In love with you again 11.

Když jsem klepala na dveře rodičů, byla jsem už značně nervózní. A nepomohl ani Harry, držící mě za ruku. Sám byl z toho docela vystresovaný. Celkem mu zabralo dost času, než si získal tátovu důvěru no a tohle… pokazí to všechno.

Uklidňoval mě jedině fakt, že mamka mě podpoří.

Otevřela nám Hannah. Byla překvapená, takže předpokládám, že ona o ničem neví. Pozdravila jsem se s ní. Pak i s mamkou, která nás začala objímat. Pak přišel nejhorší - táta.

Jeho pohled říkal jedno - ví to a chce nás zabít oba dva.

Celý oběd byl ticho a až Hannah odešla ven s kamarádkami, spustilo se to správné peklo. Řval, nadával a nebál se použít i sprosté slova. My s Harrym jsme jen seděli a tiše přijímali všechno od nezodpovědných teenagerů až po neschopné malé děti. Vždyť to vlastně byla pravda. Bylo mi do breku, ale zařekla jsem se, že už znovu plakat nebudu a postavím se k tomu jako dospělá.

Po půl hodině křiku se konečně uklidnil, a když si všiml mých skleněných očí, objal mě a řekl, že se na mě stejně nemůže moc dlouho zlobit.

V tu chvíli jsem si pomyslela jedno - miluju svoje rodiče.

Chtěla jsem zůstat u rodičů déle, ale po pár dnech jsme se museli vrátit do Londýna. V úterý odlítají do Los Angeles. Mají tam koncert. Bylo dohodnuto, že poletím s nimi, ale vlastně nevím, co na to říkají ostatní. Mluvila jsem o tom zatím jen s Liamem.

"Já si nemyslím, že je to dobrý nápad." pořád jsem brblala, když mě bral na letiště autem.

Po jedné straně se mi to nelíbilo a po druhé jsem se nemohla dočkat. Vždyť já uvidím Ameriku! LA!

"To říkáš pořád, ale přitom se těšíš, jak malá holka," protočil Harry očima.

"No jo, ale já se s nimi ještě od té hádky neviděla a mám strach z Paula." stáhla jsem si vlasy do drdolu. Bylo sice ráno, ale venku už krásně svítilo sluníčko. Na kraťasy jako stvořené. No i tak jsem si radši vzala legíny a volnější košili, přes normální trička už jde poznat břicho a tam určitě budou čekat paparazzi.

"Kašli na ně," za ruku mě potáhl k sobě.

"Radši dávej pozor na cestu." zavrtěla jsem hlavou. Auto jsme nechali na placeném parkovišti a pak se vydali na odbavení. Ostatní už čekali v té"čekací" místnosti, nebo jak se tomu říká.

Když jsem je už v dálce zahlídla, chtěla jsem utéct. Určitě jsou na mě naštvaní.

Liam se tvářil přátelsky, Zayn dělal, že se ho to netýká, Louis se loučil s El a Niall pro jistotu koukal úplně někam jinam. "Tak jste dorazili, supr." objevil se Paul. Po jeho hněvu už nebylo ani stopy. Hraje to, nebo to myslí vážně?

"Hele, já se omlouvám, jen je to moje práce." vzal mě za ramena.

"Rozhodně to není proto, že tě nemám rád. Jsem rád, že jsi dala Harryho trochu do pucu, předtím je střídal jak ponožky." usmál se. Stydlivě jsem sklopila pohled k zemi. Tímhle se díky bohu atmosféra uklidnila, jen Niall zůstával tichý. Seděli jsme a čekali, než bude naše letadlo připravené.

"Já se trochu bojím." zamumlala jsem.

"Neboj se, nedám tě," Harry mě zezadu objal a obě dlaně mi položil na břicho.

"No, já ještě nikdy neletěla." přiznala jsem a určitě jsem musela zrudnout.

"Vše je jednou poprvé." drknul do mě Liam.

"Tohle je ale něco jiného," zamračila jsem se na něj.

