Harry
"Jdu za Kate," oznámil jsem ostatním, ale v zápalu boje kdo koho dřív utopí mě ani neslyšeli. Nelíbilo se mi, že je s Niallem už tak dlouho sama. Věřím klukům, jsou jako mí bráchové, ale když se něco týká Katie, neznám bratra. Výtah jel jak naschvál hrozně pomalu. Nebo se mi to aspoň zdálo. Trvalo to, než se konečně ozvalo známé cinknutí a dveře se otevřely. Procházel jsem chodbou, šíleně zaměstnaný bílým krémovým a velmi nepraktickým kobercem, když jsem uslyšel dusot a hned na to do mě narazil Niall. Div jsem na něj rozčileně nezavrčel. Vypadal docela vyděšeně.
"Co tak lítáš?" zamračil jsem se.
"Já to… Kate, ona ně-co... " koktal a byl nějaký uřícený. Upřímně jsem vůbec nechápala, co to žbleptá.
"Hádali jsme se já ji to no a jí se udělalo zle a teď tam to no… sedí." soukal to ze sebe jako z chlupaté deky. "A to jsi jen tak odešel a nechal jí tam? Uhni," strčil jsem do něj, aby mi uhnul. Chtěl jsem nahmatat mobil, ale měl jsem jen plavky. Rychle jsem vběhl do místnosti. Seděla u postele.
"Co je, co je ti?" rychle jsem si k ní klekl.
"Zabylo mi zle, musíš někoho zavolat." říkala to sice klidným hlasem, ale všiml jsem si, jak se jí třepaly ruce. Honem jsem zvedl hotelový telefon a zavolal na recepci. "Na to se vykašli, musíme do nemocnice." Začala se pomalu zvedat, ale pak se zase svalila do sedu a obličej zkroutila do bolestné grimasy. "Kde tě to bolí?" pomohl jsem jí, ale na nohou se neudržela. Recepční už volala záchranku, měli by tu za pár minut být - doufám. Neurčitě si ukázala na břicho. Došlo mi, že to asi není dobré znamení, jenže na dítěti mi teď nezáleželo. Šlo mi o ni a o to, že ji to bolí.
"Už tu jedou, pomůžu ti k výtahu, chyť se mě."
Co se stalo, to teď taky nebylo mojí prioritou. Vyzpovídat jí můžu, až bude v pořádku. Snažil jsem se nepanikařit, ale copak to šlo, když ji nakládali do sanitky a já ani pořádně nevěděl, co s ní je. Jet jsem s nimi nemohl, potřeboval jsem se alespoň převléknout. V našem apartmánu se už shromáždili všichni. Neodpovídal jsem na žádné otázky, sám jsem vlastně nic nevěděl, a pobalil jí nejdůležitější věci. "Prostě je v nemocnici, jdu tam." pobíhal jsem kolem. Doufal jsem, že chytím nějaké taxi.
"Pojedu taky." Niall mi byl v patách. Něco bych mu řekl, ale všechno ostatní se zdálo jako zbytečnost. Dokázal jsem myslet jen na Katie a její bolestivý výraz, když jí nakládali do sanitky. Vyběhnul jsem ven a mával na všechny žluté taxíky okolo, dokud jeden nezastavil. Rychle jsem do něj nastoupil, po mně i Niall. Nadiktoval jsem adresu nemocnice a celý nedočkavý jsem čekal, až tam dorazíme. "Řekneš mi, co se stalo?" využil jsem chvíle. Když jsem k němu stočil pohled, sledoval upřeně své tenisky.
"Raději až později." pípnul. Na to jsem já jen pokrčil rameny. Zjistíme, co se děje a pak to z něj vypáčím, ať se mu to líbí nebo ne. Konečně zastavil u nemocnice. Vyběhl jsem z auta s taškou a placení nechal na Niallovi. Ohlásil jsem se na recepci a za chvíli za mnou přišel chlápek v bílém plášti - doktor.
