New year, new love.

Malá, vyděšená holčička se krčila v rohu tmavé místnosti, bílé šatičky, začerněné od špinavé podlahy svírala v pěstičkách a dusila v sobě hlasité vzlyky. Netušila, co tam dělá a proč ji ti zlí lidé sem odvedli. Chtěla zpátky za svou rodinou, svým bratrem, sestrou a rodiči. V duchu se modlila, že jí maminka najde. Nebo její velký bratr, ten pro ni byl vždycky, když potřebovala. Jenže už to bylo dva dlouhé dny, co si pro ni nikdo nepřišel. A pak přestala počítat. Byla dlouho o hladu a sama ve tmě, dokud neuviděla světlo. Tam začal její nový život, v nové rodině.

Harry vrátil ošoupanou fotografii zpět do peněženky a promnul si kořen nosu. Čím víc na to myslel, tím víc tekutiny se mu hromadilo v očích. Mezi tím vším koncertováním a podáváním rozhovorů skoro neměl čas vzpomenout si na svojí malou sestřičku, ale vždycky, když se blížilo období Vánoc, vzpomínky se vrátily. Je to tak dlouho, deset let, co o ní nic neví. Jednoho dne prostě zmizela. Proto je rodina o svátcích semknutější daleko víc. Tehdy mu bylo deset let, když Helen prostě jednou ze školy domů nepřišla. Všichni ji hledali, oni i policie, ale nikdo ji nenašel.

Občas přemýšlel, jestli je jeho sestra ještě naživu a jestli je alespoň šťastná. Pokud se ale vyplnily předpovědi policie, pravděpodobně je už někde mimo tenhle svět, ale daleko šťastnější než v posledních hodinách svého života. Chtělo se mu plakat, když si představil, co všechno mohli provést malé holčičce. S bouchnutím dveří se vrátil do reality, v které se o únosu malé Helen prostě nemluvilo. Nikdo jiný to nevěděl a tak to taky mělo zůstat. Od počátku jeho slávy rodina nechtěla, aby se v těchto záležitostech někdo šťoural.

"Harry!" uslyšel volání svého jméno a vydal se za hlasem. Jeho přátelé už stáli u auta a čekali jen na něj. Kufr už byl naložený všemi věcmi, jeho cestovní taška se tam skoro nevešla. Ne, že by se mu nechtělo strávit svátky doma s rodinou. Jen se mu tam chtělo méně, než kdykoli jindy. Jako každý rok od doby, co našel své nové bratry, trávili svátky u jednoho z nich spolu se svými rodinami. Tentokrát byl na řadě on a jeho rodinný dům v Holmes Chapel.

Proto pobral kufr a nasedl do auta k Niallovi a jeho rodiči. I přes to všechno se musel pousmát, protože představa dalších svátků s těmi čtyřmi nevypadala až tak hrozně. Přemýšlel, jestli si to všechno až moc nebere. Možná už je čas přenést se přes to všechno a vypořádat se s tím. Tolik se těšil na svou maminku, shledali se po hrozně dlouhé době. Taky se těšil na svou starší sestru Gemmu.

Celý dům už voněl po vánočním cukroví, všude byly ozdoby a v obývacím pokoji stál krásný vánoční stromek. Věci už měli naskládané v pokojích, teď už jen spokojeně koukali na televizi a užívali si vánoční atmosféru. "Ty někoho čekáš?" zeptala se Harryho sestra jejich mamky, když někdo zazvonil.

"Kdo by asi tak co chtěl, když je den před štědrým dnem?" odpověděla.

"Zajdu otevřít." nabídl se Harry a vstal z vyteplené pohovky. Po cestě se podíval z okna, ale k domovním dveřím výhled neměl. S povzdychem tedy otevřel vetřelci před dveřmi.

Usmála se na něj malá roztomilá brunetka celá zabalená v zimním kabátu. Od úst jí šel obláček páry, jak nervozitou zrychleně dýchala.

"Ahoj." nejistě se pousmála. On jí ale úsměv neopětoval, nýbrž se zamračil.

"Potřebuješ něco?" na fanynky opravdu náladu neměl.

"Vlastně sháním tebe," hlas jí zakolísal, nýbrž ne z nervozity z něj, jak se domníval on. V promrzlých prstech sevřela štos papírů a natáhla ruku směrem k němu. V tuhle chvíli mu ty papíry řeknou víc, než ona sama. "Je den před štědrým dnem, doufal jsem, že alespoň v tuhle dobu fanynky pochopí, že chci být se svou rodinou." naštval se.

"Prosím, přečti si ty papíry!" vyhrkla.

"Ne, měla bys odejít!" lehce do ní strčil, ať může zavřít dveře. Dívka udělala nedobrovolný krok zpět a málem spadla na zadek na přimrzlém chodníčku. Dveře bouchly, a tak se k nim otočila zády a pomalu se vydala pryč. První setkání si představovala jinak, každopádně, vnucovat se nebude. Pro sebe se pousmála v naději, že tak zastaví slzy zklamání a otočila se na odchod. Harry se mezitím sehnul pro papíry, které jí spadly na zem, a zvědavost mu nedala, aby se nepodíval dovnitř.

"Harry, kdo to byl?" zeptal se Louis scházejíc po schodech.

"Nějaká fanynka." zamumlal kudrnáč a začetl se do papírů, které obsahovaly nějaké administrativní informace o dívce.... Helen. Zasekl se v polovině cesty, prvních pár listů, které si ani nestihl pročíst, mu vypadlo z rukou. Jediné, na co myslel, bylo, že jí musí stihnout. Že jí nemůže nechat jen tak odejít. Rychle se otočil, div nevrazil do vchodových dveří, které následně rychle otevřel a rozeběhl se ven.

"Helen! Helen stůj!" její jméno mu nějak podivně nešlo přes pusu. Je to tak dlouho, co na někoho takhle volal. Bylo mu naposledy deset.

