In love with you again 8.

Od té doby bylo všechno… celkem fajn. Hádali jsme se, bez toho by to nebyl Harry, ale vždy to dokázal nějakým extraromantickým skutkem odčinil. Už jsme spolu byli více jak půl roku. Pro mě to byla premiéra a pro něj nejspíš taky. Ze začátku mě ty holky, co ho platonicky milujou, nenáviděly. Po pár měsících si ale zvykly a řekla bych, že některým jsem se možná i trochu líbila - v rámci mezí. V bulvárech se psalo o našem vztahu a všichni čekali, kdy se rozejdeme (kdy mě Harry opustí kvůli jiné).

Já už na to nečekala. Už znám Harryho víc, vím, čeho schopný je a čeho ne. A jestli mě někdy opustí kvůli jiné, bude to proto, že už ke mně nic necítí a ne proto, že je děvkař.

Nakonec jsme se s Alexem odstěhovali. Já chtěla dodělat školu v klidu, nebýt nikomu nic dlužná, on zase chtěl něco vlastního. Kvůli tomu jsme s Harrym opět svedli hádku.

"Nebudu bydlet v jednom domě s bandou kluků!" zněla moje nevážnější námitka.

Na konec jsem si vydupala svoje vlastní bydlení a společně jsme se scházeli jen u mě, protože u nich doma pořád někdo byl. A smířil se s tím. Stejně jako se vším. Ze začátku bručel a pak byl sám rád, protože jsme mohli být sami.

***

"Je mi zle, dneska se mi nikam nechce." vymlouvala jsem se Niallovi do telefonu. Chtěl zajít do své oblíbené restaurace Nando´s, jenže mně se už jen při pomyšlení na ty smažené kuřecí nugetky, dělalo špatně.

V poslední době mi bývá z různých vůní a různých jídel blbě. A já přesně věděla, z čeho. Na stole už mi ležel papírek s datem a časem, na kdy jsem objednaná na gynekologii. Děsilo mě to každým dnem, a jestli se to dozví Harry, jsem už předem mrtvá. On má kariéru a já školu. To by dopadlo. Navíc, ať přemýšlím sebevíc, nějak u sebe nenacházím žádné mateřské pudy.

Když konečně nastal ten den, kdy jsem měla jít do nemocnice, jako naschvál mě museli sledovat. Občas otravovali a několikrát mě fotili, když jsem šla do školy. Už je mi to celkem jedno - snažím se je ignorovat, když to jde. No, teď jsem si nasadila kapuci a upalovala do vstupní haly nemocnice, kam za mnou nemohli.

To jsem zvědavá, co si zase vymyslí. Zítra se pravděpodobně v novinách dozvím, že umírám, nebo něco podobného.

Celá v nervu jsem se nechala vyšetřit a pak čekala na výsledky. Trvalo to docela dlouho, a když mi pak oznámili, že těhotenský test pozitivní, byla bych radši, kdybych se to vůbec nedozvěděla. Není nevědomost někdy o moc lepší?

Když jsem vycházela z nemocnice, pořád tam stáli a na něco se vyptávali. Nevydržela jsem to a ukázala na ně neslušné gesto. Upřímně jsem na ně nikdy nereagovala a toto bylo poprvé, co jsem řekla nebo spíš udělala něco neslušného.

Domů jsem musela jet autobusem. Papíry z nemocnice jsem hodila na stůl a svalila se do postele. Teď nemám chuť na nic než jen ležet a koukat do blba… Ani jsem se nepřevlékla z džínů a zahrabala se do peřin. Ponořila jsem se do myšlenek o tom, co vlastně budu dělat. Pak jsem usoudila, že to musí vědět.

"Harry?" zavolala jsem do telefonu, když to zvedl. "Hmmm?" ozval se jeho ospalý hlas. Úplně jsem zapomněla, že dospává po zaplněném víkendu. No nevadí, tohle má přednost. "Musíš sem přijít." vyhrkla jsem.

"Teď? Ale já…" nestačil to ani doříct, protože já mu skočila do řeči.

