Be Happy 1.

 

 

Konečně pátek. U školy jsem do auta nastupovala s tím, že teď dva dny nic nemusím, ale asi jsem měla být rychlejší. Clare mi stihla dát do ruky letáček na párty se slovy: "Annie, jestli nepřijdeš, jsi pro mě mrtvý člověk!"

A mě v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než pokorně souhlasit, jen aby vypadla a už mi proboha dala pokoj. Nevím, na co jsem v tu chvíli myslela. Možná, že mě oslepila vidina dvou dní ve vyhřáté posteli. Na takové akce si nepotrpím, takže se tam zdržím jen chvíli a pak nejspíš někam zmizím. Pevně jsem svírala volant a uklidnila jsem se, až když jsem se vymotala z 'centra' Bradfordu. Není to tak dlouho, co jsem si udělala řidičák, abych se cítila jistá za volantem. Navíc moje auto je vlastně mámino auto. Ona je teď bez práce, takže ho nepotřebuje. Tím pádem našeho červeného ďábla používám já. Jen jevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Zatím jsem žádnou dopravní nehodu nezavinila. Zatím. Vše je jednou poprvé. Byla jsem téměř u cíle, když se mi to stalo. Ten motorkář mi nedal přednost. Kruci… nebo to já měla dát přednost jemu? No štěstí bylo, že jsme se jen "ťukli" a krom poškozeného laku na mém ďáblíkovi a jeho černé kawasaki, se nic vážného nestalo. Pohledem jsem střelila ke značkám, které označovaly křižovatku. Zprava měl dát přednost on, ale tam bylo označení vedlejší silnice - kruci. Nasadila jsem provinilý výraz a doufala, že zabere. Na mámu vždycky zabere.

"Ty náno, kam jsi čuměla!?"

Tmavovlasý kluk, asi stejně starý na mě koukal a z očí mu doslova šlehaly blesky. Tohle bude sranda.

"Mrzí mě to, neuvědomila jsem si, že jedu po vedlejší silnici."

Na důraz svých slov jsem ještě párkrát zamrkala, úplně stejně, jako když jsem jako malá něco provedla a nechtěla jsem, aby mě máma potrestala. Konečně odtrhnul pohled od své motorky, která se zdála být jinak úplně v pořádku, a jeho tmavé oči se zabodly do mých. Pousmál se. Možná, že moje taktika funguje pořád stejně účinně. Nikdy jsem nebyla dobrá ve lhaní, nebo vymýšlení výmluv, a tak jsem si musela najít něco jiného.

"Jestli je nějak poškozená nebo něco, tak já ti samozřejmě zaplatím. Co mi moje finanční situace d-dovolí."

Ani mluvení s hezkými kluky není moje silná stránka, a tak se nedivím, že jsem se ke konci zadrhla. No jemu to úsměv ještě rozšířilo. Odhalil mi tak překvapivě bílé zuby na to, že mu z kapsy kožené bundy vykukovala krabička Marlborek. "Takže…" promnula jsem si ruce. Díky bohu, že tu už nejezdí moc aut, naštěstí všechny byly schopné projet kolem nás bez problémů.

"Můžeme to, prosím, vyřešit bez policie?" pár měsíců řidička, hned záznam… dokonalý. Frajersky se opřel o motorku a dělal, že přemýšlí. Docela mě to začalo znervózňovat.

"Mám řidičák 4 měsíce, nechci mít hned záznam." kousla jsem se do rtu a vyslovila obavy nahlas. Buď ho to obměkčí, nebo je škodolibý a nahlásí to. Upřímně jsem doufala v to první. I když, takový týpek. Nemám s nimi moc zkušeností a spíš se jim vyhýbám, protože zlý chlapci jsou většinou chlapci potížisti. Ale když se mu rty roztáhly do ještě širšího úsměvu, došlo mi, že mám vyhráno.

"Fajn, ale už si na sebe dávej pozor. Byla by tě škoda."

Vydala jsem ze sebe jen malý úlevný úsměv doprovázený tichým výdechem. Naposledy jsem věnovala pohled černé motorce, která už stála po boku svého majitele a pak se vydala k autu.

