Breaking The Rules 5.

Probudila jsem se až ve tři ráno, překvapivě ve vlastní posteli. No bohužel už docela vyspalá. Měla jsem se držet u toho filmu, pak bych nekoukala jak sova v tuhle dobu.

Rozhodla jsem se proto oblíct si červený župan a jít dolů. Ať už mě sem přenesl kdokoli, bylo to milé, protože jsem alespoň neměla žádné bolesti zad.

V kuchyni bylo chladno, někdo zapomněl otevřít okno. Aspoň to jsem si myslela, než jsem si všimla Zayna v rohu. Respektive, všimla jsem si jen červeně svítící špičky cigarety.

Mlčky jsem kývla a popošla k lednici, abych si vytáhla mlíko. Jestli taky kývnu, to nevím, neviděla jsem na něj. Až po chvíli se zvedl ze svého útočiště a měsíc mu lehce ozářil obličej.

"Vyspaná?"

Našpulila jsem rty.
"Bohužel, usnula jsem u filmu." Jakoby to nevěděl. Lehce se vyšvihnul na okenní parapet.
"Nebylas jediná. Louis taky vytuhnul." jeho hlas protkalo pobavení.
"Tebe jsem vzal do postele, ale on na mě byl moc těžký."

Tlumeně jsem se zasmála, abych nikoho neprobudila.

"Díky, nějak mě ten dnešek zmohl." sama jsem se posadila na kuchyňskou linku, která byla naproti. Bylo vtipné, jak on měl nohy skoro na zemi, za to já snad půl metru nad ní.

"I mně, ale mám až moc věcí na přemýšlení, než abych usnul." poškrábal se na týle.

"Chceš si o něčem promluvit?" zeptala jsem se tiše a váhavým hlasem. On mě předtím taky vyslechl.

Chvíli si mě prohlížel zvídavým pohledem, a pak se nadechl.
"Jsem rád, že hrajete s Harrym fér."

Věděla jsem přesně, o čem mluví.
"Šli jsme do toho společně," přehodila jsem nohu přes nohu a pokrčila rameny.

"Já vím, ale po takové době už si tady nemůžeš být ničím jistá." opřel se pohodlně o okenní tabuli za ním. Viděla jsem jen jeho obrys.
"Chtěla jsem sólovou dráhu." přiznala jsem.
"Jenže i přes to všechno, co se tu děje, a co nám dělají, bych vás nemohla zradit."

"Takhle asi přemýšlíme všichni," zavřel okno a na mě konečně přestalo táhnout.
"Ale já se nemůžu dočkat, až to jeden z vás vzdá. Ale já to nebudu, to říkám předem." Zachraptěl.

"Možná to budu já." zamumlala jsem potichu. Přiznejme si jedno, to já jsem tu nejslabší a očividně všechna ta rozhodování a příkazy nesu nejhůř.

"Nikdo ti to nebude vyčítat," řekl rychle. Já ale zavrtěla hlavou a podívala se do země. Já si to budu vyčítat.

"Nemůžeš za to, jaká jsi. Prostě jsi moc citlivá na to, abys to ignorovala, a proto ti to tolik ubližuje." chodidly se dotkl země a seskočil na zem. Myslela jsem, že už jde spát, ale znenadání se objevil přede mnou.

"Nikdo z nás nečekal, že je tenhle svět tak krutý." viděla jsem obrysy jeho rtů, jak se pohybují a překvapeně jsem zvedla hlavu do úrovně té jeho, když mě vzal za ruku. Rozevřel mou dlaň.
"Snaž se hledat ty pozitivní věci." něco do ní vložil. Překvapeně jsem mrkala.
"Co je to?" prostě jsem se musela zeptat.

"Opožděně k narozeninám." obkroužil malý řetízek, který ležel v mé dlani.
"Je to slunečnice z bílého zlata. Jednou jsi říkala, že je to tvoje nejoblíbenější květina."

Mezi prsty jsem promnula drobný přívěšek. Je fascinující, co on si všechno pamatuje. Jednou jedinkrát jsem se o tom zmínila při twitcamu, na začátku naší kariéry. O dva roky později držím tenhle přívěšek s mou nejoblíbenější květinou.

