Breaking The Rules 13.

Nechce se mi věřit, že by Harry držel slovo, no když to nebylo nezbytně nutné, opravdu se ke mně nepřibližoval. Asi jsem teď vážně ranila jeho hrdost.Jenže on sám tohle nabídl, byla bych hloupá, kdybych to nevyužila.

"Ailee!" chodbu proťal výkřik Zayna. Mělo to znít jako šepot, ale od holých zdí se to neslo dál.

Co vyvádí, asi tak za tři minuty musíme pokračovat v rozhovoru. Popošla jsem za roh, odkud jsem typovala, že volá, jenže to mě něčí ruce zatáhly do nějaké místnosti. Musela jsem se uculit. Dveře za mnou zabouchl a pak mě na ně natlačil.

"Promiň." pošeptal předtím, než přitiskl své mokré rty na moje čelo, pak nos a na konec došel i ke rtům. Celá jsem se zatetelila a svoje ruce položila na jeho, jež svíraly můj obličej. Tak moc mi chyběl! Polibek jsem mu opětovala, no jako ta rozumnější z nás jsem se odtáhla první.

Zhluboka se nadechl a čelo opřel o mé.
"Štve mě to." zašeptal.
"Co se děje?" nechápavě jsem zamrkala. Trochu nechápu, proč mě tady vtáhl zrovna teď.
"Pořád tě k sobě jenom tiskne, jako bys mu patřila." zavrčel skrz zaťaté zuby.

"Před ostatními jsme pár," připomněla jsem mu s povzdechem. Z jeho úst zazněl další povzdech a teplý dech ovanul mou tvář.
"Když ty mi tak chybíš." zavřel oči, a pak složil svou hlavu na moje rameno. Bezděky jsem se k němu přitiskla a ruce obmotala kolem jeho těla. Taky mi chybí, hrozně.

Párkrát jsem zamrkala, jen abych znovu nezačala brečet a nezničila si tím líčení. Určitě by mě nepochválili.

"Ty mě taky." zmohla jsem se na chabé zamumlání do jeho hrudníku. V místnosti bylo v tu chvíli takové ticho, že šel slyšet jen náš dech a...

Prudce jsem otočila hlavu a zalapala po dechu. Mimoděk jsem se k Zaynovi přimkla ještě víc. Jako by mohl zajistit, že Liam opřený v rohu místnosti, zmizí.

Zvedl hlavu a podíval se, kam právě teď hledím. Přísahám, že v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Jako na povel jsme od sebe odskočil, každý na jiný konec koupelny. I tak... bylo pozdě. Viděl všechno a taky slyšel všechno. I když mezi námi vládlo ticho, pohledy mluvily za vše. Bála jsem se cokoli říct a přitom jsem toho měla na jazyku tolik, že jsem nevěděla co první. Mám ho prosit na kolenou, aby nic neříkal, nebo se snad tvářit suverénně? Bože, je to Liam, Liam kterého znám a přitom vlastně neznám. Netuším, co chce udělat. Chce to jít všem vyzvonit? Nebo si to nechá pro sebe? Nevím, nevím!
Mou neschopnost k jakémukoli slovnímu obratu zachránil Zayn, který promluvil.
"Řekneš něco?"

No, i takhle se to dalo vyjádřit.

"Nemám slov." neslo se z "druhé strany". Skousla jsem si ret. Jestli to řekne, končíme, a to asi nepřežiju. Všiml si mého vyděšeného výrazu a po tváři se mu mihl malý úsměv, jako by mě snad chtěl uklidnit nebo tak něco... no zatím to moc nepomáhalo.
"Jak dlouho?"

Zayn se asi rozhodl, že to všechno vydrží, protože slova se ujal opět on.

"Pár... týdnů." podrbal se na týle, ale pohledem neustále visel na Liamovi. Byl dost ostražitý a jeho postoj byl napnutý.

"Nechápu, že jsem si toho nevšimnul," zavrtěl hlavou.

"To byl záměr, protože víš, co by se stalo, kdyby... " nahlas polkl a dál raději nic neřekl. Kdyby se tohle provalilo, tak by byl konec se vším, všem nám to bylo jasné, tak proč to říkat na hlas. Každý se toho bojí.

