Breaking The Rules 12.

"Chceš do toho jít?" optal se prostě.
"A ty?"
"Možná."
"Tak jdem na to." pokrčil rameny a mrkl na mě. Sama ze sebe jsem nechtěla nic, co by neslo jméno toho druhého, nebo jen začáteční písmeno. Něco se stane, my se rozejdeme, a co pak?

Laser, dobře, ale pořád mi přijde rozumnější dát si něco, co může mít svůj význam i samostatně.
Projížděla jsem stránku po stránce, Zayn seděl vedle mě. Hezká byla půl srdíčka na hraně dlaně. Když se chytíme za ruku, bude to tvořit jedno srdce, no to je až moc nápadné.
"A co tohle?" zapíchla jsem prst do vzoru tetování, které pod sebou mělo miniaturní název infinity love.

"To se mi líbí." přitakal.

No a tak jsme měli vybráno. Mě si vzal do parády sám tatér a pak tam přišel ještě jeden, který to ochotně vytetoval Zaynovi.

Celou domu jsem na krku cítila mravenčení, no nebolelo to. Měl to hotové za necelých 45 minut, a když jsem si pak stáhla vlasy do drdolu, vypadalo to hezky.

"Dají nám to sežrat, co myslíš?" optal se, když jsme seděli vedle sebe a každý nastavoval to místo určené na kérku.

"Já to budu skrývat, co to půjde," zamyslela jsem se. Mám k tomu vazbu spíše citovou, nepotřebuju to všem ukazovat.

"To sis to dala na dobré místo." zasmál se poťouchle a já ho lehce bacila do ramene.

Já jo, schovám to za vlasy, to on s tím bude mít problém. Ale škádlit ho nebudu. Už tak se divím, že do toho chtěl jít, protože oba moc riskujeme. Harry si toho všimne určitě a já musím vymyslet nějakou výmluvu, která bude bezchybná.

Nejdřív jsem si myslela, že mu můžu věřit, stejně jako těm ostatním. Byť jsem se jim nesvěřovala a netrávila s nimi čas, přesto jsem věděla, že pokud se budeme bavit o malém "porušování pravidel", zůstane to tam, kde má, protože v tom jedeme všichni. Ale Harry už není na naší straně, rozhodně ne na mé a Zaynově.

Když bylo hotovo, ruku v ruce jsme vyšli ze salónu. Předpokládám, že naším dalším cílem bude kavárna někde poblíž, protože tetování zabralo docela dost času.

Pohled mi pořád utíkal, na jeho ruku, kde byl ten nový přírůstek. Upřímně, u toho množství kérek se to docela ztratilo, ale paparazzi vyčmuchají vše - i to co není pravda.
"Dostal jsem nápad.." zastavil se najednou.
"Huh... tak mluv." zvedla jsem k němu pohled, trochu zaskočená.
"Pojďme na zápas. Dneska se hraje zápas NBA - Knicks proti Rangers." hlavu měl zvedlou nahoru a já si až pak všimla velkého plakátu ukazující nejznámější hráče basketu.
"V Madison Square Garden? A kde chceš sehnat lístky" vydechla jsem. Tímhle bych rozhodně nepohrdla.

Jen na mě mrkl a táhl skrz dav. Zajímavé, že on si vždy najde nějakou cestu, kde je hromada lidí, no nikdo si nás nevšimne. Když jsme mířili před halu, už z dálky jsem viděla ty mraky lidí.
"Použiju svůj šarm, počkej tu." nechal mě stát venku samotnou. Nechápala jsem, co tím jako myslí, ale došlo mi to v okamžiku, kdy jsem uslyšela nějaký pískot.
No hlavně, že to má pod kontrolou on sám a když se vrátil zpátky s dvěma lístky - mise splněna.

"Uvědomuješ si, že jsi nás právě prozradil?" probodla jsem ho hraně naštvaným pohledem.

"Tebe ne, jen sebe." vzal mě kolem ramen s úsměvem na rtech.

