In love with you again 4.

4. kapitola

Moc dobře se mi neusínalo, ale na konec se to podařilo. Zdály se mi divné sny a ráno jsem si připadala, jako bych ani nespala.

Po cestě do školy mi poslal Niall zprávu že někam odjíždějí. Jo to bude chvíle klidu. Ale hned na to mi přišla další, že Harry si s sebou bere tu tanečnici a jestli já nechci jet s ním. Odmítla jsem. Přemlouval mě strašně dlouho. Už jsem seděla v hale a učitel vysvětloval jedno veledůležité dílo od Jamese Joyceho. Mobil jsem ale měla na tichém profilu a polovina dalších studentů ho tam neposlouchalo.

'Mám školu, nemůžu jen tak vynechat. Pak mě vyhodí a já se vrátím domů.'

Naťukala jsem rychle na klávesnici. Klikla jsem na odeslat a zase si zapsala pár zápisků. Mezitím jsme se stihli dostat k Proustovi a jeho "hledání ztraceného času". Vskutku zajímavé, ty knihy asi stejně nikdy nepřečtu. Lavice znovu zabrněla.

´Dva dny! Nemáš přednášky každý den!!!! ´pobavily mě ty vykřičníky. Vážně si dal záležet.

'Rozmyslím si to.'

Povzdychla jsem si a mobil odložila do kapsy. Bylo mi jasné, že napíšu ne. Udělám to ale až těsně před tím, než budou odjíždět, aspoň nebude dál přemlouvat. Dva dny vedle Harryho by bylo utrpení.

Přednáška končila a ani jeden z nás už nezvládal držet pozornost. Byla jsem šťastná, že jsem tam neusnula. To by byla vážně ostuda, i když ani to některým nebránilo.

Měla jsem pak ještě jednu hodinu. Venku se opět schylovalo k dešti, tak jsem to vzala hopem a stavila se ještě pro latté. Po cestě domů jsem mu odepsala, ať se mnou nepočítá… jsem to ale mrška.

'Prosííííím :( ' napsal okamžitě.

´Zachovej se jako kámoš a pochop, že dva dny v jeho blízkosti nevydržím. ´ odepsala jsem hopem.

'Můžeme ho donutit žárlit.'

Byla to lákavá nabídka, ale nemohla jsem přijmout.

´Někdy jindy, Nialle. Užij si to tam a dej mi vědět, až se vrátíš. Třeba tvojí nabídky využiju pak. ´

přidala jsem k tomu smějícího smajlíka. Pak už jsme se rozloučili a já s prvními kapkami deště došla domů. Klíče byly pod podložkou, takže Alex buď spí, nebo je na brigádě. Lednice zela prázdnotou, tak jsem si objednala pizzu na donášku. Celý večer jsem trávila sledováním televize a ládováním se. Další dny se vlekly a byly nudné. Ozval se Niall, ale měl toho hodně.

Po dalším týdnu jsem si našla konečně nějakou kamarádku, se kterou jsme občas zašly do centra na kafčo.

***

Byla jsem sama doma, Alex na brigádě a lednice konečně přetékala jídlem. Užívala jsem si to. Volala jsem si s mámou a pak zase koukala na televizi, když se najednou celá země zatřásla. Nejdřív jsem si myslela, že je v Londýně zemětřesení. Všechen můj myšlenkový pochod ale rázem skončil. Jedna rána do hlavy mě uspala.

Vzbudilo mě až ostré světlo. Ležela jsem na něčem, co se hýbalo a občas to poskočilo. Pokusila jsem se zvednout, ale popruhy mě nutily zůstat ve stejné pozici.

"Slečno, jste vzhůru?" mluvil cizí hlas. Pohledem jsem přelétla okolí.

"Doufám, že ne," vydechla jsem ochraptěle. Nakládali mě do sanitky. Chtěla jsem zůstat při vědomí, ale byla jsem moc slabá a navíc mi dávali infúzi s nějakými léky. Dostala jsem se do sladké nevědomosti, ve které mě nic nebolelo.

Druhé probuzení bylo horší. Do pravé nohy, jako by mě někdo řezal. Hned jsem hledala ten čudlík, který měl přivolat sestru. Jo, jsem srab, ale prostě chci mít jistotu, že to je normální.

Hned přiletěla, a když viděla, jak jsem vyděšená, nahodila uklidňující výraz.

"Co se stalo?" ptala jsem se asi stokrát, ale odpověděl mi na to až doktor, který vzápětí přišel.

"Ve vašem domě bouchl plyn."

"Aha," na sucho jsem polkla. Jak se to proboha mohlo stát? "Našli vás v sutinách záchranáři, ale rozdrtilo vám to holenní kost, takže jste musela podstoupit operaci. S trochou štěstí tam bude jen jizvička." řekl veseleji. Taky jsem se pokusila usmát. Co jiného jsem taky zmohla, že?

"Informovali jsme vaše rodiče."

Pozdvihla jsem obočí.

"Vaše matka je venku, pustíme ji tu na chvíli, ale musíte být ještě v klidu, takže návštěvy nejdřív od zítřka." studoval dokumenty, pak mi něco píchnul a s rozloučením odešel. Mamka sice přišla, ale hned zase odešla. Sestra jí vyhodila s tím, že bych měla mít klid. Pobyla jen malou chviličku, ale i za to jsem byla ráda.