Pomalu jsem se přesunula zpět k Zaynovi, do jeho náruče. Pro mě bezpečná zóna, kde mi nic nemůže ublížit. Když mě pažemi objal, přišlo mi to, že jsem jako v nějakém ochranném krytu. Nic jsem neslyšela a někdy ani neviděla. Jako bych byla nedotknutelná, protože i kdyby vypukla třetí světová, mě by se nic nestalo. Proto to bylo jediné místo, které mě dokázalo psychicky zklidnit. Jeho náruč.

"No..." Liam si nás přeměřoval pohledem.
"Příště si ale dávejte větší pozor."

Oba jsme jako na povel zakývali hlavou.
"Harry o tom taky neví?" ujistil se.
"Ne."
"Neuvěřitelný." vydechl vzduch z plic a pobral se ke dveřím.
"On není na mojí straně." spíš jsem to zašeptala, než abych to vyslovila na plnou pusu. To ho ještě zastavilo a on se otočil zpátky k nám.
"Jasně že je." snaží se ho obhájit, co jsem si myslela?
"V tomhle ne, Liame." vím to a o opaku mě nepřesvědčí i kdyby sebevíc chtěl.
"A já už nemůžu nic předstírat. Předstírám to, že ho mám ráda, nemůžou po mě chtít, abych předstírala ještě to, že Zayna ráda nemám. Je to jako boj na dvou frontách a tu jednu jsem už prohrála." myslím, že jim oběma došlo, že myslím Harryho a tu naši šarádu. V tomhle případě se pouštím do boje s managementem a tuhle válku nemůžu vyhrát.

"Pojď, jdeme na rozhovor." stiskl mi ruku, co nejvíc to šlo. I on se připravoval na chvíli, kdy mě bude muset zase pustit. Všichni tři jsme najednou vyšli z místnosti a hned, co nám byl někdo nadohled, pustila jsem jeho teplé prsty a vydala se vstříc Harrymu, který mě vyhlížel. Ze Zaynovi náruče do Harryho. Skončí tohle vůbec někdy?

Nahlas jsem si vzdychla a oči upřela na tmavou podlahu po které jsme šli, dokud jsme se neocitli v místnosti, odkud vysílala ta známá televizní show. Bylo tam hrozně moc lidí a venku taky, snad jedna z největších akcí - pokud nepočítám koncerty.

Akorát je to tu horší v tom, že tady ten dav nejde organizovat. Na koncertu je víc ochranky a fanoušci mají vyhrazené místo, jenže když vyjdete z téhle budovy, musíte se procpat, jinak to nejde.

Zakázala jsem si na to myslet, aspoň pro teď. Ještě pořád před sebou máme půl hodiny rozhovoru. Ta chvíle se hrozně vlekla a já můžu být jen ráda, že kluci jsou takové kecky. Mluví a mě k tomu nepotřebují - většinou.

Když reflektory zhasly, na okamžik jsem stáhla svůj zářící úsměv a unaveně přešlápla z jedné nohy na druhou. Organizátor nám ukázal východ, kde nás čekala ochranka. Ačkoli nerada, držela jsem se u Harryho, abych mohla 'v klidu' dojít k autu. Už teď mám stažený žaludek, a to jsme ani nevyšli. Cítila jsem se jistěji, když se Matt, moje osobní ochranka, postavil blízko mě.
Neviděla jsem přes ty lidi kolem, jen jsem se šourala stejným směrem jako oni a snažila se ignorovat ten křik okolo.
Zahákla jsem se za člověka, který šel přede mnou, zavřela oči a broukala si něco na uklidnění. Tohle mi vždycky zdvihá tlak. Párkrát jsem klopýtla, takže jsem oči nakonec otevřít musela. Jednou řeknete, že máte strach z davu, a přijde ještě větší.

Neuvědomila jsem si hned v tu chvíli, co se děje, ale když moje pravá ruka opustila teplo Harryho dlaně, došlo mi že je něco blbě. Byla jsem vtažena do davu a někdo mi šlápl na nohu, až jsem vyjekla.
"Harry!" zděšeně jsem k němu natahovala ruce a snažila se nevšímat si křičících lidí okolo. Tohle nebyli fanoušci, tohle byla bláznivá masa teenagerů. Vím, že mi doopravdy nechtějí ublížit, no bylo to děsivé. Sama jsem se nesnažila o nic, jen jsem se modlila, ať mě odtud někdo vytáhne.

