Be Happy 21.

 

Nahlas jsem zavzlykala, sama nevím, jestli to bylo bolestí, anebo strachem. Možná v tom bylo trochu od obojího. Ale takovou zoufalost jsem ještě nezažila, mou poslední nadějí zůstával telefon, a i to pomalu vyhasínalo, když mi to nikdo, jak naschvál, nebral. Nohy mě bolely jako čert, bála jsem se, že mi odpadnou. Nebo jsem se v to možná modlila, protože i to by bylo lepší, než nesnesitelné pálení v nich. Ruce se mi třásly a hlava, na které jsem měla nejspíš tržnou ránu, sebou pořád škubala směrem ke zpětnému zrcátku, aby se oči mohly přesvědčit, že to druhé auto nebylo nikde v dohlednu. Pravá ruka s telefonem se mi třásla, div mi z ní nevypadl. Ale musela jsem se držet, nic jiného mi ani nezůstalo. Bylo docela brzo ráno, jela jsem z úřadu z města a rozhodla se, že koupím snídani a překvapím Zayna, ale tohle mi, jak se zdá, někdo nechtěl dopřát.

"Ano." ozval se jeho ospalý hlas na druhé straně. Asi vážně ještě spal, protože se ani nepodíval, kdo telefonuje. Překvapila jsem ho, to určitě, jen trochu jiným způsobem, než jsem chtěla.

"Zayne, já..." hlas mi selhal, když se mi od lýtka výš rozlila pulzující bolest. Všechnu energii jsem vypotřebovala, abych tu nekřičela jako na lesy, a možná to byla ta chyba. Bylo horší snažit se být tiše, než křičet z plných plic.

Tma mě nekompromisně obemkla ze všech stran, topila jsem se v ní, světlo jsem zahlédla jen škvírkami v očích, když jsem se snažila nechat je za každou cenu otevřené.

"N-nemůžu ven." špitla jsem a ponořila se do tmy úplně.

*

"Je tu někdo?" Sotva jsem otevřela oči, tohle byla má první otázka. Podle toho pachu jsem poznala, že jsem v nemocnici, takže mě někdo našel - což je fajn. Ale už moc fajn není ta bolest. Hlava mi třeštila, jako by se chtěla roztříštit na několik kousků a celé tělo jsem měla nepříjemně napjaté a rozbolavěné.

Několikrát jsem zamrkala a bojovala proti silnému světlu, dokud jsem si úplně nezvykla. A přitom bylo v pokoji přítmí, to jen to otravné okno naproti posteli.

"Slečno, už jste vzhůru?" Místností se rozezněl zvonivý hlas sestry. Neznatelně se kývla, a když se nade mnou sehnula, viděla jsem jí konečně do obličeje. Mohlo ji být tak třicet a vypadala mile, což mě taky donutilo se usmát.

"Jen v klidu ležte, píchnu vám léky a pak zavolám vaší rodině, že jste se probrala," věnovala mi další milý úsměv, a než jsem se nadála, byla hotová s injekcí a dveře se za ní zavíraly. Když jsem se pak probudila podruhé, někdo seděl u mé postele. Zavrtěla jsem se a tím dala dotyčnému najevo, že jsem už vzhůru. Ne, nechtěla jsem se znovu probrat, protože by to znamenalo postavit se realitě čelem. Jenže jsem na své pravé paži ucítila něčí dotek a spánek dál předstírat nešel.

"Zlato," usmála se máma. No smály se jen její rty, oči vypadaly vyděšeně. Drtila mi ruku, až je zvláštní, že jsem si toho do teď nevšimla.

"Ahoj mami." usmála jsem se ospale.

"Holčičko, jak se máš?" pohladila mě po tváři a odhrnula mi vlasy z tváře.

"Už dobře." zachraptěla jsem.

"Bála jsem se, co jsi to prováděla?" zamračila se a zavrtěla hlavou.

"Já nic," svraštila jsem obočí.

"Někdo mě vytlačil ze silnice." Byla jsem si téměř jistá, kdo to byl, jen... mamka nemá o ničem vědět.