"Správně bych vás neměl informovat o jejím stavu, nejste z rodiny." prohlídnul si nás oba. "Já jsem její přítel, rodinu má v Evropě, tak mluvte, co s ní je," řekl jsem podrážděně. Povzdychnul si a promnul složku v ruce. "Tak?" Pomalu, ale jistě jsem ztrácel trpělivost. Je to moje přítelkyně a čeká moje dítě, mám právo vědět, co s nimi je! "Slečna v druhém měsíci těhotenství, přivezena s akutními bolestmi v podbřišku." četl, co bylo nejspíš na papíře. "Jo, to všechno víme," zamumlal jsem pro sebe. "Po zavolání jsme chystali operační sál, ale bohužel to sanitka nestihla v čas. Slečna je v pořádku, ale po cestě potratila."
Asi to není správné, ale jako bych si z toho všeho, co mi řekl, vybral jen "slečna je v pořádku"… Nic jiného mě nezajímalo. "Můžu za ní?" vyhrkl jsem.
"Jen na chvíli, oficiální návštěvy až od zítra. Pokud jste byl otec, tak je mi to líto, pokud ne, vzkažte pravému otci, že nás to mrzí a dělali jsme, co jsme mohli." s těmito slovy se dal na odchod. Ignoroval jsem Nialla a pelášil za ní. Sestra mi ukázala, kde má pokoj. V poklidu jsem zaklepal a pak vstoupil. Neležela, za což jsem jí chtěl hned vynadat. Ale nakonec jsem to nechal být. V jedné ruce žmoulala deku a druhou měla nataženou kvůli transfúzi. "Katie." promluvil jsem, aby si mě všimla.
"Ahoj." vymáčkla ze sebe jeden malý úsměv. Od stolu jsem vzal židli a přitáhl ji k posteli. "Jak se cítíš?" Hloupá otázka… "Divně?" nakrčila nos a natáhla ke mně ruce. Pevně jsem jí je stiskl, aby cítila mou podporu. Rukou si nevědomky projela po plochém břiše. Nahlas jsem polkl, a i když jsem se hodně snažil nedívat se na to místo, prostě to nešlo. "Není tam," řekla mi věc, kterou už vím. "A už ani nebude." špitla. Vím, že dítě nebylo to, co chtěla, ale věřil jsem, že to prostě zvládneme. I tak jí to teď bylo líto.
"Mrzí mě, že jsem to nezvládla."
"Ty za to vůbec nemůžeš," falešně jsem se usmál. "To mi ale moc nepomáhá." lehla si zpět do postele a já ji přikryl peřinou.
"Vyspi se, zítra už bude líp." dal jsem jí pusu na čelo. Nepřítomně kývla. Naposledy jsem stiskl její ruku a pak šel na chodbu. Musí si odpočinout. A taky, nikdy jsem nevěděl, jak utěšovat. I když tohle byla moje Katie, nic se na tom neměnilo. Když byla smutná, prostě jsem ji objal a... jen byl s ní. Kluci už tam taky byli. Seděli společně s Niallem na lavičkách. "Tak co?" zvedl se Liam jako první. Udivilo mě, že jim to Niall ještě neřekl, když byl u doktorovy "řeči".
"Už je v pořádku." pokrčil jsem rameny. Do jednoho si nahlas oddychli. Nechal jsem je být a zaměřil se na Nialla. "Řekni mi, co se stalo."
Seděl mlčky, jakozasekaný. Musel ji nějak rozrušit, sama od sebe by přece nepotratila. "Pohádali jsme se," stočil pohled k zemi. "Jenom?" zavrčel jsem jízlivě. Ocenil jsem, že krom nás takhle pozdě už nikdo na chodbě nebyl. Přikývl, pak zaváhal a nakonec zavrtěl hlavou. "Políbil jsem jí a ona se rozčílila."
Nepochybně jsem celý zrudnul. Jak si to mohl dovolit. Moji Kate… "Co jsi udělal?" probodl jsem ho zlostným pohledem. Všechny hormony se ve mě bouřily, všechno ve mně řvalo, abych mu to nějak oplatil. Ona je moje. "Harry..." snažil se Liam. Nejspíš chtěl, abych se uklidnil, ale tohle mě víc než rozčílilo. Zatahal jsem Nialla za límec jeho mikiny adidas a natlačil ho na stěnu.
