Better Choice 3.

Celá rozlámaná jsem se protáhla a cítila, jak mi v ramenech zakřupalo. Člověk by čekal, že v tak drahém hotelu budou pohodlné gauče. Nestihla jsem se ani pořádně rozkoukat a uslyšela jsem odemykání dveří následované nějakými hlasy. 

Došlo mi, že to je nejspíš Liam s jeho přáteli, a tak jsem pobrala deku a bez kufru, který stále ležel v obýváku, se rozutíkala do ložnice. Nevím, na co jsem myslela, že jsem ten kufr nevzala, ale nechtěla jsem je potkat. Hrozně moc. Místo toho jsem si u zrcadla lehce upravila vlasy a prsty odstranila ospalky z očí. Na koupelnu budu muset počkat, když do ní lze vstoupit pouze z obýváku.

Nahlas jsem si povzdychla a posadila se na rozkopanou postel. Tak moc bych si na ní chtěla lehnout a ještě trochu se prospat, ale přemohl mě strach. Co kdyby se vrátil? Přitáhla jsem si k tělu ten tmavý župan a prostě seděla, bez hnutí. Skrz dveře jsem slyšela, jak se spolu baví. Pořád se něčemu smáli a vtipkovali. Už je to tak dlouho, kdy jsem se takhle bavila já. Bylo mi patnáct. Nikdy nezapomenu na tu obrovskou chybu, když jsem se z klubu nechala odvést mámou. Od té doby pro mě zábava neexistovala. Podle ní jsem se vymknula kontrole. Tak taky začal můj teror, ale o tom raději později.

Poslouchala jsem skrz okno šumění moře, které mě doslova lákalo. Tajně jsem doufala, že budu moci jít na pláž. Sluníčko, nějaký dobrý koktejl a teplá voda, v tuhle chvíli bych byla schopná zapomenout na okolnosti, za jakých jsem se do Kalifornie vlastně dostala.

Ale z mého rozjímání mě přerušil něčí hlas z vedlejšího pokoje.

"A co včera v noci? To jsi měl svatební noc, ne?" smál se chraplák. Nevěděla jsem, čí to je hlas, nerozeznám to. "To určitě," za to Liamův hlas jsem už poznala bezpečně. Nedalo mi to a přesunula jsem se blíže ke dveřím. Chtěla jsem slyšet celý jejich rozhovor. "Jaká byla?" dožadoval se odpovědi další hlas.

"Nevím, nic se nestalo."

"Jak to?"

"Nechtěla. Bylo to úplně divné, sotva jsem se jí dotknul, tak se hned odtáhla, jako bych snad byl nemocnej."

"Je divná," uslyšela jsem další názor na svou osobu. Už mě to ani nijak nepřekvapilo, no ublížit to dokázalo stejně. Co oni o mně vědí? "Čekal jsi, že si zašukáš a máš kulový," začal se chechtat další hlas.

"Ticho, je vedle ty blbečku." tišil ho Liam.

"Ale hezká je."

"Náhodou je moc hezká. Není to žádná vychrtlina, ale má hezké ženské křivky."

"Je mi jasné, že myslíš kozy, debile, ale mně se třeba líbí v obličeji, je sympatická." poznala jsem silný přízvuk, to bude asi ten blonďatý, toho si vybavuju. 

  "To proto, že ses s ní ještě nebavil. Možná hezká, ale tupá a bez vlastního názoru. A navíc zlatokopka." Zaregistrovala jsem znechucení v jeho hlase, ale pro tentokrát jsem se to rozhodla ignorovat. Nic jiného se od něj stejně nedočkám.

"Když jsi mi řekl, do čeho tě management navezl, myslel jsem si to o té holce taky, ale ona tak vůbec nevypadá. Přijde mi spíš strašně vyděšená." blondýn se ozval. Trochu mě potěšilo, ale vážně jen trochu, že alespoň on se trochu probudil a uvažuje nad tím logicky. 

"Ale hovno."

Čím víc jsem je poslouchala, tím hůř mi bylo. 

