Be Happy 19.

 

"Bože, nohy se mi třepou jako sedmdesáti-leté babičce." zaklela Lena a snažila se přidržet stromu, aby nespadla z kolečkových bruslí. A. naopak excelovala a kroužila kolem nás. I když, já si jí ani moc nevšímala, měla jsem sama co dělat se sebou. Nohy se mi sice tak netřásly, ale stojím na tom poprvé. Lehce jsem se odrážela a trochu zaostávala, protože mi to sice šlo, ale jen po pár centimetrech. Tvrdneme tu už hodinu a půl, ostatní lidé okolo nás jezdí, jakoby nic.

"To je děs." zamumlala jsem a zahákla se za Lenu. Společnými silami jsme se podpíraly a několikrát objely park dokola, dokud jsme nedostaly jistotu do noh. Pak už to šlo lépe, i když to pořád nebylo ono. Aspoň jsme ale lépe stíhaly Amber, která na nás moc ohledy nebrala. Točila se kolem v těch jejích minišortkách - i když, dneska jsme je měly všechny. Krásné počasí si je přímo vyžadovalo a já musela využít slunce a trochu se opálit.

"Ach, necítím nohy." zahuhlala Lena a posadila se na volnou lavičku.

"Citlivko." padla vedle ní moje druhá kamarádka, zatímco já zůstala stát. Svaly na nohách budu cítit až večer, toho se nebojím, no momentálně je mi fajn.

"A co ty a pan potížista?" zamrkala Amber a upřela na mě pohled.

"Zatím nedělá potíže." dala jsem si ruce v bok a uchichtla se. Sice si tím nejsem až tak jistá, ale momentálně o ničem nevím, tak je mi dobře.

"Zatím," zopakovala moje slova Amber.

"Ale co není, může být."

"No teď problémy nehrozí." usmála se Lena.

"Co?" nakrčila jsem obočí a pak se otočila směrem, kde ona koukala.

"Aha," zkousla jsem si ret, když jsem ho viděla, jak se opírá o auto a rozhlíží se, dokud jeho pohled nepadl na mě. Pak se mimoděk odlepil od kapoty a zamířil naším směrem.

"Vyřídím to rychle." slíbila jsem.

"Nespěchej!" ozvalo se sborově, na což jsem se zasmála a rozjela se k němu. Škobrtla jsem na štěrku, naštěstí mi ale vyšel naproti, takže nehrozilo, že si po cestě nějak ublížím. Jen jsem to neodhadla s rychlostí a málem ho povalila na zem.

"Promiň, ale brzdění mi nejde." pevně jsem se ho chytila. Snad poprvé jsem byla stejně vysoká, jako on. Téměř, ale těch pár milimetrů se ztratilo. Je to divné takhle říct, ale z tohohle úhlu vypadal jinak. Pevně mě chytil, abych nespadla a zasmál se.

"Jde poznat, že sportu moc nedáváš." prohodil pobaveně a zapřel se mi zpříma do očí.

"Vadí ti to tak moc?" nakrabatila jsem obočí. Musela jsem mu dát za pravdu, v duchu, nahlas bych to asi nepřiznala.

"Ne, je to roztomilé." dlaněmi přejel po mých zádech.

"Eh." vycenila jsem zuby. Tohle mě pořád přivádí do rozpaků a je jedno, jestli mě viděl nahou nebo ne, vždycky se zastydím při nějakém komplimentu.

"Byl jsem u tebe, ale tvoje máma mě odkázala sem."

"A proč jsi mě hledal? Jsme domluvení až na večer, ne?" nakrčila jsem čelo. Že by mi něco uniklo? Nebo jsme si špatně rozuměli, což je taky možné.

"Nejsi ráda, že se vidíme dřív?"

"O to nejde, ale jsem tu s holkama." vysvětlila jsem, což bylo asi zbytečné, protože když jsem otočila hlavu, zběsile na něj mávaly - podotýkám - obě.

"Nemůžu večer přijít, mám něco neodkladného."

"Aha," smutek v mém hlase se nedal přehlédnout. Ale snažila jsem se aspoň tvářit normálně, když nás ty dvě pozorovaly, ani se nesnažily zakrýt zvědavost. I když jsme byli dost daleko a s jistotou to slyšet nemohly, přišlo mi, jako by v tuhle chvíli odezíraly ze rtů.