"British airways mají jedny z nejlepších letadel a i kdyby se něco stalo, spadneme do Atlantiku, ani to neucítíš." uculil se Louis.

Můj obličej nabral pro změnu zelenou barvu.

"Blbe, jenom to zhoršuješ," jednou rukou mě přestal objímat a hodil po Louisovi batoh, který měl do teď u nohou. Představa, že několik hodin poletíme nad oceánem, kde není ani žádný ostrov mi stačila, mi stačila na to, aby mi přivedla nevolnost. Občas ani nepotřebuju žádnou vůni nebo jídlo, stačí můj pocit.

"Pusť mě." odtáhla jsem Harryho ruku. Bože, kdy už to hloupé zvracení skončí? Už toho mám plné zuby. Vzala jsem to rychle přes halu, kde byli cestující až na záchod. Stihla jsem to jen tak tak. Jestli mě tohle chytne v letadle, tak to bude něco. Schovala jsem si pár čokoládových tyčinek, po těch mi zle nebývá. Už v klidu jsem se vracela za klukama. Všechno bylo zase v pohodě. "Kam jsi tak vyletěla?"

Škaredě jsem se na něj podívala. Pochopil. "Jak dlouho vůbec poletíme?" zajímala jsem se. Sedla jsem si na sedadlo a hned si vytáhla čokoládovou tyčinku. Harry na mě hladově koukal a vsadím se, že kdybych nebyla těhotná, vyrval by mi jí z ruky a snědl sám.

"Tak si kousni, já to přežiju, mám jich tu hodně." přistrčila jsem mu.

Pak už hlásili nás let. Nastupovala jsem se smíšenými pocity. Odpovědi, jak dlouho poletíme, jsem se nedočkala. No Louis si s sebou nesl roztomilý polštářek se slonem. Já si vzala jen knížku a nějaký časopis. Usadili jsme se.

Seděla jsem na sedadlu číslo 36, vedle mě seděl Harry a z druhé strany si přisednul Niall. Určitě tu sedět nechtěl, ale jednou měl tuhle místenku.

Opřela jsem se o Harryho a snažila se ho nevnímat. Trochu mi zatrnulo, když jsme stoupali, ale pak to bylo, jako bychom ani neletěli. Lidi chodili po palubě a letušky roznášely různé dobroty. Neodolala jsem. No a co, jsem těhotná, mám chutě. Pak jsem se na dlouhou dobu začetla. Let byl delší, než jsem si představovala z neustálého sezení mě bolelo celé tělo a ani na záchod jsem si dojít nemohla, protože mě Harry držel pevně u sebe. Šťastný to člověk v okamžiku, kdy usnul.

"Usnul?" ozval se Niall. Poprvé, co na mě promluvil.

"Jo."

Oči jsem nechávala přišpendlené na časopisu. Ten článek už mám dávno přečtený, jen se na něj nechci podívat.

"Podíváš se na mě?" zeptal se a vzal mou ruku do své.

"Já myslela, že jsi na mě naštvaný," zamumlala jsem.

"To platí, ale chybíš mi." zašpital.

"Taky mi chybíš," povzdychla jsem si.

"Ale musíš pochopit, že to takhle chci."

Pustila jsem jeho ruku a trochu si poposedla. Harryho hlava mi spadla na rameno.

"To asi nepochopím." zněla tichá odpověď. Radši chci taky spát. Probudily mě až křeče do močového měchýře. Ať si Harry trhne, já na ten záchod prostě musím!

Opatrně jsem dala jeho ruce pryč a i hlavu a vydala se k záchodu. Spal několik dalších hodin, dokud se nesetmělo. Přišlo mi to nekonečné a docela jsem ocenila první třídu, která taky nabízela malou televizi a film na přání. Nandala jsem si sluchátka, abych nerušila ostatní.

Tak jim závidím, mně stačila ta trocha spánku. Pustili mi tam Megamysl. Když jsem se na to koukala, vzpomněla jsem si na léto před dvěma lety. Zdá se to tak dávno, kdy jsem byla nezávislá sedmnáctka, co si jela vydělat jako pomocná síla na hudební tábor.