Spadla jsem mezi ně a v tu chvíli si připadala jako utopená, možná bych se byla i utopila, kdyby mě konečně nechytili něčí ruce. Strčily mě kudrnáči do náruče, ze které jsem hned na to vyklouzla a podruhé si za dnešní den sedla na prdel, protože jsem na pravou nohu nemohla došlápnout.
"Harry!" snažila jsem se ze všech sil potlačit svůj hysterický hlas a taky pláč, ale bez úspěšně. Jeho paže se okolo mě obmotaly a já za to byla vděčná jako nikdy předtím. Vytáhl mě nahoru, k němu, a nesl do auta. Všimla jsem si, že jsme kvůli mně trochu pozadu. Do zad ho tlačil Lenny, a tak občas škobrtl. Objala jsem ho tak pevně, že by člověku muselo dát hodně zabrat mě od něj odlepit.

"Už jsme skoro v autě," uklidňoval mě. Kvůli těm zmatkům poslali kluky napřed, a tak jsme nasedli do druhého auta, ve kterém obvykle jezdí ochranka.
Přelezla jsem si na sedačku a udělala místo i pro Lennyho a Matta, kteří si k nám taky nasedli.

"Tak, co máš s tou nohou?" všechny pohledy se stočily ke mně. Pokrčila jsem rameny neschopná vyslovit cokoli.
Matt si nervózně prohrábl vlasy a pak si sedl naproti. Vyzul mi střevíc a opatrně přejel po kotníku - opatrně je slabé slovo. Div jsem nerozmáčkla Harryho ruku a neprokopla auto.

"Bude to jen naražené," zhodnotil.

Vypadal docela neklidně a taky nevrle.
"Jestli to má ale zlomené, tak to Paul nerozdýchá." ozval se Lenny.
"Myslíš, že mě kvůli tomu vyhodí?" optal se a úplně ignoroval to, že tu ještě sedím já a Harry.
"Znáš ho."
Matt pak položil mou nohu a já si přitáhla kolena k sobě, což jsem si vzhledem k dnešním kalhotám mohla dovolit.
Zavřela jsem oči a bez jakýchkoli slov se vtěsnala mezi Harryho ruce. Mnohem radši bych byla, kdyby to byl Zayn, no v tuhle chvíli nepohrdnu ani jeho náručí.
"Už se můžeš uklidnit, jsi v bezpečí."

Paul zuřil - a hodně. Ještě ten den jsme seděli v osobním letadle a letěli do Londýna. Když jsem pak už vzpamatovaná se zafačovanou nohou "navštívila" jeho kancelář spolu s Harrym, napadlo mě, že by tady potřeboval boxovací pytel.

Bylo by to i vůči nám férovější - více úderů do pytle - méně nadávek pro nás. Křičel na nás a my za to vlastně ani nemohli. Pohled jsem pořád upírala na fotky, které pohodil ještě před jeho výbuchem na stůl.
Někdo si to hezky zdokumentoval. Já na zemi, já s naprosto vyděšeným výrazem, já jak brečím, Matt který mě vytahuje za ruku, Harry, který to celé sleduje a hned na to mě drží... moc hezká podívaná to nebyla. Musím říct, že obdivuju Harryho, že během celé té 'scény' zůstal v klidu. No na něm si svůj hněv nevylíval. Unaveně jsem si povzdychla a popojela na koženém křesle níž.
Od té doby jsem nespala. V New Yorku jsem ztvrdla dvě hodiny na chirurgii než mi udělali rentgen a zjistili, že to mám jen podvrtlé, v letadle jsem si zdřímla jen na chvíli a hned po tom, co letadlo dosedlo prdelí na Heathrow, jeli jsme rovnou do Paulovy kanceláře. Nutně potřebuju sprchu a postel... nejlíp postel a Zayna.

*
"Ailee?" skrz pootevřené dveře se táhl malý proužek světla, přesně mně do očí.