"Tohle je důležité, musíš přijít!" zopakovala jsem naléhavě. "Fajn," zabručel. Slyšela jsem, jak zašustily peřiny a pak to vypl. Pořád jsem ležela. Od něj ke mně to trvá tak deset minut autem, protože často bývají zácpy. Pěšky tak dvacet.

Naštěstí, za chvíli byl tady. Klíče měl, takže si i odemknul. Slyšela jsem, jak se zouvá a hází kabát na botník. Pak se zjevil v pokoji. Vykoukla jsem zpod peřiny. Pořád vypadal pěkně ospale. "Co se stalo?" posadil se na postel a pořádně si mně prohlídl.

"Ty jsi plakala?" moje červené oči ho asi trochu probraly a on konečně zaostřil. "Pojď ke mně prosím," natáhla jsem k němu ruce. Chytil mě za ně a pořád si mě starostlivě prohlížel.

"Dneska jsem byla u doktorky."

"Něco vážného?" zamračil se. "Jo." nadechla jsem se. Řeknu to a pak se jako normální lidi domluvíme. V čem je problém?! Možná v tom, že v sobě mám dítě… které je jeho.

"Jsem těhotná."

A bylo to venku. Šokem pustil moje ruce. "J-já..." zakoktala jsem.

"Měla jsem nějaké tušení, ale dneska mi to potvrdil i doktor." sepjala jsem ruce a nervózně jsem si mačkala tričko. "Aha," bylo jediné, co ze sebe dostal. Už se na mě nedíval. Byl zmatený a v šoku a několikrát chtěl něco říct, ale jen naprázdno otvíral ústa. "Chápu," sklopila jsem pohled k peřině. Ve skutečnosti jsem nic nechápala a ani jsem to chápat nechtěla. "Asi půjdu," vydechl "musím si to všechno promyslet, promiň." A zmizel rychleji, než se objevil. Beze slov jsem hleděla na dveře, kterými právě zmizel.

Nevěděla jsem, jestli mám z toho být nešťastná nebo na něj naštvaná, byla jsem zmatená a ty pocity mě přivedly k jedinému - k pláči. Protože netuším, co budu dělat. Být v nějakém romantickém filmu, asi bych se cpala zmrzlinou. Tohle ale v reálu moc nepomáhá. Aspoň mně ne. Prostě jsem celý zbytek dne jen seděla, koukala do blba a zase seděla. K večeru se ozval prázdný žaludek, tak jsem do sebe něco dostala. Alex si ničeho nevšimnul a koukal na nějaký zápas v televizi, tak jsem si pak zase lehla do postele a i usnula. Kolem jedenácté jsem se kvůli jídlu probrala ještě jednou. Dostala jsem do sebe, co se dalo a opět zalehla. Dokud mě neprobral zvonící telefon. Na budíku svítily 4 hodiny ráno. Myslela jsem, že se mi to snad zdá, ale mobil vyzváněl tak dlouho a tak hlasitě, až na mě z vedlejšího pokoje začal bouchat Alex, ať to vypnu.

"Halo." zachraptěla jsem ospale, aniž bych se podívala, kdo volá. "Katieeee," ozval se Niall, podle hlasu lehce přiopilý a v dobré náladě. "Nialle?!" zmateně jsem se posadila na posteli a prohrábla si vlasy. "Správně!" škytl. Protočila jsem očima. Zrovna na tohle mám teda náladu. "Co chceš?"

Uslyšela jsem nějaké šustění a pak i jeho křik. Pak se ozval Liam.

"Ahoj, promiň, že voláme tak v noci, ale Harry se děsně ztřískal." on opilý nebyl. Vlastně nikdy moc nepil. Co vím, má problémy s ledvinami a musí se dost hlídat. "A co já s tím?" zívla jsem. To že se opil, tak za to si může sám. Ať si tam klidně zůstane.

"Nevlezeme se do taxíku, nemohla bys vzít auto a zajet pro něj?" navrhl. No jasně, on neví, jaký máme teď mezi sebou problém. Jindy bych upalovala pro svého milého jenže teď… zklamal mě, že se k tomu nepostavil jako chlap a radši utekl.

"Dobře no." povzdychla jsem si a v duchu si namáhala, že jsem tak měkká.

