Be Happy 20.

 

"Možná, nebo..." nestihl dopovědět, respektive já ho nenechala. Jeho rty ještě ani nestihly vychladnout, od posledního okamžiku, kdy jsem ho políbila, a už jsem na nich byla znovu nalepená. Prsty jsem mu zapletla do vlasů a nechala se přitisknout k němu, když se konečně vzpamatoval a ruce položil na má holá záda. Očekávala jsem, že rychle vyhledá zapínání podprsenky, aby už byla dole, ale on překvapil. Ostatně, to on uměl. Pohrával si s jemnou krajkou, lemující mou kůži, konečky prstů na ní kreslil různé obrazce, dokud ho to nepřestalo bavit a nezajel po páteři níž. Přišlo mi, jako by mu nestačil jen pohled, ale chtěl prozkoumat, co mám na těle i po hmatu. Takovýhle způsob vyjádření byl mnohem lepší, než nějaká slova. Líbilo se mu to, aniž by mi to musel říct.

"Co, že ses k tomuhle rozhodla?" odhrnul mi vlasy z ramena, aby mě na něj mohl políbit. Nevynechal ani jednu z pih, které obsypávaly celé moje tělo.

"Bavili jsme se o tom včera."

"A jak to, že se nestydíš?" na tváři se mu mihnul trošku ďábelský výraz. Tu samou otázku si pokládám i já, jen nemůžu najít odpověď.

"Mám začít?" uchichtla jsem se tiše a sama vyskočila na linku. Za tričko jsem ho potáhla k sobě, a když byl dostatečně blízko, stehny lehce stiskla jeho boky. Myslela jsem na jeho rty, až se znovu dotknout těch mých, doba odloučení už byla dost dlouhá, ale on se projevil jako typický muž. Přisál se na kůžičku vrcholku prsou, která nebyla schovaná pod podprsenkou. Na těle mi vyskočila husí kůže a mozek zaplavila vášeň a představy o tom, co spolu ještě uděláme. Překryla jsem mu dlaň tou svou a rychle si s ní putovala po těle, dokud nezakotvila na tom nejžádoucím místě. Když jsem mu prsty druhé ruky zvedla bradu, zdálo se, že má něco na srdci, ale nenechala jsem ho promluvit a spojila naše rty v dalším dech beroucím polibku. Vypnula jsem boky proti jeho prstům, aby mohly úplně vklouznout dovnitř. Kvůli tomu jsem se taky ocitla na hraně kuchyňské linky, ostrý okraj se mi zařezával do kůže. Upřímně to taky bylo poprvé, kdy jsem netoužila jen po tomhle našem milování. S prsty byl víc než šikovný, ale možná je už čas to posunout někam dál, kde to bude ještě lepší... teda, doufám. Cítila jsem se na to připravené, což je asi na tom to nejdůležitější.

"Ach," na prázdno jsem pootevřela rty, když prsty ohnul v kloubech a donutil mě ještě víc rozevřít stehna. Pevně jsem stiskla jeho oblečení v ruce a doufala, že si alespoň něco z toho svlékne. Vůči mně to nebylo ani trochu fér. Chtěla jsem ho cítit kůži na kůži, ne látka na kůži. Prsty jsem tedy zatahala za lem trička a on si ho s mou malou pomocí sundal, i když musel odsunout svou ruku z mého klína. Věděla jsem, že mi to vynahradí, o to strach mít nemusím. Dřív než jsem se mohla soustředit na další část jeho oblečení, zbavil mě i vrchního dílu spodního prádla. Celá jsem se zaklonila, až jsem se prohnula v zádech a vlasy mi spadaly dozadu, na linku. Moc dlouho to na mě nevydrželo, ale to taky nebyl účel. Rty se přisál na bradavku, už se z toho stal takový jeho zvyk a mně se to líbilo.

