Breaking The Rules 15.

"Nikdo si nesmí všimnout, že nastupuješ do stejného letadla, jako já." Pronesla jsem veledůležitě. Jak by ne, když na tom závisí průběh celé naší vánoční 'dovolené'. Že nám nemůžou mluvit do toho, s kým trávíme náš volný čas? Jo, můžu si o tom nechat zdát.

Kýval hlavou že rozumí, a pak mě naposledy objal.
"Uvidíme se." pousmál se a nasedal do auta, které tu pro něj už bylo přistavené.
Zalezla jsem zpět do domu a zkontrolovala svůj kufr.
"A my můžeme vyjet?" zavolala jsem na Harryho a Nialla. Harry letí až dnes večer do Manchesteru, do Holmes Chapel to pak není daleko, ale musí mě jako správný přítel odprovodit až na letiště.

Už teď mám husí kůži z našeho loučení, které má být, přesně podle nich, velmi emocionální. Klidně ho se všemi emocemi světa kopnu do koulí.

Hlavu jsem zabořila do sedačky modrého Fordu a na chvíli zavřela oči. Bylo docela brzo ráno, ale než se vymotáme z letiště, pak z Dublinu, bude akorát večer než se dotrckáme do Wicklow.
Ale cesta mi díky tomu docela uběhla. Čekalo nás tam pár fanoušků, kteří věděli, že odlítáme, a tak jsem se pevně chytila obou kluků - o žádný další zvrtlý kotník nestojím. Tentokrát už bez újmy jsem se dostala do haly - za pomoci Harryho a mého nového bodyguarda Toma.

"Máme ještě chvíli čas na odbavení, tak si zajdu koupit nějakou mlsku, počkáte?" otočil se k nám Niall a my oba zakývali hlavou. Sledovala jsem jeho záda, a pak se otočila k Harrymu.
"Rozloučíme se už tady, ne?"

Přikývl.
"I já už se těším domů."

"Fajn, tak mi dej pusu a běž." protočila jsem očima a stoupla si na špičky. Jeho dlaně se mi usídlila na bocích. Rozloučili jsme se, no ani jeden jsme Paulovi nevyhověli. Oba jsme se shodli na to, že nechceme žádné divadlo. Proto jsem ho jen zatahala za bundu a vtiskla mu malý polibek.
"Uvidíme se po novém roce, tak... Hezké svátky." popřála jsem mu.

"I tobě... lásko," uchichtl se nad tím oslovením. Protočila jsem očima a pustila ho. Když přišel Niall, rozloučil se i s ním a my se pak šli odbavit.
Všechno šlo podle plánu a doufám, že u Zayna taky. Let první třídou by byl pohodlný, jen kdybych věděla, že on v ní taky sedí. Jenže takhle by si nás tu někdo všiml, proto letěl Ekonomickou třídou, která byla od First Class hodně vzdálená. Ale i fakt, že v tom letadle prostě je, mě tak trochu uklidňoval. A až vzlétneme, napíšu mu, jestli šlo vše podle plánu.

"Těším se domů." prohodil Niall, zatímco já zkoumala svůj telefon.
"Já taky, Nialle. Chci se zbavit toho stresu kolem, aspoň na chvíli." odložila jsem IPhone a opřela se tak, abych na něj viděla.

"A co sestřička, těší se na tebe?" usmál se. Kývla jsem hlavou na souhlas.
"Snad ano, ale já se na ni těším a taky na mou mamku. Jeden kufr je narvaný jen dárky. I když vím, že to nesplatí mou nepřítomnost." opětovala jsem mu úsměv.
"Můj brácha už je velký, takže už to líp chápe." přitakal.
Řekla bych ale, že on se z Londýna těší nejvíc, hlavně kvůli událostem z poslední doby.
No, nedivím se.

Let byl docela klidný. Na letišti jsme se s Niallem rozloučili, protože on jel na opačnou stranu než já.
Aer Lingus nebylo moc velké, rozhodně ne tak, jako Heathrow, proto jsem se postavila na stranu a doufala, že mě Zayn najde. Auto, které jsem si v půjčovně domluvila by mělo stát už na parkovišti. Otáčela jsem okolo své osy, dokud jsem hned vedle východu nezahlédla Zaynovu mikinu. Nevyznal se tu, tak čekal tam. Popadla jsem svůj obrovský tmavě modrý kufr na kolečkách a mířila si to k němu.
"Vítej v Irsku." aniž bych to ovlivnila, rty se mi roztáhly do úsměvu. Nikdo si nás tu nevšímal, takže jsem mu s klidem padla okolo krku.