Nakonec jsem usnula i docela brzy.

Druhý den to bolelo pořád stejně. Musela jsem mít tu hnusnou nemocniční košili, měla jsem šílený hlad a žízeň. Nemocniční jídlo se prostě nedalo jíst. A ten čaj! No fuj. Odpoledne se opět stavila mamka.

"Byl to hrozný výbuch. Byla jsem se tam podívat." vytahovala mi věci z tašky. Konečně normální pyžamo!

"Vážně?" zkřivila jsem rty. Kde budeme bydlet?

"Včera tu celou dobu seděl jeden kluk. Prý je to tvůj dobrý kamarád. Ptala jsem se ho, jestli neví o nějakém bydlení alespoň do konce tohoto roku a on mi nabídl, že bys mohla bydlet s Alexem u něj." řekla potěšeně. No jo, najít teď uprostřed semestru volný byt tady v Londýně je skoro marné. "To byl Niall," řekla jsem přesvědčeně. Bylo od něj hezké, že mi to nabídl, jenže mám takové neblahé tušení, že bydlí dohromady s klukama. Tedy i s Harrym.

"No není milý? Slíbil mi, že to všechno bude zadarmo, že nic nechce!" byla z toho tak nadšená, že jsem jí prostě nemohla zklamat. Navíc, peněz na rozhazování nemáme.

"Niall je moc milý." přikývla jsem s rozpaky. Achjo, být někomu takhle vděčná, to mi byl čert dlužen.

Mamka se odpoledne musela vrátit domů, protože má svou práci. Nechala mi tu sbalené nějaké oblečení, které jsem si nechala doma, když jsem o tamto přišla. Taky mi slíbila, že mi na kartu pošle víc peněz kvůli věcem do školy. Neměla jsem teď vlastně nic. Notebook byl v háji, telefon jsem měla v kapse a teď je kdo ví kde. Všechny materiály a skripta do školy, která stála spousty peněz, tam taky zůstala.Doklady v peněžence spolu s penězi - těžko říct, kde je jim konec. Všechno to budu muset vyřídit znovu.

Zbytek dne jsem už jen ležela a spala. Před večeří mi sestřička pomohla aspoň do sprchy a pak jsem si oblékla svoje pyžamo. Moje noha byla až po koleno v sádře takže jediné, co jsem na to dostala byly šortky. Další den za mnou přišel Alex. Oznámil mi, že všechny věci - tedy skoro nic, už máme u nich v domě. Pobyl se mnou celé odpoledne a já byla ráda, že jsem zabila volný čas. Párkrát dokonce přišel i Niall, bylo to od něj milé.

"Je hezký, že jsi to mamce nabídnul, ale měl ses na to vykašlat, nerada jsem někomu něco dlužná." navedla jsem opatrně řeč na ten večer, co tu taky přijel.

Překvapeně se na mě podíval.

"Já tu v ten čtvrtek nebyl, byl jsem doma v Irsku, když jsem se dozvěděl, co se stalo, zavolal jsem Harrymu…" chtěl mluvit dál, ale mě vyletěly oči až na čelo.

"Byl tu Harry?" pípla jsem sotva slyšitelně.

"Harry je tu každý den. Myslel jsem, že to víš," řekl nechápavě. Fajn, tak teď jsem neměla daleko do odpadnutí.

"Proč? Jak to, že to nevím." zamumlala jsem šokovaně. "Protože nechce jít do pokoje. Vždycky sedí venku a čeká, až skončí návštěvy. Hrozně se o tebe bál," řekl vážně. Povzdychla jsem si. Tohle není dobrý. Já se přece zařekla, že už nechci? Má na mě být hnusný a ulehčit mi to!

"Je tu teď?" zeptala jsem se po chvíli přemýšlení. Přikývl.

"Mám ho zavolat?"

Založila jsem si ruce na hrudi. Nejsem si jistá, jestli mu chci vážně poděkovat. Po druhé straně je to neslušné. Nevím, co bych dělala, kdybych tu nenašla ubytování.

"Tak jo." povzdychla jsem si a nohu se sádrou jsem vyhoupla zpět na postel, abych si mohla líp sednout. Pomohl mi a pak se zvedl, že pro něj půjde. Nahlas jsem se několikrát nadechla a vydechla. To zvládnu, a jestli se bude opět chovat jako debil, prostě mu řeknu díky a pak ho pošlu do háje.

Dveře se za Niallem zavřely a já netrpělivě čekala, kdy se zase otevřou. Hlavu jsem si opřela o zeď a zavřela oči. Pak dveře opět vrzly. Bála jsem se oči otevřít, ale nakonec jsem strach překonala. Stál přede mnou Harry, nervózně se houpal na patách.

"Čau." pozdravila jsem ho jednoduše.

"Ahoj." Pohled upíral někam za mě.

"Víš, neměl jsi to mamce nabízet." řekla jsem nakonec. Neměl, jestli má se mnou takový problém, že se na mě ani podívat nemůže. Nic neřekl, za to si přede mě klekl, aby byl ve stejné výšce, jako já. A Pak mě objal.