Breaking The Rules 7.

S hlavou zakloněnou jsem odpočívala na měkkém sedadle v letadle. Předešlé dny utekly překvapivě rychle, ale moc se mi o nich přemýšlet nechtělo. Nejraději bych měla hlavu úplně prázdnou, abych si mohla aspoň na chvíli odpočinout, ale místo toho jsem pro sebe počítala sekundy do přistání. Už si ani nepamatuji, u jakého čísla jsem skončila.

Vzdávám to. Pod sedadlem jsem měla položenou tašku, pro kterou jsem se líně natáhla a vytáhla z ní notebook. Baterie byla plně nabitá, no stejně jsem se bála, že až do konce letu nevydrží. Ještě zbývá hodně času a podle zvuků z vedlejšího sedadla jsem usoudila, že Harry usnul.
Zapnula jsem si tam nějakou stránku a ignorovala jeho hlavu přibližující se k mému ramenu. Na konec tam stejně zakotvila a já neměla sílu ho nějak hnusně odstrčit, protože tohle nebylo naschvál.

Jako první jsem zkontrolovala e-mail. Od té doby, co jsem tam nebyla, přibyly tři. Dva od mamky, jeden reklama na kabelky, který jsem hned smazala. Na ty od mamky bych teď ráda odepsala, ale nechci mít opuchlé oči, až budu vylézat z letadla. Odložila jsem to na dobu neurčitou.

Už dávno jsem pochopila, že je lepší omezit kontakt, než se snažit o to, aby to bylo jako dřív, a pak být nešťastná. Ještě jsem uložila fotky malé Emmy. Mamka mě zásobovala, i když si nemohla být ani pořádně jistá, jestli se na ně vůbec koukám. Koukala jsem se, někdy třeba i několik hodin za noc. Ta, která se mi obzvlášť líbila, skončila na twitteru s nějakým hezkým popiskem. No to máma nemohla vědět, protože twitter nemá založený.

Po hodině, kdy jsem prolétla všechny stránky, jsem začala jen tak brouzdat po internetu. Vyhýbala jsem se bulvárním plátkům, co to šlo. Ostatně jako vždy. Nesnáším, když o sobě čtu. Ať to jsou milé, nebo zlé věci, většinou jsou to tak jako tak lži.

Narazila jsem na nějaké blogy o naší skupině. Bylo to docela milé, že i normální lidi zajímá náš život a především naše hudba. Neodolala jsem a přečetla si několik názorů na články, co se o nás psaly. Nezajímal mě ani tak článek samotný, jako komentáře pod tím. Zdálo se, že tam chodí jen samí naši příznivci. Byla bych tam napsala sama za sebe, ale myslím si, že by mi to nikdo nevěřil.

Ještě jsem párkrát poklikala, až jsem se dostala někam, sama nevím kam. Chtěla jsem to už vypnout, ale přeci jen ještě něco upoutalo mou pozornost. Zaujala mě fotomontáž mě a Zayna a pod tím text 'díl devátý'. Pozdvihla jsem obočí a klikla na Prolog.

Vypadalo to jako díl nějaké povídky nebo něčeho takového. Začetla jsem se, prostě mi to nedalo. Nakonec jsem skončila u již zmiňovaného devátého dílu, který byl taky poslední, který autorka přidala.

Kruci, já chci pokračování! Při čtení jsem si vytvořila takový svůj malý svět, ve kterém všechno, co ona popisovala, byla pravda. Na chvíli jsem se ocitla v životě někoho jiného, i když jsem to vlastně já, kdo v příběhu vystupuje jako hlavní postava. Psala o mně, ale přitom to byla osoba, která se té mé ve skutečnosti jen málo podobala.

Už jsem si nebyla až tak jistá, když jsem touchpadem pomalu přejížděla k ikonce 'číst více fan fiction'. Bylo jich tam několik. Já a Harry, já a Niall... no já už automaticky zamířila k 'Zaylee' - Zayn a Ailee. Bylo to takové milé. Trochu mě to dostávalo do rozpaků, ale stokrát bych chtěla být v kůži hlavní hrdinky Ailee a zažívat tuhle story, protože tam jsem byla slavná, milovaná a nic mi nechybělo. V tomhle světě mě nikdo nemiluje a byť jsem slavná, nemám nic. Kontrast krásné fikce a kruté reality.

*
Notebook se vybil a mně nezbylo nic jiného, než se znovu pokusit o spánek. Podařilo se, a když jsem se probudila, zbývalo dvacet minut do přistání.

Na letišti nás pak čekalo auto i s řidičem, i když jsme se tam ještě pěknou řádku minut zdrželi - kvůli zavazadlům. Procpat se těmi lidmi taky nebyl zrovna jednoduchý úkol, ale já neměla chuť rozdávat autogramy. Chci být už ve vile a dát si sprchu. Taky by mohl někdo něco uvařit a nachystat mi to, což se s jistotou nestane - sweet dream.

Z Heathrow je to k nám docela daleko, proto jsem to znovu zalomila, a když jsem se vzbudila, už jsme stáli a z venku jsem slyšela tlumené hlasy. Donutila jsem se nechat otevřené oči a vystoupit.

Okamžitě mě ovanul chladný vzduch, na který jsem si během těch pár teplých dní odvykla.

Jsem zpět, Londýne.

Promnula jsem si oči a zaměřila zrak na čtyři osoby, které se objímaly. Sama jsem si vzala kufr, který už řidič vyložil vedle auta a mířila si to dovnitř. Jen jsem na ně mávla, víc snad nepotřebují. Možná Zayn by si zasloužil vřelejší přivítání, ale po tom, co jsem si o 'nás' přečetla v letadle, bylo mi trapné podívat se mu do očí. On si mě určitě nepředstavuje v krajkovaném prádle a v posteli, jako to bylo v tom příběhu.