"Pojď nahoru." zaprosila jsem. V teplé posteli a měkkých peřinách to bude o hodně lepší. Podebral mě pod koleny a s lehkostí nesl nahoru, po schodech, až do mého pokoje. Ruky jsem sepjala za jeho krkem a stehny pevně objala jeho pas, abych náhodou nespadla a nepustila ho, ani když mě položil na záda na měkkou matraci. Teď už ale jen proto, aby se neodtáhl. Bylo by nesnesitelné nemít ho u sebe, necítit ho. Prsty jsem zajela za lem jeho kalhot a s největším úsilím se je snažila sundat. Když se mi to podařilo, svalila jsem ho pod sebe. Klínem jsem se mu otírala o hrudník, zatímco tím svým jsem se naklonila nad jeho obličej. Naše rty opět sehrály jeden z bojů, po kterém jsem doslova cítila, jak mě oblívá horko. Svým tělem jsem se posunula trochu níž a tím se o něj znovu otřela. Elektrický proud vystřelil z mého klínu, když jsem se těsně přitiskla k tomu jeho. Nás oba to donutilo hlasitě zasténat. Nevnímala jsem jen zvuky vycházející z mých úst, ale i jeho a proplouval mnou pocit zadostiučinění, že tohle svedu i s ním, není to jednostranné. Jeho spodní ret jsem vsála mezi ty své, na bradě mě poškrábalo jeho strniště.

"Ne, v klidu lež," zatlačila jsem mu do ramen, když se chtěl zvednout, a sesunula se po jeho těle dolu. Vzrušením jsem se celá zatřásla jen z představy, co se zase chystám udělat a stáhla z něj poslední kousek prádla. Zase ho budu mít na chvíli ve své moci. Stejně jako to bylo napoprvé, i teď mi ruku zapletl do vlasů. Plnými rty jsem tak objala špičku jeho penisu a sjela po něm níž, až se dál už nevešel. Jeho stupňující se vzdechy mě utvrdily v tom, že to rozhodně špatně nedělám a přestože je to vlastně teprve podruhé, zjišťuju, že to snad dělat špatně ani nejde. Všichni muži jsou na svoje přirození tak přecitlivělí, že se ho stačí lehce dotknout a máte je přesně tam, kde chcete. Teda, ne že bych to chtěla u Zayna nějak zneužít, ale líbí se mi, že má nějakou slabinu. A s klidem přiznám, že se mi líbilo i to, jak vzdychá. Většinou si tohle užívá hlavně on, ale je v tom nějaké kouzlo. V tomhle směru mu vážně nebyl problém přivodit orgasmus, a když to přišlo, ústa jsem dala co nejrychleji pryč. I tak mi ta pachuť v ústech zůstala. Ale většina skončila v kapesníčku, díky bohu. Když jsem zvedla hlavu, fascinovaně jsem zakotvila na jeho obličeji. S víčky zavřenými a hlavou lehce zakloněnou byl hrozně krásný. Ohryzek se mu pohyboval nahoru a dolu, stejně jako hrudník, na kterém se leskly kapičky potu. Opatrně jsem se nahnula nad jeho tvář a začala ho pusinkovat na zarostlé bradě. Z úst mu vyšlo tiché zachichotání, ale stále se nepohnul.

"Jsi úžasná, už jsem ti to někdy řekl?" zamumlal tiše, spíš pro sebe, ale i tak jsem to zaslechla.

"Uhm." pošeptala jsem mu do ouška, které jsem na to zlíbala dalšími pusinkami. Nebyly to polibky jako takové, byly spíš cudné, rychlé a bylo jich hodně. Přišlo mi to roztomilé.
"To jsem rád, byl bych blbec, kdyby ne," jeho rty se roztáhly do obrovského úsměvu a konečně otevřel oči. Nádherně se mu lesky, skoro až jiskřily. Sama jsem se na něj usmála a trochu odtáhla hlavu, abych viděla lépe jeho obličej. Pohled k nezaplacení, vážně.

I když ale vypadal, že by teď nejraději zaspal, vášnivě se přisál na mé rty a pomalu se přetáčel nade mě. Čekala jsem, že za chvíli ucítím na zádech vyhřátou přikrývku, ale překvapilo mě, když si klekl a za zákolenní jamky si mě přitáhl k sobě hned potom, co mě zbavil krajkovaných kalhotek.

Dech se mi zasekl v hrdle, když jsme se dotkli, byl už tak blízko. Trochu nervózně jsem se rukama zapřela o jeho vlhký hrudník, který se rychle zvedl.