"No, fajn," z ruky jsem mu doslova vytrhla svůj lístek, jako bych se bála, že si to rozmyslí a nikam nepůjdeme.

Na pořádném basketu jsem nebyla snad věčnost. Většinou to bývaly školní zápasy v Dublinu, protože drahé lístky jsem si nemohla dovolit, no a teď, když na ně mám, tak nikam jít nemůžu.

*
"Mám úplně vyřvané hlasivky," postěžovala jsem si chraplavě. Každé slovo mě bolelo, no nedá se říct, že by to za to nestálo. Oba jsme fandili jako šílení a během zápasu se dopovali colou a hot dogy, které roznášel pán. Tohle byl zážitek se vším všudy, protože nikdy by mě ve snu nenapadlo, že bych někdy mohla být na zápase NBA, v nejznámější hale světa a jíst tam párek v rohlíku.

"Vzpomínáš, když jsme tu byly před rokem my?" zeptala jsem se stále s úsměvem na rtech.

"Ani mi to nepřipomínej, měli jsme tu koncert, ale na zápas jsme sem zajít nemohli," zamračil se. Kývla jsem a úsměv mi taky trochu poklesl.

Pravda. Tak obrovská a nádherná aréna, vždycky jsem toužila ji navštívit. Mít tam koncert a vidět lidi, co tam přišli jen kvůli nám bylo skvělý, ale nadšení vyprchalo, když nám zatrhli hokejový zápas NHL.
Takhle si tu halu vychutnáte ještě víc - z hlediště.

Vynahradili jsme si to, a bylo to stokrát lepší, protože jsme tu byli jen my dva.

"Ale teď jsme to dohnali, ne?" objala jsem ho kolem pasu, když svou ruku položil na má ramena. Teď jsem si nemohla na nic stěžovat, škoda jen, že ten čas s ním tak rychle utíká. Připadalo mi, jako bychom toho moc za ten den nestihli, i když opak byl pravdou. Každý okamžik jsem si připomínala, jak moc si toho musím vážit.

Až se vrátíme zpátky, všechno bude zase při starém a mně zůstane jen pohled na něj.
Jako bych koukala na obraz. Vypadá tak živě, jako by tam byl, ale ve skutečnosti tam není, nemůžu se ho dotknout a nemůžu cítit jeho vůni. Tak blízko ale přitom daleko.

"Asi už se vrátíme do hotelu," šeptla jsem. Nejradši bych se tu někde schovala, spolu s ním, a počkala, až ostatní odletí.

"Souhlasím, navíc nám ani to počasí moc nepřeje." na okamžik zvedl bradu k nebi, které se ohánělo bouřkovými mraky a hned na to se prudce otočil dozadu. I já zaslechla jeho jméno, jen jsem s otáčením se váhala. Poznají mě, určitě. Panika zaplavila celé mé tělo, má ruka vyklouzla z té Zaynovy, jak byla vlhká od potu. Překvapeně zamrkal, ale znovu mě chytil.
"Mohly bychom se vyfotit?"

Dva kroky jsem od něj odstoupila, v tu chvíli bych si přála být neviditelná.

"Holky rád bych, ale teď..." chtěl se z toho vymluvit, ale to jsem mu skočila do řeči.
"Klidně, počkám." nikdy jsme neodbývali fanoušky. Oni nemůžou za to, co se mezi námi všemi děje.
Nejistě zamrkal mým směrem a pak se tedy pohnul, aby se vyfotil nejprve s blondýnou.
Vytáhla jsem si telefon s tím, že se podívám, kolik je hodin, když na mě promluvila blondýnčina kamaráda.
"To je gucci?" kývla k telefonu. Je fakt, že zlatý obal od Gucciho, který jsem dnes měla na IPhonu, se k mému modelu moc nehodil. Byl dost drahý a vypadal luxusně.
"Jo, je." zvedla jsem k ní nejistě pohled.

