Breaking The Rules 17.

"Je mi horko," příjemné ticho v pokoji přerušil až můj ospalý hlas. Přišlo mi, že něco musím říct. Už tak jsem měla přikrytou jen část těla, ale té horkosti jsem se nemohla zbavit. Stud mě během našeho milování musel opustit, jinak si nedovedu představit, proč tu ležím s odhaleným hrudníkem a je mi to více méně jedno. Bradu jsem si opřela o něj a očima sklouzla k ruce, na které se třpytila malá bílá perlička. Nemohla jsem si pomoct, něco mě k tomu furt táhlo.

"Jsem rád, že se ti líbí." všiml si mého pohledu. Jen jsem se pousmála.

"Za ty blbinky, co jsem ti dala já, si ho ani nezasloužím."

"Každý dárek od tebe mi udělal radost." nepřestával mě šimrat prsty po ramenu.

"To jsem ráda," zamumlala jsem ospale. Snažila jsem se držet oči otevřené, jen aby tahle chvilka neskočila mým usnutím.

"Tohle měl být taky dárek?" koutky se mu zdvihly v úsměvu a hlavu otočil ke mně.

"Pro nás pro oba." určitě jsem trochu zčervenala. Díky lampičce, kterou jsem do teď nebyla schopná zhasnout, viděl každou známku mého studu.

"Věř nebo ne, že byl nejlepší." stiskl mě v náručí a hned zaměstnal mé rty. Kdyby to takhle mohlo být pořád, byla bych nejšťastnější člověk na zemi.

"Možná je to blbá otázka, nemusíš odpovídat, jestli nechceš, ale... milovala ses poprvé?"

Zamračila jsem se. Že mě to bolí, jsem najevo nedala - až tak hrozné to nebylo. Takže jsem byla tak špatná, že to poznal?

"Nemusíš odpovídat jestli nechceš." dodal kvapně.

"Ne, to je v pohodě, bylo to poprvé," zachraptěla jsem.

"Tys to poznal?" zeptala jsem se hned na to. Aniž bych si to uvědomila, pomalinku jsem se od něj oddalovala. Podrbal se na týle a zamračil se.

"O nic nejde, Ailee, jen jsi mi to mohla říct, dal bych si větší pozor." sjel svou rukou z krku a zase zakotvil na mém ramenu, aby si mě přitáhl blíž.

"Nechtěl jsem ti ublížit."

"Neublížil," pípla jsem sotva slyšitelně. Jestli si takhle představuje ubližovaní, tak mi může ubližovat častěji. Bylo to dokonalé, a i když jsem nejprve měla trochu obavy, ty hned zmizely.

"Hele." zhluboka jsem se nadechla a přetočila se na břicho, abych na něj pořádně viděla.

"Kdybych nechtěla, tak to neudělám. A nelituji toho." dodala jsem. Pohledem setrval na mém obličeji, a pak palcem přejel po spodním rtu, který hned na to políbil.

"Taky toho nelituji."

**

První i druhý svátek vánoční jsme byli u nás. Byla to pohoda. Nedělala jsem skoro nic, jen se válela, jedla cukroví, trávila čas s mamkou, Emmou a taky se Zaynem.

Loučení bylo horší. Nechtělo se mi od nich. Objímaly jsme se dlouho a Emm jsem musela slíbit, že někdy zase přijedeme, oba dva.

Bylo mi to líto, ale po druhé straně ve mně vřelo vzrušení ze setkání se Zaynovou rodinou. Byla jsem trochu nervózní, to jo, ale spíš jsem byla zvědavá a těšila se. Lidi, kteří vychovali jeho, musí být stejně úžasní, jako on sám. Pak tu byl ještě ten strach, jestli se jim budu líbit já, ale na to jsem si zakázala myslet. Budu z toho nervózní těsně před setkáním, nemusím se tím stresovat už teď. Po cestě zpět řídil Zayn, protože já se na to moc necítila. Silnice byly namrzlé a zdá se, že údržbáři se na dálnici taky nějak nepřetrhli. Jelikož nám to letadlo letělo moc brzo, zaspala jsem v autě a pak i v letadle. Vlastně můžeme být rádi, že tam něco letělo. Letů do Londýna tam byly mraky, ale aby něco letělo blízko Bradfordu, to ne.