"Jsi Helen? Vážně jsi to ty?" tiskl ji k sobě a rozplakal se. Jeho malá sestřička, najednou se tu zjevila. Zdálo se to neuvěřitelné, na první pohled si té podoby nevšiml. Ale jiskřivé zelené oči, dva ďolíčky a nezbedné kudrliny jí zůstaly, nebylo pochyb. Byla to ona, byla jejich. Jejich krev, bez pochyby.

"C-co tu děláš?" odtáhnul se od ní, aby si ji mohl pořádně prohlédnout. Helen se znovu pousmála a ledabyle pokrčila rameny. Nevěděla, co by měla odpovědět, protože její příběh není na vyprávění na ulici. Z dlouhé cesty byla promrzlá a jediné co teď chtěla, bylo teplo.

"Tomu doma neuvěří." šeptl a chtěl ji začít táhnout zpět do domu, když se zapřela nohama a nepohnula se ani o píď.

"Počkej, H-harry." začala nejistě.

"Prosím nemysli si, že jsem teď tady před svátky, protože od vás něco chci, ale trvalo mi tak dlouho, než jsem vás našla. Chtěla jsem vás překvapit, ale nic od vás nechci. Nic." to poslední, co chtěla, je, aby si oni mysleli, že po nich chce peníze, že se chce přiživit, protože on je slavný a bohatý. Těžko by vysvětlovala, že co se tohohle týká, ona nouzi nemá. Chtěla prostě jen poznat svou pravou rodinu, i když si na ně skoro ani nepamatuje. Harry se na ni zaraženě podíval. Tohle ho v tu chvíli vůbec nenapadlo, a i kdyby něco potřebovala, dal by jí cokoli. Stiskl její dlaň, až zacítil, jak promrzlá je.

"Jdeme dovnitř, prosím. Máma se zblázní, až tě uvidí."

Táhl ji dovnitř a v chodbě na něj už čekalo celé osazenstvo. Na první pohled to nebylo patrné, ale když se všichni sourozenci postavili vedle sebe, bylo jasné, že patří do rodiny.

**

Cítila se divně. Na všechny členy své rodiny si vzpomínala jen matně, takže není divu, že ona z nich nebyla nadšená tolik, jako oni z ní. Na všechny otázky mířené jejím směrem odvážně odpověděla, ale když přišlo na minulost, tápala.

 "Můj otec, Richard, pracuje v módě. Je vážně úspěšný a jeho oblečení se prodává hned vedle butiků předních návrhářů. Taky díky jeho známostem jsem vás našla." Helen nejistě poposedla na gauči a napila se Horkého Jablka.

"Ráda slyším, že se ti vedlo dobře," Anne jí stiskla ruku, kterou už dobrou půl hodinu drtila v té své. Ale nemohla si pomoct, po tak dlouhé době viděla svou dceru a zjistila, že se jí i bez ní vedlo dobře.

Mrzelo jí to, ale byla za ní šťastná.

"Měla jsem jedno velké štěstí, mohla jsem skončit daleko hůř." vhrkly slzy do očí Helen, když si vzpomněla na tu pustou místnost se čtyřmi stěnami, kde si několik dní pobyla.

"Co se vlastně stalo?" zeptala se Gemma po chvíli ticha.

"Mám to všechno v mlze, je to už tak dávno a já byla malá, ale vzpomínám si, že když jsem šla ze školy, zastavilo u mě auto. Bylo úterý a vím, že v ten den jsem chodívala sama, protože Harry i Gemma měli delší vyučování, nezastavila jsem se u nich, ale oni mě stáhli dovnitř a já pak omdlela. Několik dní jsem byla v jedné místnosti, a pak jsem se objevila u Richarda a jeho přítelkyně."

Protřela si oči dřív, než by se znovu rozplakala. Na svou nynější rodinu si stěžovat nemůže, ale i když byla více méně spokojená, nikdy z Christine necítila tu mateřskou lásku, která se jí dostávala od její pravé matky. I po dlouhých deseti letech.

"Richard odletěl trávit svátky do Miami, a tak jsem si řekla, že by možná bylo načase vás znovu najít."

Všichni přítomní hltali každé slovo, i když zrovna nepatřili do rodiny Stylesů. Ale lhala by, kdyby řekla, že je vůbec neznala. Celý svět je znal. "Mohla bych si odskočit?" nervózně se postavila, když už se ticho nedalo zvládnout. Věděla, že všichni přemýšlejí o jejích slovech a o tom, co se tehdy stalo. I ona to dělala, nespočetněkrát. Gemma jí ochotně ukázala koupelnu s toaletou a nechala ji o samotě, což Helen víc než potřebovala. Zatímco ona se uklidňovala, dole se rozpoutala živá debata o její osobě.

"Chci, aby tu byla s námi." přisadila si Anne svou a děti svou mámu plně podpořily. Pro Helen to možná bylo moc rychlé, ale zvědavost byla silnější. Toužila poznat, jaká je její rodina a jestli jsou všechny ty dobré vzpomínky pravdivé. Jak moc se změnili nebo jak moc zůstali stejní.

"Kde máš nějaké věci, Helen?" zeptala se maminka.

"Jsem ubytovaná v penzionu kousek odtud." Odpověděla. Znovu se posadila na pohovku, nohu přes nohu, jako by se nic nedělo. Je to její krev, její rodina a cítí se před nimi nervózněji, než před cizími lidmi.

"Harry ti pomůže, aby sis své věci donesla sem. Vítej zpátky." objala ji.

***

Helen už se po domě pohybovala, jako by to tu znala věky. I když jí bylo trapné i si jen dojít pro pití do kuchyně, nikdo se na ní nekoukal divně, když si nalila džus a už převlečená do domácího a pohodlného oblečení zakotvila zpět v obýváku, u televize, kde seděl i zbytek. Bylo tu tolik lidí, že měla pořád problém si zapamatovat jména. Rodiny Harryho přátel oslovovala teto-strýci, jinak to ani nešlo. Udivovalo ji, jak k ní byli všichni milí a hodní a snažili se jí vysvětlit všechno, čemu nerozuměla nebo co se stalo, když tu nebyla. Vzhledem k tomu, že byla cizí, v podstatě i pro svou vlastní rodinu, divila se. Ona sama by asi byla nedůvěřivá k cizinci v jejím domě, ať by se jednalo o kohokoli. Ještě ten večer měla kufr s věcmi v pokoji u Gemmy, protože na ni jinde nezbylo místo a spolu se svou sestrou a bratrem a jeho přáteli se válela v pyžamu a sledovala Vánoční pohádky. Tohle na svátcích milovala, kontrast teplého domova a zasněženého pohledu z okna. Ať jde o Anglii, nebo Francii, kouzelné je to všude stejně.

