Manhattan romance 2/3

Kapitola: 2/3

Autor: Doms

„Adelain, je to charitativní akce, zkus se tvářit trochu přijatelněji,“ pokárala mě matka. Věnovala jsem jí další otrávený pohled. Čím lepší úmysly, tím nudnější večírek, jak se zdá. Mnohem raději bych trávila večer doma, s mým nejlepším přítelem notebookem, a taky jsem k tomu byla už odhodlaná, ale matka na mě nasadila ten nejtěžší kalibr – Aarona. Jeho přesvědčovacím schopnostem by podlehl každý, asi právě proto nešel ve šlépějích otce a dal se raději na obchod. A dokud se mu dařilo, táta nemohl říct ani slovo. „Dojdu si pro pití a pak se asi schovám na záchodech,“ zavrčela jsem a rychlostí blesku se vydala k tácku se šampaňským. Jednu sklenku jsem pro sebe ukradla a pak si to štrádovala k záchodům, abych si konečně mohla vyndat můj věčně vibrující telefon. Zastavila jsem se ale už v chodbě, byla naprosto prázdná. Ze zlatého psaníčka jsem vytáhla znovu vibrující telefon. Oznamoval mi, že mám tři nepřečtené zprávy. Otevřela jsem tu první, ze které jsem byla pořádně zmatená. Říkala mi jen obyčejné ‘otoč se‘, žádný podpis a neznámé číslo. Nechala jsem to být a rovnou přeskočila i tu druhou, která mi oznamovala, že se mi neznámé číslo dokonce snažilo dovolat. Třetí byla od matky a přišla mi před chvílí. Ona sama nesnáší, když s sebou nosím telefon, ale když mě shání, je jí najednou dobrý. S povzdychem jsem se otočila, protože kdyby to nebylo důležité, nechala by mě být.

Už zdálky jsem viděla vysokou postavu s kudrnatými vlasy, jak se usmívá tím podmanivým úsměvem na mojí matku. Na chvíli mě napadlo, že ty smsky byly od něho, ale hned jsem to zavrhla. Kde by vzal moje číslo? Došlo jsem až k nim, připravená, že nás matka oficiálně představí, ale on překvapil. „Adelain,“ pokynul mi hlavou na pozdrav. Mé jméno si převaloval v ústech, vyslovoval ho tak, jako nikdo jiný. Pro hodně lidí jsem byla Anne, kvůli mému bratrovi. Vlastně jediný, kdo mi říkal celým jménem, byla moje matka, od které to rozhodně nezní tak, jako od něj. Před mými rodiči na sobě nedal znát to, co mně u nás doma. Možná už ho to přešlo, což se o mě říct nedalo. Znovu jsem pocítila to neznámé chvění, které se dostavovalo jen v jeho přítomnosti. „Vidím, že vy dva už se znáte.“ Takový úsměv jsem u matky nevídala často. Pohledem si nás dva měřila, vůbec jí nevadilo, že Harry stál blízko po mém boku. Jinému by tohle nedovolila. A co si budeme povídat, asi ani já ne. „Tak já vás tu nechám o samotě, určitě si máte co říct. Starší ročníky tohle moc nechápou,“ ‘nenápadně‘ mrkla a mě v tu chvíli napadlo, co se jí asi honí hlavou. „Nereagovala jsi na zprávu. Ani na volání,“ řekl, když už byla máma v bezpečné vzdálenosti. „Nevěděla jsem, že jsi to ty. Kde jsi vzal moje číslo?“ bylo by zbytečné vysvětlovat mu, že jsem si toho všimla až opožděně. „Jako bys mi ho dala sama, když jsi mi dovolila, abych tě políbil,“ dělal, jako by se na svolení ptal. „Nebylo těžké zjistit si ho.“ Nabídl mi rámě a já ho přijala. Myslela jsem, že mě povede na taneční parket, ale jemu se spíš zamlouval poloprázdný roh naproti nám. Díky bohu, i ten malý klínek na botách mi dává zabrat. Když jsem vystupovala z auta, skoro jsem se zabila. „Máš nějaký důvod, proč jsi mě vyhledal?“ zeptala jsem se neomaleně. Pořád lepší takhle, než zůstat v nejistotě. Úsečně pokýval hlavou a zastavil, když už byl spokojený se soukromím. „Mám pro tebe nabídku. Jestli řekneš ne, pochopím to, ale neznamená to, že se přestanu snažit.“ Zakývala jsem, že poslouchám. Ta moje zvědavost. „Pojď se mnou do hotelu. Teď hned. Nikdo si nevšimne, že tu nejsme,“ prudce vydechl. Jeho slova mi vyrazila dech z plic. „Proč?“ zeptala jsem se hloupě. „Protože tě hrozně moc chci, andílku,“ přejel mi palcem po spodním rtu. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že odmítnu, ale moje rozhodnutí zakolísalo hned, jak se mě dotkl. Jak vidím, alespoň něco máme společného. V tu chvíli jsem byla rozhodnutá. Půjdu s ním, i kdyby se dělo nevím co. Jeho tváře ozdobily dva roztomilé ďolíčky, musel poznat, jak jsem se rozhodla. „Myslel jsem, že tě budu muset přesvědčovat.“