Kvůli počasí všechno přilétalo i odlétalo se zpožděním, tak jsme si dostatečně užili Irské odletové haly a pak i letiště v Leedsu, protože tam řádila taková chumelenice, že se zdržela i Zaynova rodina někde v kolonách. Ale nic nemá na zimu v Irsku, to se musí nechat. Mezitím jsme si, jako spousta dalších lidí, udělali veget s kufry poblíž dveří a koupili si v automatu kávu.

"Mamka píše, že by tu za deset minut měli být. Prý se na hlavní trase stala nějaká nehoda." zamračil se na telefon, něco odepsal, a pak ho založil do kapsy. Přikývla jsem. Možná jsem působila v klidu, ale jakmile řekl deset minut, celá jsem se rozklepala. Měla jsem chuť tak maximálně na útěk.

"Co je?" zkoumavě si mě prohlédl a odpil si z kelímku ze kterého šla pára.

"Nic." odpověděla jsem co nejnormálněji. Když ale po mě hodil pohled typu: Já ti to fakt nežeru, protočila jsem očima.

"Jsem trochu nervózní." taky jsem se napila, abych nemusela nic dalšího říkat. Skoro vyprskl smíchy.

"Ailee, když tě miluju já, zamilují si tě i on. I kdyby jsi byla čarodějnice bradavicí na nose."

Vykulila jsem oči. To je teda hezké... jenže já nechci, aby mě měli rádi jen proto, že mě má rád on, ale proto, jaká jsem. Chci si s nimi rozumět a chci s nimi vycházet, aby mě neměli rádi jen proto, že mě má rád on.

"Vůbec si s tím nelam hlavu, je to zbytečné," dodal povzbudivě. Vyhledal mou ruku a hned na to ji stiskl.

"Spíš jde o to že... " jak mu mám kruci naznačit, že si nejsem jistá tím, jak to vezmou protože jsem tak... Evropská? Nikdy jsme se nebavili o tom, jaké to je, když letí za jeho rodinou až do Asie. Zayn nemá před ničím předsudky, ale co když jeho rodina ano? Pohledem mě pobídl, abych pokračovala.

"Kašli na to, je to blbost," zavrtěla jsem hlavou. Pokrčil rameny a pohled stočil k horké kávě.

Několikrát jsem se nadechla, že něco povím, ale pokaždé ze mě nevyšla ani hláska, protože jsem prostě nevěděla, jak to říct.

"Bude jim vadit, že jsem blondýna?" blbá, blbá! Och, lepší otázku jsem si fakt vymyslet nemohla. Tentokrát se smíchy skoro zadusil. Jen jsem frustrovaně stála na místě, podupávala nohou a čekala, až se dosměje.

"Zayne." zabručela jsem, aby se konečně uklidnil. Stejně to ještě chvíli trvalo.

"Promiň, ale fakt máš strach z tohohle?"

Posadila jsem se na kufr, kde seděl i on a spytavě se na něj koukla.

"Já jen jestli... nemají předsudky vůči některým, ehm, věcem." řekla jsem opatrně. Nevím, jak moc citlivé téma to je.

"Blbost." Bylo první, co z něj vyletělo.

"Dobře." zamumlala jsem a dál to už neřešila.

Poseděli jsme si tam ještě chvíli, a když se zvedl, zvedla jsem se taky. Spíš jsem zbrkle vyskočila na nohy. Moje nohy si v tu chvíli dělaly co chtěly, takže ani nevím, jak jsem se ocitla tak blízko Zayna, no bylo to skoro automatické - Zaynova rodina představovala potenciální nebezpečí, kdežto jeho jsem si zafixovala jako ochránce.

Už blbnu. Vážně.

Když mě představoval, vyloudila jsem ze sebe jen jeden malý úsměv. Celou cestu autem, co si povídal s jeho mamkou a tátou, jsem mlčela a řekla něco jen tehdy, když se mě na něco zeptali. No nedívali se nijak divně, ani špatně. Jeho maminka se na mě příjemně usmála kdykoli jsme se střetly pohledy. Tohle považuju za dobrý začátek. Taky mi moc pomohlo, že když přišla řeč na nás dva, první co Zayn udělal, bylo, že jim vše vysvětlil. A řekl to doopravdy tak, jak to je.

"Tohle není hezké, co dělají." zamračila se jeho máma.

Není to hezké, ale dá se něco dělat? Nic.

Cesta trvala dlouho, protože byla pořád ucpaná kvůli nehodě. Už se šeřilo, když jsme přijeli do jejich domu. Byl o dost větší, a jak se ukázalo, taky tam žilo i víc lidí. Tolik sester a ještě prarodiče, velká rodina, alespoň oproti tomu, na co jsem zvyklá. Vždycky jsem měla ráda náš klid, jen já, mamka a táta, později jen já, mamka a Emma. Ale tohle i tak nebyla špatná změna.