"Já tě mám rád Nialle, věřím ti, ale na mou Kate už nikdy nešahej. Kvůli tobě potratila." zavrčel jsem rozzuřeně. Bylo mi jedno, jak hodně si ji přivlastňuju. Kate prostě patří ke mně. Moje pěst mu dopadla na tvář. Nechtěl jsem dát takovou ránu, ale všechna síla jako by se mi nahromadila v paži a pak šlo slyšet už jen křupnutí a Niallovo neslušné zanadávání. Byl bych mu ještě přidal, ale Liam mě pevně chytil za obě paže.
"Jestli se z toho nedostane, tak tě zabiju." sykl jsem. Byl alespoň dost chytrý na to, aby mlčel. Z nosu mu telka krev a já docela ocenil, když ho pak Zayn vzal k sestře, aby mu to ošetřili. Byl jsem rád, že ho mám z očí. Byl jsem tak naštvaný, pořád jsem musel zatínat pěsti. Koukal jsem, jak se ti dva ztrácejí za rohem chodby, a pak jsem se aspoň mírně uklidnil. Bylo ode mě sobecké, že jsem myslela víc na to, že ji políbil než na to, že potratila. Ale zpátky už to nevezmu. "Takže ona... " načal Louis a já hned přikývnul.
"Jo, nedovezli ji sem včas."
"Je mi to líto," poplácal mě po zádech. Zlost pomalu vyprchávala a nahrazovala jí lítost. "J-já nevím, co mě štve víc. Jestli to, že ji líbal, nebo potratila n-naše dítě nebo to, že je na tom psychicky zle." promnul jsem si spánky. Nic na to neřekl a tak jsem mlčel taky. "Mluvili jsme o tom, ani jeden nebyl připravený, ale já už prostě... " nějak jsem hledal slova, která přicházela těžce.
"Bral jsem to tak, jak to bylo, těšil jsem se."
Zůstali jsme do tří do rána, dokud mi Liam neoznámil, že Katie usnula a že nemá cenu tu sedět a trápit se. Pobrali jsme se zpět do hotelu. Nialla jsem už naštěstí nepotkal. S obyčejným rozloučením jsem zalezl do apartmánu, kde jsem měl na těch pár dní být s Kate a zamířil si to do koupelny. Pak jsem padl do postele a snažil se usnout - bez výsledku. Sledoval jsem strop a přemýšlel nad všemi událostmi. Měl jsem jí donutit zůstat s námi u bazénu. Nebo jsem měl zareagovat už v tu chvíli, kdy za ní Niall šel. Nic takového by se nestalo. Pořád jen samé co by a kdyby. Teď už to nezachráním. Nakonec se mi podařilo, ani nevím jak, usnout. I tak jsem se vzbudil brzo. Dal jsem se trochu do pořádku a sešel dolů na snídani. U našeho stolu už seděli kluci s Danielle a něco tam horlivě řešili. Vzal jsem si rohlík, a když jsem zaregistroval Nialla, změnil jsem plány a nesedl si k nim. Zabrala jsem vedlejší stůl a začal jíst všechno, na co mám chuť a co tam bylo. Pak si přisedl Liam i s nějakými novinami. Nevěnoval jsem jim pozornost - bulvár dávno nečtu. Ale on mi je doslova podstrkoval. "Co?" ozval jsem se podrážděně a odsunul jídlo na talíři. "Čti." Po dlouhé době jsem zase v ruce držel bulvární tisk a článek na straně dvě mi jen připomněl, proč jsem je přestal číst. "J-jak se to dozvěděli." zamumlal jsem. Když jsem došel na konec, bylo tam uveřejněno jen křestní jméno. Bylo tam ale dopsáno, že nás včera osobně obsluhoval na střešní terase s bazénem. Přepadl mě ten samý vztek, co včera. Tentokrát byl ale namířený na jinou osobu. Kate to věděla, říkala, že tam nechce jít a já jí tam stejně dovedl. Vyžvanil do novin, že je těhotná. Ten číšník. Ona sice měla župan, ale... já ji nesledoval celou dobu, prostě mě