"Mám strach." šeptla jsem. Něžně mě stiskl v náručí a posunul ještě blíž k sobě tak, že jsem cítila, jak mě tlačí do podbřišku.

"Neboj se, bude to úžasné." líbal mě na tvář, na víčka i na nos a rty.

"Věřím ti," hlavu jsem si vyčistila od všech myšlenek a jen se těšila, jenže někdo nám to nepřál. Oba dva jsme se zasekli, když se domem rozezněl zvonek.

"Teď ne," zakňučela jsem. Zamračil se a dlaněmi mě pohladil po stehnech uložených vedle jeho boků.

Když se zvonek ozval asi potřetí, napáleně jsem se od něj odtáhla, vzala župan a po cestě ke dveřím si ho začala oblíkat. Neřešila jsem nahotu pod ním, ani zacuchané vlasy. Z mého vzhledu bylo evidentní, co se dělo. Odemkla jsem vchodové dveře a na mě se usmál poslíček v modré uniformě. V ruce nesl středně velký balíček s logem městské pošty a na ní měl položené papíry i s propiskou. Pošťák k nám chodí tak málo, tak proč zrovna teď?

"Dobrý den, Slečno,"

Na to jsem kývla hlavou.

"Mám pro vás balíček do vlastních rukou." opět po mně blýsknul úsměvem. Přitiskla jsem si župan blíže k tělu a prohrábla si vlasy, abych vypadala aspoň trochu normálně. I když, tváře mám poškrábané od Zaynova strniště a krk plný rudých, fialově se zbarvujících, flíčků.

"Díky," vzala jsem propisku, kterou mi nabízel, podškrábla se a bez rozloučení mu zabouchla dveře před nosem. Připadala jsem si hrozně trapně, přistižena uprostřed skoro sexu. Bylo to, jako by s námi seděl v pokoji, ne byl za dveřmi. Nevrle jsem roztrhla zabalený balíček a list, který k němu byl přiložený, se ani neobtěžovala zdvihnout, když spadl na zem. Kdo by mi, sakra, posílal balíček? Žádná zpáteční adresa, a nemohlo jít ani o žádnou reklamu, protože jsem nezahlédla logo. Když jsem to ohmatala, zjistila jsem, že je to oválné a měkké. Pak jsem konečně roztrhla poslední kousek a věc mi vyjela do náruče.

Nahlas jsem zakřičela a odhodila to pryč. Žluč se mi nahrnula do krku a já měla chuť se zohnout a vyzvracet snídani i s obědem. Udržela jsem to, pravda, ale bylo to těžké. Hned na to se ozval dupot a do předsíně se přihnal Zayn oblečený jen do svých boxerek.

"Co je, co se děje?" zeptal se vyděšeně.

Zdvihla jsem ruku a ukázala na tu "věc" ležící v koutě. Prst se mi při tom třásl, stejně jako já celá. Hned se tam otočil a zmateně zamrkal.

"Byl k tomu i vzkaz." zohnula jsem se pro papír. Podala jsem ho Zaynovi, místo toho, abych si ho přečetla sama. Sledovala jsem jeho výraz, když to četl, tvář se mu nepříjemně napnula. Něco mi říkalo, že by bylo lepší, kdybych to já nečetla, ale zvědavost vyhrála, a tak jsem nakonec nakoukla. Ochranářsky mě k sobě přitáhl a donutil mě schovat tvář v ohybu jeho krku. Hlavu mi zatlačil na stranu, abych nic neviděla a papír jedním stisknutím zmačkal do kuličky.

"Od koho to je?" zeptala jsem se tiše, s obličejem pořád zabořeným někde v jeho krku. Tušila jsem to, ale i tak jsem se zeptala.

"Asi přišla odpověď." zašeptal. Věděla jsem to. Věděla jsem, že to nenechají jen tak. A jsou ještě rychlejší, než jsem si myslela.

"A co má ta ruka znamenat?"

"Že příště to nebude jen jizva." semkly rty pevně k sobě. Připadala jsem si tak slabě, když mi po tváři stekla jedna jediná slza.

"Neboj se." odhodil papírek a pevně mě k sobě přivinul.

"Jak se nemám bát?" vyhrkla jsem až hystericky.

