In love with you again 3.

3. kapitola

Už z dálky odemkl auto a já toho momentu zalitovala, protože v tu chvíli pustil mou dlaň. Dveře jsem si otevřela sama, a když jsem si sedala, bylo to, jako bych se někam propadala, protože sedět v tom sportovním autě bylo, jako sedět na zemi.

"Adresa?" zeptal se, aniž by se na mě podíval. Nadiktovala jsem mu ji a on se pak rozjel, jak kdyby nás oba chtěl zabít. Ticho jako by se mi zařezávalo do kůže. Bylo tak ostré a nepříjemné. Jen abych ho zaplnila, vyndala jsem telefon a rozhodla se zavolat Alexovi, že se vracím. Měli jsme oba zatím jen jedny klíče, které jsem nechala u něj s tím, že mi pak otevře. Bylo by nepříjemné, kdybych je ztratila. Hovor byl krátký a rychlý.

"Takže s ním teď jsi?" zeptal se a zastavil na červené.

"Ne, je to jen kamarád." pohledem jsem zkoumala svá kolena. Najednou se zdála být až moc zajímavá.

"Proč se tak chováš?" zeptala jsem se pro změnu já. Ta otázka mě přímo svrběla na jazyku.

"Jak?" lhostejně se znovu rozjel, když naskočila zelená.

"Jsi tak lhostejný a frustrovaný." odhodlala jsem se na něj podívat. Soustředil se na řízení tak silně, až se mu dělala malá vráska na čele.

"Vážně?" prudce zatočil, že jsem si málem rozbila hlavu o okno.

Zastavil a navigace oznámila, že se nacházíme na místě, tedy před činžovním domem, kde byl můj byt.

"Nebýval jsi takový." roztřeseně jsem si popravila sáčko.

"Už jsi doma," oznámil mi netaktně. Smutně jsem si ho prohlídla.

"Mě to nepřešlo, ale můžu se uklidňovat faktem, že už nemám o co stát."

Zabouchla jsem za sebou dveře a šla naproti Alexovi, který stepoval venku. Chtěl se přesvědčit, že dojedu v pořádku. Ze všech sil jsem potlačovala slzy zklamání.

Prošla jsem kolem něj a čekala, až odemkne. Pak jsem se jednoduše zavřela do pokoje a rozplakala se. To mě taky nakonec uspalo.

Všechna malovátka byla ráno na mém polštáři, takže ano, den začal skvěle. Ignorovala jsem připravenou kávu od Alexe a zamířila do koupelny. Místo horké vody jsem pustila studenou. Vzbudila jsem se pozdě, na školu dneska kašlu. Náladu mám pod psa a to počasí mi taky dvakrát nepřidává. Pro jistotu jsem vynechala i snídani, kdyby si náhodou moje tělo rozmyslelo ty věci s kocovinou a tak. Nevypila jsem toho moc, ale nejsem vůbec zvyklá pít.

Krom našeho dětského klubu v Brightonu, kam jsem chodila, když mi bylo dvanáct, jsem nikde pořádně nebyla. Dvě sklenky nějakého drinku a hlavu mám jako střep. Navíc, po včerejšku jsem byla skleslá, naštvaná sama na sebe a jídlo bych nepozřela.

Neslibovala jsem si snad, že už kvůli němu NIKDY nebudu plakat? Teď jako by to neplatilo. Upřímně jsem byla ráda, když Alex odešel na brigádu a já se alespoň mohla sama utápět v depresivní náladě. Neměla jsem tam včera chodit. Vidět jeho nezájem mě ničil. Po druhé straně… čekala jsem snad, že bude mít ještě zájem? Že se trápí kvůli mně? Možná by tím alespoň dal najevo, že to pro něj nebylo jen tak, jenže já přece tohle chtěla! Nechtěla jsem se k němu vracet, a kdyby mě znovu chtěl, nevím, jestli bych se ovládla. Takhle alespoň nemusím spekulovat, co by kdyby… Prostě mě nechce a každý zůstaneme tam, kde jsme.

Kolem půl druhé odpoledne moje rozjímání přerušil zvonek. Klíče ležely netknutě na stole vedle hrnku studeného kafe, takže jsem předpokládala, že je to Alex.