"Mrzí mě to, ale vynahradím ti to hned zítra, souhlasíš?" pousmál se.

"Slibuješ?" obtočila jsem mu ruce okolo krku, a ani jsem si nemusela stoupat na špičky, jako normálně. Možná bych mohla nosit brusle místo bot.

"Slibuju," přimhouřil oči a pak se nahnul dopředu k polibku. Být ty brusle o pár centimetrů vyšší a musel by ji zvednout nahoru.

"A teď, brusle doma nemáš?" zazubila jsem se. Představa Zayna a bruslí zněla z nějakého důvodu absurdně. Vykulil hnědé oči, což mě hrozně pobavilo a rázně zavrtěl hlavou.

"A kdo tu sportu moc nedává, hm?" konečky prstů jsem pohladila kůži na jeho bundě a vesele se usmála.

"Vidíš, to je věc, co nás spojuje." odvětil chytře. To možná, on ale oproti mně aspoň vypadá, že sportuje. Já bych se při nějaké větší námaze zlomila.

"Uhm, jsi hodně inteligentní." kousla jsem se do rtu.

"Za to ty moc ne, když si na sebe oblíkneš tak krátké šortky."

Pohled mi padl na mé nohy. Moje džínové kraťasy byly v přiměřené délce, tak, aby neodkrývaly nic, co by neměly.

"Co tím myslíš?"

"Já jenom, abys někomu neukazovala něco, co je jen pro moje oči."

"Já nikomu nic neukazuju," líbla jsem ho na pravý koutek rtů.

"Pro tebe bych se oblékla do něčeho lepšího." Zašeptala jsem. Chtěla jsem ho jen poškádlit, ale nějak jsem zapomněla, že on je v tomhle ten lepší.

"Beru tě za slovo," projel mnou elektrický proud, když mi jemně mezi zuby skousl ušní lalůček.

"Ale o tom zítra, teď pojedu. Užij si odpoledne s holkama." dal mi polibek na spánek - jak má v poslední době zvykem - a dokonce se musel trochu vyvýšit. Potěšením jsem se zatetelila a zůstala stát na místě, dokud mi neodjel úplně z dohledu. Pak jsem se lehce neohrabaně otočila a jela zpátky za mými kamarádkami. Místo toho, abychom se jely po stezce dál, jsme se posadily na obrubník, abychom nepřekážely ostatním, a vytáhly si pití z batohu.

"Co chtěl?" zeptala se zvědavě Lena.

"Jen říct, že dnes večer nemůže přijít." pokrčila jsem rameny a snažila se, aby to znělo lhostejně. Pravda je, že už je to pár dnů, co jsme spolu byli sami, chyběl mi. Raději jsem se rychle napila, i když neřekly nic, jejich pohledy mluvily za vše. Nedokážu emoce skrývat tak dobře, jak bych chtěla.

"Ale je tu jedna věc, na které jsme se teď více méně dohodli a já bych chtěla radu," pohled jsem upřela na A.

"Ach," sepjala potěšeně ruce.

"A ode mě ne?" zatvářila se dotčeně Lena. Ani jsem se neobtěžovala vysvětlovat jí to. Však ona to pochopí. Ve věcech týkajících se sexu a všeho okolo něj je spíš jako já.

"Myslíš, že ho potěším, když si koupím něco hezkého na sebe? Jakože třeba spodní prádlo nebo tak."

"Jasně!" vyjekla. Trhla jsem sebou leknutím, srdce mi skoro vyskočilo z hrudníku, ale podobnou reakci jsem mohla očekávat.

"A už jste nějak víc pokročili? Krom líbání a tak..." zeptala se a natáhla zmožené nohy před sebe.

"Tak trochu," kývla jsem hlavou.

"Která meta?

"Bože, neznám ty mety." protočila jsem očima. Na tohle nehraju.

"Tak mi teda řekni, co ti dělal," povzdychla si. Mluvila o tom, jako by to byla běžná věc, už jí jen chyběl pilník na nehty do ruky.

"No, vzájemné uspokojování ústy?" vycenila jsem zuby, na což A. obdivně hvízdla a Lena zalapala po dechu. Ano, vážně jsem to řekla. Zayn mě v jistých ohledech měnil a já si začala uvědomovat, že tohle je normální, že už se nemusím tolik stydět o tom mluvit. No, provádět to, tam to trochu vázne.