Věděla jsem, co si o mně myslí, ale slyšet to takhle bylo stokrát horší. Moje vady sypali z rukávu, jako by mě znali roky, ne pár hodin, a i když se podle všeho jen snažili zvednout kamarádovi náladu, moje sebevědomí zase kleslo o několik kilometrů níž. Pro mou smůlu jsem taky nutně potřebovala na toaletu a to znamenalo jediné - vyjít ven. Oddalovala jsem to snad do poslední minuty, ale když už mě silně řezal močák, prostě jsem otevřela ty blbé dveře, přes které jde všechno slyšet.

Ihned se ke mně otočilo pět párů oči a všichni ztichli. Přejela jsem je rychlým pohledem, než jsem svoje oči zase přišpendlila k zemi. Můžu se snad ponížit ještě víc? 

"Dobré ráno." pozdravila jsem jenom a rychlým krokem přešla do koupelny, kde jsem se hned na to zavřela. Konečně jsem si ulevila a rovnou vlezla do sprchy - znovu. 

Vlasy si mýt nebudu, ale osvěžení neuškodí.

Měla jsem tam už i svou kosmetickou taštičku, tak jsem se lehce upravila a jemně namalovala svoje oči. Když jsem pak s největším sebezapřením znovu otevřela dveře, jediný, kdo tam seděl, byl Liam. Bylo to zvláštní, ale kdyby tu seděl kdokoli, kromě jeho, byla bych radši. Jeho pohled mě propaloval, jako by mi mohl vidět až do duše a nepřestal s tím, ani když se naše oči setkaly. Prošla jsem do předsíně a začala táhnout svůj kufr až ke dveřím ložnice, kde byla taky skříň. Nejspíš tu budeme dlouho, když tu máme oba tolik věcí, proto bych si ráda nějaké vybalila.

"Počkej." zastavil mě a já zamrzla na místě. Otočila jsem se čelem k pohovce, na které seděl, a čekala, až něco řekne.

"Ty jsi to slyšela?" myslím, že nám obou bylo jasné, o čem mluví.

"Slyšela." jemně jsem přikývla. Na jeho tváři se mihlo něco, co bych s trochou představivosti mohla přirovnat k výčitkám. "Neber si to osobně," snažil se zachránit situaci, ale já o nějaké uklidňování nestála. "Neznám tě, ani je, jen mě udivuje, jak dokážete o člověku takhle mluvit, přestože o něm nic nevíte." semkla jsem rukojeť kufru silněji v ruce.

"Ale to nevadí," otočila jsem se k odchodu. Vážně jsem tak moc chtěla, chtěla jsem mu říct, jak mě to zabolelo. Jak šeredně se mýlí, ale na to se já nezmůžu. Dveře ložnice jsem za sebou zabouchla, ne moc hlasitě, ale aspoň to byl malý náznak vzdoru a trochu mě to uklidnilo. 

Z kufru jsem vyndala spodní prádlo a uložila ho do police. Následně jsem se převlékla do plavek a dlouhé tuniky. Vlasy jsem si sčesala do drdůlku a odhodlaně šla za ním, abych se zeptala, jestli můžu jít ven. 

Místo jeho osoby na mě na konferenčním stolku čekal lístek se vzkazem, že nahrávají a já ať se zabavím. Brala jsem to jako svolení. Dala jsem si do kabelky vše potřebné, včetně posledních pár drobných, které jsem měla v peněžence. I přes to, že na pultě nějaké bankovky ležely, já od něj nic nechci. 

Zamkla jsem pokoj a kartu nechala na recepci, kde si ji ode mě převzala milá paní. Když jsem vyšla ven, musela jsem se usmívat, jako idiot, ale tohle je poprvé, co jsem u moře. Myslím u takového moře, ve kterém se dá koupat.

Jednou, když mi bylo tak deset, tak jsem byla s tetou u Irského moře. Tehdy byla zima a hrozně foukalo. Byla jsem zklamaná, že se nemůžu okoupat, ale voda byla příšerně ledová.

