In love with you again 1.

Dny do konce prázdnin nějak rychle plynuly. Občas bylo škaredě, jindy krásně svítilo sluníčko. To, že svítilo venku, ale neznamená, že svítilo i ve mně.

Stýskalo se mi už tu první noc, protože jsem věděla, že když se vzbudím, neuvidím ho. Horší bylo, když jsem dodala - NIKDY ho neuvidím.

Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to tak lepší, ale když mi po dvou dnech napsal, četla jsem tu zprávu asi stokrát. Nechtěla jsem odepisovat, ale nešlo to, prostě jsem mu napsala.

Chybíš mi.

Taky mi chybíš.

Jednoduché, prosté.

U každé nové zprávy jsem si řekla to samé - už nesmím odepsat. Ale nedokázala jsem to, vždy jsem si tu zprávu četla pořád dokola a pak jsem prostě odepsala. Celý první měsíc školy jsme si takhle psali. Účty za telefon byly ohromné, ale mě to nezajímalo. Vlastně mě nezajímalo nic než to, kdy mi znovu napíše. Moje předsevzetí, že na něj zapomenu a budu žít dál, jakoby se rozpadlo na prach.

V polovině listopadu na mě dopadla deprese spolu se špatným počasím. Chtěl si už tolikrát zavolat, ale já na to neměla znovu sílu, jenže tentokrát jsem to byla já, kdo zavolal. V duchu jsem do poslední chvíle sbírala střípky odvahy, abych mu mohla říct to, co chci. Ozvalo se první zvonění. Rozklapala se mi ruka. U druhého už jsem měla ret prokousaný snad až do krve a u třetího jsem se málem složila.

"Katie." ozvalo se na opačném konci.

Mlčela jsem.

Sekundy se vlekly a já rozdýchávala fakt, že jsem to doopravdy udělala.

"Chyběl mi tvůj hlas," vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě.

"Ty mi chybíš celá," zněla odpověď, doprovázená smutným povzdechem.

Posadila jsem se na postel a taky si povzdychla.

"Musíme si přestat psát." řekla jsem ztěžka. Chtěla jsem, aby to znělo silně a přesvědčeně, ale znělo to hrozně. Vím, co si v tuhle chvíli asi myslel. Zněla jsem, jako kdyby mi někdo držel nůž pod krkem a nutil mě to říct.

"Proč to říkáš, když to nechceš." nesla se jednoduchá odpověď. Přepadl mě nevysvětlitelný vztek. Vztek na něj, že mě opustil, i když to bylo nutné. A pak taky na sebe, že jsem dovolila, aby to zašlo tak daleko.

"Protože já se trápím!" vyhrkla jsem.

"Trápím se, protože mi chybíš a protože už se nejspíš nikdy nepotkáme!"

A pak jsem to řekla. "Nepiš mi. Už nikdy to nedělej, protože já o to nestojím. Jestli napíšeš, neodepíšu. Pokud se mi budeš pokoušet volat, změním si číslo."

Říkala jsem to se vztekem a pláčem. Bylo mi to tak strašně líto.

"Já jsem do tebe zamilovaná, ale nebudu na věky, tak mi to usnadni a taky zapomeň." dořekla jsem a čekala, jestli se ozve něco z druhého konce. Nějak nevím, jestli bych byla raději, kdyby mě přemlouval, nebo kdyby řekl, že souhlasí. Obojí by bolelo. Hned na to jsem se odpovědi zalekla a zavěsila.

Doufala jsem, že půjdu dál. Že on půjde dál. Že si najde přítelkyni a zapomene, ale z hloubi duše jsem tuhle myšlenku nenáviděla. Bylo by to nejlepší, ale tak moc to bolí. Potřebovala jsem se z toho vzpamatovat. I přes jeho telefonáty a další esemesky jsem nereagovala. Změnila jsem si sim kartu a hodlala zapomenout. Bude to těžké, ale já to zvládnu. Připravovala jsem se na maturitu a taky na vysokou. Chtěla jsem jít na školu do Londýna, studovat dějiny literatury, která mě moc baví. Naši mě v tom podporovali a já za to byla ráda. Nový život může začít. Bez bolesti a bez smutku.