Poslouchala jsem film a hlava mi pomalinku klesala zpět na Harryho rameno. Pak jsem zaspala a ani mě netrápilo, že mi Megamysl hučí do uší ty jeho skvělé hlášky.

Usnula jsem, ani nevím jak.

Probudil mě až nějaký povyk kolem. Sluchátka jsem v uších neměla a byla přese mě přehozená deka. Pomalu jsem otevřela oči. Co se kruci děje, že mě musí budit?

"Ahoj." usmály se na mě zelené oči. Dotyčný si pak odhrnul kudrliny a dal mi malou pusu.

"Budeme přistávat na LAX." začal si zapínat pás.

"Aha," natáhla jsem se po jeho vodě, abych neměla tak sucho v ústech a pak se taky zapnula.

Hned po přistání jsme si ještě vyslechli řeč pilota, který nás informoval i o počasí a všichni jsme mu pak zatleskali.

Let nakonec nebyl tak špatný, ale stejně jsem se cítila jistější nohama pevně na zemi. Byla jsem celá rozlámaná a pomačkaná. Do toho všeho to byl obrovský poprask, že přiletěli One Direction do Ameriky.

Radši jsem se držela zpátky a snažila se vypadat co nejnenápadněji. Hlavu jsem nechávala stočenou k zemi a rychle jsem šla po bohu Harryho. Uklidňovalo mě jedině to, že nebudu jediná holka v jejich blízkosti. Danielle tu má taky přiletět během dneška, prý měla nějaké vystoupení ve Francii.

Venku už čekala auta. "Nastup." otevřel mi Harry jedny z dveří. Nemusel říkat dvakrát. Dnes jsem se víc než jindy chtěla schovat. Nasedla jsem a on se vtlačil vedle mě. Konečně jsme mimo ten mumraj. Nahlas jsem si oddychla a přestala mu drtit ruku. "Hotel se ti bude líbit, mají bazén na střeše." řekl potěšeně.

"To je fajn," odvětila jsem nepřítomně. Skrz okýnko jsem sledovala všechny ty fanoušky, co na kluky na letišti čekali. Jak se asi budou tvářit, až to zjistí. Budou mě nenávidět. Nějak to tuším.

"Tak mě napadlo, jestli by nebylo lepší, kdybych se vrátila k rodičům," opřela jsem se čelem o sklo.

"Proč?" vzal mě za ruku hned, když se připásal. Co na to říct?

"Protože mám pocit, že nic nebude dobré," odpověděla jsem. Zamračil se a přitáhnul mě k sobě. Jeho objetí mi vždy přivodilo ten pocit bezpečí.

"Stačilo říct, nejeli bychom sem." Dal mi polibek do vlasů.

"Ne, ty tu máš být. Já ne." zavřela jsem na chvíli oči.

"Ty sem ale patříš taky, vedle mě." Odvrátila jsem pohled od všech. Vím, že nás poslouchali, i když se snažili tvářit nenápadně. "Nechej to radši být." mávla jsem rukou. On si pořád bude myslet to svoje, asi nepochopí, jak se cítím a já to teď nechci vysvětlovat. Dojeli jsme k hotelu a kluci nás ubytovali. Jeli jsme skoro až na horu. Všechno to tu bylo takové… nové, luxusní. Pořád jsem koukala okolo a připadala si jako Alenka v říši divů. Harry si vynutil, že bude mít apartmá se mnou, za což jsme byla ráda. Jak se pak podělili kluci, to už mě nezajímalo.

"Normálně bych byl proti, ale tu už se stejně nic zkazit nedá." drkl do Harryho Paul. Pro sebe jsem se zašklebila. Ne, to fakt nedá. Držela jsem si svou tašku u sebe a pohledem shlédla celou dlouhou chodbu vystlanou kobercem.

"Jdeme, pohodlná postel nás čeká," chytl mě za rukou. Ignorovala jsem jejich uchechtnutí. Taky jsem se těšila, až si lehnu a odpočinu si. Těch pár hodin v letadle mi moc nedalo.