Po slepu natáhla ruku do misky s čipsy vedle ní, ale otřela se o cizí prsty.

"Promiň." omluvila se, když si nabrala hrst brambůrků a zvedla pohled, aby se zadívala na dotyčného. O další slova ji připravily krásné modré oči, které lemovaly malé vrásečky od úsměvu. Louis chápavě přikývl a sledoval, jak brunetka stydlivě sklopila pohled. Při tom jí pramínek kudrnatých vlasů spadl před oči, a tak si ho musela zandat za ucho. I tohle malé, na první pohled nepodstatné, no roztomilé gesto, ho zaujalo. Čím dál tím víc se pohledem vracel k sestře svého nejlepšího kamaráda. Kdyby to Harry věděl, asi by ho zabil.

"Já a Niall jdeme spát, dobrou noc." Harry bez váhání a bez upozornění zatáhl svou sestru Helen do náruče a na Gemmu jen vyplázl jazyk. A tak Helen osaměla, Harry jí dodával určitý pocit bezpečí, protože tu pro ní byl nejznámější. Anne už spala a Gemma seděla na druhém konci sedačky a věnovala se výhradně televizi. Zayn si někde volal se svou přítelkyní, teda už snoubenkou, jak se dozvěděla a Liam se po chvíli taky zvedl se slovy, že už je unavený. Ale Helen se nechtělo vůbec spát. Bylo teprve jedenáct a ona byla zvyklá ponocovat.

"Takže..." odtrhla Gemma pohled od televize, na tuhle chvíli čekala.

"Když už jsme tu jen samé holky," ušklíbla se na Louise.

"Chci o tobě vědět všechno."

"Za co mě máš?" vykulil Louis zděšeně oči, ale humor v jeho hlase prozrazoval, že si dělal jen srandu.

"Pomlč." zpražila ho pohledem a přesunula se k Helen. Ta jen nervózně klepala bříšky prstů o pohovku, netušila, co za zpověď má čekat. Hlavně proto, že tu nejsou samy dvě.

"Čeká tě ve Francii někdo jiný, krom rodiny?" mrkla šibalsky a čekala na odpověď. Helen naopak nechápavě nakrčila čelo.

"Přítel nebo tak? Je ti už osmnáct a jsi tak hezká, nevěřím, že nikoho nemáš." zasmála se.

"Někdo byl, ale už není, nějak to nevyšlo."

Louisovi naopak vyhovovalo, že ho Gemma nevyhodila a nechala ho tam s nimi sedět. Pohledem sledoval televizi, ale myslí poslouchal každé Helenino slovo.

"A hledáš někoho?" sám sebe překvapil, když se zepal a tím se zapojil do jejich hovoru.

Helen překvapeně pozdvihla obočí, ale rozhodla se odpovědět.

"Momentálně to nechávám tak, jak to je. Docela se těším na změnu prostředí, protože příští školní rok nastoupím na univerzitu v Cambridge. Konečně se dostanu z Marseille. Třeba tam někoho potkám."

"Další možnost rýpat do Harryho," uchechtla se Gemma.

"Víš, on kvůli kapele nikdy nevystudoval a mě to baví, vytáčet ho poznámkami."

Helen se tiše uchichtla.

"No já na Cambridge hrozně chtěla, dřela jsem na to celou střední. Měla jsem plno mimoškolních aktivit a různých blbostí, co se mi mělo připočítávat k dobru, no věci se staly ještě lepšími, když mi udělili stipendium. Div jsem hlavou neprorazila strop." potěšeně se zatřásla při vzpomínce na dopis, co jí před pár týdny přišel.

"Takže v Londýně zůstaneš natrvalo?" vmísil se do rozhovoru znovu Louis.

"Nebudu bydlet přímo v Londýně, ale zůstanu tady v Británii už od července, kdy mi začínají přípravné kurzy." přitakala Helen s neskrývaným nadšením. Hrozně se těšila na to léto.

"Jsi na to asi hodně pyšná." poznamenala Gemma, na což Helen jen kývla. Dostala stipendium na jednu z nejlepších škol, kdo by na to hrdý nebyl? Debatovali ještě dlouho, dokud už nebyla unavená i Gemma. Proto se Helen a Louis přesídlili dolů na gauč, aby ji nerušili.

"Ty ještě nejsi unavený?" zeptala se.

"Jsem zvyklý chodit spát pozdě."

"Já taky, navíc jsem spala celé dopoledne."

"Tak se koukneme, co dávají dál," začal přepínat z programu na program, aby našel alespoň něco, na co by se koukat dalo. Na konec to oba zalomili na gauči pod dekou a spali tvrdě až do rána.

**

Harry se probudil docela brzy, kvůli nepříjemnému světlu z venku. Protřel si oči, a když si uvědomil, co se včera stalo, na tváři se mu objevil úsměv. Ze zdola ještě neslyšel žádné hlasy, a tak došel k názoru, že musí všichni ještě spát. Jemu se však už spát nechtělo, tak vystřelil z postele, rychle se umyl a šel dolů do obýváku, aby si pustil televizi. Byl líný udělat si i snídani, však on to někdo udělá za něj, lidí je tu dost. Překvapeně se však zarazil, když uviděl rozházené deky a dvě nějaká těla stočená do klubíčka. Potichu přišel blíž, a když uviděl svojí sestru a nejlepšího kamaráda, jak spokojeně spí, otevřel v údivu pusu. Gauč byl moc malý na to, aby si od ní Louis udržoval bezpečný odstup, a co víc, znají se jen od včerejška! Ona ležela na boku, což by nebylo nic divného, kdyby jí on tak pevně neobjímal.

