In love with you again 1.

Londýn

Bylo to jako sen. Ani jsem se pořádně nevzpamatovala z přijímaček na vysokou a bylo tu stěhování a spousta věcí okolo něj. Vše šlo tak rychle, můj život šel rychle. Jako by se snažil přizpůsobit chodu společnosti v Londýně.

Z toho města jsem byla tak nadšená. 4 roky tady budu a ono se stane mým. Budu jeho součástí.

Byt vypadal celkem slušně. Na to, že byl zaplavený krabicemi s věcmi a ještě jsme neměli vymalováno, dal by se zařadit k těm lepším. Byl ve třetím patře, takže ne moc vysoko, abychom nemuseli použít výtah, ale taky ne dost nízko na to, aby se sem někdo dostal. Alex - můj kamarád už od základky se tu nastěhuje se mnou, protože bude chodit na medicínu. Oba jsme to slavili jak dva blázni, když nás přijali. Bylo mým přáním, nemuset Londýnem proplouvat sama.

Zařizování bytu proběhlo ještě předtím, než začala škola, takže jsme se mohli pořádně vyřádit. Dala jsem si záležet na vlastním pokoji a na koupelně. Dny jsme trávily zařizováním a ostatní volné chvíle jsem si užívala Londýna. Bylo to poprvé, co jsem měla tu čest a chtěla jsem navštívit alespoň ty nejznámější památky. Všechno prostě vypadalo dokonale. Škola, vztahy, byla jsem plná energie a dobré nálady. Nelhala jsem si, vzpomněla jsem si na něj hodně krát, tohle je přece jeho město. Ale čas hojí všechny rány. Ony tam sice pořád jsou, ale už nebolí tolik jako na začátku. A když jsem na něj nemyslela, bylo mi vlastně dobře. Už to byl rok od toho, co jsem ho uviděla naposledy.

***

Zaklapla jsem knihu, uklidila propisku a po příkladu ostatních se zvedla, abych vyšla z učebny. Nikoho jsem tu zatím neznala, ale vyhovovalo mi to. Rozhodla jsem se projít v parku, když dneska lehce svítilo slunko. Byl plný studentů, někteří tam byli sami a učili se, jiní se tu sešli se svou polovičkou. Sedla jsem si na lavičku a vystavila tvář slunci.

No ale moc dlouho teda nehřálo a na nás všechny se snášela zima. Svetr jsem si přitáhla více k tělu, ale nestačilo to, tak jsem to samé udělala i s šátkem. Sledovala jsem lidi, co chodili kolem, a v hlavě mi vířily nejrůznější myšlenky. Nejvíce se jich týkalo školy. Zatím jsem se prvním ročníkem protloukala dobře, hlavně abych to nezařekla.

Když na mě dopadly první kapky očekávaného deště, zrychlila jsem chůzi. Schovala jsem si hlavu do kapuce, ale u toho jsem nepozorovala silnici a do někoho vrazila.

Začala jsem se omlouvat. Děkovala jsem Bohu, že jsem si dnes nekupovala kávu. Kdyby ano, byli bychom od toho oba polití.

"Katie?!"

Kolik že to má Londýn obyvatel a jak že je vlastně velký? V číslech se neorientuju, ale jak je možné, že mám to štěstí a potkám zrovna jeho?!

"Nialle, ahoj." Ani jsem se nesnažila předstírat, že jsem někdo jiný. Ale přiznávám, že mě to napadlo. Upřímně jsem spíš překvapená, že si na mě po tom roce vůbec všiml. I když jsem mu k tomu svým nárazem vlastně dopomohla.

"Co tu děláš?" vykoktal překvapeně a hned si nasadil tmavé brýle, které mu spadly. No jo, nosit v listopadu sluneční brýle je velmi nenápadné.

"Studuju tu," odpověděla jsem popravdě. Opět jsem změnila směr, vracela jsem se spolu s ním do parku.

"Proč jsi nedala vědět? Zayn ti přece dával to číslo." zamračil se. No jo, copak mu mám říct, že se radši budu distancovat od toho, co jsou tady a že jsem měla strach, že mě nikdo z nich nepozná? Nejvíc jsem se asi bála u Harryho, pravda. "Nebyl čas," zamumlala jsem lživě. Překvapeně se na mě podíval, ale nic víc neřekl.

Po chvíli jsem se rozhodla jít s pravdou ven. Nemám důvod se na něco vymlouvat, no ne?

"Trvalo mi až moc dlouhou dobu zapomenout." řekla jsem teda místo toho. Přikývl, a když se rozpršelo ještě víc, konečně si sundal brýle. V dešti už by vážně vypadal jak blázen. "A jak se má Harry?" zeptala jsem se opatrně. Roztáhla jsem deštník a nabídla mu, aby se pod něj schoval se mnou.

"Ublížila jsi mu." konstatoval tiše. Rty jsem stáhla do úzké linky, až mě rozbolely. "Je to tak lepší. Už se určitě netrápí."

Chvíli mlčel a pak si vzal můj deštník, abych ho nemusela držet.