"Já... děkuju ti," nedokázala jsem to ovládat, do očí se mi vloudily slzy. Dostala jsem dárky, kopu dárků. Naši mi ho poslali poštou a management mě zahrnul drahými parfémy a kabelkami. No nic tak osobního jsem nedostala. Už teď jsem věděla, že ho nikdy nesundám.
"To nestojí za řeč." Pravděpodobně byl mou reakcí zaskočen. Zavrtěla jsem hlavou. Och jasně, že stojí.
"Moc pro mě znamená, že jsi mi ho dal."

"Každý ti něco dal, no já se do dneška nedostal do města," prohrábl si vlasy.

Každý ho popisuje jako manekýna, co stráví u zrcadla většinu dne, no nebýt managementu, podíval by se tam jen při ranní hygieně. Tak hrozně nás změnili, všechny.

"Zayne..." nadechla jsem se, že mu něco povím, ale v kuchyni se rozsvítilo. Zamžourala jsem na postavu ve dveřích. Harry.

"Co tu děláte?" byl celý střapatý a rozespalý. No ani to mu nezabránilo, aby se na nás díval dost divně.
Zayn podvědomě ustoupil o krok dozadu a já zabalila náhrdelník do pěsti.

"Domlouvali jsme se na zítřejší posilce," vyhrkla jsem. Lžu každý den, ale stejně se mi při tom klepe hlas a těkám pohledem po celé místnosti. No on mě nezná tak dobře, aby to věděl. Nebo to alespoň nedal znát.
"Ve tři ráno?" napustil si do sklenice vodu.
"Jo, už jdu spát. Tak zítra." kývla jsem na Zayna a rychle se vydala do svého pokoje. V dlani jsem drtila svůj dárek, až ve svém pokoji jsem si ho pořádně prohlédla. Bříšky prstů jsem přejížděla po složitém květu a nemohla se přestat usmívat. Po dlouhé době jsem usínala šťastná a plná naděje na lepší zítřky.

*"Zapomněla jsem si telefon!" chytila jsem Zayna za paži a otočila se na patě. Nejdřív tepláky, pak mobil, musí ze mě šílet.

"Na ten kašli, já mám svůj, kdyby něco, tak zavolají mně." potáhnul mě zpět a strčil do auta, které na nás už čekalo.

Pravdu, že se mi tam vlastně vůbec nechce, jsem si nechala pro sebe. Nemám ráda cvičení, to je fakt. Občas si tam zajdu s chutí, ne ale takhle když musím. Ale jak stojí ve smlouvě, nikdo z nás nesmí přibrat víc jak jedno a půl kila. Na začátku jsem si říkala, že mě přece vážit nebudou, ale jednou jsem měla problém dostat se do šatů ušitých na míru. Paul se mohl zbláznit, že šaty za několik stovek liber, které jsem měla mít na Brit´s Awards, nedopnu. Jediné, co mi toleruje je tak maximálně obvod hrudníku, protože jeho velikost nejspíš neovlivním, když jsem ještě ve "vývoji".

No i tak tímhle vším nejvíc trpí asi Niall - opět. Náš jedlík se od té doby, co podepsal smlouvu, musel hodně zklidnit. Spořádá ve velkém jen jídlo, po kterém ví, že nemá šanci nic přibrat. Kdysi jsem se smála, protože vidět kluka takhle kontrolovat kalorie je... divné. No teď mi to připomíná jen to, jak hodně nás mají v hrsti.

Řidič nás dovezl až před posilovnu a měl tu na nás počkat. Naše auto samo o sobě vzbuzovalo pozornost, protože normální lidi nejezdí černou "kravkou" obrněnou jak pro prezidenta USA. 

Než jsme došli do té posilky, museli jsme projít davem, který nás nechtěl pustit. Každý z nás proto věnoval pár podpisů a úsměvů do fotoaparátů, které zmizely ihned, co jsme zalezli za dveře. Už ve dveřích se mi přestalo chtít. Nejradši bych si doma zalezla do postele, nebo k televizi. Nicméně, povinnost volá.

Oba jsme přešli k pultu, za kterým stál jako vždy ten stejný namakaný chlapík jménem Joe.
"Váš osobní trenér tu teď není, mám mu zavolat?" zeptal se, když nám podával klíče od skříněk.
"Dneska to zvládneme sami." odbyl ho Zayn a po mém vzoru se vydal do šatny.

Nás všechny trénuje jeden trenér. Nemám ho ráda a cvičení s ním mě nebaví. Sama nechápu, proč mi nemohli přiřadit nějakou holku a ne kulturistu, který do vás celých 60 minut hučí ty povzbuzující kecy.