Pro sebe se zamračil a přemýšlel, co s tím udělat. Helen probudit nechtěl, protože i kdyby za tohle mohla ona a ne Louis, o čemž stejně pochyboval, jí by prostě nadávat nemohl. Dvojice mu to usnadnila tím, že se začala probouzet sama. Nebo si to alespoň myslel do doby, než se jeho sestra promrvila, přitáhla si Louisovu ruku blíž k sobě a on zabořil svou hlavu do jejich vlasů se spokojeným zamručením. Jejich propletené prsty ho akorát provokovaly. Zaťal pěsti a bez přemýšlení prudce drkl do svého kamaráda, taková rána ho musela probudit. Louis sebou nečekaně trhl a tím probudil i Helen, která zamžourala.

"Co se děje?" pustila Louisovu ruku a posadila se, aby si mohla promnout oči a upravit roztřapané vlasy.

"Harry, dobré ráno." trochu se zarazila, když uviděla kudrnáče stojícího u gauče s výrazem boha pomsty.

"Co to sakra je?" Vyhrkl na hlas a každé slovo odsekl zvlášť, aby tomu dal ještě větší důraz.

"Co myslíš?" zeptala se nechápavě, naopak Louis pochopil hned, co jeho kamaráda žere.

"Jenom jsme usnuli, kámo, nedáme si snídani?" snažil se hned odvést pozornost. Stále ale nemohl uklidnit své srdce. Nespal už dlouho, nešlo to, když byla vedle něj tak blízko a on ji mohl obejmout.

"Děláš si prdel?" Harrymu vyletělo obočí nahoru, nemohl uvěřit, že to Louis bere jako by nic.

"Jenom jsme tu spali, vadí to hodně?" Helen se postavila a chytila ho opatrně za paži. Na ní se usmál, ale v duchu si myslel své a na Louise se podíval tak, aby to pochopil i on. Zná ho moc dobře.

Společně odešli do kuchyně udělat snídani. Helen si automaticky stoupla k lince, byla zvyklá obskakovat se sama a brala to jako samozřejmost. Louis si k ní stoupl prostě proto, že chtěl být u ní a Harry se posadil ke stolu a sledoval, jak ti dva sehraně připravují snídaní. Vaječné omelety byly rychlé a krásně voněly. S čerstvou nakrájenou zeleninou a pomerančovým džusem, to bylo to pravé pro snídani.

"Dobrou chuť." popřála oboum klukům Helen a pustila se do jídla. Louis pořád nenápadně pokukoval po Helen. Ani jen pohledu na ni se nemohl pořádně nabažit. Nechápal, čím ho učarovala, proč se tak pobláznil do té dívky, kterou zná tak krátce. Za celý svůj život však nepoznal nikoho, kdo by byl tak přirozený a upřímný, kromě Harryho. A teď je to právě jeho sestra, ta druhá, jemu možná až moc podobná. Helen se na něj na krátkou chvíli podívala, ale když se její oči setkaly s těmi jeho, rychle se odvrátila. Jejích lehce načervenalých tváří si nevšiml kromě Louise snad nikdo. Taky jí nikdo nevěnoval tolik pozornosti, jako on.

"Venku sněží!" vykřikl nadšeně Niall, nedbal na křik své mámy a vyletěl ještě v pyžamu ven na zahradu. Veškeré mladší osazenstvo se rozběhlo za ním. Ti starší jen kroutili hlavami. Celé dopoledne pak všichni vegetili u televize, jen Helen byla celá nervózní. Jelikož netušila, jak se věci tady odvinou, neměla žádné dárky pro rodinu. Potřebovala zajet do centra města, ale nevěděla, koho požádat o svezení a pomoc. Kdyby to tu znala, možná by se vydala i na vlastní pěst, ale její navigační nesmysl jí přiměl zůstat. Po obědě se na chvíli odebrala do pokoje Gemmy a promyslela, co by každému koupila. Z přemýšlení jí vyrušilo až klepání na dveře. Ani narušitele nestihla pobídnout, aby vešel, a ve dveřích už se zjevila Louisova hlava, s obrovským úsměvem jako bonus. Netušila, co by jí mohl chtít, ale jeho přítomnost jí z nějakého důvodu vůbec nevadila.

"Kam jsi tak zmizela?" řekl šibalsky a pomalu se blížil k posteli, na které seděla.

"Potřebovala jsem nad něčím popřemýšlet." odhrnula si vlnité kadeře z očí. Její vlasy byly o něco tmavší než vlasy Anne a Harryho. Gemma měla vlasy zesvětlené, ale Helenina hříva byla čokoládová, skoro až černá. Krásně kontrastovala s jejíma očima. Zvedla k němu pohled, když nad ní stál už několik sekund a k ničemu se neměl. Očima jí propaloval a zkoumal každý kousek, jako by jí viděl poprvé. A sentimentálně ho napadlo, že osvětlená jen zlatými světýlky na okně vypadá vážně dobře. "Nad čím?" vypadlo z něj po delší době.

"Potřebuju do města, je mi vážně trapně, ale nemám žádné dárečky." odvětila smutně.

"A co hůř, nevím jak se dostat do centra a co koupit, když ty lidi ještě tak dobře neznám." zamračila se. Louis se na ní líně usmál, v hlavě už si přemítal, jak spolu dnes stráví celé odpoledne o samotě. I když nákupy zrovna v lásce nemá, nejednoduší je měsíc předem vše objednat na internetu a pak si nedělat starosti, kvůli ní to vydrží.

"Máš jediné štěstí." prohodil jen tak a ona nechápavě zamrkala.

"A to?"

"jsem tu já, poslední záchrana."

Uchichtla se a prstem ho dloubla do ramene. S ním to ani nehnulo, navenek, uvnitř šílel jako puberťák jen z toho, že se ho dotkla.