No předpokládala jsem špatně. Zamračila jsem se a vytahaný svetr jsem si potáhla blíž k tělu, jelikož díky otevřeným dveřím mě ovanul studený vítr.

"Ahoj." Blonďatý Ir u mých dveří nervózně přešlapoval a čekal, až ho pustím dovnitř. Povzdychla jsem si a vpustila ho do bytu. Měl zmoklé vlasy a jeho bunda byla promočená na skrz.

Bez řečí jsem ji tedy vzala a pověsila ji nad vanu, aby voda nekapala na podlahu.

"Dáš si něco?" zeptala jsem se mdle. Zavrtěl hlavou a já si sedla na gauč. Pořádně jsem se zachumlala do deky a sledovala, jak si sám jde do kuchyně pro hrnek čaje, který byl uvařený. Byl spíše vlažný, ale furt lepší než nic. "Chtěl jsem se ti omluvit za včerejšek," zamumlal. Upil z čaje, ale když zjistil, že ještě není oslazený, zašklebil se. "Ty se nemáš za co omlouvat." zabručela jsem. Podala jsem mu cukr z druhé strany stolu a rovnou vzala ovladač. "Neříkal něco o mě?"

Hned na to jsem otázky zalitovala. Už včera bylo očividné, že jsem mu někde, tak proč by o mně měl mluvit. "Včera už se do klubu nevrátil," řekl s plnou pusou. Kde sebral tu sušenku? "Ale dnes ráno se mě nenápadně vyptával, jestli spolu jsme."

Tak přece jenom. Spíš to byla jen zvědavost, ne jeho zájem… určitě. "Aha," zamumlala jsem a odpila z čaje. Takhle jsme si ten hrnek předávali, dokud nebyl prázdný. "Už ho nechci vidět." řekla jsem po chvíli, co nikdo z nás nic neříkal. Z venčí jen dopadaly kapky na parapet. "On tě miluje." Znělo to vtipně, jelikož si do pusy strčil polovinu sušenky. Zvedla jsem k němu pohled a přísahám, že mi z očí šlehaly blesky.

"Opravdu? Včera se choval hnusně. Už o mě nestojí."

"Choval se tak, protože byl naštvaný," protočil očima. "Oh vážně? To by mě zajímalo proč." stiskla jsem deku pevně mezi prsty. Byla jsem naštvaná a zároveň mi to bylo strašně líto. Buď se vyzuřím nebo rozpláču a nebo obojí.

"Hele, nejsem expert na vztahy a ani není v mém zájmu, abyste se dali zas dohromady," začal, ale na chvíli řeč přerušil. Ne, on prostě není schopný počkat se zbytkem sušenky, až domluví. Úpěnlivě jsem do něj zabodávala pohled a čekala, co řekne dál. Ten jeho zájem jsem radši ignorovala pro dobro nás obou. Konečně dožvýkal a polkl. "Ale neozvala ses mu, i když jsi už nějakou dobu v Londýně." Konečně dokončil. Raději jsem se podívala jinam.

"Neozvala a co? Co by se tím změnilo…" odvětila jsem tiše. "Byli byste spolu?" zkusil. "Ne, nebyli a v tom to právě je." objala jsem své nohy rukama a opřela si bradu o kolena. "ne, nebyli a v tom to právě je." objala jsem své nohy rukama a opřela si bradu o kolena. "Stejně by to nikdy nešlo, jsme až moc jiní." hlavu jsem přesunula na jeho rameno a když mě objal, bylo mi hned líp. "Už se kvůli němu netrap," pramínek vlasů mi zastrčil za ucho a usmál se. Zavrtěla jsem hlavou a zavřela oči. Kdyby to bylo tak jednoduché. Tak dlouho mi trvalo se pohnout dál. Proč? Já z toho přece nechtěla dělat žádný vztah, ale po těch týdnech, které jsme spolu strávili, jsem ho nemohla brát jako flirt. Až moc jsem si s ním prožila a až moc pro mě znamenal. Přitáhl si mě k sobě a schoval mě pod křídlo. "Asi jsem se mu měla ozvat." zamumlala jsem mu do mikiny. V hrudi mu zabublal smích. "Jo, asi jo."