Celé to tam vypadalo úžasně, včetně vybavené lednice, ale mě nezajímalo nic jiného, než postel. Skopla jsem boty, sundala si legíny, které se na mě lepily díky potu a bechla sebou do velké postele. Harry nebyl pozadu. Ležel vedle mě a jednou rukou mi vyhrnoval triko, aby se mi mohl podívat na břicho. Ne, že by ho to nějak těšilo… spíš fascinovalo. "No ták, já sem grogy, to mě fakt budeš svlíkat?" uchichtla jsem se. Něco mi zabrblal do břicha a pak mi na to samé místo dal pusinku. "No jo, je tam… pořád." dala sem si ruce pod hlavu. "Je to zázrak, nemyslíš?" zeptal se najednou. Pozdvihla jsem obočí. Zázrak? Už mu asi šibe.

"Nechápu, jak to myslíš."

Zazubil se. On se z toho snad doopravdy těší! Zase jsem pozdvihla obočí.

Ten strop se zdál být až moc zajímavý. "Tak promiň, copak z toho nemůžu mít radost? Smutku už bylo dost." Vrátil se k mému obličeji. "Jo, jen je to divné. Ono se to teď možná zdá jako super zázrak, ale je to něco, co nám zůstane dokonce života." zamumlala jsem. Pravda je, že to mě děsí nejvíc. Tak strašně si tím zkrátím mládí. Měla jsem studovat, cestovat, občas zajít na akci. No teď možná s pomocí boží akorát dostuduju. "Nemáš z toho ani trochu radost, že?" posmutněl. S povzdechem se svalil do lehu. "Fajn, už se o tom nebudeme bavit," řekl nakonec. "Ne, ty to nechápeš!" rozhořčeně jsem si hlavu opřela o ruku.

"Je to sice tvoje dítě, ale ty máš pořád ještě tu volnost. Nijak víc tě to nesvazuje, protože to já sem těhotná, ne ty."

Nevím jak jinak tohle říct. Věřím mu a miluju ho, jen mi to občas všechno přeroste přes hlavu a já myslím na to, jaké by to bylo, kdyby se na mě vykašlal. Vždyť to by mohl klidně udělat a zbavilo by ho to všech problémů a povinností. Jenže já se od toho oprostit nemůžu. Už to prostě nejde. Pomalu mě hladil po rameni až na záda. Bohužel, naše pohoda netrvala dlouho. On musel začít pracovat a mě se nikam nechtělo, tak jsem pospávala v posteli. K večeru mě překvapilo klepání. Když jsem odemkla, byla jsem vážně překvapená, koho jsem viděla.

"Ahoj, Katie." Danielle se svou kudrnatou hřívou. Upřímně, v tu chvíli mi zabylo vážně trapně. Byla dokonalá a já na sobě měla jen dlouhé vytahané tričko a vlasy v drdolu. "A-ahoj," zakoktala jsem. Chvíli jsem zůstala stát mezi dveřmi. Pak mi došlo, že bych ji asi mohla pozvat dovnitř. "Let byl šílený a jediného, čeho se dočkám je prázdný pokoj." usmála se vesele. Lapla ke mně na gauč, kde jsem měla i všechen svůj vigvam.

"Mají nějakou práci. Já se v tom ani neorientuju, většinou jen... ležím." přiznala jsem. "Chápu," nepatrně mě plácla po břiše, ale stejně jsem se vyděsila. "V klidu, Liam mi to řekl."

Povzdychla jsem si. No jo a za chvíli nebude jediná, kdo se to dozví.

"Je to děs, co?" přitáhla jsem si nohy k sobě.

"Proč děs?" zamračila se nechápavě.

"V mých letech, zbouchnutá." zavrtěla jsem hlavou. No jo, můžu se utápět ve vlastním žalu nebo se na to těšit. Třeba to vážně nebude taková hrůza. "Jo, Harry je hřebec," Zasmála se. Protočila jsem očima.

"Máme na to trochu odlišné pohledy." přitakala jsem a ona konečně zvážněla. Asi jí došlo, že si z toho asi opravdu nedělám srandu.