„Tak ale pojďme, než si to rozmyslím,“ prudce jsem vydechla.

                                                                             . . .

„Zdravím, pane Stylesi,“ usmála se na něj pohledná recepční. Myslela jsem si, že cesta k hotelu nám zabere delší čas, ale on myslel i na tohle. Zřejmě se nemohl dočkat stejně, jako já. „Váš pokoj je vždy připravený, budete si přát ještě něco speciálního?“ zamrkala dlouhými řasami, evidentně připravená splnit mu každé přání. „Budu si přát jiný pokoj,“ odsekl jí. V duchu jsem se zaradovala, že je vůči ní tak imunní. „Jak si přejete.“ Věnovala mu nevěřícný pohled a začala něco zběsile zadávat do počítače. Pár sekund na to před námi ležela karta od pokoje. „Tady máte a přeji příjemnou zábavu,“ věnovala nám nacvičený úsměv a jedovatou poznámku. Než jsem jí stihla něco povědět, Harry mě táhl k výtahu. A hned, jak se za námi zavřeli dveře a on zmáčkl tlačítko našeho patra, nepříjemná recepční byla zapomenuta. „Proč jsi nám rezervoval nový pokoj, když už tu jeden máš?“ Tahle otázka mi vrtala hlavou už několik minut. Nedokázala jsem pochopit, proč takhle plýtvá penězi. „Protože do toho pokoje si vodím většinu žen, se kterými spím,“ odpověděl nevzrušeně. Na chvíli mě to nechalo beze slov. „A proč ne mě? Jaký je v tom rozdíl?“ zeptala jsem se zvědavě. Nechápu to, já bych to přežila. Domluvili jsme se jen na obyčejném sexu, i když to zní příšerně, je to tak, jak to je. „Rozdíl je v tom, andílku, že ty nejsi většina.“ Naklonil se a na kratičkou chvíli přitiskl rty k mému spánku. Opět mě překvapil. Tím, co řekl, i tím, co udělal. „Proč zrovna andílek?“ nejistě jsem přešlápla a zkontrolovala svůj odraz v zrcadle ve výtahu. Byla jsem celá nedočkavá z toho, co se bude dít v pokoji. „Koukala jsi na sebe někdy?“ uchichtl se, a já nepoznala, jestli se posmívá mě, nebo mé otázce. Výtah cinkl a dveře se otevřely na našem poschodí. Netrpělivě vystoupil, propletl si prsty s těmi mými a rychlým krokem mě vedle k pokoji 216B. Nebyli jsme až úplně nahoře, ale i tak byl ten výhled fenomenální. „Líbí se ti to?“ Cítila jsem ho za sebou, jeho dech mě šimral za uchem. Jen jsem naklonila a pootočila hlavu, měla jsem takhle skvělý přístup k jeho rtům. Párkrát jsme se o sebe otřeli, pak jsem se zase otočila zpět, k výhledu na rušný Manhattan. Jeho ruce začaly putovat. Přes látku šatů mi zmáčkl prsa, polechtal na bocích a zakotvil na nahém stehně. Pomalinku jemnou látku vytahoval nahoru, až k lemu kalhotek, pod který ihned vklouzl. „Harry,“ vzdychla jsem a pohnula pánví vstříc jeho prstům. Hlavu jsem zaklonila a opřela o jeho rameno. „Líbí se ti představa, že tě tu může kdokoli vidět?“ Uchichtl se a ještě zvýšil tlak své ruky. Testoval, kolik toho vydržím, než celá exploduju. „Přiznej to, chci to slyšet nahlas,“ párkrát zakroužil okolo vstupu, než jeho ukazováček vklouzl dovnitř. Kolena se mi podlomila, a kdyby mě druhou rukou nedržel, upadla bych. „Vzrušuje mě to,“ přiznala jsem. Bylo na tom něco… jiného. Kdokoli by naproti nám koukl z okna, viděl by mě s Harrym v takovéhle pozici. S jeho rukou mezi mýma nohama.

