In love with you again 9.

9. kapitola

To už se k odpovědi neměl. "Zlobíš se?" rozhodla jsem se teda, že mluvit budu já. "Jo, ale na sebe, že jsem odešel." odvětil.

"A taky že jsem si nedal pozor." zamumlal někam do mých vlasů.

"Tak se přestaň obviňovat a radši řekni nějaký návrh, jak to vyřešit," pobídla jsme ho.

"Tohle nejde řešit, prostě jsou dvě možnosti. Buď půjdeš na potrat, nebo si ho…" zarazil se. Necháme si ho? Tomu snad sám nevěří.

"Nebo si ho prostě necháme." dořekl na konec. Znělo to divně.

"Já nevím, je to hrozně těžké rozhodnutí," schovala jsem obličej do dlaní.

"Já vím." trochu se odtáhl. Přetočil se na záda a spolu jsme zase na chvíli utichli. Celé jsem si to přemítala v hlavě. Pořád jsem zmatená a pořád se mi to zdá jako zlý sen.

"Necítím se na to být otcem, ale je mi zle, když si představím, že bychom ho zabili."

Přikývla jsem. To máme stejné.

"Budu to muset říct rodině. A ty… fanouškům."

Promnul si oči a pak se zase stulil ke mně stejně tak, jako předtím.

"To nějak dopadne."

"Jo, všechno nějak dopadne," přijala jsem jeho nabízenou ruku a propletla si s ním prsty.

"Ale miluju tě, na tom se nic nemění."

Usmál se a dal mi pusu na líčko.

Znechuceně jsem se odtáhla.

"Jdi si umýt zuby, táhne z tebe Malibu." zaxychtila jsem se. Čekala jsem, že se zvedne, no neudělal to.

"Harry." spytavě jsem se na něj podívala. To ale byla chyba, měl ten svůj pohled, u kterého mu projde všechno.

"Fajn, spi si tak, ale opovaž se mě líbat." zvedla jsem prst na znamení, že to myslím vážně.

"A když tě nebudu líbat na pusu?" zazubil se. "Zmizni, nějak rychle ti otrnulo!" zasmála jsem se. Otočila jsem se k němu zády. Buď si ty zuby půjde umýt, nebo usnu v téhle poloze.

"Vzdej se," vyhrnul mi triko a pusinkoval po páteři. "Ne, myslím to vážně." zavrtěla jsem hlavou. Nezlomí mě. "Ale to je zbytečné zdržování," zabručel.

"Prosím tě… spi." stáhla jsem si tričko zpět k tělu a přitáhla si peřinu blíž k sobě. Už na mě za chvíli začala padat únava a podle tichých oddechů to pak zalomil i on. Jsem zvědavá, v kolik dnes vstaneme.

Mě vzbudilo Alexovo bouchání, chystal se do práce. Dělá hlavně pondělky. Už jsem pak neusnula, tak jsem vstala a šla si dát něco malého k snídani. Bylo kolem osmi. Pustila jsem si telku a koukala na animované pohádky, které tam běžely.

U toho jsem vydržela skoro dvě hodiny, dokud se neprobudil. Včera jsem měla v plánu pěkně mu to vytmavit, ale chudák, byl bělejší než zeď v předsíni. "Tabletka je tam." ukázala jsem na stole. Bez reptání to snědla zapil vodou. Ještě aby odmlouval. Pak si sedl na postel, složil hlavu do dlaní a mlčel. "Bolí?" kousla jsem se do rtu, abych se nezasmála.

"Jo." zněla odpověď. "Hmmm, to je dobře," neodpustila jsem si. Svalil se na bok a hlavu mi položil do klína. Pohladila jsem ho po vlasech. "Že jsi byl ale včera aktivní."

Jen zabručel.

"Kde je Alex?"

"Šel do práce." řekla jsem jednoduše. Tím byla naše konverzace ukončena.

Zase jsem sledovala Pokémony, kteří zrovna běželi. Bylo kolem poledne, když se ozval mobil. Typovala bych to na Liama.

Líně jsem se zvedla a pomalým krokem si pro něj došla. "Jsem na příjmu." zamumlala jsem tiše, aby ho hlava nerozbolela ještě víc.

"Už je vzhůru?" ozvalo se po pozdravu - ano, opravdu Liam.

