Breaking The Rules 23.

"Rozroste se kapela One Direction o jednoho člena?" Noviny jsem v klidu odložila, jako by tam nepsali nic o mě a mém 'těhotenství'. S trochou štěstí to Paul ještě neviděl.

"To jsi vážně nemohl koupit něco, kde bych nečetla o nás?" přiložila jsem si šálek čaje k ústům a následně usrkla s pohledem upřeným na Harryho, který seděl naproti a cpal se nějakými sušenkami.

"Ale no ták, je to sranda, ne?" uchichtl se a zved další časopis, tentokrát s titulkem: Harry a Ailee, tak zamilovaní, co vzniklo z jejich lásky?

"No, co vzniklo z celého půl roku abstinence?" okomentoval to hned. Pleskla jsem ho po obličeji přesně těmi novinami, které mi sám podal.

"Ne vážně." složil je na hromádku.

"Je ti už líp?" nacpal si do pusy další čokoládovou sušenku s nízkým obsahem cukru.

"Jsem jenom přepracovaná." zavrtěla jsem hlavou a trhnutím se otočila ke dveřím, odkud šel nějaký rachot.

Chtěla jsem se ho zeptat, jestli někoho čeká, ale když jsem spatřila na plovoucí podlaze Paulovy polobotky, bylo mi to jasné… Jeho neohlášené příchody jsou kapitola sama o sobě, která snad ani nepotřebuje komentář. Ale jedno jsem se přeci jen naučila - pokud přijde, máme malér. "Zdravím." hodil  svůj kufřík s laptopem na stůl a posadil se k nám. Vskutku jako doma.

"Čím jsme si zasloužili tvou návštěvu?" ucedil Harry a odsunul prázdný talířek ne kterém zůstaly už jen odrobinky.

"Mám dnes dobrou náladu, takže budu tvou ironickou poznámku ignorovat." dobrou náladu? Eh, co se stalo?

"Po dlouhé době nemám s vámi žádné trápení, teda až na ty  tvoje nevolnosti. Zítra máte celý den nahrávat, ale omluvím tě a zajdeš si do nemocnice, kde se podrobíš všem potřebným vyšetřením. Nevezmu si na triko nějakou nemoc, to je to poslední, co potřebuju." protočil očima a změřil si mě pohledem.

Rozhodně nemám chuť někam jít, ale po druhé straně se vyhnu nahrávání a dnu strávenému s Paulem v nahrávacím studiu. To se nedá odmítnout. Doslova, nedá. Klidně by mě do nemocnice dokopal.

On a jeho praktiky.

*

Ráno mi teda nezbývalo nic jiného než se vypravit. Vzali mě na neurologii, taky kardilogii a prohlídka u praktického lékaře byla taky v plánu. Na gynekologii se mi ani trochu nechtělo, protože jsem tam ještě nebyla, ale asi by bylo fajn, podstoupit tohle vyšetření v mých letech.

Od sedmi na nohou a hodiny prosezené v čekárně. Většinou mi měli kvůli výsledkům zavolat až druhý den, ale na gyndě to udělala na počkání. Což bylo ještě horší, protože sedět tam a čekat, mezi těmi čumilkami, to je taky pěkně o nervy. Některé si přišly pro podpis, jiné jen blbě koukaly a třetí mě ignorovaly - ta třetí skupina se mi líbila nejvíc. "Slečno Beaton, můžete ještě na moment?" uhladila jsem si sukni a stoupla si. Vlezla jsem do ordinace a sedla si za bílý stůl.

"Výsledky ještě nepřišly, ale chtěla jsem mluvit o tom, že jste nám neřekla, kdy jste měla poslední menstruaci." podívala se na mě starší paní zpod brýlí.

"No já... " zakoktala jsem. Je to už delší doba, vlastně... do prdele.

"Těsně před vánoci." zašeptala jsem. Poznamenala si to, jako by to nebylo nic zvláštního. Za její roky praxe moje opožděná menstruace nemusela nutně znamenat těhotenství. "Sestra tu za chvíli bude s výsledky krevních testů. To, že jste už tři měsíce nemenstruovala, nemusí nutně znamenat jedno." usmála se a pak se dala do nějakých papírů. Seděla jsem tam asi pět minut, dokud nevešla zdravotní sestřička zpátky do místnosti a nenesla nějakou složku. Zatajila jsem dech, když se do toho doktorka začetla. Až moc dlouho zkoumala těch pár řádků, co bylo na papíře.

"No v tomhle případě.. " odkašlala si.

"Jste v desátém týdnu těhotenství."

Začala jsem se smát. Vážně jsem si několik prvních sekund myslela, že si ze mě vystřelila. No ze smíchu se stal smích hysterický, až to nakonec přešlo v slzy. Tohle je konec.