"Vzájemné?" Amber se poškrábala na bradě a já kývla.

"Vlastně se to stalo jen dvakrát, ale už nejsem tak nejistá."

"A chceš pokročit dát, nebo ho jenom vydráždit?" zazubila se. Copak na tom záleží?

"To je jedno, prostě bych chtěla nějaké hezké prádlo, jedno na co."

"Pravda, to se neztratí." odvětila.

"Během týdne bychom mohly zajít spolu, ne? Znám jeden fajn levný obchod." mrkla na mě očividně potěšená, že jsem se rozhodla svěřit do jejích rukou.

"Nemohly bychom jít už zítra dopoledne?" nevinně jsem se usmála. Už jsem měla vymyšlené, jak mu pošlu sms s oznámením, že mám pro něj překvapení. Je zvědavý a potřebuje mít všechno pod kontrolou, zešílí z toho. Ještě před tím, než se mu v tom ukážu. Ona mi to jen odsouhlasí a svůj pohled přesune na Lenu, která na nás tiše civí.

"A... bylo to dobrý?" zeptala se a snažila se zamaskovat to, jak moc je zvědavá.

"Dobré?" vykulila jsem oči.

"Výborné! Ještě teď cítím, jak..." v šoku jsem si překryla ústa dlaní. Bože, rozpovídala jsem se i o věcech, které nejsou pro jejich uši. Červenám se, jen když nad tím přemýšlím. Co by se dělo, kdybych to řekla nahlas?

"A co teprve až příjde na finále." kousla jsem se do rtu. Pravda, že do téhle doby jsem nad tím vůbec nepřemýšlela. Trávili jsme spolu čas, měli se rádi a to stačilo. Jenže tohle bylo víc, začali jsme spolu žít i jinak, intimněji. Dělali jsme něco, co bylo jenom naše a já se v poslední době přistihuji při myšlenkách na náš první sex. A je divné to říct, ale... už jenom myšlenka a mám motýlky v břiše. Bojím se, ale těším se.

"Rozhodnuto, zítra v jedenáct tě vyzvednu!" prohlásila A. za hotovou věc. Už jsme se viděla v sexy krajkovém prádélku, ve kterém se sice nebudu cítit svá, ale jestli se to bude líbit jemu... Naopak, je čas zbavit se studu, on se přede mnou taky nestydí, tak ani já nebudu.

S mým novým předsevzetím jsem se večer odloudala domů a pak s večeří, co udělala máma, si sedla k televizi.

*

"Co dávají?" zeptala jsem se s plnou pusou jídla. Vysloužila jsem si menší pohlavek, přitom ona je kolikrát větší prase, jak já.

"Jsou tam zprávy, prý kousek odsud hořelo, tak to chci vidět." odvětila a mávla rukou ať jsem zticha nic neříkám. No to je toho.

V tomhle parném počasí jsou požáry časté a výjimkou není ani rodinný dům, který nám ukázali v televizi. Bylo to v docela movité čtvrti a hořet údajně začalo v koruně jednoho ze stromů na jejich zahradě. Odtamtud se oheň přesídlil na střechu. Bohužel, sice jejich dům neshořel celý, ale když hasili střechu, voda zničila všechno, co měli v prvním patře i přízemí. Chudáci. Tohle se stát nám, tak ten malý domeček lehne popelem, ani nemrkneme.

"Zatím se to vyšetřuje, ale typujeme to na útok žhářů." mluvil moderátor zpráv a pak se objevila rodina vlastnící ten dům. Do teď jsem se věnovala spíš večeři a poslouchala tak na půl ucha, ale mamčino ''není to tvůj spolužák?' mě donutilo zpozornět. Pohled jsem přesunula k televizi, a málem se zalkla jídlem. I přes cenzuru obličeje jsem jasně poznala vysokého kluka se špinavými blond vlasy a mikinou pošitou logem naší školy.

"Johny?" zamumlala jsem spíš pro sebe.

"Že jo?" zavýskla máma. Divím se, že ho poznala, vlastně si ani nevzpomínám, že ho někdy potkala. Ale tohle město je malé, a já nemůžu počítat s tím, že se mamky nepotká s některými lidmi, jen proto, že si to přeji já.