"Asi jsi moc nesledovala události z poslední doby." řekl tiše. "Vlastně vůbec, na tohle už opravdu čas nebyl." Tentokrát jsem nelhala. Žádné novinky jsem nevyhledávala, natož pak o něm.

"Změnil se." řekl jednoduše.

"A jak?" nevydržela jsem to a zeptala se. Pokrčil rameny. "Sice to popírá, ale já vím, že na tebe i po té době někdy myslí."

Vždyť to i já na něj. Dychtila jsem po informacích o něm, i když jsem věděla, že to pak bude bolet. "Nesejde na tom, že jsem tady. Každý máme jiný život." promnula jsem si bradu. Vyšli jsme na druhé straně parku a já si až teď uvědomila, že bych měla jít opačným směrem. "Už budu muset jít... vlastně bydlím tam." ukázala jsem směrem, kterým jsme přišli.

"Tu jdeme, protože tu mám auto." kývnul k parkovišti.

"Svezu tě." dodal. Moc se mi to nezamlouvalo. "Co když nás někdo vyfotí?"

Protočil očima a otevřel mi dveře od auta. Přijmula jsem tedy, furt lepší než jít pěšky. Navedla jsem ho až k nám před věžák. "Jestli chceš, můžeš jít nahoru. Seznámíš se s Alexem."

"N-no, nerad bych vás rušil." podrbal se na týle.

"Alex je kamarád, nechodíme spolu, tak pojď." šťouchla jsem do něj. "Ale je tam ještě hrozný bordel. Já už mám vybaleno, ale on se k tomu nějak nemá," upozornila jsem ho na pár krabic, které stále ležely u nás v obýváku na zemi. Odkopla jsem jeho boty na bok a začala se tím prokousávat dál do kuchyně.

"Alexiiiii!!" zařvala jsem, aby mě slyšel i přes hlasitou hudbu. "Chovej se jako doma, donesu ti colu, chceš?" řekla jsem už tišeji směrem k Niallovi. Ten kývl hlavou svalil se na pohovku.

"Alexi!" zařvala jsem pro jistotu ještě jednou. Konečně hudba ztichla a ozvaly se kroky. "Potkala jsem tu kamaráda, hoď mi dvě plechovky coly." zavolala jsem. Klidně jsem si sedla vedle Nialla a věděla jsem, že to Alex udělá. "Jak se jinak máš, něco nového?" zeptala jsem se se zájmem v hlase.

"Nic zajímavého, je to kolotoč. Jeden koncert tam, další tu..." Zastavil se, když Alex vešel do místnosti.

"Ty jsi spal, ne?" Zasmála jsem se. Na tváři měl otlačení od vlasů. Upřímně nechápu, jak mohl u takového kraválu usnout.

"A kdybys nepřišla, ještě bych spal," zamračeně po nás hodil colu a posadil se do křesla naproti. Oči měl ještě zalepené, moc nevnímal. Bylo to vtipné.

"To je Niall, Nialle - Alex." kývla jsem na oba. "Joo, ty seš ten... No, z tý kapely ne? Jak se jmenuje?" hodil na mě prosící pohled, abych mu pomohla. "One Direction." napila jsem se sladké coca coly. "To s ním jsi chodila?" podíval se na mě pochybovačně. Zavrtěla jsem hlavou.

"Já jsem Niall, chodila s Harrym." řekl za mě Niall. Nechtělo se mi o tom moc bavit, a tak jsem byla ráda, že to řekl místo mě. Nakonec jsem i ocenila, že ti dva se začali bavit mezi sebou. Alex to pak ale znovu zalomil. A já trapně seděla vedle Nialla a nevěděla, co říkat.

"Uběhla už dlouhá doba." řekl tiše. "Rok," upřesnila jsem. Nejistě se pousmál.

"Ale jsem rád, že jsem tě potkal."

"To i já," drkla jsem do něj loktem už o něco veseleji.

"Ale neříkej mu to." dodala jsem hned. Překvapeně zamrkal.

"A proč ne? Když jsi tu, mohli byste se zase dát dohromady." Pozdvihla jsem obočí. To mě neslyšel, když jsem říkala, že každý máme jiný život. "Dobře, vůbec nic mu neřeknu," dal ruce nad hlavu.

Pousmála jsem se. Vím, že je to šance, které bych mohla využít, po druhé straně se musím držet rozumu. "Ale my dva někdy někam zajít můžeme, ne? Když náš u toho neuvidí novináři," zeptal se.

"To není špatný nápad." kývla jsem.

***

Dny utíkaly až moc rychle. Chodila jsem na přednášky, učila se a občas zašla ven s Niallem, nebo byla doma s Alexem. Niall se prokázal jako velmi dobrý společník. Upřímně jsem si chvíle s ním užívala. Netuším, jak to dokázal, ale v jeho společnosti jsem nemyslela na Harryho, nebo aspoň ne tak moc. Konečně jsem ho zvládla vytěsnit z mé hlavy. Snad už na dobro.