Manhatten romance 1/3

Autor: Doms

Kapitola: 1/3

„Ne, Paule. Sakra přestaň!“ shodila jsem jeho ruce a opřela se o chladivou zeď za mnou. Zpocenými dlaněmi jsem si vjela do vlasů a zničila tak pracně vytvořený drdol. „Tohle nejde, ta tvoje chronická představa, že my dva bychom mohli někdy… bože, ne! Prostě ne!“

Paul byl jeden z nejhezčích mužů, kterého jsem kdy poznala. Měl světle hnědé vlasy, čokoládové oči, vypracovanou postavu a hodně nabyté konto, kterým se rád chlubil. Sen každé dospívající dívky, jako jsem já. Byla jsem malá a hloupá, naivní osmnáctka, když jsme spolu uklouzli. Byl ode mě o něco málo starší, což mi slibovalo úžasnou noc se zkušenějším mužem, který mě dokázal rozechvět jen pohledem. Ale byla jsem puberťačka, co právě objevila taje sexu a s ním zažila ten nejlepší.

Ale co bylo nejhorší, byl to i jeden z bratrových kamarádů, nejbližších, a kdyby zjistil, že jsem s ním prožila jednu žhavou noc po oslavě díkuvzdání, zabil by mě. Hned poté, co by se vypořádal s ním.

„Dost!“ řekla jsem znovu, tentokrát o něco rázněji, jak jen jsem na vyděšenou novopečenou devatenáctku dokázala. Nechápu, já vážně nechápu, proč ho pozval na oslavu mých narozenin. Když se nad tím tak zamyslím, on sám tu má víc přátel, než já.

„Do prdele,“ sykla jsem. Jeho nenechavé ruce mi mačkaly boky a rty okusoval hranu mé čelisti. Vím, že by bylo lehké, nechat se jím zlákat. A vážně, vážně úžasné.

„Patříš mi, už od té noci,“ zašeptal tím jeho podmanivým hlasem. „Nikdy jsem ti nepatřila a nikdy ani nebudu,“ zabručela jsem, když rty vyhledal citlivé místo za uchem a sál ho. Do teď jsme v chodbě byli sami, jen my dva, až to muselo být nápadné, že chybíme dole na oslavě. Ale když se rozsvítilo automatické světlo na konci chodby, protože zaznamenalo něčí pohyb, ztuhla jsem, nehledíc na jeho nenechavé rty. „Někdo jde, přestaň s tím,“ řekla jsem snad už po sté. „Je mi to jedno, jsi moje,“ zopakoval. Frustrovaně jsem vydechla a plnou silou ho od sebe odstrčila, až zakolísal. „Já se nebudu opakovat. Mezi. Námi. Nikdy. Nic. Nebude!“ Otočila jsem se na podpatku, obrazně řečeno, protože na nich chodit neumím, a vydala se úplně opačným směrem, než jsem měla původně namířeno. Myslela jsem si, že si dokážu oslavu patřičně užít, ale mýlila jsem se. S ním a jeho iracionálními vlastnickými pudy to nejde. Postupně jsem přidávala na kroku, jako by mi za patami hořelo, protože těžké kroky za mnou nasvědčovaly jen jedinému – on i přes to všechno šel za mnou. Ohlédla jsem se, jen na malou chvíli, abych se ujistila, že je ještě pořád dostatečně daleko a já se stihnu zamknout ve svém pokoji a do jeho odchodu nevylézt. A do někoho jsem plnou rychlostí narazila. Udělala jsem dva kroky zpět, rovnováhu jsem udržela jen díky silným pažím cizince naproti mně. „Jsi v pohodě?“ starostlivě stáhl obočí a urovnal mi rozházené vlasy. Páni, jeho hlas byl ale… sexy. Chraplavý, podmanivý, s nádechem tajemna, které ještě umocňovalo jeho zamračený výraz. „Asi ano, nevím,“ porovnala jsem si pomačkané šaty a nenápadně se ohlédla. Po Paulovi ani stopy, díky bohu. Chvíli mě pozoroval, jeho duhovky se vpíjely do těch mých, dokud se mu na tváři nerozlil líný úsměv. Ve tvářích měl dva ukázkové ďolíčky.

