Be Happy 5.

Sedli jsme si do trávy a já se vypláskla na zem. Dnešní den mi dal zabrat.

"Takže, jak bylo ve škole?" Snažil se udržet konverzaci a já za to byla vděčná. Neříkám, že je ticho nepříjemné, ale bavím se s ním ráda.

"Nic moc. Probíráme teorii práva a vůbec mě to nebaví." přiznala jsem. Sice chci být právník, ale chci dělat rozvody. No tyhle teoretické kecy mě nebaví.

"Jsi asi dost chytrá, co?" řekl uznale. Pokrčila jsem rameny.

"Nijak zvlášť. Když jsem před rokem dělala přijímačky, ani jsem nedoufala, že mě vezmou, ale poštěstilo se." usmála jsem se a sledovala bílé mráčky na obloze.

"No byla jsem strašně šťastná, s mámou jsme se shodly, že alespoň jedna z nás něco vystuduje. Ona nemá ani dokončenou střední."

Ale že je to proto, že mě měla moc brzy, jsem vynechala.

"Takže jsi studijní typ po tátovi?" lehnul si vedle a ruce si strčil pod hlavu.

"Nevím, kdo je můj táta a ani nevím, jaký je, takže těžko říct." uchichtla jsem se. Tak nějak tuším, že je to pravda, máma rozhodně studijní typ není.

"Promiň, citlivé téma?" Zavrtěla jsem hlavou, ale pravdou je, že se o tom nerada bavím.

"Někdy na to myslím a říkám si, jaký by to bylo, kdyby tu byl s námi. No po jedné stránce se nedivím, že tu není." taky jsem si podložila hlavu jednou rukou.

"Ona sama neví, s kým mě má. Ujela s někým na párty. Bylo jí sedmnáct."

Vnitřní ironický hlásek mi řekl, že kdybych teď ujela se Zaynem, vlastně mi nemá co vyčítat. Ale já taková prostě nejsem. Já bych alespoň věděla, s kým to mám, ona neví ani to.

"A to nemáš žádného sourozence?" podivil se. Mluvit o mně mi bylo nepříjemné, protože on mi toho o sobě taky moc neprozradil. No, zapírat mu nebudu, no ne? Pak to alespoň můžu otočit proti němu.

"Ne, i když si občas říkám, že by nebylo marný mít v baráku ještě někoho dalšího. Alespoň by máma ryla do něj a ne do mě."

Když se nadechoval, rychle jsem mu skočila do řeči.

"Teď mi ale řekni ty něco o sobě."

"Někdo je tu zvědavý." zatahal mě za pramínek vlasů.

"Ty ses taky ptal." vyplázla jsem mu jazyk.

"Ale ty jsi zajímavá." Zašklebil se. Na nohy se vyhoupl tak rychle, že jsem ani nebyla schopná reagovat.

"Jdem ještě o kousek výš, ne?"

"Když mě se tu líbí." uculila jsem se a zůstala hezky na svém místě. Zamračil se, ale pak jsem si všimla šibalského lesku v jeho očích.

"No, jak myslíš."

"Co je to za výraz?" zeptala jsem se nejistě. Tohle je něco nového. Pořád mu v tmavých očích jiskřilo. Líbilo se mi to. Ukazováčkem mě pohladil po tváři a pak mě lehce štípl do tváře.

"Tohle je pomsta!" Nahlas jsem vyjekla, když mě začal druhou rukou lechtat nad žebry.

"To si piš, že je!" chechtal se mi. No já se smála, až jsem z toho plakala, jsem šíleně lechtivá. Čelem jsem se mu opírala o rameno a měla chuť se mu do něj bolestivě zakousnout.

"No tak, prosím dost! Nechtěj, abych ti ublížila!" vyjekla jsem.

"Ublížila jo? A jak?" Smál se. Jeho oči se smály.

"Nejsem tak bezmocná!" zavrčela jsem. To si myslí, že nemám žádnou sílu nebo co?

"To je pravda, stačí, abys našpulila rty, a každý ti splní, co ty na očích vidí."