"Co by se stalo, kdybych to pro jednou vynechala?" zabrblala jsem nespokojeně. Na druhou stranu, po dlouhé době jsme na sebe zase navlékla tepláky. Moc lidí tam nebylo, takže jsem si pro začátek vybrala jen běžecký pás na rozehřátí.

Utíkalo mi to rychleji, když jsem poslouchala hudbu a občas jsme se Zaynem prohodili pár slov.
"Je mi mnohem líp, když mě tu nikdo nebuzeruje." uchichtla jsem se a setřela si pot z čela. Tričko už jsem měla celé propocené.
"Nedivím se, že tě buzeruje, když to děláš blbě. Teda aspoň tohle jo." pobaveně si mě prohlédl. Co tím chce jako říct?! Vrhla jsem po něm naštvaný pohled. Když ne trenér, tak on, dělá si srandu.
"Pohyb jako pohyb!"

"Jenže z tohohle tě..." chtěl mi něco doříct, ale přišly k nám nějaké dvě holky. Mohly být o něco mladší, než my. Nebo aspoň než Zayn určitě.

"Můžeme poprosit o fotku?"

Neměla jsem chuť se teď fotit. Upocená a uhnaná, ale ještě nikdy jsme je neposlali pryč. Měnit to nehodlám.
Takže jsme oba s úsměvem přikývli a vstali.
"Když vám tam nebude vadit pocuchané strašidlo." tiše jsem se uchichtla.
"Je fakt, že mám lepší vlasy než ty a to jsem dnes trávil minimální čas v koupelně." zatahal mě Zayn zezadu za cop. Každý jsme se postavili vedle vysoké brunetky a její kamarádka nás vyfotila. Pak jsme se změnili a vyfotili se i s tou druhou.
"Jak to, že jste tu jen sami dva?" zeptala se.

"Mají jiné věci na práci." pokrčil rameny. Očividně se mu na to nechtělo odpovídat. Naštěstí se zeptaly jen na pár dalších věcí a pak nás nechaly na pokoji. Díky za chápavé fanoušky. Ta tmavovlasá sice vypadala, že má chuť nás oba pořádně pomačkat, když se k nám u focení tak tiskla, ale sebeovládání má na jedničku.

Já se mezitím zvládla vydýchat.
"Tím tvým stylem si akorát zničíš záda," vrátil se k předchozímu tématu, jakoby nic.

"Ach, ozval se pan chytrý. Že bys teda na tom stroji nějak exceloval se taky říct nedá." neodpustila jsem si lehkou ironii v hlase. Ale... kdy se to vlastně stalo? Kdy jsme se spolu takhle začali bavit? Tohle jsem si nikdy nedovolila ani k jednomu z nich, pokud u toho nebyly kamery. Až moc jsem se styděla. Povzdychl si a protočil oči.
"Už tak se dost ničíš na podpatkách, nemusíš i v posilovně." Jednu ruku mi položil na lopatky, druhou pod krk a donutil mě narovnat se jako pravítko. Až mi v zádech zakřupalo. Zašklebila jsem se. Znělo to hrozně a taky jsem to cítila.
"A tak mi ukážeš jak na to?" zeptala jsem se. Zacukaly mu koutky, vyznělo to špatně.
"Jo, ukážu ti, jak na to." Stoupl si za mě a a donutil mě chytit se tam, kde chtěl on.
"Musíš zůstat takhle narovnaná."

Udělala jsem přesně, co mi říkal, ale nemohla jsem se moc soustředit. Stál kousek ode mě a kontroloval, jestli vše dělám tak, jak mi řekl.

"Neměl bys taky cvičit?" prskla jsem víc nepříjemně, než jsem zamýšlela. Ale tímhle přístupem mi hrozně připomínal našeho trenéra. Jenže jsem se u jeho dotyků cítila nesvá. Ne vyloženě tak, že by se mi nelíbily, ale nemohla jsem se chovat přirozeně.

Beze slova si začal hledět svého a zbylé minuty utekly v tichu docela rychle.

Měla jsem sice trochu výčitky, že jsem byla nepříjemná, ale po cestě zpět to vypadalo, že na to úplně zapomněl. Jenže to, že jsme byli tady, se nějak rozkřiklo. Nevím, jestli za to mohly ty dvě holčiny, ale měli jsme tu jen jednoho bodyguarda a já dostala strach.