"Je mi jedno, kde jsem, když jsi tu se mnou." sklonil se ke mně a spojil naše rty v polibku.
"Auto už čeká, tak pojď, vypadnem odsud." pobídla jsem ho a vzala ho za ruku.
Venku byla snad větší zima než v Anglii, ale to bylo nejspíš proto, že tu foukal vítr. Docela jsem ocenila, když jsme si od pána převzali auto a vyrazili. Cobydup už pěkně topilo, takže mi nemrzly prsty na nohou.

"Není to daleko, no že bychom tam byli za deset minut, to taky ne," informovala jsem ho. Aby pak nebyl překvapený. Naladila jsem irskou stanici a v klidu najela na dálnici. Pro sebe jsem zakroutila hlavou, když jsem viděla tu masu aut... začínají svátky a lidi šílí.
Broukala jsem si a nejela více jak sto deset, při takovém počasí se to nevyplácí, a navíc, nejsem držitel řidičáku dlouho. Ani jsem ho nedělala takovou dobu, jak by se dělat měl, protože to zařídil Paul. Pár jízd, jeden test a šup - kartička byla na světě. To jestli to opravdu umím, na to se nikdo neptal.
"Pravá zima." okomentoval to Zayn, když začalo chumelit. Jen jsem se usmála.
"Skoro bych zapomněla, jak velká zima tu dokáže být."

V Londýně občas sněží, ale většinou je to jen nevinný prášek. Trochu pocukruje střechy budov a na cestách hned roztaje.
Prohodili jsme už jen pár slov a každý se ponořil do vlastních myšlenek. Řekla bych, že možná i na chvíli usnul, ale probudil se ihned, co jsem zastavila v odstavném pruhu.
"Proč se stojí?" zmateně si promnul oči.
"Nejde vidět na cestu." kývla jsem k oknu, za kterým bojovali snad všichni čerti. Vozovka šla vidět tak metr do předu a pak jen bílo. Šlo na něm vidět překvapení. Nejdřív chvíli koukal ven, potom na hodiny.
"Vždyť jedeme pár minut!"

"Mám řídit já?" zeptal se, když se mu nedoneslo odpovědi.
"Já si nedělám legraci, prostě počkáme, až se to uklidní." zavrtěla jsem hlavou.

"Ailee, tohle může trvat nějakou dobu, nehodlám tu strávit svátky!" zamračil se.

"Zayne můj táta umřel v autě!" zvýšila jsem hlas, ale hned na to mě to zamrzelo. Nikdy jsem na něj nekřičela.
"Měl nehodu, protože si myslel, že to uřídí... nebudu dělat stejnou chybu." stiskla jsem pevně volant. Jestli mám pravdu, za chvíli bude vidět na několik metrů. Jestli ne, ztvrdneme tu pěkně dlouho. Ale radši zůstanu trčet v tomhle autě, než na štědrý den v nemocnici - nedej bože rovnou na hřbitově.

"Já věřím, že se bojíš, ale tohle není nejhorší. Dal bych si pozor, slibuju."

Otočila jsem k němu hlavu a střetla se s jeho pohledem.
"Počkejme, alespoň chvíli, prosím." nemluvila jsem moc nahlas, ale i tak musel poznat, jak naléhavé to bylo. Nakonec váhavě přikývl. I já jsem se bála, že tu pobudeme nějakou dobu, ale strach z jízdy je horší.

"Nechtěla jsem křičet, promiň mi." provinile jsem ho vzala za ruku. On za to přece nemůže. Nemůže za nic a já si na něj takhle otevřu pusu. I po tom všem, co jsme teď v Londýně nechali.

"V pohodě," líbnul mě na čelo. Rozepnula jsem si pás a objala ho.
"Ne to není." zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.
"V poslední době mám tyhle výbuchy." v hlavě se mi objevil Harryho obličej. Jo, on musel snášet mé výlevy, ale tím jsme si byli vlastně kvit - já musela pro změnu snášet ty jeho.
"Ty za nic nemůžeš."

Spokojeně jsem si položila hlavu k němu na rameno, i když to byla tak trochu zvláštní poloha, vyhovovalo mi to.

