Breaking The Rules 1.

Reflektory zhasly. Pro mě napořád. Nějakou dobu jsem se nemohla vzpamatovat z toho, že už je doopravdy konec, no měla bych ten fakt přijmout dřív, než z toho zešílím. Taková cesta, kterou jsem prošla. Mohla jsem toho tolik dokázat a splnit si svůj sen. Vždycky jsem po tom toužila a teď, když jsem se odhodlala a podnikla pro to něco, tak mi řekli, že nejsem dost dobrá.

Z pódia jsem šla se sklopenou hlavu, aby nikdo neviděl, že mám slzy v očích. Na patnáctiletou puberťačku to nebylo nic neobvyklého, v téhle situaci brečeli i ti nejsilnější, ale já prostě nechtěla zažít ještě větší potupu.

"Je mi líto, Ailee. Je mi líto." Slyšela jsem to pořád dokola. Tuhle větu budu mít v hlavě asi nadosmrti.

Pak už si mě k sobě vzaly holky, se kterými jsem se ani neznala. Viděly, že pláču, tak mě přišly hned obejmout a plakaly jsme spolu. Pocity se ve mně mísily, ale i to na konec celé odeznělo.

Setřela jsem si slzy a naposledy popotáhla, když se ke mně blížil Simon společně s Garym. Jistě, chtějí vědět, jak se cítím, jakožto odpad x-factoru. Možná mi ještě popřejí štěstí v následující kariéře, která mě podle jejich vlastních slov čeká. Ironie. Tohle není nic, žádná live show, nikde se o mně nikdo nedozví. Nikdo...

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se reagovat jemným úsměvem na jejich pozdrav.

S rozteklým make-upem to muselo vypadat kouzelně. Budiž jim dopřán pohled na můj zničený obličej. 
"Jak se cítíš?" Typická otázka, žádné okecávky. Mikrofon se mi z ničeho nic objevil až u obličeje, div jsem si o něj nerozbila nos. Roztřeseně jsem potáhla vzduch do plic a následně vydechla. Do kamery se ozval jen šumivý zvuk. Neměla jsem tušení, co říct. Na jazyk mi nepřicházela vůbec žádná normální odpověď. Pak ze mě vyšlo jen tiché: "Hrozně."

Jasné, ale výstižné. Taky ode mě v tuhle chvíli nemohli čekat nic převratného.

"Ještě nemusí být všem dnům konec, ne?" nahodil vesele a já jen zavrtěla hlavou. 
"To určitě ne, ale se zpěvem konec nejspíš bude." nejdelší věta, kterou jsem kdy před kamerouvyřkla.

"Aléé," poplácal mě po rameni. Jeho veselá nálada byla normálně nakažlivá. Alespoň předtím, když jsem postupovala. Teď jsem se zmohla jen na pokrčení ramenou.

"Když na to nemám..." větu jsem nedořekla.

Dobře, možná to byla sebelítost, a za normálních okolností bych to nikdy neudělala. Ale tohle není normální okolnost.

Pohledem jsem přešla na Simona, který si mě prohlížel. Zlobila jsem se na něj, i když neprávem. Vyhodil mě, fajn, ale je to prostě proto, že je tu plno lepších, než jsem já.

"Ailee, ještě si tě na chvíli vezmu stranou."

Kývla jsem hlavou a s mávnutím na Garyho se vydala za Simonovými zády. Pokynul mi, abych se vrátila na stage, tak jsem opatrně nakoukla a pak tam přesunula i zbytek svého těla. Všichni porotci seděli na svém místě, nakonec se tam vrátil i Simon. Nejistě jsem se postavila na druhou stranu od pěti kluků, co tam byli se mnou.

První otázka, která mě napadla, nebyla z těch nejinteligentnějších. Co to má být? Poznávala jsem jen jednoho, a to Liama, protože tu byl i před dvěma lety. Za to jsem ho taky dost obdivovala, že to zkusil znovu a při prvním neúspěchu to nevzdal.

