In love with you again 2.

"Kate prosím, musíš jít!" Kdybychom nestáli na ulici, vsadím se, že by si i klekl. Občas se choval vážně jak trubka. Ale milá trubka.

"Nebudou tam novináři?" zeptala jsem se radši.

"Budeme tam takovou chvilku, že si nás nikdo ani nevšimne. Slibuju. Prosím, prosím, prosím." Opakoval pořád dokola.

Proč jsem měla pocit, že když kývnu, podepíšu si rozsudek smrti?

"Tak dobře." uvolnila jsem ramena. Třeba to nebude taková hrůza, třeba si to užiju a vždyť… jak dlouho jsem se už nebavila? Nezašla na pořádnou disco akci? Bude to už pěkně dlouhá doba. Jeden večer mi neublíží. Je to jen party, žádná oficiálně akce, nebo tak.

"Díky!" nadšeně poskočil a pověsil se na mě tak, že jsem málem skončila na zemi. Musela jsem se zasmát.

"Ale jestli ti udělám ostudu... Neumím ani trochu tančit a taky nemám pořádně co na sebe." U konce poslední věty jsem začínala panikařit.

"Nějaké šaty určitě máš, klidně ti pomůžu vybrat." vzal mě za ruku, z druhé ruky mi vyrval tašku s nákupem a táhnul mě k mému bytu.

Jak jsem zjistila, on není nejlepší módní poradce. Vše, co my vybral, bylo buď moc krátké, nebo mělo obrovský výstřih.

"Nemám jít rovnou nahá?" Založila jsem si ruce v bok.

"Předveď se a já ti řeknu," mrkl na mě.

Uchichtla jsem se a šťouchla do něj. Nepochybuju o tom, že by se mu to líbilo. Jsme sice přátele, ale on se netají tím, že by něčím víc nepohrdnul.

"Vezmu si ty černé, fajn?" Zbytek šatů jsem uklidila zpět na své místo, jen ty černé s krajkou jsem nechala ležet na posteli. Nijak extra jsem se nemalovala, boty na klínu se k tomu celkem hodily a díky saku aspoň nezmrznu. Moc jsem to neřešila, hlavně z toho důvodu, že tam moc dlouho nebudeme.

"Může být?" vylezla jsem z pokoje do kuchyně, kde byl Alex s Niallem a něco tam jedli. Nepotřebovala jsem obdivné pohledy, a aby jim údivem padly brady. Úplně mi stačí kývnutí. Alex dokonce vyplul kus rohlíku. Na to jsem ale radši nahodila výraz alá "zvracím" a ze židle pobrala kabelku.

"Tak jdem?"

Niall si vzal ze stolu mobil a mohli jsme vyrazit.

Venku už byla tma a část, do které jsme jeli, jsem vůbec neznala. Ale ani se tomu nedivím, v Londýně jsem ještě žádný klub nenavštívila.

Zaparkoval a já vykulila oči, když jsem spatřila tu obrovskou řadu. Myslela jsem si, že budeme muset čekat, ale Niall mě vyvedl z omylu.

"Neblbni, ti lidi budou naštvaní." mumlala jsem, ale jeho stisk nepovoloval. Když se pozdravil s vyhazovačem a ten nás pak pustil dovnitř, mohlo mi to být jedno. Vykulila jsem oči - podruhé, když jsem spatřila plac, na kterém se svíjela spousta těl do rytmu písně Moves Like Jagger.

"Pojď, objednám ti něco k pití," jeho stisk opět zesílil. Prodírali jsme se lidmi a já křečovitě držela kabelku. Tohle nejsou místa pro mě.

Nevím, co objednal, ale chutnalo mi to a objednala jsem si to pak ještě dvakrát. Stáli jsme u baru s tím, že by tu měli přijít nějací jeho přátele.

Když ale začala hrát moje oblíbená píseň, rozhodla jsem se.

"Pojď tančit!" zakřičela jsem do ucha. Když už tu jsem, tak to tu neprosedím. Dotáhla jsem nás až doprostřed parketu, už to byl úspěch. Ne, neumím tančit, ale tu mě nikdo nesleduje. Z jedné strany jsem byla nalepená na Nialla, z těch dalších na všechny ostatní. Bylo tu přeplněno. Jedna písnička střídala druhou a mně se vůbec nechtělo přestat, takže mě Niall nakonec odtáhl.

"Hej, tam jsou!" ukázal někam a zase mě popadl pevně za ruku.

Doslova jsem zamrzla na místě, když jsem ho spatřila. Opíral se o stěnu jednoho boxu a v ruce držel drink. Jeho pohled se upíral přímo na mě. Bylo jasné, že mě poznal. Nohy se mi rozklepaly a kolena mě málem neunesla.

"On je tady?" chtěla jsem se Nialla zeptat, ale otevřela jsem jen ústa na prázdno. Nevěděla jsem, jestli být ráda. Tak moc mi chyběl, ale vím, že jsem mu ublížila. A jestli ho to bolelo aspoň tolik, jako mě, tak by klidně mohl být naštvaný.

"Co je?" zatahal mě za ruku Niall a tím mě probral z mých myšlenek.

"Je tady! Proč jsi mi neřekl, že tu taky bude!" obořila jsem se na něj. Nechápavě pozdvihnul obočí a pak se otočil ke skupince lidí.