"Jen na tebe moc tlačí, na tom není nic divného, že se to děje." jeho dech ovanul mou tvář, když se k ní rty přitiskl.
Na to už jsem neodpověděla. Aspoň dvacet minut jsme stáli na dálnici někde mezi Dublinem a Wicklow, a když alespoň přestal ten vítr tolik foukat, sedl si za volant on. Pořád jsem z toho byla nervózní, ale už né tolik. A máme za sebou pěkný kus cesty. Možná bychom měli i víc, ale pokaždé, co překročil stovku, tak jsem ho zase hezky usadila. U našeho sjezdu se navíc pletlo docela dost aut. Málem jsem ten správný nepoznala, ale jakmile jsme se objevili na hlavní Abbey street, bylo jasné, že jsme tu správně. Městečko už bylo ospalé a moc lidí venku nechodilo.

"Už se nemůžu dočkat!" poposedla jsem si na sedadle. Taky se mu na tváři objevil úsměv.
Navigovala jsem ho až před náš dům. Hrozně tam foukalo, protože naproti je jen pláň s golfovým hřištěm a za tím hned moře. Studený vítr se do nás obouval, když jsme vytáhli kufry. Já pak hned šla zazvonit. Zayn přenesl naše kufry pod stříšku, aby na ně nesněžilo, možná taky proto, aby stál opodál, až se budeme vítat. Nervozitou jsem lehce podupávala nohou, dokud se dveře líně neotevřely. Čekala jsem mamku, ale místo toho mě kolem nohou objala Emm.
"Ailee!!!!" zavýskla hlasitě. Klekla jsem si a hned na to zase vstala, už s ní v náručí. Objala mě a pořád výskala, jako by právě jela na Vikingské lodi, na které se vozí každý rok, když je pouťová sezóna.
"No ták, už klid." snažila jsem se ji krotit, ale samotná jsem se musela usmívat.

"Hrozně jsi vyrostla, už je z tebe velká holka," pocuchala jsem jí vlásky. Vycenila na mě zoubky, a pak se zájmem nakoukla přes moje rameno.
"Emm, tohle je Zayn." otočila jsem se teda k němu a zabouchla za námi dveře od domu, abychom konečně byli chránění před tím mrazem.
"Je hezký." zašeptala mi do ucha, ale jisto jistě to slyšel i on.
"Já vím." mrkla jsem na ni. Postavila jsem ji na zem a pobídla ji, ať se s ním jde seznámit. Ona nemá problém s navazováním kontaktů - na rozdíl ode mě. Nejprve je možná trochu nejistá, když neví, jak na ní budou lidi reagovat, ale většinou je pak těžké ji od kohokoli, kdo se na ni byť jen usměje, odlepit. Na druhou stranu - kdo by si jí neoblíbil? Malá, blonďatá, s culíky a širokým úsměvem. Umí si lidi obmotat kolem prstu raz dva.
Sledovala jsem je oba, když ke mně dolehlo odkašlání. Hned jsem se otočila a padla do náruče mojí mámě.
"Mami!" připadala jsem si jako malá holka, ale je to tak dlouho, co jsem ji neviděla. Tak mi chyběla. Cítila jsem, jak její sevření pomalu sílilo, až jsem skoro nemohla dýchat.

"Tak jste přece jen dorazily." pocuchala mi vlasy, které už tak byly celé rozčepýřené. Odtáhla jsem se jen na kousek, abych se natočila k Emm a Zaynovi.
"Mami tohle je Zayn." představila jsem je jak se sluší a patří. Byla trochu zmatená a hned, co si podali ruku, tak se zeptala.
"Ušlo mi něco? Čekala jsem toho kudrnatého."
Úsměv mi trochu pohasl, ale rozhodla jsem se nepokazit si náladu.
"Emm, vezmi Zayna do obýváku ano? Ukaž se, jaká jsi hostitelka." pocuchala jsem jí vlásky tak, jak to máma předtím udělala mě a po něm hodila jen malý omluvný úsměv. Promluvím s mamkou a všechno jí alespoň řeknu. Když se za nimi zavřely dveře od obývacího pokoje, mamka mě pobídla, ať začnu vysvětlovat.

"Hrozně jste mi chyběli, maminko." vzala jsem ji za ruce.
"Chtěla jsem ti toho tolik říct, ale nemohla jsem. Nikdo totiž o Zaynovi neví."