"Hned teď?" ujistil se a s jejím přikývnutím se vydali hnedka na cestu. Když procházeli okolo ostatních, nikdo si jich nijak zvlášť nevšímal. Helen chtěla aspoň oznámit, kam jde, ale když viděla ty zažrané pohledy do pořadu v televizi a navíc, když jí Louis zatáhl za ruku ke dveřím, nechala to být. Natáhla na sebe kabát a pak se oba rychle vytratili ven a nasedli do auta.

"Vánoce v plném proudu." okomentoval to Louis, když zastavili u velkého nákupního centra, kde se hemžilo plno lidí. Helen si povzdychla a rozhlédla se po velkém place před hlavním vchodem. Přesně tohle neměla ráda. Takovou masu lidí, ve které se se svojí výškou lehce ztratí. Navíc přeplněné obchody, kde se musí pořád ohlížet, aby něco neshodila, nebo do někoho nenarazila. Když vstoupili dovnitř, po deseti minutách hledání jednoho obchodu s dárkovými věcmi, Louise ztratila někde v davu. Se svou výškou sotva dohlédla přes všechny ty kabáty. Postavila se na kraj, mimo proudící dav a chvíli prostě vyčkávala. Jestli se navzájem nenajdou a ona se ztratí už po tak krátké chvíli, asi zanevře na vánoční nákupy nadobro. Povzdychla se a po neúspěšném pokusu ho najít ve změti těl, se rozhodla najít alespoň ten obchod, do kterého chtěla jít. Narazila sice na velkou informační ceduli, ve které si v legendě ten obchod našla, ale vzhledem k tomu, že se neorientovala, neměla tušení, jakým směrem se vydat. V tuhle chvíli ani netušila kde je pravá a kde je levá.

"Kam jsi zmizela?" najednou ji někdo zezadu chytil za ramena.

"Bože, vyděsil jsi mě." přitiskla si ruku na srdce a s úsměvem se otočila.

"Ztratila jsem tě." objasnila.

"Je to tu vážně šílené."

"Je pár dní před Vánoci, lidé šílí," propletl si s ní prsty a pevně je stiskl.

"Už se mě nepouštěj a neztratíš se."

Helen se nedůvěřivě podívala na jejich propletené ruce. Nebylo jí to nepříjemné, spíš se bála, aby to on nebral jako nutné zlo. Že musí trávit odpoledne v obchodech, místo v teple u televize a ještě jako nechtěný bonus hlídat jí, mladší sestru jeho kamaráda. Opravdu netušila, že jemu se v hlavě honí úplný opak. Prošli všechny obchody a Louis jí pomohl vybrat dárky pro celou rodinu. Když už se šeřilo, s nákupy skončili a rozhodli se dát si horkou čokoládu a snažit se užít si i trochu té vánoční atmosféry v podobě stromečku, umělého sněhu a hrajících koled. Teda, takhle to aspoň oboum znělo lépe, než naplno přiznat, jak šíleně ztahaní jsou. Oba dva s žuchnutím dopadli na svou židli a skoro stejně vyčerpaně vydechli. Helen bolely nohy a záda, Louis na tom byl o něco líp, jen měl vytahané ruce z tašek, které se sám nabídl, že bude nosit.

"Měli jsme je nejdřív odnést do auta," podotkla Helen s drobným úsměvem. Když už před ní ležela krásně vonící čokoláda se šlehačkou na vrchu, cítila se hned o něco lépe. Louis jen mávnul rukou a pořád ji nespouštěl z očí.

"Pak bychom už měli jet domů, Harry si určitě všiml, že chybíme." řekl trochu zaraženě. Nechtěl, aby jeho kamarád na něj byl naštvaný. Helen si s jeho slovy zkontrolovala telefon, jestli jí náhodou nevolal, když jí došlo, že nemá její číslo. Vlastně, nikdo tam nemá její číslo.

"Tak pojedeme." vzala jednu tašku, Louis vzal zbytek s roztřesenýma rukama si ji přitáhl k sobě, aby se zase neztratila. Pořád se cítil tak nejistý a jeho srdce div nevyskočilo z hrudi. Tohle s ním dělala jen její blízkost. Všechny tašky naložili do kufru a zase se rozjeli stejnou cestou zpět. Helen tentokrát dávala větší pozor, kudy jedou, aby okolí alespoň trochu poznala, ale bylo jí to celkem k ničemu.

Všude bílo, sníh a domy byly všechny stejné.

"Pro Anglii jsou tyhle řadovky typické." prohodil Louis, když projížděli jednou čtvrtí.

"Já vím, ale u nás tohle vůbec není." usmála se.

"Ve Francii jsme nikdy nestrávili víc času, než bylo potřeba, zvláštní," zamyslel se Louis a kdyby se Helen nezeptala proč, asi by jí to ani nevysvětlil.

"Protože holky ve Francii stojí fakt za to," laškovně na ní mrkl.

Se smíchem do něj lehce drkla.

"Francouzsky mají pěkný přízvuk." přiznal.

"Mám taky francouzský přízvuk, ale jen když mluvím francouzsky." zavrtěla hlavou. Po těch letech strávených tam se to zdála jako hračka.

"Tak mi něco pověz," poprosil jí, i když francouzsky neuměl ani slovo.

"Je m´appelle Helen, Je suis anglaise et j´habite a la France mais... " nedokončila, když ji přerušilo Louisovo zahvízdnutí. Tváře jí nad jeho obdivným pohledem zrůžověly.

"Nediv se, žiju tam deset let." Pohledem zabloudila na zasněženou krajinu.

Když zastavili na příjezdové cestě domu, Helen se k němu otočila čelem.

"Díky moc, hodně jsi mi pomohl." řekla upřímně.

"Však já si to u tebe ještě vyberu," zasmál se. Nemuselo to znít vážně, no on to tak myslel. Musí jen počkat na vhodnou příležitost. Proklouznout do domu přes všechny ty lidi nebylo snadné, obzvlášť když je Harry sledoval na každém kroku. Podle Helen v tom viděl víc, než bylo nutné, Louis ho zase docela chápal. Kdyby mohl i Harry slyšet jeho myšlenky, už by byl zakopaný někde na jejich zahradě. Jenže on si po jedné straně nemohl pomoct. O tři roky mladší Helen ho přitahovala jako magnet. Nejen jeho osobu, ale taky jeho myšlenky.

