Be Happy 16.

 

 

Vyjekla jsem, a kdyby mi nezacpával pusu, musel by to slyšet snad každý. Škubla jsem sebou podruhé, když od zápěstí jel výš. Dělaly se mi mžiky před očima od bolesti, která ihned zaplavila celé mé tělo. Ani nevím, v jaký okamžik přestal. Bolelo to neskutečným způsobem, a když mě pustil, neudržela jsem se na nohách a sjela po stromě dolů. Zmizeli jako pára nad hrncem a mě zbyly jen oči pro pláč. Celá uslzená jsem si levou rukou utřela tváře a pak se podívala na zakrvácenou ruku. Teklo z ní tolik krve, že jsem měla chuť omdlít na místě. Neměla jsem u sebe nic, čím bych krvácení mohla zastavit, ale strach se toho byť jen dotknout by mi to stejně asi nedovolil. S krví ze mě ale mizela i síla. Musím něco udělat, přece tu nebudu jen sedět a fňukat, to vykrvácím. Z tepláků, které jsem měla dnes na sobě, jsem vyndala mobil. Měla jsem chuť spíš zavolat mámě, ať mě vezme do nemocnice, ale nemám tušení, kde je jí dneska konec. Zayn byl jistota, určitě tam ještě čeká.

Se vzlyky jsem zmáčkla rychlou předvolbu a čekala, než to zvedne. Neměla jsem ani žádný čas na uklidnění, jeho hlas se ozval okamžitě.

"No kde jsi?"

"Přijď mi prosím na proti." skoro jsem zadržela dech, abych neprozradila, že pláču, ale může to být stejně jedno, když mě za chvíli uvidí.

"Jsem v parku, mezi těmi smrky." dech mi došel a já na prázdno polkla jeden vzlyk.

"Co se stalo?" Zrychlil se mu dech a já poznala, že běží. Hlavu jsem zaklonila, opřela o strom a zavřela oči.

"To je teď jedno, prostě přijď."

Mobil jsem hodila na zem a ani se neobtěžovala to típnout. Lehce červená krev se více a více ztmavovala. V tu chvíli mi to přešlo v mysli, můžu na tohle vykrvácet? Popadla jsem lem svého žlutého tričko a přitiskla si to na ránu. Zkřížily se mi prsty na nohou, jak mě to zabolelo. Žlutá látka se rychle zbarvovala na červenou a za chvíli mi mezi prsty protékaly potůčky krve. Přitlačila jsem na to víc a snažila se alespoň postavit, aby mě líp našel. No, nedařilo se. Snad mě najde. Respektive, já věděla, že mě najde, ale nevěděla jsem, za jak dlouho. Zkusila jsem to znovu, ale to mě zadržely něčí ruce a pomohly mi rovně se postavit. S panikou jsem vytřeštila oči, ale byl to Zayn. Úlevně jsem vydechla.

"Proč tu…" zarazil se a vzal mou ruku do své. Oči se mu zděšením rozšířily, když uviděl tu ránu. Pokusila jsem se usmát. Ironické, že se tu snažím uklidnit já jeho.

"Strašně to bolí." vyšlo ze mě jen.

"Pomůžu ti, zavolám pomoc," podepřel mě a z kapsy vyndal mobil. Dlaň rozčilením svíral, když popisoval, co mi je.

"Chyť se mě tou zdravou." udělala jsem, co chtěl a on mě podebral do náruče. Rychlým krokem se vydal k bráně parku a tam zanedlouho na to zastavila i sanitka. Na to, že byl dneska provoz, si mákli, ale z centra to tu není moc daleko. Doslova si vydupal, že pojede se mnou. Motorku nechal motorkou a celou cestu mi povzbudivě mačkal druhou ruku. Dobře, až tak povzbudivé to nebylo, spíš mě znervózňovalo, že je tak nejistý. Ránu mi zaškrtili, ale dali mi něco malého proti bolesti. Částečně se mi ulevilo, ale pořád jsem to cítila. Ne tu ruku ale ten šok a tu bolest, kterou mi způsobili. Na tohle dlouho nezapomenu. Ale to byl asi jejich cíl, ne?