"Půjdu k vám pro auto a vezmu ho k sobě." položila jsem to s těmito slovy. Řidičák sice mám, ale často nejezdím, protože vždycky řídí Harry. A navíc teď v noci… bude to zkouška mých řidičských schopností.

Klukům se tenhle večer asi prodraží, jak jsem zjistila. Museli čekat na mě, než tam dojedu, a taxi čekal na ně. I přes to jsem ale nespěchala, jela jsem pomalinku. No co, nehodlám se zranit. Venku, i ve čtyři ráno, byli novináři, kteří si je fotili i v jejich pochybném stavu. No oni rozdávali úsměvy a bylo jim to jedno.

"Pomůžu ti s ním do auta." řekl Liam místo pozdravu a šel se mnou dovnitř. Harry seděl u baru, flirtoval se servírkou, což u něj nebylo nic neobvyklého, a před sebou měl několik vypitých panáků. Vlastně, kdyby si je vzal s sebou domů, mohl by si později zařídit restauraci. "Ahoooj mamino!" volal na mě už z dálky. Omluvně jsem se usmála na Liama. "Harry." zpytavě jsem se na něj podívala unavenýma očima a na bar jsem si položila kabelku.

V baru se to blížilo k zavíračce. Lidi odcházeli, servírka sklízela skleničky a barmanka uklízela na baru. "Přišla ses na mě podívat?" svou větu proložil škytnutím a na tváři by mu vydržel úsměv, kdyby se nezačal podezřele naklánět na pravou stranu. Podepřela jsem ho a on se hned narovnal. "Neměla bys nosit nic těžkého!" pohrozil mi prstem. "Jdeme," pomalu, ale jistě jsem ztrácela nervy. "Ne! Já si to tu zaplatil!" zabručel ochraptěle.

Jen jsem se smutně podívala na Liama.

"Pojedu s vámi, asi ho k sobě nedostaneš tak snadno." snažil se ignorovat všechno, co Harry řekl a podepřel ho z jedné strany. Jsem si jistá, že tohle si od něj pěkně vyžere, Nejlíp hned ráno, až ho bude bolet hlava. Vylezli jsme ven a noc ozářily blesky foťáků. Pro sebe jsem zavrčela. Jako by jim nemohli dát aspoň chvíli pokoj! Prohýbala jsem se pod tíhou jeho těla a upřímně se mi strašně ulevilo, když dopadl na zadní sedačky jejich vysokého Fordu. Nasedla jsem za volant a Liam na sedadlo spolujezdce.

Opatrně jsem zařadila zpátečku a tak, abych se vyhnula lidem, co tam stáli, jsem vycouvala na cestu. Harry to po pár minutách žvatlání zalomil a Liam nic neříkal… teda do teď.

"Vysvětlíš mi, co říkal." nepoložil to jako otázku, prostě mi to oznámil a já u jeho tónu neměla šanci odporovat. "Myslím, že je to jasné," zamumlala jsem. Pohledem jsem skenovala silnici před sebou, jen abych se na něj nemusela podívat. "Jsem těhotná." zamumlala jsem tiše a šlápla na brzdu, když se na semaforu objevila červená.

"Dneska jsem mu to řekla a on utekl." dodala jsem. Ještě teď jsem ta to na něj měla vztek. "Utekl?" zvedl obočí. "Odešel." upřesnila jsem místo toho a sledovala cokoli jen né jeho.

"Já jsem tak zmatená a…" zakoktala jsem. Na konec jsem se přece jen otočila. Když jsem spatřila jeho oči, které mě vyzývaly k tomu, abych se svěřila, prostě jsem to udělala.

"On mě opustil." špitla jsem a v dlaních jsem pevně sevřela volant. Do očí se mi opět vloudily slzy, ale já je zahnala. Ještě nabouráme. Když naskočila zelená, zase jsem se pomalu rozjela.

"Abych to upřesnila." polkla jsem.

"Já nechci dítě a vím, že ani on ho nechce, ale… " zhluboka jsem se nadechla.

"Stejně mě to děsí, mám strach a on… odejde!" zopakovala jsem. "Jako bys ho neznala," zamračil se. "Před problémy utíká, ale až mu to dojde, zase se připlazí."

Jo v tom to je, já ho možná znám, ale tohle mu jen tak neodpustím.