"Myslela jsem fyzickou stránku mé malé osoby." zase jsem vyplázla jazyk.

"Tak to nemáš nejmenší šanci." Stisk jeho rukou na mých zápěstích trochu povolil, ale pořád byl dost pevný. Měla jsem chuť mu říct, že si moc fandí, ale když mi došlo, že se vážně nemůžu hnout, radši jsem neřekla nic.

"Fajn, tentokrát jsi vyhrál." Přiznala jsem mu porážku, což byla asi ta nepotupnější věc vůbec. Nesnáším prohry a to je důvod, proč radši vůbec nesoutěžím.

"Ne, ještě ne," přiblížil se. Vykulila jsem na něj oči.

"Zayne…"

Nebyla jsem si jistá, jestli to chci. Ale moc času přemýšlet o tom jsem neměla. Políbil mě, ale tentokrát ne tak povrchně. Jeho jazyk soutěžil s tím mým, a když vyhrál, sobecky si bral vše. Když se pak na kousíček odtáhl, skoro jsem nemohla popadnout dech, který mi vzal.

"Myslím, že teď jsem vyhrál." Hezky se usmál. Už jsem na svém těle necítila tlak toho jeho. Škoda, proběhlo mi myslí. Bylo mi teď jedno, co jsem si myslela předtím. Že není nic pro mě. Možná není, ale sejde na tom teď? No to zjistím časem. Vrátila jsem mu úsměv, aby věděl, že… souhlasím. Nevím s čím, ale byla jsem si téměř jistá, že mu právě dávám k něčemu souhlas. Tak snad toho nebudu litovat. Natáhl se vedle mě a pohled mu spočíval v dáli. Napadlo mě, kolik je tak hodin. Koukali jsme tiše na nebe, občas někdo z nás prohodil a já s očekáváním hleděla na pomalu se zbarvující oblohu do červena. Měl pravdu, rozhodně stálo za to počkat si. Podepřela jsem se na loktech a sledovala velkou ohnivou kouli, která pomalu mizela za obzorem.

"Děkuju," pronesla jsem do ticha.

"Děkuju, že jsi mě sem vzal."

Na chvíli jsem se otočila k němu. Jeho oči mě sledovaly a rty měl lehce povytažené v úsměvu. Tu kouzelnou chvilku ale přerušil můj vyzvánějící mobil. Povzdychla jsem si a zvedla to. Máma. Po dobrých šesti hodinách si všimla, že jí chybí dcera a že se ve tři nevrátila domů.

"Ano?" ohlásila jsem se. Určitě bude vyvádět, znám ji.

"Mladá dámo, jak si to představuješ?!" Ach, pro jednou zní zase jako máma.

"Promiň, jsem s někým venku." nasadila jsem omluvný tón a hlavu opět složila do trávy.

"Vážně? S kým?"

"Se Zaynem." povzdychla jsem si.

"Áhaaa," protáhla. "No tak to je jiná. Máš s sebou ty kondomy, ne?"

"Mami, to myslíš vážně?" zavrčela jsem. Tu malou stříbrnou krabičku jsem nechala doma na pultě. Ani se jí nedotknu, tu radost jí neudělám.

"Nechej toho Annie, přece nechceš, abych byla babička. Na to jsem až moc mladá!" Napadlo mě, že jsem rovnou mohla dát hlasitý odposlech, beztak to Zayn podle toho úsměvu slyšel. Promnula jsem si oči a pak je párkrát otevřela a zase zavřela.

"O to nemusíš mít strach, k ničemu takovému se rozhodně neschyluje." sykla jsem. Chce mě ještě víc ztrapnit nebo co? "Fajn, fajn…" Jako by vycítila, že to přepískla a stáhla se. Nebaví mě dokola jí opakovat, že já taková nejsem. Že nejsem jako ona.

"Chceš ještě něco? Nebo to počká, až se vrátím domů." neodpustila jsem si jízlivý tón.

"Měla jsem o tebe strach," odsekla mi. Jo, to byla změna.

"Vážně? Proč?" ušklíbla jsem se sama pro sebe.