V nemocnici mě vzali hned na příjem, aby mi to sešili. Řekla jsem jim, že jsem spadla a pořezala se o nějaký střep. Jistě, že mi nevěřili, ale už to dál neřešili, když jsem nechtěla nic nahlásit. Rána byla úplně rovná, navíc bez nečistot nebo menších oděrek okolo. Tak nějak ale tuším, že nahlášení znamenalo další problémy a ty já nechci, protože jak koukám, tak Johny s Thomasem nejsou jen tak obyčejní fotbalisti s vymytýma mozkama. Bude tam něco víc.

"Ucítíte jen tahání, ale kdyby něco, hned mi řekněte." chirurg se sklonil k mojí ruce a já raději odvrátila hlavu na druhou stranu, kde stál Zayn. Natáhla jsem k němu druhou ruku, aby se postavil ke mně. Žádné další pobízení nepotřeboval. Byl u mě celou dobu a hrozně mě tím uklidňoval. Druhou rukou zašmátral v kapse a pak vytáhl kapesník. Pohled jsem zapřela do jeho očí, zatímco on mi stíral skoro zaschlé slzy. Možná bych se měla stydět, že jsem tak ufňukaná, ale copak to jde? Teď co jsem si prožila jednu z nejhorších chvil v životě. Vyhrožování a násilí, na tohle já nejsem stavěná. Když doktor skončil, celou si mě schoval v náručí.

"Bál jsem se," přiznal.

"Já se taky bála." nezmohla jsem se na jediný úsměv. Nedodal už nic, ale ani nemusel. Pak se vrátil doktor i s nějakým papírem, na kterém byla suma, kterou si nemocnice požaduje za ošetření a pak mi dal i mastičku, kterou si to mám mazat. Za deset dnů půjdu stehy vyndat.

"Vezmi mě prosím domů," chtěli jsme se jít někam projít, když je tak hezky, ale po tomhle jsem neměla chuť ani sílu. Chci se jen převléct, zalézt do postele a sledovat nějaké seriály. Nic víc.

"Já..." kousl se do rtu. Zapomněla jsem, že tu nemá motorku.

"Zavolám taxi," chlácholivě se usmál. Vzal tašku, kterou jsem si nesla před tím, druhou rukou pořád držel tu mou a spolu jsme vylezli ven před nemocnici. Tam bylo taxíků dost, takže volat ani žádný nemusel. Neměla jsem chuť ani nic vysvětlovat máme, ale štěstí mi přálo a dům zel prázdnotou. Vyndala jsem z taštičky krabičku s léky a složila jí do šuplíku v předsíni.

"Jdi nahoru," kývla jsem ke schodům.

Až pak mi došlo, že ji tam nemůže nechat, tak jsem ho zastavila. Motorka by se dala ukradnout až moc dobře.

"Běž si radši pro ni." Vzala jsem jedny klíče.

"Já budu nahoře, chci se osprchovat, tak tady jsou klíče." chytila jsem jeho ruku a složila mu je do dlaně.

"Jo a... dávej pozor." venku už se šeřilo a já... asi teď budu bývat paranoidní, ale jestli mu chtějí ublížit, byla by to skvělá možnost.

"Za pár minut jsem zpátky," konečky prstů mě pohladil po tváři. Pokývala jsem hlavou a nechala ho jít. Pak už se domem rozhostilo ticho. Trochu mi nahánělo hrůzu, i když... to mi teď bude nahánět hodně věcí.

Raději jsem pořádně zamkla, rovnou zastřela dole žaluzie a pak se vydala do horní koupelny. Pořádně jsem se vysprchovala a umyla ze sebe všechnu špínu. Jen škoda, že i vzpomínky nejdou vymýt. I pár slz mi uniklo, ale už jsem se necítila tak, jako předtím, teď to bylo spíš nepříjemné otupění, jako by se nic z toho doopravdy nestalo. Oblíkla jsem si pyžamo, byť bylo teprve osm. Na to jsem natáhla župan a pak se svalila do postele. Rozhodla jsem se zapnout si laptop. Až příjde, tak se můžeme na něco podívat. Zdálo se lepší chovat se normálně a dělat normální věci, než to dokola omílat. Napsala jsem mamce, kdy dorazí, ale odepsala, že přespí někde u kamarádky.