"Díky." houkla jsem zpoza dveří těsně před tím, než jsem nasedla. S pocitem zadostiučinění jsem odjížděla domů a tentokrát si dávala dobrý pozor. A určitě to nemělo nic společného s hezkým snědým klukem na motorce, co mi to nařídil. Vlastně mu můžu děkovat, že nejel jak hovado, jinak by měl motorku na maděru a on by byl možná na maděru taky. Zacouvala jsem k našemu domečku a vypnula motor. Poznala jsem, že je mamka doma, podle otevřených oken. Dneska bylo celkem hezky, a tak toho využila. Rozhodla jsem se teda pro knihu, deku a gauč. Čerstvého vzduchu na mě šlo už dost. Jsou tři hodiny a na tu Clařinu slavnou párty pojedu až kolem deváté. Na přípravu času dost. Omyl. Jakmile jsem se mamce zmínila, že se chystám ven, začala šílet. Vybrala mi šaty z její vlastní skříně a řekla mi, že dřív jak v jednu se vracet nemám. Ona je jiná. Je to moje šílená a lehkomyslná matka, ale i tak jí mám ráda. Občas mi to připadá, že si ty role měníme. Já jsem ta zodpovědná a ona je jako moje dcera v teen letech, která chvíli neposedí. Ale aspoň v jednom se zachovala jako máma. "Ale nepřej si mě, jestli mi domu přijdeš těhotná! Chovej se tak, abys nechovala!" Jejím slovům jsem se musela zasmát. Na jazyku jsem měla něco v tom smyslu, že to říká ta pravá, ale na tváři jsem si nechala jen úsměv a večer jsem směle vykročila směr dům hrůzy. Letáček, díky kterému mě pustí dovnitř, jsem měla zmačkaný v kabelce. Když jsem ho ale chtěla někomu dát, nevěděla jsem komu. Stejně si tam každý chodil, jak chtěl. Vešla jsem teda dovnitř. Snažila jsem se tvářit pohodově, ale nemyslím si, že by se mi to dařilo. Plno lidí, stoly obházené jídlem a pitím. Hudba na plné pecky.

Povzdychla jsem si a začala hledat někoho známého. Když už tu jsem, tak ať ti nesedím jako trubka v rohu. Viděla jsem něco, co vypadalo jako bar a za ním blonďatou hřívu Amber. Automaticky jsem si to zamířila k ní.

"Ach! Tu tě máme!" zaječela, ale přes hudbu jsem to slyšela stejně dost blbě a polovinu jsem musela odezírat ze rtů. "Něco nealko." odvětila jsem jí a nechala si teda něco namíchat. Určitě do toho něco přidala, poznala jsem to hned. Ani jsem to pořádně nedopila a už mě tahala na parket. Tu písničku, co hráli, jsem neznala a ani se mi nelíbil její rytmus. Určitě jsem musela vypadat při tom poskakování směšně. Ale nikdo si mě nijak zvlášť nevšímal. Každý měl svého tanečního partnera, po kterém se mohl plazit. Po další písni si mě přestala všímat a pověsila se na nějakého blonďáka, tak jsem se raději sama vydala někam na bok. Tohle prostě nejsem já. Raději bych se zašila doba s knihou. A když už nějaká zábava, tak mezi pár lidmi, se kterými se dobře znám. Zamířila jsem si to zpět k baru, kabelku jsem křečovitě tiskla k sobě. I když v ní nic důležitého vlastně nemám. No, taky ji nemám zadarmo, přijít o ni nechci.

"S dovolením!" zamumlala jsem do černé kožené bundy před sebou. Ohlížela jsem se po dalším známým a doslova do ní zabořila nos. Ach Ann, to jsi celá ty. Když člověk přede mnou nereagoval, prostě jsem se pokusila protáhnout. No on se otočil, zrovna v blbou dobu.

"Uhneš mi, prosím?!" zvýšila jsem hlas, aby dobře slyšel. Do obličeje mě praštil úplně ten samý úsměv, jako dnes po škole. "A hele." koutky se mu vytáhly nahoru ještě výš - teda jestli to bylo možné. Naivní myšlenka, že mě možná nepozná, se vypařila. "Noták Zayne, když tak hezky prosí!" ozval se někdo za jeho zády. Hned na to jsem zaslechla smích několika mužů. "No já nevím, není to poprvé, co tak prosí."