"Nedovolím, aby se ti něco stalo a jestli to znamená, že se od tebe nehnu na krok, tak se od tebe nehnu na krok, prosím neplač." jeho hlas taky nabíral na zoufalosti a prsty mě hladil po tvářích. Slzy pomalu přestávaly téct a na tvářích po nich zůstaly jen špinavé šmouhy.

"Běž, já se toho zbavím." promluvil ke mně tiše a já raději souhlasila. Nechtělo se mi oblíkat, tak jsem si prostě sedla na gauč pustila televizi. Vytáhla jsem i chlupatou deku a zachumlala se do ní. Pořad jsem nevnímala ani trochu, zažraná do vlastních, ne moc hezkých myšlenek. Co to má kruci být? Gumová ruka od barvy, která vypadá jako krev... byla jako živá, opravdová ruka. Naježily se mi chlupy na těle, když jsem si vzpomněla, jak mi sklouzla do náruče. Stačila jen vzpomínka a žaludek se obracel vzhůru nohama. Nevím, co s tím chce Zayn udělat, jen ať to proboha odnese někam hodně daleko. Několikrát bouchly domovní dveře a pak se konečně dostal ke mně. Vlezl si taky pod deku a svoje nohy složil k mým. Celá jsem se smotala do klubíčka a zabrala si Zaynovu hruď jako svůj polštář.

"Myslím, že ten výlet na chatu bychom měli odložit."

"Na dobu neurčitou." dala jsem mu za pravdu.

"Můžeme jet další měsíc, slibuju, že do té doby to bude vyřešené," políbil mě do vlasů. "Nemám na to teď pomyšlení." odvětila jsem jen a prsty pravé ruky si začala hrát s tou jeho. Dokázal, abych na to, aspoň na nějakou dobu, nemyslela. I když naše intimní chvilka byla ta tam, pořád tu se mnou byl. Zapnul tam film, pro moje překvapení kreslenou pohádku, no já to uvítala. Potřebovala jsem uklidnění, nějakou zábavu a především šťastný konec, kde dobro zvítězí nad zlem. Ale ještě lepší bylo, když jsem mu usnula na rameni, naprosto klidným spánkem. Znavená fyzicky i psychicky. Vzbudil mě až nějaký šramot, venku byla tma a Zayn mě stále držel u sebe, hladil po ramenu, zatímco koukal na něco nezáživného. Protřela jsem si slepené oči a pohled mi padl na digitální hodiny nad televizí. Pár hodin jsem naspala, musí ho ze mě bolet celé tělo. Hned na to se rozsvítilo vedle v kuchyni.

"Už jsi vzhůru?" usmál se Zayn.

"Hmmm," protáhla jsem se a znovu si zavázala, teď už úplně rozhalený, župan.

"Zdravím." ozvala se máma a rozsvítila i nám v obýváku, což mě donutilo zamžourat. Moje oči si těžko zvykaly na vyšší přísun světla, takže nějakou chvíli vypadala máma jen jako jedna velká hnědá šmouha mezi dveřmi.

"Ahoj, už jsi tu?" zamžourala jsem a konečně trochu zaostřila.

"Taky už je půl deváté večer." uchichtla se.

"Aha, tak brzy?" zvrátila jsem hlavu a opřela si ji o opěradlo gauče, oči se mi znovu zavíraly. Naspala jsem toho dost, dá se říct, že možná až přespříliš, ale na Zaynovi se spalo skvěle. "Jo," odsekla.

"Nezlobili jste?" oba jsme na to zavrtěli hlavou a já se pak vyhrabala z dek. "To je ale bordel!" spráskla rukama. Se zdviženým obočím jsem se podívala na tu jednu deku, pod kterou jsme byli se Zaynem složení, a pár barevných polštářků. Odsekla bych, nebo aspoň něco poznamenala, ale tlak v podbřišku byl horší. Píchnout mi tam někdo, asi by to můj svěrač už nevydržel. Beze slov jsem si šla odskočit a bylo mi jedno, že tam oni dva zůstanou sami. Máma mě ztrapnit víc než dosud už snad nemůže. I když, nikdy neříkej nikdy. Uculování mamky a cukání koutků Zayna mě přesvědčilo, že se v době mé nepřítomnosti dobře pobavili. Na můj účet, očividně.