Ostatní nic. Ale byl čas přemístit svůj zájem zase před sebe. Kdo ví, co nám chtějí. Promnula jsem si dlaně, které se potily víc a víc. Doslova jsem sebou trhla, když k nám Simon promluvil.

"Budu upřímný," bylo první, vypustil z úst. Ne, lži nám, dodala jsem ironicky jen pro sebe.

"Každý z vás, co tu stojíte, má neuvěřitelný talent. Takový, s jakým se musí narodit, nedá se naučit, nebo od někoho odkoukat. Ty, Liame, jsi mě zaujal už před dvěma lety. Řekl jsem ti, aby ses vrátil, až dospěješ, a vyplatilo se. Harry..." přesunul pohled na toho nejkudrnatějšího, s čapkou na hlavě. 
"Na začátku jsem ti řekl, že pod dohledem trenéra, by se s tvým hlasem dalo pracovat. Povedlo se, ušel si hodně daleko, ale zatím to prostě nestačilo. Nialle, máš nádherný přízvuk, který mě moc oslovil, stejně jako Zayn, oba máte něco, kluci. A Louisi, ty jsi přesně, co ti čtyři potřebují - někoho s příjemnou barvou hlasu." hleděla jsem na něj bez mrknutí oka. On je vyhodil a teď jim skládá poklonu?

"Jenže boybandy jsou dneska všude. Vy potřebujete perlu…" odmlčel se.

"A tou je Ailee." všechny pohledy se stočily ke mně. Nechápavě jsem nakrabatila čelo, ale hned na to mi obočí vyletělo nahoru. I když jsem se styděla, hrozně moc, zajímaly mě reakce, které se jim odrážely v obličeji. Nabídka byla jasná.

"Všichni máte stejný cíl a teď i možnost pokračovat ve svém snu." dodala Cheryl, kterou jsem do teď měla jen za ozdobu u porotcovského stolu.

"Důležité je, abyste každý do jednoho řekli ano. Jinak naše nabídka padá, vy si balíte kufry a odjíždíte domů. Na rozmyšlení vám nějaký čas dám."

V tu chvíli jsem si připadala jako přejetá parním válcem a taky oblitá ledovou vodou.

Jasně že si chci plnit svůj sen, jenže měl být jen můj. Neplánovala jsem ho sdílet s nějakýma klukama, které ani neznám.

Všechno se seběhlo hrozně rychle. Tři z nich řekli ano okamžitě.
Ani nevím jejich jména.
Jako čtvrtý byl Liam. Nakonec kluk s tmavší pletí. Už se čekalo jen na mě. Kdo jsem, abych jim mohla kazit jejich sny, naděje?
"Ailee, jestli potřebuješ, dostaneš nějaký čas na rozmyšlenou," najednou se všichni tvářili tak chápavě, až to bylo otravné. Já nepotřebuju čas na rozmyšlenou, já potřebuju bojovat sama za sebe.

Promnula jsem si čelo a pak to řekla.

"Taky říkám ano." šlo to ze mně tak těžce. Ty slova byla někde daleko, ale já to řekla. Vyloudila jsem je ven. 
Těžké rozhodnutí, ale pak… když to nevyjde, tak nikdo neřekl, že musíme pokračovat. Pak si každý může jít po svých.

"Jdi k nim," pokynul mi Simon. Přešla jsem přes polovinu pódia, jen abych si stoupla vedle kluků, se kterými si mám splnit svůj životní sen. 
"Od teď jste v tom společně. Vítejte zpět v soutěži!"

A tohle je ten příběh, protože přesně takhle začala naše cesta. Probojovali jsme se až do živých vstupů, kde jsem teprve začala pociťovat tu úlevu. Nestála jsem tam sama. Nikdy. Vždycky tam stáli vedle mě a zachránili každý můj přešlap, protože takhle to fungovalo. Byli jsme tým, který si šel za svým. Nešlo o přátelství, ale o to, že jsme chtěli jedno - vyhrát.