"Kde jsi byla? Hledali jsme tě." vyskočil bratr z gauče a uháněl za Helen sotva ji spatřil. S omluvným úsměvem kývla na tašky položené v předsíni. Už teď jich bylo dost a to Louis ještě nosil z auta.

"Mohla jsi alespoň něco říct," probodl jí bratr pohledem. Helen se zamračila a nadechla se k odpovědi. Nakonec vzduch ale vypustila a neřekla vůbec nic. Na jednu stranu chápala, o co mu jde, na druhou ona byla zvyklá starat se o sebe, do teď byla v podstatě jedináček. Nikdo o ní nikdy neměl přehnanou starost, nikdo se nijak moc nezajímal, kam jde, nebo kdy se vrátí. U jejích rodičů ve Francii to bylo prostě jiné.

"Musím si teď ještě něco zařídit u sebe v pokoji, uvidíme se u večeře." stiskla jeho paži, pak pobrala tašky a valila do pokoje. Tam strávila i celý zbytek dne a dárky, které jí nezabalili v obchodě, hezky zdobila. Zbytek dne jí utekl, ani sama nevěděla, kam se poděl. Ale když konečně vylezla z pokoje, venku už byla tma a dole nebyl slyšet žádný hluk. Zvláštní. V kuchyni byla Anne a chystala nějaké jídlo, které krásně vonělo.

"Kde jsou všichni?" vyhrkla Helen překvapeně.

"Zlato, vyděsilas mě." chytila se maminka za srdce a věnovala jí úsměv.

"Jsou venku na zahradě, sice už je tma, ale koulují se tam jako malí." protočila se smíchem očima a dál se věnovala jídlu. Helen jí beze slov začala pomáhat a spolu s ní si pozpěvovala koledy linoucí se z rádia.

"Tady jsou ženy mého života!" uslyšela chraplavý smích a hned na to Helen postiskaly zimné ruce. Otočila se a na nos mu namázla trochu mouky, kterou měla snad všude.

"To máš za to, že tak studíš," našpulila rty a otočila se zpět ke své práci.

"Co to bude, až to bude?" Harry pořád chodil kolem celý mlsný.

"Prosím tě Harry, nedávají ti náhodou večerníček v televizi?" Gemma si strčila promrzlé ruce pod proud teplé vody, aby si je trochu zahřála a mohla tak pomoct svojí mamce a sestře s přípravou večeře. Za chvíli se tam přihrnuli i ostatní a to bylo v poklidné místnosti hned veselo.

*

Najednou tu byl štědrý den. Anne už od rána lítala po kuchyni a dělala večeři, aby vše bylo perfektní, sem tam jí pomohla Helen nebo Gemma, ale spíš si krátili čas všichni společně. Nemohli se dočkat dárků. Odpoledne všichni popřáli Louisovi, včetně Helen, i když jí bylo trapně, protože neměla ani tušení, že má dnes narozeniny. Mohl se alespoň zmínit, když spolu byli ve městě, ale co už.

 Po večeři se rozdávaly dárky. Helen byla v šoku, když zjistila, kolik dárků dostala. Přestože se tu objevila tak neplánovaně, nikdo na ni nezapomněl. Po tom ještě chvíli seděli jen tak v obýváku se zapnutou televizí, na kterou stejně nekoukali, dokud Harry neprohlásil, že je čas jít. Helen neměla ani tušení, o čem mluví. Všichni pobrali nějaké tašky, které byly připravené v předsíni a nikdo jí nechtěl říct, co se děje.

Všechno jí došlo, až když přišli kousek za zalidněnou část k velkému rybníku, který byl celý zamrzlý, a bylo z něj vytvořeno kluziště.

"Jste si jistí, že se ten led nepropadne?" Koukala na to dost nejistě. V ruce držela brusle půjčené od Anne, které jí byly o číslo větší, a hlavně na nich v životě nestála. Nabije si pusu, už to vidí.

"Chodíme sem každý rok, navíc je to oficiální kluziště města, takže se opravdu nemusíš bát, je to ověřené." Niall sebou plácnul vedle do sněhu a začal si rvát brusle na nohy.

"Dělej Helen!" přihnal se i Zayn, který s ní do teď komunikoval asi úplně nejmíň ze všech Harryho přátel.

"Já sportu moc nedávám a tohle mi jde, je to hračka a hrozná sranda." podle jeho urostlé postavy soudila, že určitě sportu dá. Jediný, kdo nebyl vyloženě sportovně urostlý, byl Niall. Ten měl pořád klučičí postavu, jako by byl ještě ve vývinu. Na ostatních šlo poznat, že na sobě pracují, byli mužnější.

"Fajn, tak... běžte napřed a já si zavolám tátovi. Je na štědrý den v Miami a určitě ani neví, že se nějaké Vánoce slaví," usmála se na sílu a zlo v podobě bruslí na led pohodila vedle sebe. Jaké však bylo překvapení, když to nebral.

"Copak?" posadil se vedle ní někdo, když smutně hodila mobil k bruslím.

"Nezvedl mi to."

"Určitě má moc práce. Zavolá ti, jak to půjde," Louis položil dlaň na tu její a aniž by nad tím přemýšlel, propletl si s ní prsty. Povzdychla jsem si.

"Nevím, jestli s ním chci vůbec mluvit. Bude mi to akorát líto." Věděla, že co se týká dárků, nebude mít nouzi. Ve Francii jí jich určitě čeká plno, ale to jí nenahradí jediného tátu, kterého vlastně poznala. "Pojď si zabruslit, pojď, pomůžu ti." Louis vstal a vytáhnul ji na nohy.

