Be Happy 2.

 

Zaujal mě, to jo, ale že by mě nějak okouzlil. Já nejsem na bad boye, od toho tu jsou jiné. Asi jsem naivní, ale po všech těch přečtených knihách si nedovedu představit, že můj kluk nebude princ na bílém koni. A upřímně, černá motorka má od bílého koně pěkně daleko, jen co je pravda. Nahlas jsem si povzdychla a vydala se k další známé tváři - Lena. Od ní jsem se nechala zatáhnout na parket. Ona mi ale aspoň na rozdíl od Amber neutekla. Dokonce jsem se s ní i trochu odvázala a tanec si i přes ty všechny lidi užila. Mladá jsem jen jednou, no ne?

"Jsem hotová, jdem se napít!"

Šla to objednat na bar a pak se vrátila s plastovým pohárem.

"Dej si, specialita!" uculila se a sama to vypila na ex. Pokrčila jsem rameny a dala si. Až do dna. Co mi může udělat jedna sklenička? Kelímek jsem po jejím vzoru odhodila na zem mezi další odpadky, které se tam začaly pomalu kupit a pak jsme opět začaly tančit. To už mi docházelo, co není v pořádku. Všechno kolem bylo barevnější a nějak divně se to točilo. No nálada byla naprosto úžasná.

"Annie?" Leny oslovení se mi v hlavě ozvalo celkem třikrát.

"Jsi v pohodě, jsi úplně bílá!" Zmohla jsem se jen na přikývnutí.

"Já… už půjdu."

Náladu jsem měla sice skvělou z toho všeho, ale nějak jsem nemohla ovládat své chování. Svoje úsměvy, smích, gesta, plandavé nohy. Na vzduchu už to bylo o něco lepší. Nebo, jak se to vezme. Možná, že jsem se tolik nesmála, ale celé tělo mi ztěžklo. Stěží jsem si všimla, že někdo stojí u mého auta, opřený o kapotu.

"Hej, ať si, kdo jsi, odstup. To auto je moje!" vyjekla jsem. Ještě aby mi to někdo chtěl zničit, no to víte, že jo. "Doufám, že nemáš v plánu v tomhle stavu řídit!"

"Ale, andělíčku, můj strážníčku." uculila jsem se na osobu a pak hned dodala: "Neraď!"

Chtěla jsem nastoupit do auta, ale ruka toho člověka mě vytáhla.

"Nech mě!" hned jsem ji strhla. Nějaký cizinec se mě přece nebude dotýkat!

"Anno!" zavrčel. Zasekla jsem se. Jen tak nějaký cizinec by přece neznal mé jméno. Začala jsem štrachat mobil. Když jsem ho našla, zapnula jsem ho a strčila jsem mu ho k tváři tak, abych viděla, kdo to je. No málem jsem mu s ním vrazila, kdyby neměl takový postřeh.

"Zayn?" Neměla jsem ztěžklé jen nohy, ale i jazyk, jak jsem zjistila. Pousmál se a odhrnul mi vlasy z tváře.

"Pěkně ses zřídila."

"Dovol." ohradila jsem se a nechala si mobil vytrhnout z ruky. Taky mi ho postrčil k tváři a ostré světlo mi málem vypálilo oči.

"Co sis vzala? Extázi?" hleděl mi bez mrknutí do očí. Našpulila jsem rty. Vypadám snad jako holka, co si dobrovolně vezme něco takového?

"Nene, jen jednoho panáka s Lenou. Specialitka." zachichtala jsem se a oddělala jeho ruku. Jeho blízkost mi momentálně nedělala moc dobře.

"Jo jasně, tak pojď," chytl mě za loket a někam vedl.

"Svezu tě domů," objasnil mi, když jsem sebou začala cukat. Řekl to tak tvrdě, že se prostě nedalo smlouvat, nebo dokonce odporovat. Zaraženě jsem držela přilbu, kterou mi vrazil do náruče a sám si začal nasazovat svou.

Polil mě pot. Na ten šílený stroj se mi nechce ani za nic, mám z takových věcí strach. Všiml si mého výrazu.

"V klidu, zrovna teď je to mnohem bezpečnější, než kdybys vlezla za volant. No ani to mě nepřesvědčilo, a když viděl, že se k ničemu nemám, sám mi přilbu nasadil na hlavu.

"Sedni si za mě." nasedl na motorku. Udělala jsem tedy, co chtěl. On pak vzal mé ruce a obmotal si je kolem těla.

"Pevně se drž." těch příkazů bylo až moc. V dlaních jsem drtila jeho koženku, až se mi do kůže zaryl zip. Rázně zavrtěl hlavou.

"Ne bundy, mě." A tak jsem mu zatnuté pěsti položila na hrudník. Teda, s mojí výškou spíš na břicho. Když nastartoval, vydalo to šílený zvuk.

"Pojedu opatrně, vezu vzácný náklad," slíbil, ještě než vyjel. Jeho slova mě vůbec neuklidnila a celou cestu, co mi svištěl vítr kolem obličeje, jsem ani nedýchala a čelo měla přitisklé k jeho zádům. Nebylo to až tak nepříjemné, jak jsem si namlouvala. Jenže… je to prostě motorka. Pekelný stroj a já na něm teď sedím. Až když zaparkoval u parku, došlo mi, že jsem mu nesdělila adresu. Sesednul, no já zůstala sedět. Nechce se mi vstávat. Bolí mě nožky.