Naše fanoušky miluju, ale ti kteří tak moc křičí a chtějí se nás dotýkat, mě spíš děsí. Můj strach není ani tak neopodstatněný. Je to několik měsíců zpět, co mě nějaká holčina chtěla obejmout, ale byla až moc nadšená a udělala mi na tváří pěkný škrábanec umělými nehty.

"Nemůžeme prostě počkat na někoho dalšího?" upřela jsem pohled na naši jedinou ochranku, která nás měla ochránit od toho davu. Zayn zavrtěl hlavou.
"Pojď se mnou," přitiskl si mě na hruď a objal pažemi. Celou cestu až k autu mě tlačil před sebou. Ani jsem se nesnažila o žádný úsměv. Jen ať si natočí, jak jsem vyděšená - z nich. Nedokázala jsem se pořádně uklidnit ani v bezpečí auta. Museli jsme čekat několik minut, než se rozjedem, protože celé auto bylo obklopené lidmi.

Klid nastal, až když jsme konečně vyjeli.

"Same, zastavil bys nám u Starbucks?" Naklonila jsem se dopředu, k řidiči. Podle toho jak se zašklebil se mu to vůbec nelíbilo, ale jelikož je to především Zaynova ochranka, musí jít tam, kam chce jít především on. Za to bere ty peníze.

"Zastavím ale u toho na kraji města, kde nebývá moc lidí." odsekl neochotně.
"O takový poprask nestojím." zamumlal si pod fousy. Asi si myslel, že ho neslyšíme, ale opak byl pravdou.

Protočila jsem očima a zabořila záda zpátky do sedačky. Za trochu kafe bych dala nevím co, tak ať se jde bodnout. Proč nás museli obklopit samými nepříjemnými lidmi?

"Taky bych si dal karamelové latté, myslím že si to oba zasloužíme." ozval se Zayn. Tím bylo rozhodnuto. Když se vyjádřil on, Sam tam prostě jet musí. On je jeho šéf.

"Děkuju," šeptla jsem směrem k němu. Jen se usmál a zbytek cesty jsme byli ticho. Jet do Starbucks tak daleko se ukázalo jako dobrý tah. Moc lidí tam nebylo. Každý si pobral jedno kafe, a pak jsme odjeli do vily. Bylo trochu divné strávit odpoledne zrovna se Zaynem. Do teď mi připadal jako ten, co se drží dál, ale se mnou se normálně bavil. A je zábavný. Možná teď nastal ten okamžik zlomu, kdy se začne bavit i s ostatními, ale když jsme dojeli, všechno bylo stejné jako předtím.

Zvláštní.

Nahoře ve svém pokoji jsem se převlékla, nandala si přívěšek od Zayna a zase sešla dolů. U televize seděl jen Harry, proto jsem si k němu přisedla a mlčky sledovala televizi. Zbytek dne jsem nedělala nic jiného, dokud nepřišel Paul a nezahájil neoficiální "poradu".

Trochu vyděšeně jsem se podívala po všech přítomných. Co jsme proboha zase provedli? Takovéhle přepadovky se nestávají často. Většinou máme předem domluvené schůzky u něj v kanceláři.

"Zdravím, jak se vede?" pohodlně se usadil v křesle, zatímco se ostatní loudali do obýváku a sedali si na volná místa. Já si automaticky sedla co nejblíž k Zaynovi. Neovlivnila jsem to, v tuhle chvíli mi byl nejbližší. Možná je tohle všechno špatně, ale mám pocit, že on by mi mohl poskytnout podporu, kterou vždycky potřebuju u takových schůzí. Nikdy nejde o nic příjemného. Často to končí hádkami a křikem ať už z Paulovy strany, nebo ze strany někoho z kluků.

"Takže." sepjal Paul ruce a všechny si nás prohlídnul. Pohledem se pozastavil u mě. Nebo se mi to možná jen zdálo a jsem paranoidní. Já jsem nic neprovedla, tím jsem si jistá. Udělala jsem všechno, co po mě chtěli.