*

Nevím přesně, kdy jsem se dotrckala do bytu, ale seděla jsem na zemi před velkým oknem vedoucím do balkónu a koukala ven, kde bylo dnes psí počasí. Dlaň jsem přitiskla na sklo, až se na něm vytvořil můj otisk. Za tu dobu, co jsem se s tím snažila smířit, jsem přišla na jednu věc - Paul se to nesmí dozvědět. Vlastně by se to nikdo neměl dozvědět, ale jak to utajit? Pokud to půjde, budu nosit volnější oblečení.

A když nad tím přemýšlím, nechápu, že jsem byla tak slepá a nevšimla si. Ale všechen ten frmol, nervy a smutek ze ztráty Zayna... Možná jsem si všimla, jen jsem to moc ignorovala. Když jsem dlaní setrvala na vybouleném břiše, ozvalo se odemykání. Hned na to do místnosti nakoukla kudrnatá hlava. Ani jsem neotočila hlavu.

"Ailee?" ani nedovřel dveře a už byl u mě.

"Ahoj." pozdravila jsem ho jednoduše, ale hlavu k němu stále neotočila. Opět jsem se ponořila do svých vlastních myšlenek o mně a dítěti a nevnímala, jak tam něco štrachal. Procitla jsem, až když se posadil vedle mě.

"Proč sedíš tady?" nohy složil do tureckého sedu a usmál se. Pokrčila jsem rameny.

"Asi se mi to líbí," samotnou mě vystrašilo, jak prázdně můj hlas zní.

"Zase ti není dobře?" Všiml si mé dlaně na břiše. Hned jsem ji sundala a opřela se šedý koberec.

"Víš co?" pohledem jsem opět ulpěla na kapky deště stékající po okně.

"Nechápu, že si lidi kolem mě všímají víc než já." druhou rukou jsem si prohrábla vlasy, které jsem měla pocuchané. Nemám chuť s nimi cokoli dělat.

Nasadil nechápavý výraz, tak jsem se rozhodla mu to osvětlit.

"Jsem těhotná, desátý týden." vzdychla jsem a snažila se zadržet slzy, které se draly ven. V podstatě to ze mě vyletělo. Kam se podělo moje předsevzetí, že se to nikdo nesmí dozvědět?

"Neplakej, to ještě není konec světa." šeptl lehce zaskočeně a hned mi setřel slzy z líce.

"Není? Je, tohle je konec!"

Ironie, že všechny ty titulky byly pravdivé. A my si z toho ještě dělali srandu. Potáhnul mě k sobě a pevně objal.

"Nevím, co mám dělat, Harry." rozplakala jsem se úplně a hlavu si opřela o jeho hrudník, který se lehce nadzvedával při každém jeho nádechu a výdechu.

"Jak to mám utajit? Já se ho nezbavím, do toho mě nikdo nedonutí." zavrtěla jsem hlavou. To že jsem mladá na dítě, to vím, ale na potrat nepůjdu. Už to ani není bezpečné a navíc, předtím bych zabila něco, co by se velikostně podobalo možná tak hrášku, jenže teď, aniž by na to moje břicho vypadalo, bylo už vyvinuté a možná vnímalo i tohle všechno, co se kolem dělo. Na to jsem se musela i přes slané slzy pousmát.

"Zvládneme to spolu," palcem mi stíral slzy. Možná, že přesně tohle jsem potřebovala - vědět, že někdo stojí při mě.

"Měla.. eh, měla bych to říct Zaynovi.“

"Ailee..." začal opatrně.

"Když se to dozví, bude chtít být za každou cenu s vámi. A tak by se to Paul dozvěděl."

Na té teorii bylo něco pravdy, spíš byla celá pravdivá. Jenže já teď netoužím po ničem jiném než být s ním. Nevím, jak to vezme, ale hrozně bych si přála, aby byl rád. Chtěla bych si to s ním užít, celé to čekání na dítě, jenže pořád nám tu někdo stojí v cestě - management. Musím si s ním vybojovat chvíli o samotě. Má přeci právo to vědět, ne?

"Musíme o tom pomlčet ještě tak dva týdny, pak už mě Paul nebude moci donutit k interupci." 

On souhlasně přikývl.

"Nepoznalas to." spíš konstatoval.

"Vůbec mě to nenapadlo a přitom to tak bilo do očí. Bylo mi blbě, přibrala jsem v pase, ty moje nálady a naše věčné hádky, přežíračky a o číslo větší prsa... i po té době jsem asi ještě hodně naivní." zavrtěla jsem hlavou. Začal se se mnou kolébat, jako bych byla malé dítě. Touhle situací se dost věcí mění, jestli to do teď bylo těžké, tak teď už to vůbec nebude žádná sranda. Čeká nás jen další předstírání, jenže už jde o víc. Jestli chci ochránit sebe a dítě, musím to zvládnout. 

Nojo, dalo se to předpokládat :D Ale prostě, nemohly jsme to tam dát jen tak, najednou - je v "TOM" a šup. 

Snad se díl líbil :) 

6 komentářů = další díl