Jak se ukázalo, Zayn měl pravdu - pro změnu. Moje obavy byly zbytečné, protože celá jeho rodina byla hrozně milá. Jeho mamka mi připomínala tu mou - zase naše dárky komentovala tím, že jsme si neměli dělat škodu. Zayn nad tím jen protočil očima, za což dostal mateřský pohlavek. Musela jsem se uchichtnout, protože si to doopravdy zasloužil. Dárky pro holky jsem mu pomáhala vybírat já, protože z čeho jiného mají větší radost než šminky, doplňky a šperky. Taky toho nedostaly málo. Pro jeho rodiče jsme se složili na malý welless pobyt a já jim pak koupila ještě něco do sbírky. U rozbalování těch dárků jsem se o nich i více dozvěděla a taky... prolomily se ledy. Celé to bylo tak trochu jiné, než u nás, protože všichni tu jsou o něco starší. No o nic menší chaos, než u nás, tu určitě nebyl. Zayn od nich dodatečně taky dostal něco hezkého, což by divné nebylo, kdyby pak nepřistál dáreček i přede mnou. Sice malý, no ještě jsem ho ani nerozbalila a už z něj mám radost.

"Jsi tím posedlá." okomentoval to Zayn. Našpulila jsem rty a hodila po něm zamračený pohled.

"Miluju překvapení." přiznala jsem, abych to vysvětlila ostatním.

"A na tom, že miluju zabalené věci, není nic špatného!" vyplázla jsem jazyk, směr Zayn.

"To je pravda." přidala se Doniya.

"Já je taky mám ráda, ale mám to jen jednou za rok." hodila vyčítavý pohled po svých rodičích. Zasmála jsem se.

"Já dvakrát, ještě na narozeniny."

Prsty jsem roztrhla mašli a dostala se tak k papíru. Přes ten jsem se k dárku dostala jednoduše. Byla jsem si téměř jistá, že stejně jako mě už nějakou dobu zdobí řetízek se slunečnicí a prsten s perlou, od teď k nim přibude i náramek z barevných dřevěných korálků. Navíc mi udělalo ještě větší radost, když jsem se dozvěděla, že je to z vlastní výroby. Takový dárek opravdu potěší.

K večeři byla sladká dobrotka, a pak jsme si šli vybalit. Respektive, čekali jsme, jestli budeme mít společný pokoj nebo ne. U nás jsem to po první noci nebrala jako nic zvláštního, no jestli tady budeme mít každý svůj pokoj, stejně asi půjdu na noc za Zaynem a brzy ráno zase vypadnu. Ale jeho mamka příjemně překvapila a přitiskla mi do náruče peřinu. Prý má v pokoji jen jednu a malou. Tím byl problém vyřešen. Stejně jsem ale věděla, že tahle deka skončí na zemi a já se probudím namáčknutá na Zaynovi, pod jeho dekou. Už jsem měla tu čest poznat to.

"Víš, co mě štve nejvíc?" zeptala jsem se při pohledu do stropu. Některé věci jsme už ani nevybalovali. Zítra už je Silvestr a pak druhý den odjíždíme domů. Vůbec se mi tam nechce.

"Povídej," potáhl deku trochu k sobě. Jak jsem říkala. Naše propletené končetiny vytvářely dost tepla, no oba jsme si zvykli být přikrytí úplně. Je to změna, mít někoho v posteli. Ale příjemná a nevyměnila bych to ani za tu přikrývku navíc.

"Za dva dny o tomto čase už..." povzdychla jsem si.

"Já vím." nepotřeboval, abych to dokončila.

Opustila jsem teplo jeho náruče a lehla si na bok zády k němu.

"Napadlo tě, jak dlouho to takhle půjde? Budeme se skrývat a předstírat, dokud nás někdo neodhalí a pak nám oboum udělají ze života peklo."

"Mně to za to stojí," nosem se mi otřel a jedno z citlivějších míst za uchem.

"Neříkám, že mě ne, ale nevím, jak dlouho to ještě vydržím." zavřela jsem oči.

"Teď jsme tady, bavit se o tom budeme, až budeme tam." pošeptal a pevně mě objal. Usínat vedle něj, s hlavou na jeho hrudníku, neznám nic lepšího.