"Dneska mi řekl, že se i trochu těší, jenže znáš ho!" rozhodila jsem rukama.

"On je vždycky do všeho hrr, jenže tohle je něco jiného. On by si pořád jenom užíval srandy a nejradši by nic nebral vážně, ale tohle nám už zůstane."

Pokývala hlavou. "Co jíš, můžu taky?" Snažila se změnit téma. Zkousla jsem si ret, abych se nerozesmála a dala to od ní dál. "Ne, to já jím za dva!"

Zvedla mi náladu. Kluci přišli až kolem osmi s tím, že prý pronajali ten bazén nahoře na střeše. Byla bych z toho nadšená, kdybych nemusela do plavek. Navlékla jsem se do nich, ale vzala jsem si přes to župan. A ten už nehodlám sundat. "Asi plavat nebudu." špitla jsem, když jsme s Harrym stáli ve výtahu. "Ale noták," za ruku mě k sobě potáhl a ruce opět položil na bříško. Všichni po nás pokukovali.

"Nechci se svlíkat do plavek, je to divné." zamumlala jsem. Bylo to divné. Přes ty tuniky to vidět nejde, ale když jsem si natáhla plavky… tak jo, šlo vidět, že tam opravdu něco mám. Opřela jsem se o jeho hrudník a zavřela oči. Když jsme vystoupili až na střeše, zatajila jsem dech. Bylo to kouzelné. Lehce osvětlený bazén a bar. Jenže to nebylo to, co mě uchvátilo. Kolem nás se rozprostíralo noční LA. Zvuky města do téhle výšky doléhaly jen vzdáleně. I tak to bylo neuvěřitelné. Moje první kroky vedly k zábradlí. Nešla jsem radši moc blízko, protože z výšky by mi taky nemuselo být dobře. I tak jsem se kochala výhledem, zatímco ostatní skákali do bazénu. Občas pár kapek dopadlo i na mě. Nakonec jsem si šla sednout k bazénu. Sedla jsem si na okraj bazénu a nohy strčila do vody. Byla příjemně vlažná, vyhřátá od slunce, které už dávno zalezlo.

Rochnili se tam jak malé děti, bylo to srandovní. Po chvíli na mě ale padla únava. Těhotenství a časový posun dělají svoje. "Jdu si už lehnout." mávla jsem na ně a přivolala si výtah. Moc mě nevnímali, ale nijak zvlášť mi to nevadilo. "Svezu se s tebou." vstoupil Niall do výtahu, když se dveře otevřely. Pokrčila jsem rameny. Zakázat mu to nemůžu no ne? "Ehm," odkašlal si, když se dveře od výtahu zavřely. "Chtěl jsem si s tebou promluvit."

A je to zase tady.

"Fajn, můžeme jít ke mně do pokoje." kdybychom se pohádali, nechci, aby to viděl i někdo další. Drby se šíří rychle, v tomhle Amerika vážně nezaostává. Do pokoje jsem ho nechala vejít prvního. "Tak povídej, co máš na srdci? Shodila jsem župan a místo něj na sebe natáhla velké dlouhé tričko. Mám jich teď snad tucet a když nemusím, nic jiného ani nenosím.

"Ty víš." houpal se na patách.

"Nialle, mrzí mě, jak to teď je." přiznala jsem.

"Ale já svého rozhodnutí nelituju, chci aby to bylo tak, jak to je teď." dodala jsem přesvědčeně. Mrzí mě, že ho zraním, ale on prostě už musí vědět na čem je. Smutně se na mě pousmál. "Kdyby nebylo to dítě, dala bys mi šanci?"

Byla to jednoduchá otázka, ale já si prostě nebyla jistá.

"Jsi jeden z mých nejlepších přátel. Ať tě mám ráda sebevíc, prostě z mé strany nepřeskočila jiskra." rozhodila jsem rukama. "Ani trošičku? Tomu nevěřím," zavrtěl hlavou a posunul se o kousek blíž ke mně. Zavrtěla jsem hlavou.

"Asi to tak vážně má být." postavila jsem se.