„Je mi trapně, oslava už nějakou dobu trvá a já ti ještě nepopřál k narozeninám. A nedal ti dárek.“ Obrovské ruce ponořil do kapes ležérních džínsů a nasadil soustředěný výraz. „Ehm, aha.“ Bylo mi trapně. Za sebe, i za něj. Protože jsem si zaboha nemohla vybavit, kdo je. Na druhou stranu, kdyby mi byl představený, určitě bych ho tak rychle nezapomněla, takže to nebude moje chyba. „Zapomněl jsem se představit,“ jako by mu to najednou došlo, jeho pohled se opět zaklesl do toho mého. V ruce držel černou sametovou krabičku, kterou si přendal do levé, aby tu pravou ke mně mohl natáhnout. „Harry Styles,“ pousmál se, když jsem rychle zamrkala, ve snaze zakrýt červeň ve tvářích. A k tomu mi stačil jen jeho hlas a upřený pohled. „Já jsem Adelain, ale to už asi víš.“ Hlas mi zakolísal, na malou chvíli, než jsem zase nebyla ztracenou rovnováhu. „Vážně?“ mezi obočím se mu vytvořila hluboká vráska, měla jsem chuť po ní přejet palcem a vyhladit jí. „Aaron o tobě neustále mluví jako o Anne.“ Tentokrát jsem se jeho rozpakům usmála já. To je klasická chyba, díky které mi většina jeho známých neřekne jinak, než mým druhým jménem. „Nic si z toho nedělej, naše máma má úchylku na jména začínajícím na a. A Aaronovi se nikdy Adelain nelíbilo.“ Uvědomila jsem si, že mou ruku svírá o něco déle, vlastně o hodně déle, než je normální, a rychle ji vytrhla. Nebo jsem to byla já, kdo ho nechtěl pustit? „No, k té gratulaci…“ Trapně, spíš pro mě, si do kalhot utřel dlaň zpocenou z mého sevření. „Vážně jsem nevěděl, co ti dát a myslela jsem si, že tímhle nic nezkazím.“ Do dlaně mi položil již zmiňovanou krabičku. Naše prsty se na chvíli dotkly a já pocítila zvláštní tíhu v žaludku. „Otevřeš to?“ pobídl mě, když jsem až moc dlouho zkoumala obal samotný, ne to, co je uvnitř. „Jo, jasně,“ na sucho jsem polkla a odklopila černé víko se stříbrným logem luxusního zlatnictví, ve kterém nenakupuje ani moje matka. A ta se ráda obklopuje drahým a blýskavým. Z krvavě rudého polštářku na mě vykukovaly dvě diamantové náušnice, z jejich lesku skoro bolely oči. „Nevěděl jsem, že nemáš píchlé uši,“ natáhl ke mně ruku. Mojí první reakcí bylo ucuknutí, ale on jen mezi prsty promnul můj ušní lalůček. Nebylo to obyčejné ‘jen‘, protože mi při tom neobyčejném dotyku naskočila husí kůže a elektřina projela páteří, od hlavy směrem dolu. Bože, já z toho muže přede mnou byla vzrušená. Bála jsem se, aby to nepoznal z mého pohledu, nebo křečovitě skousnutého rtu, ale nedal to na sobě nijak znát. Buď byl taktní, což mi k němu moc nesedělo, ani vlastně nevím proč, nebo o tom nevěděl. „To nevadí, stejně jsou nádherné,“ okouzleně jsem po nich přejela bříšky prstů. Nezáleželo na tom, že je nemůžu nosit, nic mi nezkazí radost z té nádhery. Poprvé v životě jsem dostala diamanty a to od člověka, kterého vidím prvně. „Možná, že mě tvůj dárek konečně donutí nechat si uši propíchnout,“ zářivě jsem se usmála. Krabičku jsem zaklapla, prozatím, kochat se jimi můžu i potom. „Jsem rád, že se ti líbí,“ řekl upřímně. „Kdyby ne, asi bych ještě teď běžel a nechal k tomu přidělat i náhrdelník. Vypadal by na tobě úžasně.“ Znovu natáhl ruku, ukazováčkem přejel po krku a pak obkreslil linii klíční kosti, až k prohlubni mezi ňadry, kde se zastavil. Obyčejné, přitom tak intimní gesto mi sebralo dech. Dotýkal se mě s takovou samozřejmostí, jako by tomu přikládal stejnou váhu, jako dýchání. Na první pohled drobné, no životně důležité.

„Před kým jsi utíkala?“ Změnil tak rychle téma, až jsem sama chvíli tápala, o čem to mluví. Skoro jsem zapomněla na incident s Paulem. „Jen před jedním dotěrným hostem, to nic,“ sevřela jsem krabičku mezi prsty o něco pevněji, čehož si on všiml. „Chvíli jsem vás s Paulem pozoroval a přemýšlel, jestli zakročit, nebo ne,“ přiznal bez výčitek. Trochu to se mnou trhlo, a to ještě neskončil. „Asi bys měla vědět, že se rád a často chlubí tím, co se mezi vámi stálo.“ Pevně stiskl rty, načež já je překvapením pootevřela. Dlaněmi jsem si překryla obličej a pocítila takový stud, jako ještě nikdy. I kdyby o tom řekl mým rodičům, nebylo by to horší. „A já konečně začínám chápat, proč,“ udělal jeden krok ke mně, překvapením jsem si odkryla obličej a místo toho, abych ustoupila, což by měla být přirozená reakce, nehnula jsem se ani o milimetr. „A dokonce mu i závidím.“ Jeho velká dlaň mi zatlačila do zad, ocitla jsem se namáčklá na něm, měkkým tělem obkreslujíc to jeho, jako z kamene. Prsty mi zapletl do vlasů a umně vytáhl sponu, která je do teď držela jakž takž pohromadě. Rozlétly se mi po celých zádech, ramenech a nepříjemně lechtaly na nahé kůži zátylku. Přehodil mi je přes rameno těsně předtím, než mě políbil. Zamrzla jsem na místě, neschopná pohybu a jako bych v těle neměla cit. Všechny nervy se mi nashromáždily ve rtech. Odtáhla bych se, ale on byl jako magnet. Mohla bych si do konce života nalhávat, že jsem se odtáhnout chtěla, ale opak byl pravdou. Ve skutečnosti to nebyl jen polibek, co se mi promítalo v hlavě. A on, jako by to poznal. „Ne teď, andílku, ale brzy. Nebude to jako s Paulem, já si tě pořádně vychutnám.“ Rty se otřel o můj spánek a pak si to během sekundy mířil rázným krokem k domovním dveřím. Ještě, než je za sebou zabouchl, hravě na mě mrkl. Nechal mě tam stát zmatenou a chtivou po dalším jeho dotyku. 

Název stojí za nic, obrázek stojí za nic... tak doufám, že alespoň povídka bude za něco stát. Třeba za komentář, hmm? :) 

Doms