"Chcete si objednat pizzu na večeři? Nenakoupila jsem." odhodila máma kabelku na křeslo a hned na to se do něj svalila.

"Já ji objednám," zpod konferenčního stolku jsem vytáhla vytisklý leták s nabídkou a podala ji Zaynovi.

"Mně je to jedno, ty to stejně celé nesníš, tak si můžeme dát na půl." zatvářila jsem se dotčeně - já nejím málo, celou pizzu bych snědla... možná.

"Jak myslíš, ale pak si nestěžuj, že na tebe něco nezbylo," našpulila jsem rty, na které mě hned na to políbil.

"Tak nevezmeme tu rodinou?" dilema nakonec vyřešila mamka. Jediný problém pak byl, že jsme se nemohli dohodnout na druhu, no na konec jsem si výsadní rozhodnutí vybojovala já.

Když nám pak poslíček jídlo donesl, už jsem vůbec nemyslela na to, co bylo předtím. Ten večer jsem si užila, i s mámou. Byla to taková... pohoda - překvapivě. Televize běžela, ale nikdo jsme jí moc nevnímali, jak jsme byli zabraní do rozhovoru.

Když už bylo půl jedenácté, vydali jsme se se Zaynem nahoru, že půjdeme spát. Já sice usnout nemohla, ale stačilo mi ležet vedle něho a bylo mi dobře.

"Mrzí mě, že nás dnes vyrušil," přiznala jsem mu tiše.

"'Mě taky, ale to nevadí." prsty neustále přejížděl po mém ramenu a dýchal mi na krk, když jsem k němu ležela zády. Zjišťuju, že když to dělá, hrozně mě to uklidňuje.

"Mně jo." zabručela jsem a odpovědí mi byl jen jeho chraplavý smích.

"Budeme mít ještě hodně příležitostí." Cítila jsem se zvláštně příjemně, když mi konečky prstů kroužil různě po kůži, sem tam zajel i pod pyžamo, ale jinak to bylo spíš takové nevinné.

"Já vím." povzdychla jsem si a nos zabořila do polštáře, abych mohla nasát mou oblíbenou vůni aviváže.

"Spíš mi řekni, jak to, že máš tolik času se mnou být, co práce?"

Nahlas si povzdych.

"Svět je plný autodílen. A oni zavřeli zrovna tu, ve které jsem pracoval."

"Jak dlouho jsi bez práce?" otočila jsem se překvapeně. Nemohla jsem pochopit, že se mi nezmínil o tak důležité věci. Pořád jsme probírali mě, mojí školu a moje cíle, a já si ani jednou neuvědomila, že on už je, oproti mně, v podstatě dospělý, má práci a má povinnosti. Nebo aspoň měl.

"Asi dva týdny." odpověděl klidně.

"A proč ses nezmínil?" zamračila jsem se.

"Protože to není tvůj byznys," cvrnkl mi do nosu.

"To sice není, ale je to docela důležitá věc, mohl ses alespoň zmínit, přestože to je čistě tvoje věc." pokrčila jsem bezradně rameny. Ve věcech, jako je tato, se náš menší věkový rozdíl projevoval dokonale. A díky tomu jsem si taky připadala jako hloupá puberťačka.

"Nepovažoval jsem to za důležité."

"Nepovažoval?" zopakovala jsem.

"A z čeho hodláš platit byt, motorku, jídlo, všechno?" byla jsem docela v šoku z jeho lhostejnosti, protože najít si dnes nějakou dobrou práci je vážně těžké vzhledem ke krizi. Máma byla bez práce dlouho, tak tak jsme vyžily a těsně před vypotřebování všech "rezerv", ji stihlo štěstí a ona si našla to, kde je teď.

"Anno, tohle už vůbec není tvoje věc," zamračil se a povolil sevření. Promnula jsem si oči a pozdvihla se na loktu, takže musel zvednout bradu, aby mi viděl do obličeje.

"Chceš mi zakázat, abych o tebe měla starost? Pro jednou neřešíme psychopaty, kteří mi rozřezali ruku, tak už jsi naštvaný?"