Teď bylo teplo, možná až moc. Zamířila jsem proto k pláži, která byla hned naproti hotelu, soukromá i s barem a obsluhou. Červený náramek na ruce, jak jsem později zjistila, mi zařídil pití veškerých nápojů v baru zdarma, jelikož jsme byli hosté, co si zaplatili all inclusive - teda, Liam zaplatil. Nechala jsem si donést něco sladkého, jen s kapkou alkoholu, protože na sluníčku by to na mě nemělo dobrý účinek, a vydala se k lehátku na pláži. Chvíli jsem jen lebedila pod palmou, dokud mě nevyburcovala chuť jít do moře. Podlehla jsem jí a směle se vrhla do vln. Dokonalé.

Po osušení jsem se vrátila do hotelu, kde se podával oběd, a pak zašla rovnou do knihkupectví, které bylo taky rovnou v hotelu, společně s obchodem na sportovní náčiní, oblečením a já nevím čím ještě. Tenhle komplex měl skoro vlastní obchodní centrum, neuvěřitelné.

Za těch pár drobných jsem si koupila knihu, která mě zaujala a zbytek dne, dokud se nešeřilo a já nedostala hlad, jsem prostě seděla na lehátku a četla. Občas jsem se smočila, ale jinak jsem se zahryzla do románu a ocitla se díky tomu na chvíli mimo realitu. Trochu jsem se i spálila, ale nijak moc jsem to neřešila, protože i taková drobnost pro mě byla úplně nová. Do téhle doby jsem vlastně ani netušila, že mám tolik pih, ale na slunku mi všechny vyskákaly. A vlasy mi ještě zesvětlaly. 

Sama jsem si taky zašla na večeři, a pak se vydala na pokoj. Vzala jsem si kartu a vyjela výtahem do daného patra. Myslela jsem si, že tam ještě nebude, ale překvapil. Seděl na gauči a koukal se na televizi. Zamířila jsem rovnou do ložnice, kde jsem taky měla všechny svoje věci. Namazala jsem se krémem, pro jistotu, i když vyloženě spálená jsem nebyla, a z plavek se převlékla do normálního.

"Proč sis nevzala ty peníze, co jsem ti tu nechal?"

Pokrčila jsem rameny a plavky pověsila na balkon.

"Shannon," bylo zvláštní, když řekl moje jméno. Řekl ho vlastně úplně poprvé.

"Prostě nebyly potřeba," nervózně jsem se ošila, když jsem teplo vyzařující z jeho těla cítila těsně za sebou. 

"Rozmažu ti to i na zádech." Stála jsem bez hnutí, když se dlaněmi dotkl mých zad. Nemůžu říct, že mi jeho doteky byly vyloženě nepříjemné, ale příjemné taky nebyly. 

"Nechápu, co ti na mě tak moc vadí," začal opatrně. 

"Ale jsme manželé a já nechci, aby to mezi námi bylo pořád takové. Abys byla pořád nervózní a bála se cokoli říct." Prsty vyvinul větší tlak na mých ramenech a začal mi je opatrně masírovat. Předklonila jsem hlavu a dala mu tak přístup i k mému krku. Bylo to příjemné. 

"Neznám tě a musím s tebou žít, to mi vadí." semkla jsem víčka k sobě. Kde je ta svoboda? Už nebude, nikdy žádná. 

"Tak jsi s tím neměla souhlasit," říkal racionální argumenty, ale nevěděl celou pravdu, to by jeho problém. 

"Mě se na souhlas nikdo neptal, možná v tom to bude." šeptla jsem a odstoupila od něj. Vánek, který šel od balkónu, byl moc příjemný a já mu vystavila tvář. Vím, že byl mým prohlášením překvapený, ale neřekla jsem nic dalšího a nechala ho, ať si to urovná v hlavě. 

"Fajn, já v tom taky nejsem až tak dobrovolně, to z nás dělá spojence, ne?" Pokrčila jsem rameny a přešla k posteli. Dneska jsem byla hrozně unavená a nechtělo se mi spát na gauči. Byť byla ta pohovka pohodlná, těšila jsem se na postel.

"Dobrou, Liame."