"Takže to jsi ty!" vyhrkla a nadšeně se napnula.
"Eh.. co?" tohle přilákalo pohled i těch dvou, kteří se zrovna dofotili.
"Jsi Ailee." vypískla.
"Ne, to nejsem." zavrtěla jsem hned hlavou.
"Takže jsi buď Rihanna, Donatela Versace nebo Megan Fox, protože tenhle obal na mobil byl v limitované edici od Gucciho za dva tisíce dolarů." usmála se vítězně. Stáhla jsem obočí k sobě. Já jsem tak blbá! Rovnou jsem si mohla vzít do ruky transparent, no ne?

"Předpokládám, že ani jedna z nich nejsi, takže musíš být Ailee."
Hodila jsem po Zaynovi zoufalý pohled. Co mám jako teď dělat? Viděly nás se objímat, možní i byly svědky jiných věcí.

"Ale myslela jsem si, že chodíš s Harrym. Teda, potvrdili jste to, ne?" Vypadalo to, že jí úplně stačí, diskutovat o tom sama se sebou.

"Jsem tu tak trochu inkognito." naznačila jsem, aby trochu snížila hlasitost. Ještě aby přilákala nějaké další lidi a to je to poslední, po čem momentálně toužím.

"Ale se Zaynem," zamrkala. Než jsem stihla něco říct, ve tváři se jí dalo vyčíst pochopení.

"Takže s Harrym to jen... "nedořekla a já zakývala hlavou. Raději řeknu pravdu a budu doufat, že to nevyzvoní nikam dál.

"Jen prosím, prosím," zdůraznila jsem.
"Neříkej to nikde."

Horlivě zakývala hlavou a pak ji zase v očích zajiskřilo.
"A můžu tě obejmout?" nečekala ani na mou odpověď a už mě tak svírala v náručí, až mi málem poprskaly všechny kosti v těle. Ale opětovala jsem to. Už jen proto, že bude mlčet, jak slíbila. Podepsala jsem se jí kam chce a i se vyfotila, když slíbila že to nedá na žádnou sociální síť. Ta druhá pořád mluvila, jak se jí líbí můj styl oblékání - kdyby tak tušila, že to ani není můj vlastní styl.

Když mě pak Zayn objal kolem ramen, bez dalšího přemýšlení jsem sundala obal na mobilu a dala ho brunetě do dlaní.
"Koupím si jiný a ty určitě víc oceníš, že je to Gucci." udělám jí tím radost a zas tolik mě neubyde, protože značky pro mě nic neznamenají. Málem se rozbrečela, vlastně, jsem si jistá, že když jsme se oba vzdálili, rozbrečela se doopravdy.

"Dopadlo to dobře." pošeptal mi do ucha a pousmál se. Musela jsem mu to jen odkývat, protože tyhle dvě byly tak... udělaly mi radost, protože ukázaly, že fanoušci nás mají rádi jakékoli. I když většina z toho, co jim ukazujeme je jen fikce.

"Jen jestli se jim dá věřit," řekla jsem nahlas svoje pochyby. Taky je možné, že nám teď vše odsouhlasí, no ještě dnes večer se to roznese všude.

"Snad ano." přitiskl mě k sobě a já si hlavu o jeho rameno.
Do hotelu jsme jeli hromadkou a naštěstí už jsme nevzbudili žádný povyk.

*

Nemůžu být bez něj. Uvědomila jsem si to jen před malou chvíli, no celý dnešní den mi vrtá v hlavě. Potřebovala bych nějakou práci, abych na to nemyslela. Nedokážu si představit, že takový nebude každý den.

Bohužel jsem hned, co jsme přišli, musela k sobě na pokoj. Harry už tam byl a já nechtěla, aby měl nějaké podezření. Hned jsem zapadla do koupelny, abych se aspoň odlíčila, ale to mi nezabralo tolik času, kolik bych chtěla.

Četl si nějakou knížku a ležel natažený na posteli už v pyžamu.
"Mělas dobrý den?" zeptal se. Nejdřív jsem chtěla odpovědět, už jsem otvírala ústa, ale pak jsem je hned zavřela a rozhodla se ho ignorovat.