"Přestaň s tím," zavrčel nevrle.

"Dokážu se postarat o sebe, i o tebe. Ty zatím můžeš mít starosti o tom, kdy si zase vyjdeš se svými kamarádkami na nákupy."

Protočila jsem očima a na chvíli setrvala pohledem na stropu mého pokoje.

"Já přece neříkám, že nedokážeš, rozhodně si nemyslím, že jsi nesamostatný a potřebuješ něčí pomoc. Jen prostě... zajímá mě tvůj život, nic o tobě pořádně nevím, krom toho, že jsi opravoval motorky, což teď vlastně už neděláš..."

"A to je taky všechno, co vědět potřebuješ," líbl mě smířlivě na rty a přetočil tak, abych mu ležela na hrudníku. Po něj bylo téma uzavřené, ale já měla ještě hodně, co říct.

"Není to fér. Ty víš všechno. I to, co jsem měla v plánu si nechat pro sebe." nespokojenost v hlase byla jasně patrná, což byl i záměr. Rty se mu roztáhly do úsměvu.

"Jsi roztomilá, když se zlobíš."

"Proč to pořád děláš? Proč... proč mi to nemůžeš říct? Co je v tom tak hroznýho, že za žádnou cenu nechceš, abych to věděla?!"

Vypadalo to, že se rozčiluji zbytečně, protože na Zaynově obličeji nebyly známky ničeho, jen stoického klidu, sem tam sem mu v očích mihl vztek, když jsem o trochu zvýšila hlas. Rozčílil mě, protože takovéhle věci bychom měli řešit spolu. Nebo bych o nich mohla aspoň vědět. Jenže on mi svou poznámkou dal jasně najevo, jak mě vidí a za co mě má.

"Alespoň vidím, jak moc jsem pro tebe důležitá." řekla jsem to spíš pro sebe, ale nepochybně mě slyšel.

"Tohle od tebe není fér." Nemusela jsem mu vidět do obličeje, abych poznala, jak se tvářil. Určitě se mu mezi obočím utvořila stejná vráska, jakou vídám v poslední době docela často.

"Jsi všechno, co mám, a moc dobře to víš."

"Nevím, když mi nic neřekneš o sobě a o tvé rodině. Kde jsou tví rodiče, sourozenci..." bylo to spíš konstatování.

"Kruci, Zayne, já o tobě nevím skoro vůbec nic," prudce jsem se otočila a čelem narazila do jeho tvrdého hrudníku.

"Já nevím, co ti mám říct." povzdychl si.

"Žiju sám, rodiče mi umřeli v jedenácti a brácha se před šesti lety vypařil se slovy, že jsem už dospělý a on už v téhle díře dál žít nebude. Byli jsme čtyři, teď jsem jeden, jsou to jednoduché počty, Anno."

Podepřela jsem se na loktech, abych viděla, jestli se i tváří tak lhostejně, jak mi to zní. Byly chvíle, kdy se dalo v jeho očích číst dokonale, ale to bylo jen proto, že mi to dovolil. Ale když nechtěl, postavil okolo sebe pomyslnou zeď, za kterou nikoho nepustil. Stejně, jako teď.

A co mu na to mám jako říct, se slovy 'je mi to líto' by mě poslal do háje.

"A třeba je tohle to, co jsem chtěla, abys udělal," zkoumala jsem pohledem jeho tvář. "...svěřil se mi." Mimoděk jsem pozdvihla jeden koutek v náznaku úsměvu.

"Miluju tě, ale trochu mě děsíš." že odpoví tohle, jsem teda opravdu nečekala.

"Nebo mě děsí to, že jsem se na tebe tak upnul, protože předtím to byli jen tři lidi, které jsem opravdu miloval, a oni všichni mě opustili, nechci, abys byla další."

"Já tě nechci opustit," Prsty jsem si propletla na jeho týle a palcem přejela po malé, ale celkem tlusté jizvě, co tam má už začátku našeho vztahu. Nikdy jsem se nezeptala od čeho je, stejně jako ten zbytek na jeho těle, ale s největší pravděpodobností bych to ani vědět nechtěla. Téhle naší chvilky jsem si moc vážila, protože konečně se mi s něčím svěřil.