"Vytlačil? Našli tě na E85ce, tam skoro nikdo nejezdí." pozdvihla nechápavě obočí.

"J-jo, ale..." zakoktala jsem se. Najednou jsem nevěděla, co odpovědět. Možná jsem měla mlčet.

"Jsem ještě unavená, můžu rozhovor s policií nechat na jindy?" plánovaně jsem zívla. Mamka jen kývla a nechala mě dál odpočívat. Chtěla jsem vidět Zayna a na druhý den mě rovnou navštívila policie. Celý výslech probíhal u mě na nemocničním pokoji a vypadalo to jako scéna vystřižená s hloupého detektivního seriálu. Když jsem jim popisovala, co se té noci stalo, šlo jim to jedním uchem tam, druhým ven. Nevěřili mi. Byla jsem šílená z toho, že mi nevěří... panebože, proč? Jaký mají důvod nevěřit mi? Důkazy neprokázaly cizí zavinění - co jsou to za blbosti?

Tahle nedůvěra mě po jejich odchodu dokonce rozplakala. Ale co jsem si myslela? Ten 'někdo' mi zničí auto, ležím kvůli němu v nemocnici a všechno stejně zaplatím já. Z lehkého otřesu mě pořád pobolívala hlava, a tak jsem na chvíli usnula. Když jsem se vzbudila podruhé, zase u mě někdo seděl. Až mě ruka bolela z toho, jak mi ji křečovitě svíral, aniž by si to uvědomoval.

"Zayne..." na tváři se mi vytvořil nadšený úsměv.

"Ahoj." usmál se, když si všiml, že jsem vzhůru. Asi jsem ho vyrušila z přemýšlení, protože to bylo, jako kdyby se probral z transu. Natáhl se, aby mě pohladil po tváři, od roztrženého obočí, až k nateklému rtu.

"Jak ti je?"

"Už mě nic nebolí." smutně jsem se usmála.

"To je těmi léky, co ti dávají," stáhl ruku zpět k tělu, ale já se k ní zase natáhla.

"Nechceš si lehnout ke mně?" udělala jsem na něj smutné oči a posunula se o pár centimetrů. Lehl si na záda a já se k němu přitulila, abychom se na posteli směstnali.

"Byla tu policie a ptali se mě, co se stalo."

V očích se mu objevil strach.

"A co jsi jim řekla?"

"Zayne j-já - " zakoktala jsem.

"Já řídím opatrně, panebože, jela jsem tak čtyřicet a oni si myslí, že je to moje vina, že jsem skončila zapasovaná v tom stromě a - " začala jsem chrlit páté přes deváté.

"Pššt, vždyť já vím," přisunul si mě na hrudník a pohladil po vlasech.

"Nevěří mi, že tam byl někdo, kdo mě vytlačil ze silnice, ani moje máma mi nevěří." smrkla jsem. V pěstích jsem mu mačkala černou košili. Docela mě překvapilo, že má na sobě něco úplně jiného, než normálně nosí.

"Byl tam někdo třetí?" zeptal se vcelku klidně a já zakývala hlavou.

"Velký ford, terénní."

Vypadalo to, jako bych řekla něco, co jsem neměla.

"Děje se něco?" zareagovala jsem na jeho výraz.

"Hrozně mě to mrzí, Ann." šeptl a svou tváří se zapřel o tu mou.

"Za to nemůžeš," pokusila jsem se o úsměv.

"Zaplatí, naposledy," semkl rty a ta slova téměř zavrčel.

"Zayne, možná když se na to tentokrát vykašleš, tak..." zmlkla jsem, když se na mě podíval, jako bych zešílela.

"Ne oni toho nenechají, tohle už není o tom, kdo se mstí a vrací údery, je to prostě o tom, že oni mě chtějí vyřídit."

"Hmm," zamumlala jsem mi do hrudi.

"Přešel jsem tu ruku," přiznal se, jako by to byla snad nějaká potupa.

"Ale ubližovat ti nikdo nebude."