In love with you again 12.*THE END

Harry

In love with you again 11.

Když jsem klepala na dveře rodičů, byla jsem už značně nervózní. A nepomohl ani Harry, držící mě za ruku. Sám byl z toho docela vystresovaný. Celkem mu zabralo dost času, než si získal tátovu důvěru no a tohle… pokazí to všechno.

Uklidňoval mě jedině fakt, že mamka mě podpoří.

In love with you again 10.

Všichni byli ticho, pohledy upřené na mě. "Tohle nemá cenu, odcházím," začala jsem se zvedat. "Ne, ještě se to nevyřešilo." zavrčel Paul, už značně rozčílený. Povzdychla jsem si. To snad není pravda.

"Fajn." odkašlala jsem si.

In love with you again 9.

9. kapitola

In love with you again 8.

Od té doby bylo všechno… celkem fajn. Hádali jsme se, bez toho by to nebyl Harry, ale vždy to dokázal nějakým extraromantickým skutkem odčinil. Už jsme spolu byli více jak půl roku. Pro mě to byla premiéra a pro něj nejspíš taky. Ze začátku mě ty holky, co ho platonicky milujou, nenáviděly. Po pár měsících si ale zvykly a řekla bych, že některým jsem se možná i trochu líbila - v rámci mezí. V bulvárech se psalo o našem vztahu a všichni čekali, kdy se rozejdeme (kdy mě Harry opustí kvůli jiné).

In love with you again 7.

"Tolik lidí?" valila jsem oči na dlouhou řadu.

"To bude ráno, než se dostaneme dovnitř." přijala jsem Niallovu ruku, když mi pomáhal z jejich vysokého Jeepu.

"Neboj," zasmál se. Po předchozí zkušenosti jsem se teda ani nedivila, že jsme se tam dostali hned. Zayn tohle má v malíku.

In love with you again 6.

On měl očividně jiný úmysl. Jen nevím, jestli to dělal kvůli Harrymu, nebo protože prostě chtěl. Nijak jsem se nevzpírala, když mě povalil zády na gauč. Stejně jsem se nemohla moc hýbat.
Upřímně, cítila jsem se zvláštně. Né přímo nepříjemně, ale ani to ve mně nic víc nevyvolával. Líbat rozhodně uměl, tohle mu neberu, jen… byl to prostě Niall. Necítila jsem s ním to, co s Harrym. A tak jsem docela i uvítala, když si nad námi někdo odkašlal. Odtrhla jsem se a překvapení jsem nemusela předstírat.

6. kapitola

In love with you again 5.

Stál přede mnou Harry, nervózně se houpal na patách. "Čau." pozdravila jsem ho jednoduše. "Ahoj." Pohled upíral někam za mě. "Víš, neměl jsi to mamce nabízet." řekla jsem nakonec. Neměl, jestli má se mnou takový problém, že se na mě ani podívat nemůže. Nic neřekl, za to si přede mě klekl, aby byl ve stejné výšce, jako já. A Pak mě objal.

In love with you again 4.

4. kapitola

In love with you again 3.

3. kapitola

In love with you again 2.

In love with you again 1.

In love with you again 1.

Dny do konce prázdnin nějak rychle plynuly. Občas bylo škaredě, jindy krásně svítilo sluníčko. To, že svítilo venku, ale neznamená, že svítilo i ve mně.

Stýskalo se mi už tu první noc, protože jsem věděla, že když se vzbudím, neuvidím ho. Horší bylo, když jsem dodala - NIKDY ho neuvidím.

Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to tak lepší, ale když mi po dvou dnech napsal, četla jsem tu zprávu asi stokrát. Nechtěla jsem odepisovat, ale nešlo to, prostě jsem mu napsala.

Chybíš mi.

Taky mi chybíš.

Jednoduché, prosté.

U každé nové zprávy jsem si řekla to samé - už nesmím odepsat. Ale nedokázala jsem to, vždy jsem si tu zprávu četla pořád dokola a pak jsem prostě odepsala. Celý první měsíc školy jsme si takhle psali. Účty za telefon byly ohromné, ale mě to nezajímalo. Vlastně mě nezajímalo nic než to, kdy mi znovu napíše. Moje předsevzetí, že na něj zapomenu a budu žít dál, jakoby se rozpadlo na prach.

V polovině listopadu na mě dopadla deprese spolu se špatným počasím. Chtěl si už tolikrát zavolat, ale já na to neměla znovu sílu, jenže tentokrát jsem to byla já, kdo zavolal. V duchu jsem do poslední chvíle sbírala střípky odvahy, abych mu mohla říct to, co chci. Ozvalo se první zvonění. Rozklapala se mi ruka. U druhého už jsem měla ret prokousaný snad až do krve a u třetího jsem se málem složila.

"Katie." ozvalo se na opačném konci.

Mlčela jsem.

Sekundy se vlekly a já rozdýchávala fakt, že jsem to doopravdy udělala.

"Chyběl mi tvůj hlas," vyhrkla jsem bezmyšlenkovitě.

"Ty mi chybíš celá," zněla odpověď, doprovázená smutným povzdechem.

Posadila jsem se na postel a taky si povzdychla.

"Musíme si přestat psát." řekla jsem ztěžka. Chtěla jsem, aby to znělo silně a přesvědčeně, ale znělo to hrozně. Vím, co si v tuhle chvíli asi myslel. Zněla jsem, jako kdyby mi někdo držel nůž pod krkem a nutil mě to říct.

"Proč to říkáš, když to nechceš." nesla se jednoduchá odpověď. Přepadl mě nevysvětlitelný vztek. Vztek na něj, že mě opustil, i když to bylo nutné. A pak taky na sebe, že jsem dovolila, aby to zašlo tak daleko.

"Protože já se trápím!" vyhrkla jsem.

"Trápím se, protože mi chybíš a protože už se nejspíš nikdy nepotkáme!"

A pak jsem to řekla. "Nepiš mi. Už nikdy to nedělej, protože já o to nestojím. Jestli napíšeš, neodepíšu. Pokud se mi budeš pokoušet volat, změním si číslo."

Říkala jsem to se vztekem a pláčem. Bylo mi to tak strašně líto.

"Já jsem do tebe zamilovaná, ale nebudu na věky, tak mi to usnadni a taky zapomeň." dořekla jsem a čekala, jestli se ozve něco z druhého konce. Nějak nevím, jestli bych byla raději, kdyby mě přemlouval, nebo kdyby řekl, že souhlasí. Obojí by bolelo. Hned na to jsem se odpovědi zalekla a zavěsila.

Doufala jsem, že půjdu dál. Že on půjde dál. Že si najde přítelkyni a zapomene, ale z hloubi duše jsem tuhle myšlenku nenáviděla. Bylo by to nejlepší, ale tak moc to bolí. Potřebovala jsem se z toho vzpamatovat. I přes jeho telefonáty a další esemesky jsem nereagovala. Změnila jsem si sim kartu a hodlala zapomenout. Bude to těžké, ale já to zvládnu. Připravovala jsem se na maturitu a taky na vysokou. Chtěla jsem jít na školu do Londýna, studovat dějiny literatury, která mě moc baví. Naši mě v tom podporovali a já za to byla ráda. Nový život může začít. Bez bolesti a bez smutku.