to ani ve snu nenapadlo. Což o to, nebyla by to taková hrůza, kdyby se včera nestalo to, co se stalo. Zvedl jsem se od stolu a moje jediné myšlenky byly, jestli to už četla. "Jedu do nemocnice," ohlásil jsem. Venku už čekali. Byli jako supi. Nezajímalo je nic, jen chtěli vědět víc. Ba ne, oni po dalších informacích přímo prahli. Tohle bylo poprvé, co jsem je poslal někam. Vždycky jsem se snažil být tolerantní, vybral jsem si to sám, ale tohle překračovalo všechno. Nechtěl jsem tím Katie zatěžovat, ale musí to vědět. Nerad bych jí něco zatajoval, ona vždycky měla radši upřímnost. Ale je taky možné, že už si to přečetla sama. Četla sama o sobě, i když jí ty články někdy ubližovaly, to jsem nikdy nechápal. Pronásledovali mě až k nemocnici, ale dovnitř je nepustili. Ohlásil jsem se na recepci a sestra mi ohlásila, že už ji uložili na normální pokoj, tak jsem za ní šel. Zaklepal jsem a vstoupil. Byla na pokoji s holkou zhruba stejného věku. Té jsem si všiml jako první, protože postel měla hned před dveřmi. Kate ležela až vzadu v rohu místnosti. Slušně jsem pozdravil, ale jinak jsem ničemu jinému nevěnoval pozornost. "Ahoj." sedl jsem si na postel Kate a na malý stolík naskládal nějaké ovoce. Miluje hrozno, třeba jí to zlepší náladu. Malinko se na mě usmála, ale bylo na ní vidět, že toho moc nenaspala. "Je o něco líp." vyhledal jsem její ruku a přitáhl si ji k sobě. "Mluvila jsem s doktorem," špitla. "Zajímalo mě, jestli po tomhle… však víš, jestli budu moct mít ještě někdy děti." Pohledem skenovala zeď naproti. "A?" vybídl jsem ji pohledem. Je mi jasné, že teď si dítě asi nepořídíme, ale jednou to bude pro ni důležité a tohle by jí moc ublížilo. "A?" vybídl jsem ji pohledem. Je mi jasné, že teď si dítě asi nepořídíme, ale jednou to bude pro ni důležité a tohle by jí moc ublížilo. Povzbudivě jsem se usmál. To je přece super zpráva ne?
"Zítra mě už pustí domů." mluvila tiše a já si pak vzpomněl, že v pokoji vlastně nejsme sami. Holka sice koukala jinam, ale určitě se snažila nás poslouchat. Připomnělo mi to, kvůli čemu jsem vlastně přijel. "Už jsi četla noviny?"
Zavrtěla hlavou.
"Píšou tam o nás, ví, že jsi... teda že jsi byla těhotná. Ale neví, co se stalo včera."
"Promiň," zamumlala. "Teď to budeš muset vysvětlovat."
Protočil jsem očima. Občas mi přijde jako malá. Vždyť ví, že oni jsou mi jedno a stejně ze sebe někdy dělá méněcennou.
"Na tom nezáleží, jen jsem nechtěl, aby ti ublížili."
"Harry," poprvé se na mě podívala. "Chtěla bych odletět."
"Poletíme, kam budeš chtít." vyhrkl jsem hnedka. S kluky to domluvím a fanoušci... Ne, Katie je mi přednější. Teď, když se stalo tohle. Prostě to musí stranou. "Ne, chci letět sama," rázně zavrtěla hlavou a její ruka vyklouzla z mého sevření. Nasadil jsem nechápavý výraz. Jak to myslí, to chce odejít i ode mě?
"Promluvíme si o tom zítra, nechci to řešit tady." přitáhla si peřinu blíž k tělu. Trochu se mi ulevilo. Třeba to řekla jenom z hecu, nikam nepoletí. "No, nepotřebuješ něco?" Snažil jsem se změnit téma. Nedovedl jsem si představit, že by ode mě odešla. Ona do mého života už patřila. "Zítra mě prosím v jednu hodinu odpoledne vyzvedni." zamumlala tiše.