Věnovala jsem mu zamračený pohled. Nemohla jsem se hnout nikam, jako by byl všude kolem mě. No ani tak jsem neodolala a pořádně si ho prohlídla. Úplně stejný jako dnes odpoledne - překvapivě.

"Poprvé je to náhoda, podruhé osud," zašeptal mi do ucha. Chtěla jsem se usmát a říct, ať si trhne, ale nevyšlo ze mě vůbec nic. Jednu mou dlaň uvěznil v té jeho. Bože, je vůbec možné, aby měl někdo tak velké ruce?!

"Jdeš tančit, nebo chceš něco k pití?"

"N-no já…" upřímně mě teď vyvedl z míry ještě víc. Koktám tu jako největší blbec.

Pohledem jsem se přemístila k lidem, kteří na sebe byli nalepení. Ne, to nebudu riskovat.

"Chci něco k pití." rozhodla jsem. Ohlédl se přes rameno a kývl na muže s bradkou.

"To tu máš i svého poskoka?" vyšlo ze mě dřív, než jsem stihla popřemýšlet, zda se to vůbec hodí. No po druhé straně, může mi to být fuk ne? Nejspíš se už potřetí nesetkáme. Hrdelně se zasmál.

"Z čeho tak soudíš?"

Nakrčila jsem horní ret nad jeho smíchem.

"Říct já kámošce, aby mi něco donesla, odpoví mi ´trhni si´."

"Není to poskok," reagoval konečně. Na to jsem já pokrčila rameny. Není, tak není. Co je mi po tom?

"Co budeš pít?" Nechal mě vylézt na stoličku a sám si stoupl vedle mě.

"Spíš něco nealko, jestli teda něco takového vedou." odpověděla jsem. Uznale kývl. Aspoň něco, jiní by mě přemlouvali, ať se napiju.

"Nemám rád, když holka pije."

"A já nemám ráda, když já piju." odvětila jsem. Neměla jsem v plánu ho rozesmát, no stejně se mi to povedlo. "Nepřipadáš mi, že bys to měla ráda." přitakal.

"Od oslavy mých osmnáctin nemám." ušklíbla jsem se na oplátku.

"Pivo a džus!" houkl na barmana mezi řečí. "Ani jsem se nepředstavil, jsem Zayn," podal mi ruku.

"Annie." nejdříve jsem váhala, ale když se zachoval tak formálně, tak proč ne. Taky jsem mu tedy stiskla ruku. Barman před nás položil pití a já s nadšením zjistila, že má sklenička opravdu obsahuje jen čistý pomerančový džus. Nejdřív jsem k tomu čichla, a když i druhý test se osvědčil, lokla jsem si pořádně. Pomeranč, ten můžu.

"Když jsem si poprvé řekla o čistý džus, dostala jsem jako bonus i vodku," zašklebila jsem se. Nebylo to sice nejhorší ale mě to vážně moc nechutná, tak proč to pít. "Jsi tu snad s nějakým klukem, co tě chce opít?" zvedl jeden koutek.

"Ne, s kamarádkou, která…" otočila jsem se celá na židli k místu, kde se tančilo. No narazila jsem svým kolenem do jeho a málem spadla ze stoličky.

"Už asi zcela opilá a nejspíš hledá svou příští oběť." radši jsem se odsunula do bezpečné vzdálenosti. Neodpověděl na to nic a já už pak taky nic nedodala. Vůbec ho neznám a upřímně nevím, o čem víc se s ním mám bavit. Upíjela jsem svůj džus a párkrát se neudržela a sjela pohledem k němu. Pokaždé jsem se setkala s jeho očima. Když se to stalo snad po čtvrté, namíchla jsem se.

"Co je?!"

Zvedl ruce nad hlavu.

"Nic, promiň."

"Fajn, půjdu najít Amber. Ráda jsem tě poznala, Zayne." seskočila jsem ze stoličky a prázdnou sklenku položila na bar. V jeho přítomnosti jsem byla nejistá, a tak jsem prostě utekla, no.