Neomluvil se ani za to, co se předtím stalo, nebudu se s ním bavit. Přešla jsem přes celý pokoj, k zrcadlu na skříni, abych si rozčesala vlasy. A abych se nějak zaměstnala. Věnovala jsem mu jediný pohled skrz zrcadlo, aby bylo jasné, že na něj nemám chuť ani náladu.

Jenže jemu to bylo jedno, sice už se neptal na můj den, no začal mi vyprávět o tom svém. Mlel dokud jsem si nelehla do postele s tím, že snad začnu ze zoufalství předstírat spánek. Přetočila jsem se na břicho a doufala, že to pochopí.

No on se zasekl - ale jen na chvíli. V mžiku byl u mě a odhrnoval mi vlasy ze zad. Zpanikařila jsem a rychle od něj odskočila.

"Ty sis nechala kérku?" vyhrkl a vzal mě za ramena, aby se mohl líp podívat... Stisk mě pevný, nezbylo mi nic jiného, než držet.

"Hezké." ohodnotil to.
"I když, dovedl bych si to představit i na jiných místech." perverzní Harry se opět projevil.

"Nechci vědět na kterých," zabrblala jsem.

"Ailee..." napomenul mě a pak mi dovolil, abych se otočila na záda.
"Proč to aspoň nezkusíš?"

Nakrčila jsem nos. Proč asi, protože miluju Zayna! Měla jsem chuť mu to vykřičet do tváře, aby dal konečně pokoj.
"Proč ty nechceš pochopit, že já nechci?" pozdvihla jsem obočí.
"Tak mě aspoň polib, jednou, a když se ti to nebude líbit, víckrát tě o to nepožádám." smlouval.

Protočila jsem očima. Jeden polibek za to, že pak už bude v klidu? To se mi nezdá. Zavřela jsem oči a promrvila se.

"Jeden." neotevřela jsem je a ani neotevřu, dokud to neskončí. Cítila jsem, jak se ke mně naklání. Měla jsem nutkání uhnout.

Nikdy to nebylo o tom, že by se mi nelíbil, že by mě nepřitahoval... jen to nebylo to, po čem jsem doopravdy toužila. On nebyl pro mě.

Toužila jsem se zavrtat do matrace co nejhlouběji, protože by to znamenalo, moci se od něj ještě oddálit. Ruce jsem nechala položené podél těla a zatajila dech, když už jsem ucítila jeho kudrliny na mém čele. Dlaní mě pohladil po tváři, těsně předtím, než naše rty spojil. Nechala jsem mu prostor a nijak na to nereagovala. Když jazykem přejel po spodním rtu, aby je tak oddělil od sebe, nechala jsem ho.

Když jsem si pořád opakovala, že po tomhle už si nic nezkusí, nebylo to tak špatné. Harry umí dobře líbat. Nejdřív netlačí na pilu, jen zkouší a testuje, a pak, když prozkoumá terén, rozpoutá svými rty bouři, při které se se tají dech, třepají kolena a mozek touží po jediném - po něm. 

Jenže... já nic necítila. Necítila jsem žádné chvění, mravenčení kolem žaludku nebo motýlky v břiše. Možná jsem po něm toužila, ale to bylo jen touha mého těla, ne mé mysli. Nebylo to jako se Zaynem.

Proto taky bylo snadné ani se nehnout, než skončí. Když se odtáhl, nepřestával mě probodávat pohledem, cítila jsem to. Pod tím náporem jsem konečně rozlepila víčka a pohlédla mu do zelených duhovek.
"Tak?" čekal.
"Harry... " uhnula jsem na okamžik pohledem, abych si mohla rozmyslet, jak to řeknu.
"Ty nejsi špatný, ale já nic necítím."

Semkl rty, jako by mu to bylo vážně líto.

"A když nic necítím... nemůžu, prostě ne." přidávala jsem svým slovům váhu a docela ocenila, když se odtáhl.
"Jednou budeš." padl na svou polovinu postele, zhasl lampu a zahrabal se pod deku.
A tak jsem urazila jeho hrdost - nejspíš.