"Teda páni," ulevila jsem si. Zatímco někdo z jeho rodiny mluvil na kameru, v pozadí šlo vidět hasiče, kteří dohašovali střechu.

"Všichni jsme byli pryč, díky bohu, nikomu se nic nestalo a odnesly to jen věci."

Stačilo mi slyšet jeho hlas a stály mi chloupky na ruce. Nepopírám, že by mi neudělalo dobře vidět ho smažit se v plamenech, ale mohla tam být i jeho rodina, to už je něco jiného.

Po téhle reportáži tam začalo běžet něco o válce v Sýrii, což jsem už nevnímala.

"A Zayn dneska nepřijde?"

Zavrtěla jsem hlavou na znamení záporu. Ještě se ptala proč, ale mně se hlavou honilo tolik myšlenka, nebyla jsem schopná je uspořádat a odpovědět něco srozumitelného. Podvědomě jsem tušila, kdo to má na svědomí. Nebo, myslela jsem si to. A doufala jsem, že myslím špatně. Takový pocit už jsem měla, tehdy, když jsem viděla, jak přišli mí dva spolužáci zmlácení. To mě utvrzovalo víc a víc v mé domněnce.

Večer jsem ani kvůli tomu nemohla zaspat a na druhý den se odreagovala až u nakupování s Amber. Ani jsem nevěděla, jestli má cenu nějaké hezké prádlo kupovat, protože při každé myšlence na Zayna se mi zlostí zaťaly pěsti, ale ona dokázala být přesvědčivá. Ten obchod byl maličký, ale kousků tam bylo neskutečné množství. Dokonce i já, absolutní lajk co se toho týká, si byl schopný tam vybrat. Krom noční košile jsem ukořistila i nějakou levnou podprsenku ladící s kalhotkami - to se neztratí. Schválně jsem ze začátku nakupovala věci obyčejnější a to nejhlavnější si nechala na konec.

"Věř nebo ne, tohle se zdá jako nepodstatné, ale když si to pak oblíkneš a sama sobě se v tom líbíš, nabydeš sebevědomí." poučovala mě Amber cestou z kavárny, ze které jsme si obě nesly ovocné koktejly, které nám dělaly společnost až k mému domu. V jedné ruce se mi houpala papírová taštička s nejnovějšími úlovky, ta druhá mi skoro umrzla, kvůli roztékajícímu se ledu uvnitř kelímku. S A. jsme se rozloučily jen mávnutím a ona se pak rozešla k sobě.

Přešla jsem krátký chodník vedoucí zahradou až k vchodovým dveřím a chtěla otevřít. No, bylo zamčeno a až pak mi došlo, že mamka je vlastně v práci, proto jsem vytáhla klíče a sama si odemkla. Kelímek jsem musela držet v podpaždí, abych se vůbec trefila do zámku. Ulevilo se mi, když jsem to všechno položila na botník a v klidu se vyzula. S tím, že to odnesu později rovnou do pračky, jsem se šla převléct. Šaty, co jsem měla dnes na sobě, jsem automaticky nechala ležet na hromádce v koupelně a ve spodním prádle přešla ke skříni, abych si vzala něco pohodlnějšího. Ze zdola jsem uslyšela brnění mobilu, který jsem nechala v kuchyni na pultě, tak jsem na sebe natáhla první velké tričko a valila dolů ho zvednou.

"Jo?" ani jsem nemrkla, kdo volal.

"Jsem na cestě k tobě." ozval se známý hlas. V první chvíli jsem nevěděla, co udělat. Instinktivně jsem zmáčkla červené tlačítko a zrušila tím hovor, jen nevím, jestli je to dobře. Neměla bych si ho nejdřív vyslechnout a ověřit si, že je to pravda? Asi jo, ale... tohle, nevím, co si mám myslet.

Mlčky jsem si povzdychla a semkla telefon v pěsti. Moc dlouho na rozmyšlenou mi ale nedal, byť znovu nezavolal, ale rovnou zazvonil u dveří. Přiznám se, chvíli jsem uvažovala, že mu prostě řeknu, že se mi vybil telefon. Ale po cestě ke dveřím jsem si to rozmyslela. A to, že na sobě nemám kalhoty, mi v tu chvíli bylo taky jedno, prostě jsem otevřela vchodové dveře a bylo to.