"Jdeme!" vzal mě za pas úplně stejně, jako předtím v tom klubu, když jsem mu málem padla k nohám.

"Počkej!" zasekla jsem se.

"Hele, se mnou by sis moc neužil, j-já zrovna mám svoje dny a-a to…" s panikou jsem se podívala na park, kam mě chtěl zavést. Sama, se zlým chlapcem do parku, kde je tma a jediná živá duše.

"Myslíš, že musím holky do sexu nutit?" zabručel dotčeně. Co já o tom vím? Nic a ani mě to nezajímá.

"A co tady teda děláme?" objala jsem se pažemi. Hned na to mi na ramenech přistála jeho bunda. Och bože, mělo by být zakázané, aby kluci se svaly nosili bílé tílko! A ta bunda ještě tak voněla. Měla jsem chuť se svalit na první lavičku, která byla v dohledu.

"Musíš si pročistit hlavu. Nechápu, na cos myslela, když sis to vzala!"

"Já si nic nevzala! Nejsem magor, ještě jsem ani nezkoušela kouřit." vyjekla jsem. Fajn, kdokoli jiný by se tu už skácel smíchy. On ne, i když koutky mu zacukaly.

"A chceš to zkusit?"

"Nepřijdu ti sjetá už dost? Muselo být něco v tom pití." lapla jsem sebou na lavičku.

"Jedna cigareta by tě nesjela, neboj," znovu ten tik v pravém koutku.

"Vysmíváš se mi?" zabručela jsem.

"Ne, jsi roztomilá." neuhýbal pohledem.

"A to bys mě měl vidět při smyslech!" zářivě jsem se usmála. Radši jsem se podívala jinam, protože u jeho zkoumavého pohledu mě to nutilo se neustále červenat - ano, děkuji za tmu.

"Myslím, že už jsem v pohodě," prohlásila jsem po chvíli a propletené ruce si složila do klína. Stud mě dohnal v plné síle. "Chceš odvést domů?" zeptal se. Odpovědí mu bylo jen mé kývnutí. Opět nasednul na tu šílenou věcičku a pak jsem mu řekla, kde bydlím. Věděl přesně, kam jede. Město znal asi dobře. Celá roztřesená jsem se dostala z motorky.

"Tak díky, za odvoz." asi je na místě, abych poděkovala no ne? Taky jsem mohla být někde na maděru i se svým autem. "Rádo se stalo," odvětil.

"No, takže…" nervózně jsem přešlápla.

"Měj se." měla jsem se k odchodu. Možná čekal něco víc, ale já ho nebudu líbat, když ho vůbec neznám ne? Ani objímat… to je spíš takové přátelské. No, mávnutí stačí, jo, určitě.

"Počkej!" zasekla jsem se, no neotočila. Slyšela jsem, že vypl motor a pak kroky. Pohledem jsem propalovala svůj dům. Bože, ukonči tuto noc, bez trapasů a v poklidu. Položil mi ruku na rameno a otočil k sobě. Než jsem se nadála, měla jsem jeho rty přitisklé na těch svých. Polibek od něj byl hezký, nesnažil se mi násilím dostat do úst, jen se o ně otíral. Jenže já toho tenhle večer zažila až moc - na můj vkus.

Když se odtáhl, kousla jsem se do rtu, až mě to zabolelo.

"Měj se." zmizela jsem za vchodovými dveřmi, jak nejrychleji se dalo. Srabe! Nadávala jsem sama sobě. Opřela jsem se o domovní dveře a dech se mi neuklidnil, dokud jsem neslyšela jeho motorku až v dáli. Bundu jsem si tiskla k sobě - sakra. No nejspíš mu ji už nevrátím. V domě panovalo ticho a tma, hodiny na stěně ukazovaly něco málo po třetí hodině. Ještě víc jsem se zabalila do jeho bundy a nesundala jí, ani když jsem měla po hygieně a zalehla do postele. Jako omluvu jsem si neustále opakovala, že je v ní teplo. Ale taky tak krásně voněla… Za chvíli se moje myšlenky ustálily a já to zalomila úplně natvrdo a až do samého poledne, když me máma začala tahat z postele. A že jsem se bránila. Nikam nemusím, nemám žádné povinnosti, tak co bych se tím vzrušovala. Mám vstát jen proto, že chce nějaké informace? To teda! Nakonec mě vylákala na nějaký oběd, který po dlouhé době udělala. Trochu jsem se zkulturnila v koupelně, a pak zasedla ke stolu.

"Tak mluv!" vyjekla nedočkavě.

"Čí je ta bunda, co k sobě non stop tiskneš?!"

Jako by mnou projela elektřina a ihned jsem ji odhodila.

"Ničí, vůbec jsem si neuvědomila, že ji furt mám."

"To určitě!" zasmála se a mně zrudly tváře.

"Mami, nemůžeš to prostě nechat být?"

"Ne nemůžu, moje dcera konečně s někým randí a ani mi nic neřekne!" vyhrkla.

"Ale já s nikým nerandím!" zamumlala jsem spíš desce stolu, než jí.

"Ne? Ale s někým jsi byla, když máš jeho bundu." vítězný úsměv.

No, byla, ale s ním už se stejně neuvidím… nejspíš. Máma konečně uznala, že ze mě víc nedostane. Alespoň ne dnes. Zbytek dne jsem se pak válela a děkovala Bohu, že nemám školu.