"Budu tady, miluju tě." dal jsem jí pusu na čelo, když jsem se zvedal k odchodu. Asi je vážně unavená a chce být sama. Rozloučili jsme se a já pak vyšel ven z nemocnice. Slunečné LA se zdálo být tak... smutné. Stejně, jako jsem byl já. Kus jsem ušel, zbytek jsem se rozhodl dojet. Odpoledne nás čekalo pár akcí, které jsem musel podstoupit. V noci jsem toho opět moc nenaspal a celé následující dopoledne jsem čekal, až konečně budu moci vyrazit za Kate. Malá ručička jako by se odmítala posunout na jedničku. Před jednou jsem vyjel. Zase mi byli v patách. Bal jsem se podívat do novin, nebo na internet. Kdo ví, co všechno se píše. O mně ať si vykládají cokoli, ale jestli ublíží Katie... občas bych nejradši zažaloval všechny bulvární plátky na zeměkouli.
Už seděla před pokojem, u nohou tašku s věcmi, co jsem jí donesl. "Jsem tu." pozdravil jsem ji. Tašky počkají, místo toho jsem ji objal a přitáhnul si ji co nejblíže k sobě. Plus bylo, že mi to oplácela se stejnou vervou. "Jsou venku, projdeme rychle." políbil jsem jí do vlasů a z kapsy kalhot vytáhl jedny tmavé sluneční brýle. Projdete tím zástupem bez nich a ještě hodinu potom máte mžiky před očima. "Na, nasaď si je." Už přesně věděla, proč jí je podávám. Bez řečí si je vzala a nechala se vést až k autu. Tašku jsem si vzal k sobě a Kate si přitáhl pevně k sobě. Novináři se navzájem překřikovali, strkali nám k obličejům mikrofony. Bylo to šílené. Pomohl jsem Kate do auta, které jsem si dnes ráno půjčil v hotelu a pak si sám sedl na místo řidiče. Jindy by si ze mě dělala srandu, jestli nepůjdeme raději pěšky, ale dnes mlčela. Pustil jsem rádio a opatrně jsem vycouval, abych nesrazil nějakého novináře. I když by to nebyla moc velká škoda. No naštěstí ti blbečci uhýbali.
"Nemáš hlad?" zeptal jsem se, ale ona jen zavrtěla hlavou.
"Dostala jsem ještě jídlo v nemocnici, sice nic moc, ale mám teď nějak stáhlý žaludek."
Tohle byla snad nejdelší věta, co za celou dobu řekla. Pokýval jsem, že rozumím.
"Třeba si pak zajdeme na jídlo." řekl jsem jen a pak jsme mlčeli oba, dokud jsem nezajel na parkoviště hotelu. "Je tam Niall?" zeptala se a já z ní cítil obavy. Kývnul jsem hlavou. Kam jsem ho měl uklidit? Odletět nemůže, na to tu máme až moc povinností. "Ale ve svém pokoji, skoro nevychází. Nemusíš se bát, že ho potkáš," uklidňoval jsem ji. Vzala mě za ruku, když jsme vystoupili na našem patře.
"Já se na něj nezlobím, copak to jde." zamumlala tiše. Nechápavě jsem se na ní podíval. "On je prostě jen zamilovaný a bojuje." smutně se na mě podívala. "Ještě jednou se tě dotkne a bude bojovat se mnou," zavrčel jsem. Pousmála se a pak mi dala malý polibek na tvář.
"Chci jen říct, že láska ho omlouvá."
Já jsem s tím teda nesouhlasil, ale hádat se nechci. Mám všechny kluky rád, jsme jako bráchové, jenže když jde o Kate, prostě mě to nezajímá. Nejdřív jsem byl trochu vyděšený, když jsem zjistil, jak moc pro mě ona znamená. Nedovedu si představit, že bych ji měl ztratit. Vzal jsem ji kolem ramen a vedl k Liamovi do pokoje.