"Proč jsi to položila?!" zamračil se naštvaně. Klopýtla jsem dozadu, dál od něj. Nekřičel, ale i tak se jeho hlas rozléhal celým domem a duněl mi v hlavě ještě několik sekund poté. Když je se mnou, vím, že by mi neublížil, ale to co vím, je v takových chvílích jako je tahle, jedno. Šel z něj strach, i když je to můj Zayn.

"Odpověz!" zavrčel a zavřel za sebou dveře, když vstoupil do předsíně. Nervózně jsem žmoulala cíp dlouhého trika a jako kárané dítě stočila pohled k zemi. Kam se v tu chvíli poděla moje hrdost, to nevím. Takového jsem ho ještě neměla tu čest poznat.

"To jsi vážně tak nasraný kvůli telefonátu?" protočila jsem očima. Ruce se mi třásly, proto jsem je zbaběle schovala za záda.

"Nesnaž se znít drsně, nejde ti to." zavrtěl hlavou. Uvnitř jsem byla malinká asi jako můj malíček, ale přeci není normální, abych z něj měla strach. I když neoprávněný, protože na mě by ruku nevztáhl.

"Přestaň Zayne, ty jsi ten, co by mi měl něco vysvětlit." Nepatrně se zarazil. Poznala jsem podle toho, že přesně ví, o čem mluvím. Jen mě to utvrdilo v mém podezření.

"To není možný," zamrkala jsem a radši od něj odvrátila pohled.

"Překousla jsem, že jsi tehdy zmlátil dva mé spolužáky a už to mě stálo dost úsilí... ale ty jednomu z nich zapálíš dům? Co kdyby tam někdo umřel? Bože, Zayne!" vyjekla jsem.

"Anno, tohle není tvoje starost," zavrčel. Jeho hlas zněl strašidelně i tak. "Přestaň!" křikla jsem.

"Tohle... " polkla jsem "... tohle je šílený! Co jeho rodina?" představa, že mu tam uhořel nějaký domácí mazlíček, mě sice bolela více, ale na tom nesejde. Nesrovnávám zvířecí život s tím lidským, to ani nejde.

"Jak sis mohla všimnout, doma nikdo nebyl," odsekl. Rázným krokem se ke mně přibližoval a já s každým ubývajícím centimetrem couvala, až mi došel prostor.

"Udělal ti tohle a já to mám nechat být?" silně mi stiskl poraněnou rukou, do očí se mi vkradly slzy a svaly se reflexivně stáhly pod jeho hrubým dotykem.

"Zayne, to bolí." vyšlo ze mě jen.

Tohle bylo celé špatně. Proč prostě nemůžeme v klidu žít? Kde je ten bezstarostný život, který jsem vedla do doby, než jsem ho poznala? Tři blbé měsíce našeho vztahu a já zažila tolik, jako za celý život ne. Asi bych se měla vážně zamyslet, jestli to tak chci. Povolil sevření a jestli jsem čekala omluvu, nebo alespoň provinilost, můžu si nechat zdát.

"Jen ti to připomínám."

Zády jsem se opřela o stěnu a párkrát vzdychla.

"To je tvoje odveta?" spíš jsem konstatovala. Obličej jsem schovala do dlaní a promnula si řasenkou namalované oči. Černé šmouhy mi zůstaly na dlaních, i pod očima. Jsem z toho všeho už unavená, chci zase zpět do své bubliny, dvě dobré kamarádky, žádná velká pozornost, a hlavně žádné potíže. Jenže teď jsem v tom, rozhodla jsem se, protože ho miluju. Nebo ne?

"Proč mi to tak ztěžuješ?" zvedla jsem k němu pohled.

"Co myslíš?"

"Proč mi tak ztěžuješ to, abych tě milovala?" Není to tak dlouho, co mi řekl, ne, oznámil, že se nezmění. Nemůže to udělat ani kvůli mně? Protože jestli to neudělá, zničí náš vztah. Můžu ho milovat, jak chci, ale nemůžu být s někým, kdo mě ničí. Jediné, co chci, je být šťastná. Copak toho chci moc? Nejspíš jo, na člověka, jako je on. Je někdo, kdo se mi nikdy nebude podobat.

