Better Choice 4.

Vzbudila jsem se na doteky na mém rameni. Když jsem nereagovala a jen něco nesmyslného zamumlala, dokonce se mnou i zatřásl. 

"Vstávej, jdeme do studia."

Promnula jsem si oči a bez dalších řečí se posadila na postel. Musela jsem se nejdřív trochu probrat a pak se zajít hned do koupelny připravit a převléct. Nechápala jsem, proč mám s ním jít i já, ale je mi to v podstatě jedno. Prostě jsem dělala, co on chtěl. S jeho přáteli jsme se potkali už u snídaně. Mezi námi bylo ticho, no Liam se se mnou snažil bavit, jako bychom byli přátelé roky. Kdybychom… možná kdyby tu nebyli oni, byla bych o něco sdílnější, jenže kudrnáčův neustále podivný pohled, při kterém mi viděl nejspíš až do žaludku, mě hrozně znervózňoval. Jen stěží jsem dojedla i tu trochu, co jsem si naložila na talíř, a napadlo mě, že po té dlouhé době se mi možná podaří dosáhnout mé vysněné váhy. A to jen díky nervozitě. 

Venku, na druhé straně hotelu než je pláž, čekal dav. 

Zarazila jsem se, jak projdeme?

"Neboj, chytím tě, chceš?" odpověděla jsem nejistým kývnutím a nasadila si sluneční brýle. Celou cestu k autu mě tlačil před sebou, jeho paže ochranitelsky obtočené okolo mého pasu. Byla jsem oproti němu drobná, zdálo se mi, že kdyby mě k sobě natiskl ještě víc, skryl by mě před celým světem. 

Do doby, než mi naši předhodili tu věc s manželstvím, jsem doufala, že jednou budu mít někoho, kdo mě takhle ochrání před světem. Někoho, kdo mě takhle objímat. Jenže objímat z lásky. Jenže v jednom měla moje máma nejspíš pravdu. Kdo by se mohl zamilovat do mě? Připadala jsem si jako nějaký porouchaný přístroj, ale postoj sama k sobě už asi nikdy nezměním. 

Protlačili jsme se do auta, které nás následně dovezlo před studio, které jsem poznávala. Opravdu nevím, co si od toho Liam slibuje, že mě bere s sebou, ale co už.

"Odpoledne si uděláme pauzu a skočíme na oběd," evidentně tím nepřekvapil jen mě, ale i všechny ostatní. 

"Jak chceš," kývla jsem tiše. Posadila jsem se ve studiu na ty známé sedačky a vytáhla si knížku. Střídali se v kabince, ve které se nahrávalo. Podle všeho to nebyla až taková nuda, jak jsem se domnívala. Teda, aspoň oni vypadali, že se docela baví. Niall - blonďák s přízvukem si tu nechával donášet jídlo a pravidelně se nacpával. Jednou, když tam seděl se mnou, tak mi povídal o tom, jaký je milovník jídla a že není schopný bez něj fungovat. Přišlo mi to legrační. Pak, pro mé překvapení, mi i trošku nabídl. 

S rudou tváří a slovy, že bych tohle jíst neměla, jsem odmítla. Před polednem jsem si začala číst a docela se těšila na pořádný oběd.

"Co to čteš?" zeptal se Louis a já vyzdvihla obal knihy, aby se mohl podívat. 

"Hm, hezký," jeho tělo dopadlo na pohovku vedle mě. Jeho odpověď mi předvedla, že to, co čtu, ho vlastně doopravdy ani nezajímá. 

"Tebe baví takové knížky?" z nějakého důvodu mi přišel nepříjemný a nechtěla jsem se s ním bavit.

"Čtu různou literaturu, na tohle jsem jen narazila v obchodě." trochu jsem si poodsedla, abych neseděla tak blízko, ale z mé druhé strany si přisedl Harry. 

Jeho jméno se mi vžilo do paměti, on je ten, co je nejvíc nepříjemný z nich všech. Zayn si mě moc nevšímá, za což jsem mu vděčná. Niall se jako jediný snaží navázat nějaký přátelský kontakt a Harry, ten se pořád tak kouká a má divné poznámky. On a Louis byli asi velcí kamarádi, Louis dělal úplně všechno, co Harry chtěl. Nechápala jsem to.

"Hej Harry, možná bychom jí mohli ukázat něco z naší literatury," zasmáli se nějakému jejich osobnímu vtipu. Snažila jsem se je ignorovat a dál si číst, ale očima jsem pořád skenovala tu samou větu. 

"Už kvůli Liamovi doufám, že umí vařit," prohlásil tentokrát Harry. 