Aby měl ještě lepší přístup, jednu nohu jsem pokrčila a opřela si jí o konferenční stolek. „Přidám druhý,“ varoval mě, ještě než opatrně přidal i prostředníček. Sykla jsem slastí, když je střídavě ohýbal v kloubech a způsoboval mi tak tu největší slast, jakou jsem kdy zažila. Celá jsem se nebezpečně chvěla, nepřidávaly tomu ani boty na klínku, které jsem si do teď nesundala. „Výhledu bylo dost, postel bude pohodlnější,“ rozhodl a během vteřiny jsem měla šaty zase urovnané. Jako by se nic ani nestalo. Klopýtla jsem v jeho závěsu, hned na první pohled mě okouzlila velká postel v rohu pokoje. Už jsem viděla hezčí, pravda, ale do žádné jsem se zatím tolik netěšila. „Udělej si pohodlí, objednám nám víno.“ Drahé černé sako přehodil přes židli a bílou košili si nechal rozepnutou. Jako napůl rozbalený dárek. „Ne,“ tak-tak jsem dlaní chytila jeho prsty a zadržela ho v cestě k telefonu. „Na večírku jsem měla šampaňské, to mi stačilo. Teď chci tebe, ne víno.“ Věděla jsem, že mu jde jen o to, abych se cítila lépe… a co si budeme povídat, abych byla povolnější. Ale já sama jsem se cítila připravenější, než kdy dřív. Jestli někdy nějaká tomuhle chlapovi odmítla, musela být cvok.

                                                                            . . .

„Budu muset jít,“ stydlivě jsem sundala ruku z jeho potetovaného hrudníku a přidržela si deku u těla. Nechápu, kde se ve mně bere stud, po tom, co jsme předvedli teď, ale možná to je tou situací. Zdá se to až moc hezké na to, aby to byla pravda. Cítila jsem, že moct u něj ležet po tak skvělém sexu je privilegium, které jsem dostala já, žádná jiná. A byla jsem svým způsobem naštvaná, protože mi tím dával akorát tak plané naděje, nad kterými bych vůbec neměla přemýšlet. Ano, bylo by pěkné moct takhle vedle něj ležet bez toho, abych se cítila jako coura, a ano, bylo by pěkné, mít s ním jiný druh závazku, než ten postelový, ale to se nikdy nestane. Nemá cenu plakat nad rozlitým mlékem. Co se stalo, stalo se, a já nemůžu litovat něčeho tak skvělého. „Hmmm…“ zabručel. „Tvoje máma si myslí, že ti nebylo dobře a já tě vezl domů. Víš moc dobře, že máme ještě nejméně dvě hodiny, než odejdou,“ poklepal zpět na místo vedle sebe a já si nejistě lehla. „Ale co tu budeme dělat?“ skousla jsem si spodní ret. Na další kolo jsem se už necítila. Jestli on ještě může, není člověk, mě už bolí celé tělo. „Můžeme si dát společnou sprchu a pak se navečeřet. Domů tě odvezu,“ bez ostychu vstal, úplně nahý a nechal mě kochat se jím. Rty se mu zvlnily do úsměvu a já se mu chtě nechtě musela podívat do očí. „Pozorovat mě můžeš i ve sprše, pojď už,“ hravě se zasmál a za obě ruce mě vytáhl do stoje. Sklonil se, jeho rty se na okamžik vpily do mých, než zmizel v útrobách koupelny. Nenechala jsem se pobízet dvakrát a vydala se za ním.

Děkuji i za ty čtyři komentáře, co jste zanechali :). Je to aspoň něco. Jeden anonym psal, že se jí to zdá uspěchané, tak pro ní mám zprávu - i mně se to tak zdá :D. Ale co už :). Předem děkuji za přečtení aji druhého dílu a doufám, že napíšete o něco málo víc komentářů :).

Doms