"Jo, ale je mrtvý. Nevím, jestli s ním něco bude. Máte něco v plánu?" zeptala jsem se pro jistotu. Jestli ano, tak mu to v nejmenším nezávidím. Nahlas si povzdychl. "Zkus nám ho dát nějak dohromady, prosím. "Rozhovor?" tipovala jsem. "Focení," povzdychl si podruhé. No ještě lepší! "Oči má jako angorský králík." uchechtla jsem se. No maskérky budou mít co dělat. "Hele řekni mu, že se pro něj stavíme v pět, ať se dá zatím do kupy," v pozadí se ozval hluk a vsadím se, že za to mohli ostatní. "Měj se," dodal ještě rychle a zavěsil. No, do pěti to možná zvládnu. Po poledni jsem začala vařit oběd. No, spíš jen kuřecí vývar. Já ho mám ráda normálně a jeho to aspoň nakopne. On už spát nešel, ale nějakou dobu polehával a kolem druhé to už vypadalo, že ho hlava přestává bolet. "Musíš už jít, odvezu tě." nabídla jsem se. Přikývl, Naházel do sebe zbytky oběda a mohlo se vyrazit. Nasedla jsem za volant a nastartovala. Řízení bylo těžší, než v noci, protože i když bylo světlo, všude bylo strašně moc aut a na takový provoz já nemám moc nervů.

"No, to bude sranda." stiskla jsem v pěstech volant. "Mám řídit?" povzdychl si. Znal mě až moc dobře. Zavrtěla jsem hlavou.

"To nějak zvládnu. Nesmím se furt bát." snaživě jsem se usmála a pak na to dupla, abychom se KONEČNĚ zařadili do pruhu. Po nějaké době už to šlo přeci jen snáz. Jenže to bych nebyla já, aby mi to aspoň jednou uprostřed křižovatky nezdechlo. Všichni na mě okamžitě začali troubit a mě praskly nervy.

"No tak si počkáte ježiši!" zaječela jsem a taky zatroubila na červené kamaro, které troubilo jak šílené. Znovu jsem nastartovala. Harry se mi jen smál. Je fajn, že jsem ho rozesmála. Zařadila jsem se do pruhu a kolem projel ten blbec s kamarem.

"Debile." zavrčela jsem. Ale pravda, od té doby jsem si za volantem byla ještě jistější. Dojeli jsme do jejich domu a já s vypětím všech sil zaparkovala.

"S auty si asi nikdy nebudu rozumět." zavrtěla jsem hlavou a hodila po něm klíče. "Jdeš se mnou?" chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem kývla. Pravda je, že jsem ho vyhodila takhle brzy, protože mám přednášku. Ale nějaký ten čas ještě mám. "Jsem doma." zavolal, ale nikdo neodpověděl. Jen z kuchyně se ozývaly nějaké hlasy.

Vzal mě za ruku a vedl tam. Něco tam jedli a docela dobře to i vonělo. "Ahoj, jste tu brzy." Jako první nás zaregistroval Louis. Pokrčil rameny a posadil se. Já se vyhoupla k pultu, kde seděl i Niall a něčím se cpal. "Čůs," drkla jsem ho loktem do žeber. Zahuhlal taky na pozdrav. Pak jsem si všimla, co to má.

"Pizza s ančovičkami?" chytila jsem se za pusu. Při pomyšlení na ančovičky mě šíleně natáhlo. Nevšiml si, jak se tvářím a nabídl mi. Vykulila jsem oči a rychle si stoupla.

"Pardon." stihla jsem jen zamumlat a už jsem si to šinula k záchodu. No jo, bylo nějaké podezřelé, že mi už den a půl bylo dobře. Stávalo se mi to občas a přivedlo mě to taky k tomu, že se mnou není něco v pořádku.

Vypláchla jsem si ústa a nabručeně se utřela ručníkem. Najednou bylo po všem. Krom pachuti to bylo, jako by mi vůbec zle nebylo. Vrátila jsem se, jakoby nic. Když jsem vstoupila do kuchyně, ztichli. Bylo mi to divné, ale nekomentovala jsem to. Nechápavě jsem si je prohlížela, a když jsem zakotvila na Harrym, došlo mi to.

"Ty jsi jim to řekl?!" vyjekla jsem. Tak to je úžasné, Liam to vydrží, i když jsem ho o to neprosila a Harry jim to pak klidně vyklopí! "Jsou to kluci." pokrčil rameny. Aha, takže on to obhájí tímhle, dokonalé.

"Chtělas nám to vůbec někdy říct?" zeptal se Niall naštvaně. "Co myslíš?" zpražila jsem ho pohledem. "No že jsi v tom!" rozhodil rukama.

On je naštvaný? Vážně? On? Člověk, který s tím vlastně nemá nic společného?!