Rozespale jsem zamrkala, a když si uvědomila, že je to Zayn, rychle mávla rukou, ať vejde. Dveře tiše zaklapl a přisedl si ke mně na postel. Nechtělo se mi vstávat, no právě se mi nabízí další šance, jak s ním být. Prsty jsem obemkla jeho zápěstí, a pak ho stáhla rychle k sobě.
Od New Yorku nebyla jediná chvíle, kdy bychom se k sobě mohli přiblížit. Byly to jen tři blbé dny, ale zdály se to jako týdny. Dopadl ke mně, hlavu mi položil na břicho.
"Jsi v pořádku?"

"Už jo." spokojeně jsem zamumlala a prsty vjela do jeho jemných vlasů.
"Mrzí mě, že jsem tu pro tebe nemohl být, když jsi to potřebovala..." pozdvihl se a lokty si opřel vedle mé hlavy.
"Já vím." zavrtěla jsem hlavou. Nemohl přece za to, že se ke mně nemohl přiblížit.

"Ale stačilo mi vědět, že se mnou být chceš," líbla jsem ho na rty.

"Miluju tě, víš?" skoro zašeptal a svým čokoládovým pohledem se vpil do toho mého. Neznatelně jsem kývla. Ani po tom všem ještě nemám odvahu mu říct totéž.
"Zayne... " nenechal mě domluvit.
"To nevadí, jednou to řekneš, ale teď chci, abys věděla, jak to cítím já."

Přitulila jsem se k němu ještě víc. Rozhodně to neměl být vděk za to, že mě to nenutí říkat v tuhle chvíli. Potřebuju jeho blízkost.

"Volala jsem si s mámou." prohodila jsem po chvíli, co mě prsty hladil po ramenu.

"Vážně?" byl nadšený se mnou, protože ví, že i takovéhle chvilky, jsou výjimečné.

"Posílala mi nějakou dobu e-maily, ale já je většinou nečtu, protože... stýská se mi pak ještě víc." posmutněla jsem.
"Chce, abych přijela na Vánoce domů."

Položila jsem si hlavu na polštář a zavřela oči.
"Ptala se, jestli bych s sebou nevzala svého přítele. Podle všeho očekává Harryho, no já bych chtěla vzít tebe a uvést, aspoň pro ni, vše na pravou míru."

Zorničky se mu překvapeně rozšířily.
"Myslíš, že nám dají volno?" zeptal se.
"Doufám, a kdyby jo, jel bys?" Sevřela jsem mu dlaň, a i když ho tím nedonutím říct ano, naznačím mu tak, že na kladné odpovědi mi záleží.

"Hrozně rád s tebou strávím svátky." roztáhl rty do úsměvu. I když jsem to na sobě nechtěla dát znát, nahlas jsem si oddychla.
"Víš, co to znamená?" zvedla jsem jeden koutek. Šibalsky se usmál a nechal mě, abych to sama řekla.

"Více času společně!" nebýt noc, asi bych to vykřikla. Tak moc jsem se těšila na ty chvíle, klid a žádný stres. My dva, moje máma a Emm.
"Moje sestry jsou už velké, nebude jim vadit, že nebudu na Vánoce, ale mohli bychom se u nás ukázat na Silvestra." pohled přesunul na naše ruce, které hned na to propletl.
"Co na to říkáš?"

"Jedny svátky u nás, další u vás. To vypadá vážně," kývla jsem. I kdyby se měl neptal a jen mi to oznamoval, bylo by mi to jedno.

"A tohle přece je vážné." zaculil se a pak mě povalil na záda. Rozesmála jsem se, ale můj smích přehlušil polibky. Znovu jsem mu zapletla prsty do vlasů a mírně za ně zatahala. Hlavně, když jeho rty sjížděly ke krku.
"Měl by ses oholit, škrábeš," vzdychla jsem. No fakt, že se mi líbí, když má strniště, nepopírám.

"Možná bych měl, ale je to jediná rebélie, kterou mi tolerují." na malý kousek se odtáhl, aby to mohl říct, ale pak znovu uvěznil mé rty v těch svých. Pootevřela jsem ústa a nechala se unášet jeho vášní.