"Já nevím, není to dobrý nápad, vážně." snažila se protestovat, ale on ji neúprosně táhnul ke kluzišti a téměř donutil si obout brusle. Těžko se držela na trávě, co teprve na ledě. "Já se přizabiju," zamumlala dost nahlas, aby to Louis slyšel a rozesmál se. Chytil ji za lokty, když stoupla na led a pomalu klouzal dozadu, zatímco ji táhnul sebou. "Není to tak špatné, jak jsem si myslela," s úsměvem se na něj otočila. Když jí ale chtěl pustit, sama se ho chytla. Na to si netroufne. Zatímco pomalu jezdili na ledě, z povzdálí je pozoroval Harry, do kterého Niall hustil něco o novoročním fotbalovém zápase, ve kterém by si rád zahrál.

"Podívej se na ně." kývnul kudrnáč nespokojeně hlavou. Vypadali jako zamilovaný pár, zvlášť když se Helen otočila čelem k Louisovi a zůstala uvězněná v jeho náručí. Pevně jí držel, zatímco klouzal po ledě. "Tu je někdo zalúbený." uchichtnul se Niall a místo zamilovaný použil ten jeho přízvuk. Vůbec si nevšimnul Harryho rozhořčení nad tím, co vidí. Louise má rád, ale nedovolí, aby mu vzal jeho sestřičku, teď po dlouhé době, co se vrátila, bude jen jeho. Nechce nikoho, aby jim stál v cestě. Vydal se po ledě k nim, ale v cestě mu bránilo plno dalších lidí. Když se přes ně konečně dostal, ti dva už tam zase nebyli. "Nech to být brácho, o nic přece nejde." přibruslil k němu blonďák a popadnul ho za rameno.

"On ji nabaluje, známe se přece dost dlouho na to, abychom to na sobě poznali, tak mi neříkej, že o nic nejde." řekl skrz zuby. "Nech to plavat," zopakoval. "Jestli jí to nevadí, tak by nemělo ani tobě."

Naštvaně vyfouknul všechen vzduch z úst a potřepal hlavou.

"Dobře..." zaseknul se a obočí stáhnul ještě blíž k sobě v mračení se.

"... ale líbat ji teda nebude." rázně se rozjel ke dvojici. Louis se nad jeho sestru nakláněl, oči přivřené. Na Helen sice neviděl, zato ale poznal, že se nebránila, což ho nakoplo ještě víc. Proti klukům normálně nic nemá, ale pokud jde o holky, všichni jsou stejní. Jsou mladí, úspěšní, a co hlavně, chtějí se pobavit. "Louis mě učí bruslit." Heleniny tváře jen hořely, ale byla ráda, že si ničeho nevšiml. Za to Louis se oklamat nenechal. Podezřívavě si měřil svého kamaráda pohledem a v duchu se rozhodl, že si spolu musí promluvit až budou sami.

"tím, že budeš stát na místě se to nenaučíš, pojď." Harry chytil Helen za paže a říkal jí, jak má dávat nohy, aby se pohnula z místa. Bylo to pro ní zvláštní, no docela jí mrzelo, že musela opustit Louisovu teplou náruč. Naposledy se na něj otočila a omluvně se usmála. "Povídali jste si?" zeptal se Harry.

"Povídali, je moc hodný..." odpověděla tiše Helen, nechápajíc, proč tak vyzvídá. "Není to kluk pro tebe," šel na to přímo. Pravda, chtěl ji hlavně pro sebe, ale na druhou stranu věděl, že je to pravda. Louis by jí časem ublížil.

"Co tím myslíš, Harry?" zastavila v pohybu a otočila se čelem k němu.

"Mám Louise rád, ale nechci, abyste se spolu nějak zapletli."          

"Je snad moje věc, s kým se zapletu, ne?" schválně použila jeho slova. "Pokud se nemýlím, tak osmnáct už mi bylo a rozhodovat za sebe dokážu," sama netušila, proč jí tak rozhodilo, že jí tohle říká. Místo toho, aby ho ujistila, že mezi nimi nic nebude, rozčílila se. "Já ho znám dobře, tohle nebude upřímné a ty budeš trpět. Ty a my všichni s tebou, protože nám to bude líto. Nedělej to."

Helen se musela zhluboka nadechnout, aby se uklidnila. "Podívej, když bych se pořád měla bát zklamání, nemohla bych si začít vůbec s nikým. Louis je sice milý, ale jsme přátelé, to je vše."

"Vážně?" přeměřil si ji Harry nejistým pohledem.

"Z mojí strany žádné kroky nečekej, vážně." zavrtěla hlavou. "Fajn, tak já promluvím ještě s ním a bude to v klidu," zaculil se. Lehce ho bouchla pěstičkou do ramena, a pak mu přikázala, aby jí pomohl zpět na pevnou půdu. Bruslení se jí docela zalíbilo, ale i tak, když měla na nohou konečně normální boty, cítila se lépe. Bylo už pozdě a rodina se rozhodla, že se vrátí zpět domů. Všichni byli promrzlí téměř až na kost a proto se po příchodu do domu vytratili do svých pokojů. Helen se sice po chvíli vrátila do kuchyně, ale aby si udělala čaj a zalezla v pokoji k notebooku. Bez ohledu na to, že bylo už po půlnoci, snažil se jí otec dovolat. Neúspěšně. Usnula.

                                                                                                                                   

. . .

Blížil se nový rok. Helen by to pořádně ani nepostřehla, nebýt lahví alkoholu vyskládaných u Stylesů v kuchyni. Nikdy tohle neslavila. Nebyl pro ní problém usnout v jednom roce a probudit se v dalším. Teď ale měla porušit svou tradici a společně se všemi ostatními čekat na půlnoc, aby si připili. "Neříkej, že tohle doma neslavíte." nevěřil Zayn, zatím co studoval všechny etikety na láhvích.

"Slavíme, ale já to většinou prospím."