Vůbec se mi to nelíbí. Zrovna dneska nechci být v domě sama. Psala jsem jí další sms, když jsem uslyšela odemykání. Chvíli jsem ani nedutala a v duchu se proklínala, že jsem na chodbě nechala zhasnuto. Motorku jsem neslyšela, protože jsem měla sluchátka, ale nikdo jiný klíče nemá…

"Příště prosím zavolej, že jsi to ty." oddychla jsem si, když se objevil ve dveřích.

"Promiň," zakýval hlavou. Posadil se ke mně a nechal mě, ať se o něj celou vahou opřu.

"Řekni mi, co se ti stalo. Po pravdě."

"Myslela jsem si, že se zeptáš." odsunula jsem počítač a odhrnula peřinu, protože mi začínalo být teplo.

"Šla jsem přes ten park za tebou, ale nějací kluci mě zatáhli do toho lesíka. Byli tři, stejně staří jako já a jeden z nich byl Johny." přiznala jsem. Ztvrdl mu výraz, jako by měl tvář vytesanou z kamene.

"Udělali ti to kvůli mně."

Nechtělo se mi mu dávat za pravdu a už vůbec jsem ho nechtěla v ničem utvrzovat, aby si to pak nevyčítal, ale i tak jsem kývla hlavou.

"Řekl, že jsi napadl nějaké z nich, ale že není lehké se k tobě dostat, no ke mně... jo." polkla jsem a radši od něj odvrátila pohled. Dvěma prsty mě chytil za bradu a donutil podívat se na něj.

"Mám jít pryč? Mám tě nechat být a nepřibližovat se k tobě? Protože jestli si to přeješ, udělám to. Ale jinak... nechci se tě vzdát."

Povzdychla jsem si.

"Tohle si nevyčítej, Zayne. Nestalo se to proto, že by to bylo s námi špatně, ale proto, že jsou to jen sprostí grázlové." Vzala jsem jeho ruku, kterou mě držel, do své. Teď ho potřebuju, nesmí odejít.

Stroze potřásl hlavou.

"Měl bych jít," prohlásil, ale stejně se k ničemu neměl. Přimkla jsem se k němu, co nejvíc to šlo.

"Prosím, nechci tu být sama. Navíc, teď už je pozdě vycouvat. Jsem v tom taky a nelituju toho, protože mi za to stojíš."

Konečně se mu ve tváři pohnul sval. Nebyl to úsměv, ale je to skvělý začátek.

Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a na chvíli se zamyslela. Teď to nemám. Už nemám ten pocit, kdy si myslím, že není pro mě to pravé. Není ten, kterého jsem si vysnila, protože on je lepší. Je můj.

"Víš co." nakousla jsem s pohledem upřeným na strop.

"Nejsi ten, kterého jsem vždycky chtěla, ale i přes to všechno tě asi miluju."

A bylo to venku. Ulevilo se mi a on se konečně úplně uvolnil.

"Nemusíš mi to říkat, jen abych zůstal."

"Neřekla bych to, kdybych to tak necítila. Toho slova si totiž moc vážím a jen o pár lidech můžu říct, že je opravdu miluju." odvětila jsem. Pohled jsem zabodla do zdi. Upřímně jsem doufala, že mi řekne to samé. Ale jestli to nebude myslet vážně, ať radši mlčí. Nebo... nevím. Nevím co si vybrat. Nikdy jsme si neřekli, že se máme rádi. Proč taky, když si to dokazujeme jinak. Jenže tohle mělo hlubší význam, alespoň pro mě to moc znamenalo. Svým nosem se otřel o ten můj, což bylo sice příjemné, ale nebylo to to, co jsem chtěla.

"Taky tě miluju. A slibuju ti, že to nenechám jen tak. Pomstím tě. Za tohle budou pykat."