"To je snad moje věc, ne?!" odsekla jsem. "A co bys nám řekla, až by ti narostlo břicho?" spustil útočným tónem. "Proč by mělo? Nikdo neřekl, že si ho nechám!" zaječela jsem. Nedělalo mi to dobře, ale chce se hádat? Tak fajn, budeme se hádat. "Neříkej mi, že to chceš zabít," zašklebil se. "Ty mi do toho nemáš co mluvit!" zakřičela jsem znovu. Pohledem jsem hledala nějakou oporu, ale nikdo se mě nezastal. "Fajn," nasupeně jsem se otočila k odchodu. Chtěla jsem si nazout boty, ale udělalo se mi zle. Zatmělo se mi před očima a s rachotem jsem si sedla mezi ostatní boty. Au. Zatápala jsem ve vzduchu, abych se něčeho chytla a zvedla se. Nešlo mi to, tak jsem zůstala raději sedět.

"Proč tu sedíš?"

"Protože se mi tu líbí," odvětila jsem vztekle. Zatahala jsem za kabát a vrávoravě se postavila.

"Není ti dobře." hned mě podepřel. "Bez tebe bych to nepoznala," zabrblala jsem spíš pro sebe. Nevolnost byla opět tady, ale aspoň se mi nechtělo zvracet. "Neměla by ses moc rozčilovat." řekl, jako bych to snad nevěděla.

"Nezbývá mi nic jiného, když se mě ani nezastaneš." zaprotestovala jsem, když mě vzal do náruče. "Protože s tebou nesouhlasím. Jestli chceš jít na potrat, tak fajn, ale sežeň si na to vlastní peníze, v tomhle tě podporovat nebudu." Nesl mě někam nahoru, asi do jeho pokoje. Tam už jsem nebyla věčnost. "Když já nevím, co mám dělat." fňukla jsem. "Vážně bys na ten potrat šla?" Zeptal se váhavě. Pokývala jsem hlavou a přitáhla si k sobě jeho zlavec, když mě položil na postel.

"Já přece studuju a ty máš nejlepší roky své kariéry."

"Proberu to s klukama a uvidíme," pokrčil rameny. Pokývala jsem hlavou.

"Proč byl tak naštvaný?" nadhodila jsem. Jsme přátele, ale proč tak vyjel? "Co já vím, když jde o tebe, chová se vždycky divně." Pohladil mě po vlasech a sjel až ke krku. Povzdychla jsem si. Celý Niall.

"Chci s ním mluvit, zavolej ho." kývla jsem ke dveřím. Našpulil rty. "Teď s tebou chci být já."

"Je pro mě důležitý. Chci si to s ním vyříkat a ty to jdi probrat s ostatníma." vyhnala jsem ho. Odešel teda a za chvíli přišel Niall se sklenicí vody, která se mi hodila.

Nejistě se posadil vedle a já si převzala sklenku.

"Nechtěl jsem tak řvát, promiň." Zamumlal. "Taky se omlouvám," povzdychla jsem si. "Ty nemáš za co. Zlobím se na Harryho a vylil jsem si to na tobě." pořád koukal někam do země. "Není to jen jeho vina, oba jsme byli občas trochu…" včas jsem se naštěstí zastavila a zrudla. Ne, určitě mu nebudu vyprávět o naší náruživosti. "Jenže on si měl dát pozor." zavrčel a prohrábnul si vlasy. Nejspíš je marné mu cokoli vysvětlovat.

"My to nějak vyřešíme, nemusíš mít starost." snažila jsem se říct uklidňujícím tónem a vzala jsem ho za ruku. "Jo, budete si žít jako šťastná milující rodinka." Znělo to tak ironicky, až to zabolelo. "Ne, od té doby, co ho znám, tak je mi jasné, že i kdyby nám to vydrželo, tak tohle mě nikdy nečeká." zvedla jsem jeden koutek.

"Já nevím, co bude pak, a mám strach, protože je mi teprve osmnáct a... mám strach." zopakovala jsem. Určitě jsem zněla strašně nejistě, jenže před ním nemá cenu nic předstírat. Známe se tak dlouho, že to pozná. "Možná, kdybychom byli starší," připustila jsem. Nikdo neví, co bude za několik let. "Ale teď prostě ne. A přesto Harry nechce, abych šla na potrat."

Postavila jsem se, abych rozchodila tu nevolnost.

"Tak se nezlob, jestli jsem tě zklamala." podívala jsem se na něj smutně, když se taky postavil. Zavrtěl hlavou. "Nezlobím se."