*

Dorovnala jsem poslední jídlo na stole a ostatní byli už venku na balkóně. Prý odtamtud jde vidět na část města a bývají tam krásné ohňostroje.

"Díky za pomoc." usmála se na mě Zaynova maminka a položila tam ještě salátek.

"Za nic." mávla jsem rukou. Čím víc se blížila půlnoc, tím plnější se mi dům zdál. Všude se povalovaly tácy s něčím k jídlu, i šampaňské už bylo připravené. Zayn mě seznámil i s dalšími lidmi, které jsem si později už stejně nepamatovala. Byli to přátelé nebo vzdálená rodina. No všichni jsme se vměstnali na tom balkoně, když se odpočítávala půlnoc. Tak nějak jsem předpokládala, že jakmile začne nový rok, půjde přát své rodině, no on překvapil - vždycky jsem si přála dostat novoroční polibek jako ve filmech.

"Ať je tenhle rok lepší než ten předchozí."

Musela jsem se usmívat jako idiot. Všichni jsme si popřáli a pak ještě na chvíli usedli ke stolu. Ve dvě ráno jsem byla už totálně vyřízená. Už jsem jen seděla, opřená o Zaynovo rameno a sem tam si zobla něčeho dobrého z tácku. Tři skleničky šampaňského mi taky nepřidaly. Oči se mi zavíraly, ale Zayn pořád živě s někým diskutoval a rozhazoval u toho rukama, takže mi hlava co chvíli poskakovala. Nakonec jsem si jí opřela o opěrátko židle.

"Nespi, ještě bych ti chtěl něco dát," jeho prst putoval od klíční kosti, přes krk, až k pramínku vlasů, který promnul mezi prsty.

"Copak jsi mi toho dal málo?" rozlepila jsem oči hned na to, co jsem vedle sebe ucítila pohyb. Když jsem zaostřila, všimla jsem si, že se mu na kolenou objevila kytara. "Je to jen maličkost," roztáhly se mu rty do úsměvu. Hovory pomalu utichaly a všechny pohledy se přesunuly na nás.

"Nikdy jsem žádnou písničku nesložil, tahle je první a je pro tebe." Celá jsem se otočila, abych k němu seděla čelem. Byla jsem dojatá a to ještě ani nezačal. S kytarou v ruce jsem ho taky viděla málokdy.

"People say we shoudn't be together..." každé jedno slovo se mi vrývalo do paměti. Netrvalo dlouho a zavřela jsem oči, abych si mohla vychutnávat zvuk jeho hlasu a slova, která patřila jen mně. V hudební branži jsem už dost dlouho na to, abych dokázala poznat kvalitní zpěv. Hlavu jsem opět zaklonila a opřela o opěrátko. Co chvíli jsem na sobě cítila pohledy lidí v místnosti, ale zvládla jsem je ignorovat. A na pozornost jsem docela zvyklá, po té době. Dalo se přesně určit, kdy bude končit. Jeho hlas utichal společně s kytarou, až nakonec vymizel úplně. Upřímně, nevěděla jsem, co na to říct. Ještě chvíli jsem nechala oči zavřené. Docela jsem doufala, že se lidé zase začnou bavit mezi sebou, a já budu moct mluvit se Zaynem v klidu. Když jsem je ale otevřela, všichni se na nás pořád koukali. Pohled mi spadl na jeho mamku, která seděla hned oproti, tvářila se dost dojatě. Napadlo mě, že já se možná tvářím úplně stejně. Protože, i když nevím, co říct, výraz obličeje nikdy nelže.

"Tohle chce pusu!" vykřikla Safaa a všichni konečně stočili hlavy k ní. Usmála jsem se na ní.

"Miluju tě," vyšlo ze mě těsně před tím, než jsem ho políbila. Protože mě nenapadlo nic lepšího, jak mu vyjádřit dík. Odložil kytaru a vzal mě kolem ramen. Konverzace se opět rozproudila, ale už ne v takové síle, jako předtím. Někteří se už vytráceli a já div nezaspala Zaynovi na ramenu.

"Chceš už jít do postele?" zeptal se.

"Já půjdu, ale jestli tu chceš ještě zůstat, můžeš," vstala jsem a protáhla si ruce.

"Ne, půjdu taky." postavil se. Všem jsme popřáli dobrou noc a já mu byla v těsném závěsu. Takže jsme přežili nový rok. A jestli je pravda, co se říká - jak na nový rok, tak po celý rok, máme se na co těšit.