"Těší se na tebe, tak snad ti nebude vadit, že je pozdravíme." otevřel jsem dveře jeho pokoje - jako doma. Přivítala se se všemi a obdivoval jsem jí, že se tváří tak normálně. Nebo spíš, že jí to ostatní věří. "Díky." usmívala se, když jí objímal Zayn a něco jí šeptal. Usmívat se mohla, ale já se i tak cítil divně. Ještě to prostě není ok. V naší společnosti pak chvilku pobyla jen proto, že je to slušné. Odešla do pokoje a já ještě chvíli zůstal s nimi. "Už vypadá v pohodě," prohodil Liam. "Vypadá, ale pořád to není okey." posadil jsem se na pohovku. "Tak jdi za ní, ať tam není sama," poplácal mě po zádech. Jen jsem kývnul a vydal se do pokoje. Její tašku jsem vzal sebou. Nebyly v tom žádné podstatné věci, ale aspoň je uložíme do skříně. "Kate?" otevřel jsem dveře od apartmánu. Jí jsem nikde neviděl, ale kufr a oblečení ano. Položil jsem tašku na postel a nahlédnul do koupelny, odkud jsem slyšel cinkání.
"C-co to děláš?" zeptal jsem se zaskočeně při pohledu, jak skládá zubní pastu, kartáček, voňavku, nějaké krémy a ostatní věci na poličce do svého tygrovaného kosmetického kufříku, který ode mě dostala. Lekla se mě. Poznal jsem to podle cuknutí ramen. Koukla na mě, ale hned na to pokračovala v předchozí činnosti.
"Katie." opět jsem promluvil. Nejspíš na mě šlo poznat, jak zmatený jsem. "Říkala jsem ti, že potřebuju odjet," hlesla. "Teď?" vykulil jsem oči, když najednou všechno do toho kufříku naházela a rychle ho zapnula.
"Teď." odvětila a prošla kolem mě do pokoje k velkému kufru. "Tak aspoň počkej, než si zabalím věci já," řekl jsem nadějně. Vytáhla oblečení a taky ho tam všechno naházela. Tohle se jí moc nepodobá, většinou chce mít všechno srovnané.
Sledoval jsem bez mrknutí oka, jako opařený, když ho jednoduše zapnula a postavila na kolečka.
"Já odsud musím pryč, chci jet domů. K rodině." řekla v klidu. Posadil jsem se na postel a smutně koukal na kufr. Prohrábla si vlasy a postavila se přede mě.
"Prostě nemůžu, chci aby mi dali pokoj a když budeš se mnou ty... tak nedají." vzala mě za ruku. "Přijedu za tebou hned, jak tu skončíme," snažil jsem se vypadat klidně, stejně jako ona. "Ne, ozvu se ti já."
Povzdychl jsem si. Nechce mě sebou.
"Harry." pousmála se a já se postavil.
"Prostě se nějaký čas neuvidíme, bude to tak lepší... pro oba." mluvila, ale do očí se mi nepodívala.
"Ty se se mnou chceš rozejít?" zajíkl jsem se. Zavrtěla hlavou. "Prostě chci čas na vzpamatování. To je vše."
Polkla a pak dodala. "Jenom pauza."
I to slovo znělo hrozně. Kterékoli holce před Katie jsem řekl, že si dáme pauzu, nebo že potřebuju prostor, znamenalo to konec. Neviděli jsme se pár dní a já pak prostě řekl, že se chci rozejít. Bylo to možná trochu hnusné, ale myslím, že jim to za tu dobu došlo. Udělá ona to samé? "Nic to neznamená Harry, prostě se jen věnuj své práci." zvedla pravý koutek a pak mě objala. Nejistě jsem jí to vrátil. Jo, to říká teď... Cítil jsem jak nos zabořila do mého trička a zhluboka se nadechla.
Chtěl jsem říct, co mám na srdci, ale někdo zaklepal a hned na to vstoupil. Stihl jsem zaznamenat Louise a Katie se hned odtáhla.
"Měj se." popadla kufr a mířila ke dveřím, kde stál Lou.
"Ahoj Louisi." prošla i kolem něj. Když zmizela za rohem, pořád jsem na to místo civěl. Že se to právě nestalo. "Kam šla?" probudil mě z myšlenek Louis. "Domů." hlesnul jsem a s tichým bouchnutím dopadl na sedadlo. Připadal jsem si jako opařený. "Do Londýna? Ale vždyť odlétáme až... aha," konečně mu došlo. "Letí do Brightonu, ne do Londýna." ozval jsem se pořád nějak mimo. "Ale proč?" Nemohl to pochopit. Ostatně, jako já. "Já se bojím." polknul jsem a pohled jsem přesunul k němu, když si sedl vedle.