Pokrčila jsem rameny. Tak proč, kruci, tak vyvádí? "Nemohl bych se zlobit, i kdybys provedla kdo ví co. Víš, že tě miluju," dodal. Prsty jsem si promnula oči, a když to řekl, naprosto jsem zatrnula. Opravdu teď řekl, že mě miluje?! Určitě už blázním. "Co jsi řekl?" vykulila jsme na něj oči. "Já vím, že ty miluješ jeho, ale pořád jsem doufal, že jednou pochopíš, že není nic pro tebe. No teď už se to asi nestane." vrazil ruce hluboko do kapes. Sklopila jsem pohled k zemi a nevěděla, na co reagovat dřív. Na to, že si myslí, že mě miluje, nebo na to, že se spolu s Harrym nehodíme? Slyšela jsem, jak popošel ke mně. Vzal mou tvář do dlaní a zvedl nahoru.

"Jen se, prosím, rozhodni správně." skoro zašeptal. Nepatrně jsem kývla, i když tohle mu slíbit nemůžu. Svým modrým pohledem se vpíjel do mých očí a po chvíli své rty přitiskl na mé.

V tu chvíli jsem se ani pohnout nemohla. A musím říct, že to nebylo špatné, hodně procítěné, jen… on není Harry, opět. "Prostě přemýšlej." odhrnul mi vlasy z čela a pak mě pustil. Nevím, kdy odešel, ale z toho, co mi řekl, jsem byla úplně mimo.

Když jsem přijela do Londýna a my se spolu začali zase přátelit, věděla jsem, že ke mně cítí něco víc. Jenže pak jsem se dala dohromady s Harrym a my si to vyříkali. Vyříkali jsme si to a on mi teď skoro po půl roce řekne, že mě miluje?! Miluje mě celou tu dobu?! Bože, je to cvok. Vždyť já mu za tohle všechno nestojím.

Po tomhle všem jsem se rozhodla, že na přednášku nepůjdu. Prostě jsem zalehla do Harryho postele, která hezky voněla, přitiskla si k sobě polštář a jen ležela. Později mě přemohl i spánek, když se stále nevracel. Možná, že tohle jsem potřebovala - pořádně se prospat. Od té doby, co mi bývá špatně, moc nespím. Nejdřív to bylo ze stresu, jestli nejsem těhotná, teď ze stresu, že jsem těhotná. Moc se to nezměnilo. Prospala jsem se až do večera a dokonce jsem zmeškala jak jejich odchod na focení, tak i příchod, který byl okolo osmi hodin večer. A nějak zvlášť mi to nevadilo. Slyšel jsem je dole, byli u televize, tak jsem využila koupelnu a ještě rozespalá, ale čistá šla za nimi. "A hele, spáč se probudil." usmál se na mě Liam. Zazubila jsem se na něj. Padla na mě nějaká dobrá nálada. "Je něco k jídlu?" zeptala jsem se. Odpovědí mi bylo kývnutí ke kuchyni. Tam jsem taky narazila na Harryho. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nevařil.

"Co tu provádíš?" objala jsem ho zezadu a nos zabořila do jeho ramena. Měl na sobě svůj oblíbený svetr, který ještě voněl po aviváži. Pootočil hlavu a usmál se. "Vařím ti večeři."

"To jsi nemusel, měla bych jít domů, Alex se určitě diví, kde jsem." zamumlala jsem do svetru.

Pravda je, že se mi nikam nechce. On má pořád nějakou práci a já pak jsem sama se všemi svými myšlenkami, které mě tak trochu děsí. "Zůstaň tu přes noc, prosím," zabručel. Zamíchal omáčku na těstoviny a pak se od toho odtáhl, aby se věnoval mně. Našpulila jsem rty a v duchu přemýšlela, jestli teda jo nebo ne. "Zítra nemám přednášku," pronesla jsem a jemu bylo jasné, že to znamená souhlas. "Za chvíli přijde Paul, promluvíme si o tom." zvážněl už a přitlačil mě k sobě. Očividně se mu do toho nechtělo. Mně taky ne, ale toužím po jediném - všechno vyřešit a konečně se rozhodnout. Času sice mám dost, ale šíleně mě deptá moje nejistá budoucnost.

"Pořešíme to." políbil mě na čelo a pak se opět otočil k jídlu. "Fajn," hlesla jsem nejistě a posadila se ke stolu, abych ho mohla sledovat. To je poprvé, co ho vidím vařit. Vlastně jsem ani nevěděla, že to umí. A to jsme spolu tak dlouho. Většinou vždy dělám jídlo já a nikdy mi to nevadilo.

"To mě naučila mamka, snad ti bude chutnat." z přemýšlení mě vyrušil jeho hlas.