Přistihla jsem si, jak si koušu ret. Musím s tímhle zlozvykem přestat, nebo si za chvíli rozžvýkám rty do krve.

No on tam s nimi stejně nestál, takže jsem se s ním vítat ani nemusela. Místo toho jsem kufr postavila ke schodišti s tím, že pak jednoho z nich poprosím, ať mi ho tam vynese, a pak se vydala do kuchyně prozkoumat lednici. Na chvíli jsem si připadala jako Niall. No vážně jen na chvíli, protože jediné, co jsem si vytáhla, byl jogurt.

"Člověk není chvíli doma a nikdo nenakoupí." zabručela jsem. Aspoň že tu lžičku jsem si nemusela umýt. Spokojeně jsem si sedla ke stolu s myšlenkou, že konečně zaplním žaludek, no když jsem otevřela jogurt, málem jsem se pozvracela. Měl být jahodový, no jsem si stoprocentně jistá, že ten zelený povlak jahody nejsou.

"Nechutná?" ozvalo se ode dveří.
Cukla jsem hlavou, protože mě to leklo, ale pak jsem se usmála.
Sem jsem se těšila jen kvůli němu.

"Nepotřebuju do sebe dostávat antibiotika, díky," kelímek jsem vzala mezi dva prsty a odnesla do koše. Znechucený výraz mi zůstal ještě nějakou chvíli po tom.

"Oba kuchaři odjeli, byli jsme na pizze." nesla se odpověď.
Vážně se červenám, když se tak hezky usměje?

"Aha... asi budu muset jít na koupit." A to zadrhávání taky není normální.

"Paul to zařídil, má strach abychom nechytili střevní chřipku." ucedil jízlivě.
No jasně, tomu jde jen o naše blaho, teda pokud přímo souvisí s jeho penězi.
"No jo, jde poznat, že jsem zase doma." zamumlala jsem spíš pro sebe.

"Ale prozatím," nahodil tajemný úsměv a mně se asi zastavilo srdce. Přehnaná reakce na jeden úsměv, kruci!
"Na tebe čekají dvě koblihy, co jsem ti po cestě koupil!"

"Och, čím jsem si to zasloužila?" vyhrkla jsem potěšeně a brala si od něj sáček. Nádherně to vonělo. Hned jsem se zakousla do jedné s čokoládovou náplní a spokojeně zamručela.
On se postavil vedle mě a taky se opřel o linku.
"Užila sis to?"
"Bylo to super, jen tam byl Harry." druhou větu jsem spíše zašeptala. Obočí mu vyletělo nahoru a se zaujetím se na mě podíval. Ono by se to vysvětlovalo lépe, kdyby mi nedal do ruky čokoládové koblihy. Mluvit s plnou pusou nejde moc dobře.

"Nikdy se do mě nestaral, tak nevím, proč taková změna." zamumlala jsem. Překvapilo mě, když jsem jeho chladné prsty ucítila na těch svých, ještě teplých z auta. Byl to jen letmý, a hlavně krátký dotek, ale způsobil, že jsem na nějakou chvíli nemyslela na nic jiného, jen na to, aby to udělal znovu. Pohledem jsem vyhledala ten jeho. Kdyby to šlo, řekla bych, že se v těch očích topím.

"Jde o to, že…" Snažila jsem se přijít na to, co se mu snažím vysvětlit. Jenže ve chvíli, kdy jsem se už málem vymáčkla, někdo vešel do kuchyně. Povzdychla jsem si, no konečně jsem se donutila odpoutat od jeho pohledu a znovu se zakousnout do koblihy. Jídlo mě zaměstnalo na několik dalších minut.

"Čau." pozdravil Zayn Harryho, který si to mířil k lednici stejně, jako předtím já. Louis mu byl v patách, ale pak se odpojil a posadil na barovou židli.

"Není tam nic poživatelného," řekla jsem mu v dobrém duchu, aby nebyl stejně nepříjemně překvapený, jako já. No on mi mou solidárnost oplatil nepříjemným 'Hm'.

Protočila jsem očima a už radši nic neříkala. Bože, jsem tak šťastná, že teď budu moct být bez něj. Když jsme letěli tam, tak jsem si nemyslela, že mi tolik bude lézt na nervy.
"Tak co, užila sis to tam?" zeptal se Louis se zájmem. Docela mě překvapil.
"Bylo to super." přitakala jsem. Vždycky, když se někdo zeptal na tohle, vybavily se mi delfíni a sluníčko. Ano, v tomhle směru jsem si to užila náramně.

"Harry ani nedal vědět, jestli žijete. To už toho o vás bulvár věděl víc." uchichtnul se a po jmenovaném hodil jakože "rozzlobený" pohled.

Na to už jsem ani nereagovala. Do toho, jestli se jim ozval, nebo ne, mi nic není. To oni jsou přátelé.

Dojedla jsem koblihy a sáček vyhodila do koše na plasty.
"Snad jsme pomohli dobrý věci, i když škoda, že jste tam nemohli být taky, určitě by jste si Bahamy zamilovali." Mluvila jsem hlavně k Zaynovi, no on se stáhl hned, jak se tu objevil Harry. A Louis tomu nijak nepomáhal.

Chtěla jsem je poprosit, jestli by mi někdo z nich nevzal ten kufr, ale na konec jsem se na to vykašlala a vzala si ho sama. Doprošovat se přece nebudu, a když nejsou takový džentlmeni, aby je to napadlo samotné, postarám se o to sama. Naštěstí nebyl tak těžký, jak vypadal a do pokoje jsem ho dotáhla celkem v klidu. Ano, jsem doma, díky za svůj klid a vlastní postel.