"Nevěděl jsem to," vydechl.

Viděla jsem na něm, že sám neví, jestli za nimi má jít nebo co má vlastně udělat. Oni si nás ale už všimli a mávali na nás. "Jdeme, nějak to dopadne," povzbudivě se na mě usmál a stiskl mou dlaň. Přede mnou se objevila Louisova hlava. Hned mě začal objímat, div mi nepolámal všechny kosti v těle.

"Taky se mi stýskalo," odpověděla jsem trochu vlažně na jeho řeč. Můj zájem totiž ulpíval na člověku ležérně opřeném pro změnu o bar. Byla jsem překvapená, že si mě vůbec pamatují. Ale bylo to ale milé překvapení. Museli za tu dobu potkat už tolik lidí, že jedna holka z tábora se jim klidně mohla vyloudit z mysli. Louis tam měl i svoji přítelkyni, se kterou jsem se seznámila.

Niall mě postrčil na lavici a vmáčknul se ke mně. Harry mě pozoroval, jeden koutek ironicky pozdvižený nahoru. Nesnažil se zakrýt svůj zájem o můj výstřih, nebo odhalené nohy, ale nebyl v něm ani kousek z Harryho, jakého jsem znávala.

Že bych se zmýlila a on mě nepoznal? Nebo tohle byla ta změna, o které Niall mluvil? Pohled jsem radši zabodla do skleničky, která byla přede mnou. Byla jsem ráda, že je vidím, ale zároveň jsem měla chuť co nejdřív odejít.

"Věnuješ mi tanec?"

Tělo mi zatrnulo. Byla jsem ráda, že jsem vůbec zvedla hlavu. Ještě těžší bylo vyslovit odpověď.

Viděla jsem ty jiskřičky v jeho očích, on očekával, že řeknu ne. Zvedla se ve mně vlna hněvu. Ať jsem mu ublížila jakkoli, nemá právo dívat se na mě tak, jak to právě teď dělá.

Pokrčila jsem lhostejně rameny a kývla Niallovi, aby mě pustil. Ten mě sledoval bez mrknutí oka.

"Jdeme!" zavelela jsem. Samotnou mě udivilo, jak rozhodně jsem to řekla. Možná za to mohl alkohol, možná Harry sám. Už je to jedno, stejně si s ním na parketu nebudu moci nic říct u takového dunění a kraválu. Chtěla jsem zůstat na kraji, ale on mě táhl dál. Zase se na nás všichni lepili, ale tentokrát už mi to nebylo zrovna dvakrát po chuti. Jeho ruce jsem měla všude, teda jestli byly jeho. Moc toho se mnou ale nebylo. Všechna moje odvaha se vypařila, když jsem se mu zahleděla do očí. Díval se na mě se zájmem, ale s úplně jiným, než dřív.

Povzdychla jsem si a pustila ho. "Chci jít ven."

Bylo mi jedno, jestli jde za mnou, nebo ne. Potřebovala jsem na vzduch. Vzadu byl zadní východ, tak jsem ho rozrazila a opřela se o stěnu té škaredé budovy. Docela bych teď ocenila Zayna a cigaretu. Ledové kapky deště jsem teď uvítala. Zabodávaly se mi do kůže a smývaly lehký make-up i se slzami. Jeden okamžik mi stačil na to, aby to bylo zase tady. Proklínala jsem Nialla, že mě sem vzal. Kdyby to neudělal, nikdy bych se nedozvěděla, že Harry už ke mně necítí to, co já k němu. Jsem blbá a jsem naivní, ale copak za to můžu? Jak mám potlačit ty city?

Utřela jsem si slzy smíšené s deštěm z očí a vydala se zpět do klubu. Abych Niallovi ohlásila, že odcházím. Měl u sebe mou kabelku. Jen ji prostě vezmu, rozloučím se a odejdu. Není v tom žádný háček.

Dorazila jsem k baru, u kterého jsem je předtím opustila. Byl tam i Harry.

"Půjdu domů." zakřičela jsem Niallovi do ucha a natáhla se po kabelce. Nic než teplou deku a čaj jsem si teď nepřála. Prostě se chci schovat před vším a hlavně před ním.

"Tak já tě odvezu," odvětil mi už značně přiopilý. Zavrtěla jsem hlavou.

"A někde se po cestě vybouráme." odvětila jsem ironicky. Bohužel, já řidičák nemám.

"Odvezu ji já." Harry položil prázdnou sklenici na bar a natáhl se pro bundu. Pro mou smůlu, on nevypadal ani trochu opile. Nechtělo se mi pohnout z místa, ale ostatní už byli v náladě a moje citové rozpoložení je očividně nezajímalo. "Jdeme?" chytil mě za loket. Pohled mi spadnul na ruku, co mě držela a nejistě kývla. Sama jsem ho vzala za ruku, abych se neztratila v davu. Vedl mě k těm samým dveřím, ze kterých jsem před chvílí vyběhla. Nevnímala jsem nic, jen jeho teplou dlaň, která svírala tu mou. Kdybych zavřela oči a odmyslela si hlasitou hudbu, bylo by to jako předtím. Realita je až příliš krutá. Nikdy to takové nebude.

Pokračování příště ;)