"Ailee, nechceš mi říct, že toho kudrnatého chlapce podvádíš?" zamračila se a použila svůj káravý tón. Zavrtěla jsem hlavou.
"Harry mě nemiluje a já jeho taky ne. Je to jen komerční tah. Ve skutečnosti nemáme žádný vztah." hned jsem ji uklidnila. No, uklidnila. Po tomhle vypadala ještě zmatenější, než předtím.

"Je to složité, ale podstata je v tom, že Zayn je tady, protože spolu chodíme už delší dobu a já ho mám moc ráda. Bylo by fajn strávit svátky společně. Na Silvestra bychom letěli k jeho rodině."

Řekla jsem na jeden nádech. Mně samotné se to slévalo dohromady, tak doufám, že ona pochopí.

"Pojď do kuchyně, dělám tam večeři, všechno mi to řekneš v klidu, ano?" jak mi chyběly její láskyplná slova.
Bez dalších řečí jsem ji následovala do naší menší kuchyňky a sama postavila na čaj. Oba jsme vymrzlí a horká tekutina do těla se hodí, i když to spíš vidím na sprchu.
"Takže ty nemáš Harryho ráda?" ujišťuje se hned na to, co promíchává omáčku.

"Ráda ho mám, jen ne tak, jak Zayna," pokrčila jsem rameny. Nemusí zase vědět všechno. Zalela jsem dva hrnky s čajem a pak popošla k ní, abych ji mohla obejmout kolem ramen.
"Maminko." opřela jsem si bradu o její rameno a spokojeně vydechla.
"Miluju zpívání, ale lidi, kteří nás mají na starosti nám všem dělají zle. Jednou jsme podepsali tu smlouvu a od té doby je zle. Nikdo o mě a o Zaynovi neví, protože oni by byli proti." stiskla jsem její ruku, když mě vzala za tu mou.
"A já bez něj nemůžu být, protože ho miluju." šeptla jsem a dala ji pusinku na líčko.
"Tohle je po dlouhé době dovolená doma, užiješ si to, ty i on." věnovala mi povzbudivý úsměv. Opatrně jsem ji objala. Pořád nemůžu uvěřit, že jsem tu. Že vidím jí i Emm a že je tu s námi i Zayn. Od radosti bych snad i pukla.

"A teď jdi za ním, než ho Emmy zamorduje," odtáhla se, aby se hned na to otočila k plotně. Tiše jsem se uchichtla a dala se na ústup. Je načase, abych ho šla vysvobodit ze spárů mé malé sestry. Ne, že bych mu jí nepřála. Říkala jsem mu, že vypadá jako andílek, ale chováním vždy byla spíš jako ďáblík. A on mi nevěřil. V obýváku hrála televize a hořelo v krbu - přesně takhle si představuji rodinou idylku. Sem tam se ozval pískot Emmy a Zaynův smích. Viděla jsem ho usmívat se kolikrát, ale nikdy se nesmál takhle nahlas a tak uvolněně. Tady jsme se ani jeden nemuseli přetvařovat nebo skrývat. Žádné špehování, kamery ani odposlouchávání. Nikdo nás neomezoval.
Ještě jsem se vrátila pro ty dva hrníčky a pak si přisedla vedle Zayna na gauč.

"Co kutíte?" opřela jsem se mu o rameno. I když to bylo celkem jasné, vzhledem k hračkám na zemi. Hrozně ráda předvádí vše, co může.

"Máma mi koupila tu novou kolekci poníků z Disney, koukej!" nadšeně ukazovala nejdřív fialového koně a pak růžového. Všichni měli barvu duhy, žádný normální.
"Ale to, jakou scénu u toho ztropila, aby je dostala, to už nedodáš, viď?" ozvalo se z kuchyně a já se uchichtla. Jsem zase doma.

Byla jsem překvapená, že mámě nevadil jeden pokoj. Sice jsme neměli moc na výběr, protože v patře mám pokoj já, Emm a máma, no i tak jsem byla ráda, že nedělala žádnou scénu, jakou mámy někdy dělají, když jejich "malá" holčička, sdílí pokoj se svým přítelem.
"Koupelna je dole, budeš se chtít osprchovat?" vytahovala jsem věci z kufru, zatímco Zayn se rozhlížel po mém království, které jsem obývala až do mých patnácti. Od té doby jsem tu byla jen párkrát.