"Nesměj se." taky jsem se pousmála a bacila ho. Jak to, že mi vždy zlepší náladu? Ten jeho smích je vážně nakažlivý. "Zkus se mu ozvat a omluvit se," navrhl. Já se mám opravdu omlouvat? "Ne," zavrhla jsem to okamžitě. "Včera s ním nebyla rozumná řeč, tak proč jindy by být měla?"

Taky jsem se natáhla pro sušenku a ukousla si. "Ještě si to promysli," rukou si plácl do stehna a začal se zvedat. "Ty už jdeš?" vykulila jsem oči. "Už musím, máme ještě něco s klukama," řekl lítostivě. Pokrčila jsem rameny. "Tak je pozdravuj." hlavou jsem si pak položila na polštář. "I Harryho?" rýpl si. "I Harryho." zavrčela jsem. Bože, já jsem v citovém rozpoložení a on na mě takhle. "Fajn, měj se hezky," dal mi na rozloučenou pusu na tvář. Zabouchnul, takže už jsem nemusela jít zamykat.

V televizi jsem si zapnula nějaké hudební klipy a jen tak relaxovala. Až když se stmívalo, donutila jsem se udělat si věci do školy. Nesmím ji flákat, tohle je přece jediný důvod, proč jsem tady. Zabavilo mě to na hodně dlouhou dobu, a když jsem skončila, Alex už byl konečně doma a byla hluboká tma. Pustila jsem si ještě laptop, protože unavená jsem nebyla. Alex seděl na pohovce, žvýkal tu samou sušenku, co předtím Niall a čučel na televizi. Sedla jsem si vedle něj a notebook si dala na kolena. "Tak jak bylo?" předklonila jsem se, abych na tu sušenku dosáhla pusou. Ale uhnul rukou. Kluci jsou děsně pažraví. "Jsi lakomý," odvrátila jsem hlavu a naštvaně našpulila rty. Bylo mu to evidentně jedno, tak jsem se zase začala věnovat notebooku a najela na internet, na hlavní stránku. Projela jsem horoskopy, novinky ze světa a pak tam byla i jedna bulvární stránka. Normálně mě tohle nezajímá, ale byl tam i článek z dnešního rozhovoru kluků. U fotky Nialla, jak se láduje něčím hodně nezdravým, jsem se rozesmála. Sjela jsem o něco níž. Louis se svou holkou a Liamem a na poslední byl Harry, taky s někým. "Harry Styles a jeho nový objev?" přečetla jsem nahlas skrz zaťaté zuby. Tady to máš Nialle, ještě pořád se mu mám omlouvat? On se přes to evidentně přenesl. "To je ten tvůj kudrnáč?" zamumlal Alex. "Už není můj," zavrčela jsem. "Očividně." hleděl mi přes rameno na ten článek. "Ale kozy má dobrý," hned to okomentoval. "No jistě, ty aby ses nepřidal!"

Naštvaně jsem klikla jinam a pak najela na facebook. Naštvaně jsem klikla jinam a pak najela na facebook. "Ať si dělá, co chce, je mi to úplně jedno," brblala jsem si pod nos. Na chvíli jsem si napsala s kamarádkami. Aspoň trochu se mi zlepšila nálada. Optala jsem se, co je nového a zjistila, že umřel pán, který bydlel hned vedle nás a kterému jsem chodívala venčit pejska. Je to sice smutné, ale je to koloběh života. Pak se přihlásil i Niall a začal mi vypisovat různé zprávy. Zjistila jsem, že ona neznámá je ta samá tanečnice, co byla i na táboře, jen se obarvila na hnědo. A taky jsem zjistila, že s ní Harry tráví hodně času.

'Nezajímá mě to. On mě nezajímá'

Napsala jsem mu.

´To vykládej holubům.´

přišla obratem odpověď. Zamračeně jsem koukala na obrazovku.

'Je jeho věc, jestli si někoho našel.'

Hodlala jsem tuhle konverzaci co nejdříve ukončit, proto jsem se pak rozloučila a rozhodla se jít spát. "Dobrou," objala jsem Alexe. Zítra už do školy vážně musím! Přednášku mám od devíti.