"Annie nech toho! Prostě… se mi vrať v pořádku, jo?"

"Ne, vrátím se po kouskách." típla jsem to. To je nemožné. Nikdy jsem neudělala žádný průšvih! Nikdy! Krom mých osmnáctých narozenin, ale to tam byla se mnou a dohlížela na mě, tak jak může kruci pochybovat? Na to nemá právo.

"Jsi v pohodě?" zkoumavě se na mě podíval. Schovala jsem mobil zpět do kapsy a povzdychla si.

"Asi jsi všechno slyšel, viď?" zeptala jsem se místo odpovědi.

"Nechtěl jsem poslouchat," ujistil mě.

"Ale nedá se to neslyšet, já vím. I předtím do mě hustila tyhle blbiny. Někdy mi přijde, že já vychovávám ji." sepjala jsem rezignovaně ruce. Nechtěla jsem mu vylévat srdce, to ne, ale u něj jsem věděla, že mě vyslechne, když budu chtít… "Máš zvláštní mámu." řekl na to jen.

"Někdy pochybuju, že je moje máma."

"Ale evidentně tě miluje." Zmohla jsem se jen na kývnutí.

"Jo, má starost, abych nepřišla domů zbouchnutá, to je láska." rozesmála jsem se. Přišlo mi to absurdní. Normální lidi tohle nedělají ne? Na druhé schůzce a ještě k tomu na volném prostranství.

"Ty si neuvědomuješ, čeho jsou lidé schopní," začal opatrně.

"Myslíš si, že když ty toho nejsi schopná, tak nikdo. Ale tak to není."

"Co tím chceš říct?" nechápala jsem.

"Annie, není nic neobvyklého, když holka přijde domů zbouchnutá od někoho, koho vůbec nezná. Jsi v tomhle ohledu strašně naivní," povzdychl si.

"Říkáš to, jako bys to sám zažil."

Možná by mi to k němu i trochu sedělo.

"Nikoho jsem nezbouchl, jestli se ptáš na tohle," odvětil mi klidně.

"A víš to jistě?" pozdvihla jsem obočí. Třeba mu to nemusela ani říct.

"Ano, jsem si jistý, že žádná holka, se kterou jsem spal, neotěhotněla." Každé slovo odsekával, jako bych ho urazila.

"Tak promiň no. Už se neptám, nic mi do toho není."

A mlčela jsem. Bylo to lepší, než se s ním dohadovat o něčem, co beztak nemůže vědět stoprocentně. Zase jsem se zahleděla do oblohy, která tmavla víc a víc. Za chvíli už bylo úplné šero a začaly se objevovat první hvězdy.

"No, hodíš mě zpět ke škole? Mám tam auto," začala jsem se pomalu zvedat.

"Vezmu tě domů a ráno tě odvezu i do školy." taky se zvedl a pomohl mi. Protest mi byl docela k ničemu, a tak jsem nenamítala. Nevadí, auto tam přes noc vydrží a pak, až půjdu ze školy, vezmu si ho. Vzala jsem do ruky přilbu a potěžkala ji.

"Není to o tom, že jsem naivní. Chci taková být, protože pak líp snáším ty horší věci, které se dneska dějí." řekla jsem. Pohledem jsem visela na svých teniskách.

"Na to máš právo." vzal mou ruku do své.

"Jen buď opatrná."

"Mám přece starostlivou matku, ne?" jízlivě jsem se usmála.

"Jenže ta s tebou není pořád." druhou rukou mi zvedl bradu, abych se na něj podívala.

"Fajn. Slibuju, že budu opatrná, stačí?" Sama sobě jsem připadala jako malé, trucovité dítě. Co teprve jemu?

"Už kvůli sobě bys měla." kývnul a pak mi zmáčknul nos. Na chvíli jsem zapochybovala, jestli vůbec hledá přítelkyni. Podle jeho chování potřebuje spíš někoho, koho by mohl buzerovat.

"Pro dnešek toho bylo dost." odtáhla jsem se. Sama jsem si nasadila přilbu a čekala, až udělá to samé.