"Jenže pak už bude pozdě." sykla jsem a sjela jsem k menšímu parkovišti, které je před činžákem, kde máme s Alexem byt. "Nech ho vyspat se a uvidíš, jestli s ním pak bude řeč," povzbudivě se usmál. "Vážně dokážeš být optimistický v takové situaci? Ani nevíš, jak jsem si přála ho v tom baru nechat. Ať si pomůže sám!" zavrčela jsem. Vypla jsem motor a vytáhla klíčky ze zapalování.

Otevřela jsem zadní dveře a do auta se nahrnul chladný noční vzduch.

"Harry, vstávej." dotkla jsem se jeho ramena. Ne, nebudu hnusná, vypije si to až ráno. Otevřel oči a zamrkal. Pak se usmál. Pozdvihla jsem obočí a on se konečně vysoukal z auta. Já ho pak zabouchla a zamkla.

"Zítra ho dovezu k vám, jestli ještě bude žít." utrousila jsem. Liam mi s ním pomohl nahoru a pak odešel k nim. "Pšššt, ať neprobudíme Alexe," dal mi ukazováček před rty. Přitom to ale sám zakřičel tak, že to slyšeli i sousedé. Protočila jsem očima v chodbě rozsvítila. Hned na to přicupital rozespalý už již zmiňovaný Alex. Mnul si oči, a když uviděl nás dva, mávnul rukou a zase odcupital. "Jdeme spát?" zazubil se na mě. Dala jsem mu pohlavek, je jasné, na co myslí. "Běž si dát sprchu, studenou!" nařídila jsem mu přísně. Stáhl ramena a odešel do koupelny. Udělala jsem silné kafe a dala to k posteli. Stejně to zalomí, ale nejdřív ať se trochu vzpamatuje. Ráno mu bude špatně, i když se do něj já nepustím. Zlomyslně jsem se zasmála. Dobře mu tak! Za chvíli vylezl omotaný do osušky a s vlasů mu ještě kapala voda.

"Tu." hodila jsem po něm oblečení, co si ke mně už dávno donesl a využívá ho, když u mě tráví nějaký čas.

"A tu." ukázala jsem na kávu. Prošla jsem kolem něj a tričko s džínama jsem složila. Smrdělo po kouři, takže je asi nejspíš pak stejně hodí do pračky, no nemusí být mermomocně zmačkané, ne? "Děkuju," sklopil zahanbeně pohled. Konečně začal střízlivět. Svlékla jsem si bundu a zula si i ponožky. Předtím jsem se ani nepřevlíkala, takže jsem byla akorát připravená ke spánku. No jediný, kdo byl připravený, bylo moje oblečení, můj mozek a tělo ani zdaleka. Harry si popíjel kafe. Nebo spíš ho do sebe házel, až jsem se bála, aby ho za chvíli nevrátil zase zpátky. Rozsvítila jsem lampu u postele a zhasla velké světlo. Z vlasů jsem si vyndala gumičku a pak zalezla pod peřinu, kde už to bylo studené. On už vypadal dostatečně při smyslech, tak se nebojím, že by tu snad něco rozbil. "Můžu k tobě?" zašeptal, že jsem ho sotva slyšela. Odpovědí mu bylo jen mé zakývání. Ani jsem se na něj nepodívala. Cítila jsem, jak se druhá polovina postele prohýbá a pak, jak se ke mně Harry tulí. "Pěkně jsi to dneska přepískl." konstatovala jsem pouze, a když s tím nepřestal, otočila jsem se k němu čelem. Spokojeně svou hlavu strčil někam k mému krku a objal mě rukama. "Já vím, už nikdy nebudu pít," zachraptěl. Zakývala jsem hlavou, a aniž bych nad tím přemýšlela, prsty jsem vjela do jeho mokrých kudrlin. "Víš, že tohle jsem neměla na mysli. Ale o tom, až budeš v pohodě," šeptla jsem. "Já jsem v pohodě." odpověděl stejně.

"Takže o tom chceš mluvit?" zakousla jsem se do rtu a pohled zabodla do stropu nad námi, kde svítily malé hvězdičky, které jsem si tam přilepila, když jsem si pokoj zařizovala.