řekla: 'Máš kocovinu jako prase'. A já bych jí musela dát za pravdu, protože vážně mám. Hlava jak střep, nebyla jsem ani schopná ji zvednout z polštáře. Sledovala jsem bílý strop a snažila se zaostřit. Včera jsem si to tu ani nestihla pořádně prohlédnout a to jsem u něj poprvé. Musela jsem si ale přiznat, že včera jsem měla úplně jiné starosti. Už jen vzpomínka na to a byla jsem zase celá červená.

Rukou jsem zašmátrala vedle, jestli tam pořád je. S uspokojením jsem zjistila, že ano. Pohnul se a svou rukou objal mé tělo.

"Už jsi vzhůru?" zabručel ospale. "Bohužel," zakňučela jsem bolestně. Uslyšela jsem jeho tichý hluboký smích.

"Donesu ti tabletku, ať tě alespoň nebolí tolik hlava." podepřel se na loktech, a pak se nějak vysoukal z postele. Pořád byl nahý. Nejdřív jsem se chtěla otočit, ale pak mi došlo, že po včerejšku jsme sblížení až dost.

No i tak jsem uvítala, když si oblékl alespoň volné šedé tepláky. Po chvíli přišel se sklenicí vody a malou bílou tabletkou. Hltla jsem ji do sebe a rozhodla se alespoň posadit. Deku jsem si přitiskla k sobě a konečně se rozhlédla kolem.

Postel byla velká a nízká, bylo to to jediné, co zabíralo tolik prostoru. Ten byt sám o sobě nebyl moc velký, kuchyně propojená s obývákem, který byl zároveň i ložnicí. Žádné syté barvy, většinou jen černá, bílá nebo šedá. Vůbec nebyl jako můj, já barvy miluju. Bylo to tu hrozně chladné a neosobní. No, nekomentovala jsem to nijak.

"Prosím, půjčíš mi něco na sebe?" deku jsem pevně držela u sebe s cílem neodhalit víc, než je nutné. Moje šaty ležely někde v koupelně, předpokládám, stejně tak spodní prádlo. Upřímně jsem doufala v nějaké hodně dlouhé tričko. Kdyby bylo až pod kolena, nestěžovala bych si.

"Jojo." zavolal zpět a mířil si to ke skříni, která byla hned vedle postele.

"Zvedni ruce." nařídil mi a pak mi ho pomohl natáhnout na sebe. Když už jsem byla bezpečně zahalená, mohla jsem sebou zase praštit do lehu. I když prášek už pomalu zabíral, hlava mi pořád třeštila.

"Ostatní oblečení jsem hodil ke svému do pračky. Ty šaty na tom nejsou moc dobře." tiše se ušklíbnul. Hlavu jsem si podložila rukama a sledovala ho, jak něco dělá na sporáku. Pan drsňák vaří, kdo by to byl řekl.

No on i tak vypadal… prostě jako on. Pořád měl ten svůj postoj a zamyšlený výraz.

Koukala jsem na něj se zvědavostí. I když jsem na jídlo neměla zrovna pomyšlení, zajímalo mě, co vaří. Nebo co se snaží vařit? Vonělo to jako vejce. Z pánvičky to pak předělal na talířek ke krajíci chleba, z šuplíku vyhrabal vidličku a pak se přesídlil ke mně.

"Nemám tu jídelní stůl, nikdy jsem ho nepotřeboval, nevadí ti snídaně v posteli?" ve tváři se mu mihlo pobavení. Vrátila jsem mu to úšklebkem.

"Spíš jestli tobě nevadí, že to všechno budeš mít v posteli."

Mávl rukou, jako že o nic nejde a talířek mi podal.

"Asi nemáš moc myšlenky na jídlo, ale něco malého sněz, je to na žaludek dobrý."

"Říká odborník na kocovinu." doplnila jsem rýpavě. Zvedl jeden koutek. "Neměla bys pít, když to neumíš." Po tomhle jsem se raději už nevyjadřovala, byl to fakt. Sama nevím, proč mě tak baví ho vytáčet. Není v tom nic osobního, ale z nějakého neznámého důvodu vždycky prozradí alespoň nějaké emoce. Nejspíš je tohle to, co se mi líbí. Prozradí, co cítí.

"Děláš často někomu snídani do postele?" zeptala jsem se s plnou pusou. Nějak se mi povedlo, že věta zněla srozumitelně. "Ne, většina se na snídani nezdržela." řekl zcela neutrálně a opřel se o pelest postele. Zrůžověly mi tváře, když mi došlo, jak to myslí.

"Mám i já odejít?" Bedlivě jsem sledovala jeho reakci. Byla jsem připravená odejít, kdyby to řekl. Když se zamyslím, tak nechápu, proč já. Proč zrovna já? Očividně vážně nemá o dívky nouzi a on místo toho chodí se mnou, s holkou, která mu víc nabídnout nemůže - nechce.

"Zůstaň," pronesl jednoduše. Snažila jsem se něco vyčíst z jeho obličeje, ale jeho neproniknutelná maska byla, no, neproniknutelná.

"A jsi si jistý, že to tak chceš?" rozhodla jsem se ho popíchnout, přísahám, naposledy!

"Mlč, nebo ti seberu snídani!" Nejdřív jsem se podívala na poloprázdný talíř a pak zpět na něj.

"Nedám!" Rty mi cukaly do úsměvu. Už zase jsme otočili o sto osmdesát stupňů, jako by nic. Okusovala jsem kůrku chleba a otočila se na posteli opačně, abych si nohy mohla opřít o stěnu. Tak to často dělám doma, sama nevím proč.

Studená zeď mě příjemně studila na chodidlech. Přetopeno tu neměl, ale místnost byla malinká a teplu vycházejícímu z topení nebránily žádné kusy nábytku. A možná, jen možná, že za moje návaly horka mohla i trochu kocovina. Sledovala jsem strop a přemýšlela o nesmrtelnosti brouka, zatímco on postlal a pak si lehl opačným směrem než já, takže měl svou hlavu u mé.

Našpulila jsem rty a pak se mi rozednělo.

"Oh Shit!" plácla jsem se do čela.

"Matka určitě umírá strachy!"

Snažila jsem se vzpomenout, co jsem jí vůbec včera při odchodu řekla, ale bolest hlavy mi v tom tak trochu bránila. Zayn zůstával klidný, zato já šílela. "S Lisou je to domluvené." řekl jen tak mimochodem.