"Co když mě opravdu opustí? Znáš pauzy, znáš mě. Víš, kolikrát jsem tohle už řekl a pak se s nimi vždycky rozešel. Jenže ona to teď řekla mně!" vyhrknul jsem. V očích mě zaštípalo. Ne, přece nebudu brečet. "Po takové době?" poplácal mě po zádech. "Řekla, že si potřebuje věci rozmyslet a že potřebuje být sama." prsty jsem si vjel do vlasů a nepatrně za ně zatahal. "No tak vidíš, to vůbec nic neznamená," snažil se znít přesvědčivě, ale nějak mu to nešlo. "Je to v háji, kámo." ruce jsem složil do dlaní.
"Člověk by si řekl, že nás musí milovat. Peníze máme, slávu máme, hezcí docela jsme... " začal jsem jmenovat.
"Jenže všechna ta posraná sláva a novináři za zadku odhánějí všechny, které máme rádi." zamumlal jsem si do rukou. Mám já tohle zapotřebí? "Tak si místo ní najdi nějakou zlatokopku," snažil se vtipkovat. Pak mu ale došla slova a on mě objal kolem ramen.
"Před pár měsíci jsem se choval jako dement, protože jsem se bál přiznat, že mě konečně nějaká dostala a teď mám chuť se rozbulet jako malý kluk, jenže bez ní to prostě nejde!"
Nakonec mi poradil, abych jí dal nějaký čas, nanejvýš dva dny. Byly to nejhorší dva dny v mém životě. Pak jsem zkusil volat. Na náladě mi nepřidalo, když to spadlo do hlasové schránky - no nechal jsem jí vzkaz. Když ale po dalších dvou dnes neodpověděla, začal jsem být nervózní. "Ona se mi neozývá." promluvil jsem na Louise, když jsme seděli v letadle - konečně směr Londýn. Řekl jsem to už poněkolikáté. Jednou už se mi pokusil naznačit, že bych se přes to mohl přenést. "Co když... ty víš." zamumlal jsem . Uhnul pohledem. "Zaleť za ní a zeptej se jí přímo."
Ostatní se neptali, co se stalo a já o tom ani nechtěl mluvit. Už tak jsem si připadal, jako bych ztratil veškerou hrdost. Všichni mě viděli viset na telefonu a čekat, jestli se ozve. Bylo to ponižující, ale šlo přece o Kate. Navíc, není to poprvé. V Londýně pršelo. Na náladě mi to nepřidalo. Nechtěl jsem jet do Brightonu hned, a proto jsem se rozhod, že ještě pár dní počkám. To bylo ve čtvrtek. V sobotu už jsem to nemohl vydržet. Byli jsme na nějakém rozhovoru a já při těch všech otázkách zkrátka ztratil nervy. Jo, snad mi odpustí, že jsem odešel v polovině. Zkrátka jsem nasedl do auta a vydal se po hlavní dálnici několik set kilometrů až do Brightonu. Bylo mi jasné, že když tam dorazím, tak už bude noc, ale na tom mi nezáleželo.