"Když si nezašuká, aspoň se pořádně nají." Znovu se zasmáli, absolutně ignorujíc, že sedím vedle nich a slyším je. Dlaně se mi samovolně sevřely v pěst a oči zaplnily slzami. Ne, Shannon, musíš být silná. "A jestli umí, tak si jí pujčím, stejně jsme si na ní vydělali všichni." Přisadil si Louis a já to v tu chvíli nevydržela. Vyletěla jsem jako namydlený blesk, knihu jsem nechala pohozenou na stole a absolutně se nezajímala o její osud. "Hele kroťte se, jo," Liam je nejspíš slyšel. Stál ve dveřích vedoucích do nahrávací místnosti. Víc jsem se na něj nedívala, ale cítila jsem jeho pohled.

"Shannon," oslovil mě.

"Nech to být, půjdu zpět do hotelu.“

Rukama jsem si objala břicho, ve snaze mít mezi námi alespoň nějakou bariéru. "Fajn," povzdychl si odevzdaně. 

"Zajdi si na oběd, já se vrátím až večer." Rukou zašel do zadní kapsy kalhot a vytáhnul peněženku.

"Mám ti dát nějaké peníze na jídlo?" možná to neudělal úmyslně, ale před nimi mě to ponížilo ještě víc.

"Najím se v hotelu." nechala jsem jeho nataženou ruku s bankovkami bez povšimnutí a dala se na úprk. Připadalo mi, jako bych se pořádně nadechla až před budovou nahrávacího studia. 

Proklínala jsem Liama, že mě sem vzal, ale zároveň jsem proklínala i sebe, že jsem nebyla schopná říct nic na svou obranu. Bylo to, jako bych jim dávala za pravdu. 

Nasadila jsem si sluneční brýle a procpala se skrz nějaké lidi, co tam stáli, na silnici. Moc jsem se neorientovala, v jaké části jsem a v jaké části je hotel, přece jen, v Los Angeles jsem poprvé. Vydala jsem se proto směrem, kterým jsme přijeli, a řekla si, že prostě někam dojdu.

Překvapeně jsem se ale zastavila u stánku s novinami. Byla tam moje fotka a taky Liamova. Pod tím bylo napsáno - Exkluzivní speciál o svatbě Liama Payna. Dámy, tento cukrouš už není k mání.

Musela jsem si sundat brýle, abych to viděla pořádně. Zavrtěla jsem nad tím hlavou, ale časopis vrátila na své místo. Nemohla jsem si ho koupit, protože jsem si sebou ráno, kromě knihy, nevzala vůbec nic. V duchu jsem si ale řekla, že až budu mít přístup k internetu, Liama si vygoogluju. 

Pořád nic moc nevím o jeho práci. Zpívá v boybandu s těmi kluky a je docela slavný - tu jsem asi skončila. Když už mi začínalo kručet v břiše, změnila jsem směr chůze. 

Prošla jsem znovu okolo stánku, pak okolo nahrávacího studia, takže jsem si byla jistá, že jdu správně. Do hotelu jsem nakonec dorazila asi za čtyřicet minut, co bylo ale horší, došlo mi, že nemám kartu od apartmánu. Nejdříve jsem se rozhodla najíst, kroužek na ruce mám pořád, takže s tím problém nebyl. Pak s plným žaludkem vyřeším, co dál. 

Zabrala jsem si místo v restauraci, která byla součástí hotelového komplexu a začetla se do jídelního lístku. Polovině názvům jsem ani nerozuměla, takže předem bylo jasné, že skončím u něčeho totálně nudného, no osvědčeného. I přesto, že tu byla kupa lidí, měla jsem jídlo do chvilky. Když jsem se pak pořádně najedla, šla jsem se zeptat, jestli mi nevydají kartu náhradní.

"Je mi líto slečno, ale to nemůžeme, když nemáme váš doklad totožnosti." no, tomu bylo dobře v hotelovém pokoji schovanému v kabelce, že.

Proto jsem jí slušně poděkovala a šla se projít ven. Na chvíli jsem zakotvila na pláži. Měla jsem štěstí, že většina seděla u bazénu při hotelu a po pláži ani nevzdechli. No stačilo pojít o kousek dál a lidmi se to jen hemžilo. Není tak divu, že jsem se nakonec vrátila na hlavní. Procházela jsem se, dokud jsem nezašla na takovou ulici, kde se to hemžilo stínkami. Byly tam mraky lidí. Zvědavě jsem to prozkoumávala několik hodin. Bylo už osm hodin večer, když se začalo stmívat a já konečně došla na samý konec tržnice. Nejvíce jsem se asi zdržela u stánku s šátky, byly opravdu nádherné. Vybrala bych si, ale bohužel.