I tak to tu bylo vše udržované, jako bych tu pořád bydlela. Pravda, bez bordelu.
"Nejradši bych si dal sprchu s tebou," uchichtl se.

"Možná příště, já dneska nepůjdu, protože jsem hrozně unavená." vytáhla jsem poslední věc, kterou jsem potřebovala a pak se sebou praštila do měkké postele.

"Fajn, za chvíli jsem tu," sklonil se, aby mi dal pusu za ucho. Aniž bych otevřela oči, tak jsem se usmála, a když jsem uslyšela klapnutí dveří, donutila jsem se ještě zvednout, abych se mohla převléct do pyžama. Vlasy jsem si pročesala a při pohledu na moje malé letiště jsem děkovala bohu, že jsem si ho pořídila. Jak by jsme se tu jinak směstnali, to nevím.
"Dále." zavolala jsem, když jsem uslyšela klepání.
Do pokoje nakoukla mámina hlava.
"Už jste si vybalili?" zeptala se.
"Jo už jo, Zayn se šel umýt, ale já jsem dnes unavená." zívnutí ji v tom jen utvrdilo.
"Emma už spinká, tak kdybyste se chtěli bavit, prosím po tichu, jo?" popošla ke mně a zase mi prohrábla vlasy. Jak já to od ní miluju.
"Neboj se." objala jsem ji kolem pasu, když stála tak blízko.
"Maminko, miluju tě." pošeptala jsem jí.
"Taky tě miluju, zlato." usmála se, až se jí tváře hezky zakulatily.
"Zítra jdu do obchodu a Emmu vezmu sebou, abyste tu měli chvíli klid a ty mohla Zayna provést po okolí. Musím nakoupit ještě pár drobností k večeři." odstoupila, když jsem ji pustila.
"Tak dobře, dobrou noc." popřála jsem jí. Se stejnými slovy opustila můj pokoj. Opět jsem skončila v posteli, v té samé poloze, jen zabalená v dece. Úplně jsem cítila, jak se mi po celém těle rozlévá teplo. A s ním i čím dál tím větší únava. Už jsem jen bděla, když se přikradl do pokoje, vměstnal se ke mně pod deku a zhasl lampičku u postele.
"Spíš?" viděla jsem jen jeho obrysy a po chvíli ucítila teplý dotek na svém čele.
"Ještě ne." zašeptala jsem. Přetočila jsem se na bok, abych na něj měla lepší výhled, ale viděla jsem jen odlesky očí. Jak se nade mnou nakláněl, kapala na mě voda z jeho mokrých vlasů. A když náhodou neskončily na mém obličeji, stékaly mu dolu po nahém hrudníku a zádech. Pohled pro bohy, i když to skoro nevidím.

"Líbí se ti tu zatím?" zeptala jsem se a prsy setřela kapku, která dopadla na jeho líce. Přemýšlivě našpulil rty.
"Možná trochu větší zima. Ale tvoje rodina je úžasná," cvrnkl mě do nosu.

"Máš moc hezký vztah se svou mamkou. Je roztomilé, když jí říkáš maminko." uvelebil se vedle mě. Jeho mokré vlasy mě pro změnu studily na rameni.

"Jsem ráda, že ti to nepřijde směšné." přiznala jsem. Mám ke své mámě velký respekt a řekla bych, že i úctu. Málo které děcka tohle chápou, a když jsem chodila ještě tady do školy, smály se tomu. Konečky prstů mi přejel po páteři. I přes tričko jsem to cítila jako na holé kůži.
"Nic, co se týká tebe, není směšné."

"Já si jí jen hodně vážím, protože od té doby, co se tátovi stala ta nehoda, tak to neměla jednoduché."

Šeptala jsem, přesně jak mě o to mamka žádala, no každé mé slovo bylo zřetelné.

"Zayne." vzala jsem ho za ruku a propletla jsem si prsty pravé ruky s těmi jeho.

"Hmm?" zamumlal, nějak blízko mému uchu. Kdy se ocitl až tak u mě?

"Miluju tě." naskočila mi husí kůže, když vydechl a mě ovanul jeho voňavý dech.

"Že ti to ale trvalo,"
Je to už dlouho, co jsem byla v takové pohodě, a nic mě netížilo. Všechen ten stres zůstal ně