"Možná jsem měla dát na první dojem a vzdát náš vztah hned na začátku," pronesla jsem tiše. Možná jsem tohle vážně měla udělat, ale já se nechala okouzlit, podlehla jsem mu.

"Ale neudělalas to," zachraptěl, těsně u mého obličeje. Jeho dech voněl po mentolu, díky čemuž jsem mohla poznat, že před příchodem sem určitě kouřil. Vždycky si pak bral žvýkačku, když se se mnou měl sejít. Znovu jsem si promnula obličej a pak svými pažemi oblapila jeho tělo.

"Proč to děláš." špitla jsem s nosem zabořeným do jeho černého trička.

"Nikdo ti už nikdy neublíží, postarám se o to, musím." Jestli to měla být odpověď, asi jsem jí moc nepochopila.

"Ale tímhle je jen vyprovokuješ."

"Tahle malá válka už bude jen mezi jím a mnou, nikdo další v tom zatažený nebude."

"Ne, nebude," sykla jsem.

"Tohle všechno začalo kvůli mně a já taky chci, aby to skončilo."

"Já vím, co dělám, nikomu nevinnému bych neublížil, věř mi." sevřel mě v objetí. Nejistě jsem si dlaně zahákla o jeho ramena. Chvíli mi trvalo, než jsem to dokázala vytěsnit z hlavy, alespoň pro teď, i když vím, že až budu mít volnou chvíli, vrátí se to.

Naposledy mě ujistil, že všechno bude v pořádku. Chtěla jsem mu věřit, no nemusím být vědma, abych věděla, že tohle není konec.

"Neboj se, Ann." obalil můj obličej svými dlaněmi a pozdvihl ho k tomu svému. Bez rozmyslu přitiskl své měkké rty na ty moje a hned, co jsem ústa pootevřela, polibek prohloubil. Jeho jazyk laskal ten můj, bolestivě pomalým způsobem, ale díky jeho provokaci jsem si vzpomněla na prádlo, které by mělo provokovat zase jeho. Jenže když jsem se chtěla odtrhnout, že pro něj dojdu, narazil mě tvrdě na své tělo, nepustil mě. Ani jsem si neuvědomila, že couvám, dokud jsem se stehny nedotkla kuchyňské linky. Když se i jeho ruce usídlily na tom místě, s jeho tichým "hop", které stihl říct ve chvilce, kdy zrovna mě zrovna neobdařoval polibky, jsem se ocitla na chladivém dřevě. V tričku, jen v kalhotkách, jsem ho cítila zřetelně. Dřevo, i Zayna a hlavně jeho nenechavé dlaně. Jenže tohle byla jedna z těch chvil, kdy se to stalo úplně spontánně, nevadilo mi to a toužila jsem po něm, což, myslím, dokazovaly i mé vzdechy, které jsem nemohla zadržet.

Ze studených rukou mi naskočila husí kůže, i když to nebyla zima, co mě trápilo.

"Vážně tady?" se zakňučením jsem zastavila jeho prsty, zahakujíc se o gumu na kalhotkách. Nevím, jestli se chystal mi něco odpovědět, ale naši činnost přerušil můj mobil, který ležel vedle mě na lince.

"Teď ne." zamumlal a skoro jsem ho musela odtlačit, abych se mohla podívat, kdo volá. No ani tak si neodpustil další polibky na krk a prsty si mě přisunul blíž k sobě, až se tělem vměstnal mezi má roztažená stehna.

"Mami?" zvedla jsem telefon, celá udýchaná, jako bych právě uběhla maraton. Odrazila jsem Zaynův útok na můj krk a rukou zatlačila do jeho hlavy. Sice ho to neodradilo, ale získala jsem jistý náskok.

"Dneska zůstanu v práci dýl."

"Proč?" zakňourala jsem. Nechtěla jsem být doma sama.

"Máme s holkama dámskou jízdu." odvětila nadšeně.

"Zase?" vypadlo ze mě otráveně. Halo, mami, doma máš dospívající dceru, která by ti klidně mohla v domě uspořádat party a vše tu zničit!

"Jo, prosím tě, klidně si pozvi Zayna, ale žádný blbosti jo."