Dal těstoviny na talíř a polil je tou omáčkou. Vonělo to dobře. Bylo to sice dost kořeněné, ale překvapivě se mi z toho špatně nedělalo. Mimčo si už svojí dnešní dávku asi vybralo a přijde to zase zítra. Dojídala jsem poslední kousky, když jsem v obýváku uslyšela povyk. Hned na to se ve dveřích do kuchyně objevila hlava jejich manažera.

"Ahoj Katie." pozdravil mě Paul, plácnul Harryho po zádech a pak si nalil skleničku džusu - jako doma. "Dobrý den," odpověděla jsem slušně, ale s plnou pusou. "Jen v klidu dojez." usmál se a posadil se naproti.

"Máš to dobré." konečně jsem polkla a odsunula talíř.

"Díky, snažil jsem se." uculil se na mě Harry a posadil se pro změnu vedle mě. Ruku položil na moje opěrátko, jako by se nechumelilo. "Tak jo, probereme to?" kluci postávali okolo. Najednou se tam zjevili.

"A oni u toho musí být?" kývla jsem k nim. Tohle je snad naše věc. Je mi nepříjemné už jen to, že to řešíme s třetí osobou, které se to nijak netýká. Liam dostal rozum jako první a odešel. "Týká se to skupiny." pokrčil Niall rameny.

"Ne, to se týká mě a Harryho." odsekla jsem nepříjemně. "Ne, týká se to i skupiny," usadil mě Paul. Povzdychla jsem si. Dobře, dobře. Týká se to i skupiny, skupina je vždy na prvním místě, jako bych to nevěděla. Když chtěl Harry narovinu říct, co mezi námi je, zase se to týkalo skupiny a zase se to muselo řešit. Jenže tohle je tak osobní a já se stydím před všemi mluvit tak otevřeně.

"Dobře." zamumlala jsem neochotně a promnula jsem si ruce. Uklidňovala mě jen jeho ruka, kterou mě hladil po ramenu. "Takže," začal. Visela jsem na něm pohledem. Promnula jsem si oči a radši se opřela o opěradlo židle.

"Máme… " chtěl začít o možnostech, ale přerušila jsem ho.

"Jo, dvě možnosti. Buď půjdu na potrat, nebo si ho necháme." ruce se mi začaly potit. My s Harrym jsme si už vlastně řekli, že potrat nechceme. Nebo Harry to řekl, ale já tiše souhlasila. "Omyl, máme jen jedinou možnost - potrat."

Říkal to tak, až mi naskočila husina na zádech.

"Ani jeden nemáte věk." dodal. Nedívala jsem se, jak se tváří, radši jsem pohled zabodávala do stolu a nic dalšího už neřekla. "Nerozhoduješ o tom," řekl Harry. "Ale sešli jsme se, abychom to probrali." odvětil zase manažer.

"No a já zase říkám, co si myslím." odsekl znovu Harry. Posunula jsem se níž a snažila se dělat, že tu nejsem. "Já nechci, aby šla na potrat." Všichni pořád říkají, co chcou oni, ale nikdo se nezeptá, co chci já. Nejhorší je, že já to nevím, nevím to! Jeho stisk zesílil, jak mě k sobě tiskl. To, co řekl, vyvolalo debatu. Paul se rozčílil a začal řvát, že je to blbost, že oba děláme blbost. Do toho se vložil Niall, který s ním souhlasil. Po něm vyjel Harry s Louisem, kteří to obhajovali tím, že přece nezabijeme dítě. Hluk přilákal i Liama vedle z obýváku.

"A co kdyby se někdo zeptal mě, co chci?!" zakřičela jsem. Jejich křik mi dělal zle, byla bych nejradši, kdyby všichni ztichli! Jako na povel bylo ticho. Oddychla jsem si, to je mnohem lepší. "Když budu chtít, tak si ho prostě nechám! A když ne, tak půjdu na potrat!" vyjekla jsem.

"Já nemusím nic, co vy chcete! Klidně si sbalím saky paky a odjedu radši domů, než abych poslouchala, jak tady za mě někdo rozhoduje." vjela jsem si třesoucíma rukama do vlasů. Harry si mě přivinul blíž k hrudi. "Jestli jde pořád jenom o skupinu, tak fajn." nadechla jsem se.

"Vrátím se do Brightonu a věřím, že moje rodina mě podpoří."

A Harry stále nic neříkal. Čekala jsem, že se aspoň na tohle něco řekne, ale vůbec nic. Je strašné, když nevíte, co chcete. Kolikrát je to horší, než když to vím a nemůžu to mít.