"Takže jsi ještě nezažila žádný novoroční polibek," dobíral si ji s úsměvem. "O polibcích je brzo mluvit, aspoň u mě." uchichtla se. Ukončili tím konverzaci, protože se k nim Harry připojil. Dům byl plný lidí a všechno bylo připravené. Teď se všichni bavili a očekávali velkolepý příchod nového roku. Už bylo jedenáct, Helen se zavírali oči, no nechtěla zklamat všechny ostatní. Bylo to jako vždy, když měla vydržet, chtělo se jí spát, jako by nespala tři dny. "Nespi, ještě chvíli." Louis si k ní přisedl v kuchyni, když si vařila kávu doufajíc, že ji nakopne. "Místo na nový rok se těším do postele," zvedla koutky do úsměvu. Taky se na ni usmál a propletl své prsty do sebe.

"Mluvil jsem s Harrym." nakousl. "Vážně?" najednou sama sobě zněla až moc nejistě. Není divu, když moc dobře věděla, o čem s ním mluvil. "Zlobí se na mě." kývnul a uhnul pohledem. Samotnému nebylo moc příjemné o tom mluvit, ale cítil to ve vzduchu. "Promiň, je to moje chyba," vyhrkla. Cítila se, jako by se tu objevila v nevhodnou chvíli a zničila tak jejich dobré přátelství. "Není, co to meleš!" protočil očima.

"Ty se mi líbíš a myslím, že jsem to dával moc najevo, což se Harrymu nelíbí. Po jedné straně ho chápu. Sám mám sestry a upřímně, nikdy bych jim nedovolil, ať chodí s někým z kluků, protože je znám moc dobře." Uchichtla se. Sama s klukama moc zkušeností neměla, ale když už tohle řekne jeden z nich, něco co musí znamenat. "Já nějak nevím, co na to říct." přiznala objímajíc hrníček horké kávy v rukou.

"Snad jen..." odmlčela se.

"Stejně to bude tak, jak budeme chtít my a ne Harry." postavila se. Možná si to ani neuvědomila, ale jako by tím Louisovi dala svolení. "Máš pravdu," pousmál se. V tu chvíli mu bylo jedno, že je na něj jeho nejlepší kamarád naštvaný. "Jsem velká holka Louisi, myslím, že vím, co je pro mě dobré." řekla tak potichu, že kdyby teď nestál těsně u ní, nejspíš by to ani neslyšel.

Bez dalších slov vzal její obličej do dlaní a pozdvihl ho ke svému. Pohledem skenoval její tvář z takové blízky, jako by to bylo poprvé, co ji vidí. Viděl i těch pár drobných pih na jejím nose. "Musí chápat, proč se nedokážu držet zpátky," ruka mu samovolně klesla na její krk, palcem obkresloval hranu čelisti, než se odvážil sklonit ještě blíž. "Uhm, ale teď už mě polib." možná to byla zvědavost nebo touha, co ji donutilo to říct, ale po chvíli toho rozhodně nelitovala. Kdyby je teď někdo vyrušil, možná by si toho ani nevšimla. A když se od ní Louis odtáhl, sama si stoupla na špičky, jen aby mohla jeho rty cítit znovu. Jednou rukou vjela do jeho krátkých vlasů, aby sklonil hlavu blíž k ní, zatímco druhou semkla lem jeho trička u krku, kdyby se chtěl náhodou vzdálit. Netušila ale, že to je to poslední, po čem Louis teď toužil. Opřela se o hranu stolu, takže už nehrozilo, že se jí podlomí kolena a spadne mu přímo k nohám. Musela se do polibku pousmát, protože přesně to už se stalo, v přeneseném slova smyslu. Nenabažili se, ale oboum došel dech, a proto se od sebe odtáhli. Helen ve tvářích trochu zrůžověla, a aniž by to ovlivnila, musela se přitrouble pousmát. "Ať si Harry trhne nohou," pronesla naprosto vážně, což Louise rozesmálo. "Ať si trhne." zopakoval a stáhl ji k sobě do pevného objetí. Věděl, že po tomhle už se nebude vůbec držet dál. Ať už to všechno dopadne tak, jak chce, ať se jejich vztah vyvine jakkoli, věří, že to stojí za to. Ze všech těch dívek, které měl, mu přišla Helen nejskutečnější. Přirozená v každé situaci. Byla to prostě ona, ať už to byly dobré nebo špatné vlastnosti. Neměla masku a nepředstírala. V jeho světě bylo tohle vzácností. Helenin pohled padl na hodiny, chtě nechtě se odtáhl z jeho náručí, když zjistila, že zbývá pár minut do půlnoci. "Musíme za ostatními." Když přišli vedle do obýváku, všichni se šinuli na terasu.

"Proč se jde ven?" podivila se.

"Niallův bratr Greg bude pouštět ohňostroj. Je to super podívaná." odpověděla Ann a všechny popoháněla. Přijala do rukou sklenici, a když se všichni postavili do kruhu, následovala je. Po odpočítávání všichni netrpělivě čekali. Když se na obloze objevila první světla, všichni hlasitě vyjekli, až Helen nadskočila. Nečekala to, ale musela se začít smát s nimi. Nálada byla nakažlivá. Rozlívalo se šampaňské a všichni si přiťukávali, objímali se a líbali se na tváře.

"Šťastný nový rok!"

Holmes Chapel jakoby ožil, všude bouchal ohňostroj. "I tobě šťastný nový rok," Louis se k Helen konečně probojoval skrz všechny lidi, co si na verandě připíjeli. "Ten nejlepší," vrátila mu úsměv, a když jí políbil, polibek opětovala. Zavřela oči a hlavu přitiskla k jeho hrudi. Všechen povyk jako by zmizel. Nemohla to říct s jistotou, ale tušila, že pořekadlo 'jak na nový rok, tak po celý rok' pro ní bude mít větší význam, než kdy dřív. 

PŘEKVÁPKO! I když to původně mělo být vánoční, nešel mi internet, takže jsme to předělaly na silvestrovký, jsme to ale hlavy, co? Já hlavně doufám, že se vám naše jednodílovka (která má 13 stránek a 6 686 slov :D) bude líbit a že zanecháte nějaký ten komentář :).
A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK! 
Andy&Doms