"No, on už je tady." nadzvedla jsem se a posunula se na pultu dál, no on mě chytil za zákolenní jamku a se smíchem přitáhl zpátky. Bolestivě jsem se kousala do rtu, jen abych se nezačala smát nahlas.

"Aha, tak prosím žádné prasečinky bez kondomu!" Nebylo mi ani tak trapně, že to slyšel Zayn, na to už jsem si zvykla. Ale fakt, že ona to zakřičela a okolo ní mohli být lidé, mě nutil se červenat.

"Od čeho mám asi ty prášky?" protočila jsem očima a pevně semkla rty, když mě Zayn polechtal na lýtku.

"Bereš je chvíli, ještě nemusí být stoprocentní." Vím, že chtěla poučovat, ale na světě existuje jeden docela důležitý důkaz, že ona na to moc právo nemá - já.

"Jasně mami, ahoj," u loučení už jsem se smála z plných plic.

"Přestaň, to bylo hrozný." zasmála jsem se a bacila ho do ramene. Takhle mě rozrušovat, co si o mně teď musí myslet. Že jsem praštěná, zamilovaná puberťačka. Ono to tak vlastně je, ale nemusím to dávat tak moc najevo.

"Promiň, ale já neodolal." na tváři se mu ukázalo zaculení. Vypadal s ním hrozně roztomile, ale to jsem nahlas raději neřekla.

"Tak neodolal jo?" otřela jsem se nosem o ten jeho.

"Já teda asi taky neodolám a něco ti ukážu."

Zvědavě nazdvihnul obočí, ale hned se zamračil, když jsem chtěla slézt.

"Musíš mě pustit." protočila jsem očima. Jeho vyhřáté dlaně opustily moje stehna.

"Stůj tady, ani se nehni, hned jsem zpět," odběhla jsem dřív, než mě stihl zastavit a vyptávat se. Popadla jsem papírovou tašku s logem Hannah´s secret - což je vlastně napodobenina Victoria´s secret, ale co už. Kousky od Victorie si stejně nemůžu dovolit. Když jsem i s ní probíhala okolo kuchyně, do svého pokoje, pohledem jsem si zkontrolovala, že mě poslechl. Stál na tom samém místě, opřený o linku. Když jsem ze sebe svlékla veškeré oblečení, rozmýšlela jsem se, který "model" si obléknu. Všechno se mi zdálo až moc obyčejné, až na jedno. Samozřejmě, vítězný kousek mi v obchodě vybírala A. Překvapila jsem samu sebe, že jsem nebyla ani trochu nervózní a spíš jsem se těšila, co na to řekne. Pravda, srdce mi bušilo jako splašené a mé tělo oblévaly vlny horka, ale tentokrát to všechno zapříčinilo vzrušení. A taky chuť zahrát si nějakou hru, mě poháněla v oblíkání. Nemusí to být pořád jen tak vážné. On si se mnou hraje neustále, pořád mě nějak škádlí a dráždí. Je na čase mu to oplatit.

Naposledy jsem na sebe mrkla v zrcadle, a pak sešla zpět do kuchyně.

"Někdo byl dneska nakupovat." zamrkala jsem a svůdně - doufám, to bylo svůdné - jsem se opřela o futra dveří. Nesvá jsem se začala cítit až pod jeho zkoumavým pohledem. V očích mu tak zvláštně jiskřilo, když se na mě s intenzitou díval.

"Řekneš, jestli se ti to líbí?" zkousla jsem si ret a čekala. Naprázdno pootevřel rty, nevyšlo z nich ani slovo.

"Nebo jsi přišel o řeč?" to mě donutilo se lehce ušklíbnout. Líbilo se mi vidět ho vykolejeného, i když v tom hrálo velkou roli moje tělo, které jsem do teď spíš schovávala. Rozhodně to neznamená, že od teď budu nosit něco vyzývavějšího nebo se promenádovat v tomhle prádle každý den.

"Tak?" Už jsem u něj byla dostatečně blízko, abych mu mohla obtočit ruce okolo krku a otřít se hrudníkem o ten jeho.

"Asi jsem o ni přišel." polkl jen. Jeho oči pomalu klouzaly od ramen z větší části zahalených rozpuštěnými vlasy, k napjatým bradavkám pod tenounkou látkou z krajky a níž, takhle pořád dokola.

"To mě jako k něčemu pobízíš?" zachraptěl.

"Možná?"