Kate
"Tak dobrou, tati," dala jsem mu pusu na tvář a vystoupala po schodech nahoru. Nakoukla jsem k mamce do ložnice, ale už spala, tak jsem to nechala být. Bylo pozdě, chvíli jsem si ještě četla, ale pak jsem zhasla lampičku a zabouchala se do peřiny. Byl tu takový klid. V Londýně pořád houkají auta a je tam nějaký randál, ale tady bylo ticho. Občas jsem slyšela skrz otevřené okno nějaké to projíždějící auto, ale to bylo spíš uklidňující než aby mě to štvalo. Věděla jsem, že tohle brzy skončí. Už nejsem těhotná, nepotřebuji speciální rozvrh. Od začátku dalšího měsíce nastoupím normálně do školy. Už jsem usínala, když jsem slyšela zacinkání. Rozhodla jsem se to ignorovat, ale ozývalo se to pořád dokola, tak jsem vstala a koukla z okna. Málem se mi zastavilo srdce, když jsem si všimla, kdo tam stojí. Čelem jsem se opřela o chladné sklo. Nevšiml si mě, až když jsem rozsvítila lampičku, tak mě zaznamenal. "Co tady děláš?" zavolala jsem tlumeně, když jsem otevřela okno a ovanul mě chladný noční vzduch. "Chci s tebou mluvit, pusť mě nahoru." Nad jeho rozkazovačným tónem už se ani nepozastavuji. "Naši už spí, počkej venku, přijdu tam." povzdychla jsem si. Zavřela jsem okno na ventilačku a oblékla se do županu. Ruce se mi třepaly, když jsem odemykala domovní dveře a jakmile jsem ho uviděla, jak se opírá o naši kamennou zídku, byla jsem ještě nervóznější. Nevím proč, ale vždycky vypadal tak sebevědomě, proč taky nemůžu taková být? "Ahoj," pozdravila jsem ho nejistě a prohrábla si vlasy. "Vzbudil jsem tě?" zeptal se místo pozdravu. Na to jsem zavrtěla hlavou. "Ne tak úplně, co potřebuješ?" Pohled jsem zabodla do jeho vansek a objala se rukama. Měla jsem si vzít aspoň svetr. "Volal jsem ti." vrazil ruce do kapes. No jo, nic nového pod sluncem. Odmítla jsem jednou, aby se mnou jel, prostě jsem ho nechtěla odmítat znovu, potřebovala jsem být sama. "Vím. Ale říkala jsem ti, že potřebuju pauzu." Kývla jsem na něj, ať jde dovnitř. V kuchyni je snad neprobudíme, je hrozná zima. "Ne počkej." vzal mě za zápěstí a já se zastavila.
"Trnul jsem každou minutu a čekal, kdy mi napíšeš, že to chceš skončit. Copak ty nevíš, co v devadestádevíti procentech znamená pauza?!" rozhodil rukama. Zarazila jsem se. "Když JÁ říkám pauza, tak tím pauzu myslím. Příští týden se vracím do Londýna, ozvala bych se ti."
Bože ten jeho výraz, byl tak… zmatený a vyděšený. Jako by nestál nohama pevně na zemi.
"Takže jsi sem přijel, abys mi řekl, že sis našel někoho jiného, protože sis myslel, že pauza znamená konec?" napadla mě tahle první věta.
"Ježiši Kate!" vzal mě za ramena. Byla jsem schopná vnímat jen to, jak jeho dlaně příjemně hřejí. "Tohle už nikdy nedělej." zavřel oči a pak si mě vtáhnul do náruče. Už jsem skoro zapomněla, jaké to je, být s ním. "Nic se neděje, v klidu." rukou jsem přejela po jeho zádech. Třásl se, těžko říct, jestli to bylo zimou. "Neopouštěj mě," zaprosil. Tohle je poprvé, co to od něj slyším. "Já tě přece neopouštím. Miluju tě, jasný?" odtáhla jsem se od něj a zpytavě mu koukla do obličeje. Měl v očích slzy. Drsnému Harrymu Stylesovi se chtělo plakat! "Harry, přece bys z toho nedělal takový tyátr." zamračila jsem se. "Myslel jsem si, že mě chceš nechat," našpulil rty. Zavrtěla jsem hlavou a vzala jeho tvář do dlaní.
"Věř mi, to už nejde. Škodila bych sama sobě."
Úlevně si oddychl. "Tak jdeme do tvého pokoje?" zazubil se. Další náhlý obrat o 180 stupňů. Tentokrát úlevný povzdech patřil mně. "Pojď nebo zmrzneš." shlédla jsem jeho oděv, který se skládal jen z trička a krátkých kalhot. Pořád ale super oproti mně - tílko a kraťasy. Pomalu jsme vylezli nahoru. Alespoň trochu se umyl a pak jsme se oba vmáčkli do mé malé postele.
"Všechno dobrý?" špitla jsem, když mě objal. "Konečně," vydechl. Jedno jsem věděla jistě - už nikdy se od něj nechci odloučit na takovou dobu.
Žádné komentáře:
Okomentovat