"Ty ten přívěšek nosíš? Moc ti sluší," cukla jsem sebou, když mě Zaynův dech zašimral na krku. Nenápadně se ke mně nakláněl, aby mi to mohl pošeptat. Jen jsem pozvedla koutek. To si myslel, že když jsem ho dostala od něj, tak ho nebudu nosit?
"Díky." řekla jsem na půl pusy a pak se otočila zpátky k centru dění. Nepotřebuju, abych propásla něco důležitého a pak za to dostala vynadáno. Jenže Paulovy oči se upíraly na mě. Přímo na mě.
Nejistě jsem si poposedla na krémové sedačce a pohled mu nejistě opětovala.
"Naše porada se týká vás dvou." kývl na Zayna a pak pohledem opět zavadil u mě.
Nahlas jsem polkla a podívala se na druhého jmenovaného. Tvářil se stejně nechápavě, jako já.

"Nevím o čem mluvíš." jelikož se zdálo, že z něj nic nevyjde, rozhodla jsem se promluvit já.

"Podívejte se, já nechci bránit mladé lásce, ale budu upřímný a řeknu vám, že to stejně dlouho nevydrží a neprospívá to kapele." Až jsem se divila, jak mile to řekl.

"Mladé lásce." byla jsem pěkně zmatená. Co to, kruci, kecá?
"Těch fotek z posilovny je plný internet." pokrčil Paul rameny a vytáhl svůj malý černý tablet od Applu.
"To je snad nějaký omyl ne, o tom bychom všichni něco věděli." tentokrát promluvil Harry. Ihned jsem mu přitakala, i když to nebyla až tak docela pravda. Cokoli, jen abych dala najevo, že se zmýlil. Vzala jsem si od Paula tablet a koukala na to, co tam bylo. Pohledem jsem vyhledala ten Zaynův, ale ten mi jen nahlížel přes rameno a stále mlčel, ostatně jako vždycky.

"Špatně jsem cvičila, jenom mi ukazoval, jak na to," pípla jsem. Přesně si pamatuju ten moment, kdy mě držel a nutil do správného postoje.

"To nás vyfotily ty dvě holky, co si přišly pro podpis." ozval se konečně i on. Nikomu z nich ale nevěnoval pohled.
"Takže není o čem diskutovat." cítila jsem, jak vydechl vzduch z plic.
Paul se zdál, že o tom přemýšlí. Chvíli mlčel, a pak se tvářil o něco spokojeněji.
"Fámy přejdou, jen je to teď téma číslo jedno. Dostali jste se dokonce i do trendů. Chudáci, budou zklamaní." ušklíbnul se. Když zklamaní, tak proč byl proti tomu?

"Ale vedení má jiné plány, které budou lepší pro vás pro všechny." dal si nohu přes nohu a vzal si ode mě tablet.
"To se dostáváme k dalšímu tématu, už jistě příjemnějšímu." louskl po nás všech pohledem.
"Ozvala se nám organizace, která bojuje proti lovení delfínů. Požádala nás, aby se dva členové One Direction zapojili a nafotili s delfíny v jejich rezervaci photoshoot."

Tohle už mě až tak nezajímalo, byla jsem ráda, že na mě a na Zayna neřval.
"Ailee, vybrali jsme tebe, jako jedinou dívku ze skupiny."

V delfináriu jsem už jednou byla, když jsme jeli naše první tour po Americe, ale fotit s delfíny, to musí být úžasný. Upřímně mě to potěšilo a myslím, že to na mě šlo i vidět.

"A jako druhý pojede Harry." K tomu už žádné odůvodnění nepřidal, no všem nám to bylo jasné.

"Pozítří odlítáte do Nassau. Řidič vás tu bude čekat přesně v pět ráno. Pořád brbláte, jak máte málo volna, tak se alespoň pár dnů zrelaxujete." plesknul Harryho po koleně a vydal se ke vchodovým dveřím sám.

"To je nefér." zabručel Niall.
"Tady stojí léto za hovno a vy se budete slunit na Bahamách." zašklebil se na nás a odešel z místnosti. Takhle si začal každý hledět svého.

"Možná to měli odmítnout. Je to vážně nefér." ozvala jsem se. Nedivím se. Oni musí tvrdnout tady v Londýně, který už dávno ztratil to kouzlo, které měl na začátku, když jsme tu přijeli.

Ale stejně jsem tu radost nemohla potlačit. Já se budu fotit s delfíny! Ty fotky si pak nechám zarámovat.

"O tom my nerozhodujeme, mohla by sis zvyknout." odsekl Louis, taky očividně znechucený. Atmosféra zhoustla, takže jsem se radši zdekovala a rozhodla se strávit zbytek v pokoji.