In love with you again 5.

Stál přede mnou Harry, nervózně se houpal na patách. "Čau." pozdravila jsem ho jednoduše. "Ahoj." Pohled upíral někam za mě. "Víš, neměl jsi to mamce nabízet." řekla jsem nakonec. Neměl, jestli má se mnou takový problém, že se na mě ani podívat nemůže. Nic neřekl, za to si přede mě klekl, aby byl ve stejné výšce, jako já. A Pak mě objal.

Vykulila jsem oči a zůstala strnule sedět.

"Bál jsem se o tebe," šeptl.

Řekl to tak hezky, že jsem ho taky objala. Bylo mi v tu chvíli tak krásně, když jsem ucítila jeho příjemnou voňavku. Přitiskla jsem se k němu ještě víc a téměř zavrněla, když mě pohladil po vlasech. Na krku mě šimraly jeho kudrliny a taky jeho dech. Kdyby to tak šlo a on by mě už nikdy nemusel pustit.

Po chvíli se bohužel odtáhl. Posadil se na postel vedle mé nohy v sádře a pohledem ji sjel.

"Bolí?" zeptal se. Na to jsem jen zavrtěla hlavou.

"Dá se to přežít, víc mě děsí ty ostatní věci." přiznala jsem. Noha byla teď to poslední.

"Tvoje mamka se zmínila, že máte úplně všechny věci v háji." Řekl lítostivě.

"Včetně dokladů, skript do školy a jiných věcí, které nemají ani tak majetkovou cenu jako spíš osobní. Ale když mi říkala, jak to tam vypadalo, můžu být ráda, že mám špatnou jen tu nohu." rozmluvila jsem se. Chtěla jsem mluvit o různých věcech jen ne o tom, o čem bychom měli.

"No, než se dáš dohromady, zůstaneš u nás," podíval se do země.

Pokrčila jsem rameny a začala nervózně žmoulat kus peřiny. Teď nebo nikdy, musíme si to jednou pro vždy vyříkat, když se budeme tak často potkávat u nich doma.

"Neozvala jsem se ti, protože by se pro nás stejně nic nezměnilo. Nechtěla jsem se trápit." řekla jsem po delší době. Povzdychl si a vstal.

"Počkej, teď nechoď pryč. Já si to chci vyříkat!" vyhrkla jsem. Zastavil se u dveří. "Já se o tom nechci bavit," řekl tvrdě. "Ale já jo!" začala jsem se sápat z postele, když bral za kliku. Teď prostě neodejde, i kdybych sebou měla prásknout na zem. Vím moc dobře, znovu už nebudu mít odvahu, abych o tom začala.

"Prosím tě lehni si," nechal dveře zavřené.

"Ne dokud se mnou nezačneš mluvit." přidržela jsem se postele a postavila se. Upřímně mě to stálo docela dost sil.

Přiskočil ke mně, aby mě podepřel.

"Nechci se o tom bavit, protože už není o čem. Zapomněl jsem, přesně jak jsi chtěla."

Pohled jsem zabodla někam do jeho ramena. Z jeho úst to znělo hrozně.
"Mrzí mě to, ale byla to jediná možnost, jak se pohnout dál." polkla jsem a očima jsem začala zkoumat ty jeho. Dnes byly tmavším a do zelené se vléval kousek hnědé. Byly starostlivé, ale rozhodně ne přátelské.

"Jdi pryč," rozhodla jsem se nakonec. Odstrčila jsem ho a pak zavrávorala. S hlukotem jsem dopadla na postel snažíc se udržet vážnou tvář. Nechtěla jsem brečet před ním. To by bylo až moc ponižující. Už nezáleží na tom, jaký byl předtím, teď je takový, jaký je.

Podepřela jsem se na loktech a nohu ztěžka vyhoupla na postel.

Doopravdy odešel. Ještě víc mě to utvrdilo v jeho slovech. Dobré na tom bylo, že jsem se mohla aspoň v klidu rozbrečet.

Zbytek toho dne už stál za nic. Další dny jsem se připravovala na propuštění. Niall mi sehnal mobil a taky ve volném čase posháněl pár knih do školy, které jsem sepsala na papír.

Po jedné straně jsem se těšila, až odtud vypadnu a po druhé jsem se toho děsila. Dokud ten den nenastal.

Přijel pro mě Alex s Niallem a oba mi pomohli do auta. Taška s věcmi už byla dávno u nich, odtud jsem si pobrala jen to něco málo.

"Jak to jde?" zeptala jsem se Alexe, který držel tašku a víc se opřela o Nialla, který mě podpíral.

"Všechno v pohodě. Pokoj máš už připravený, ale je nahoře, tak se připrav, že tě všichni budeme nosit," odpověděl mi místo něj Niall. Zoufale jsem si povzdychla a pak napruženě sjela celou sádru pohledem.

"Bude se ti tam líbit, mají tam i domácí kino." vyhrkl nadšeně pro změnu Alex.

Zbytek cesty k autu a pak až k nim domů mi vyprávěl co všechno "hustýho" tam mají. Upřímně mi to bylo úplně jedno. Byla bych spokojená kdekoli, kdyby to znamenalo, že budu daleko od Harryho.

"Vyhoď mě tu, mám chuť na burritos." ozval se Alex. Projížděli jsme kolem restaurace.

"Mě se ale nikam nechce." zamručela jsem.

"Kdo mluvil o tobě? Jdu sám, ty už to zvládneš, že jo?" bouchnul Nialla po ramenu, když zastavil. Povzdychla jsem si. Po té době jsem si tu připadala tak nějak navíc, vypadalo to, že se z nich stali dobří přátelé a já byla jen přítěž. Přítěž s hnusnou bílou a těžkou sádrou na noze, co víc si přát.

Alex zmizel a my se znovu zařadili do jedoucího pruhu.

"Co jste si řekli." zeptal se. Bylo mi jasné, na koho naráží, většinou, co za mnou v nemocnici byl, s ním byl i Alex a před ním jsem to rozebírat nechtěla.

"Nic, řekl, že už zapomněl. Tím byla debata ukončena." odvětila jsem bez emocí.

"Kecá," mávl rukou, jako by to byla banalita.

"Já už o to ale nestojím. Necítím se tak, ale chci, aby viděl, že už jsem taky zapomněla." můj hlas byl plný odhodlání. Přikývl.

"V tom nebude problém."

"Ne? Máš nějaký nápad?" klepala jsem jemně do sádry a pak se na něj otočila.

Rty se mu zvlnily do úsměvu."Donutíme ho žárlit."

"My? To jakože já a ty?" překvapeně jsem vykulila oči.

"Vadím ti?" zeptal se ublíženě. Našpulila jsem rty.

"Ne, ale… jsi to ty." odpověděla sem. Nedávalo to ani moc smysl, tak jsem se uchichtla.

"Souhlasím." vyhrkla jsem, když auto zastavilo před velkým bílým domem.

"To jsem rád," pomohl mi vystoupit. Jednou rukou mě podpíral a druhou mi nesl tašku. Hned na to se dveře rozrazily a v nich stál střapatý Zayn.

"A hele kohopak nám to čerty nesou." uculil se. Zazubila jsem se na něj.

"Neurážej svého kamaráda."

Niall se na mě zamračil a hodil Zaynovi mou malou tašku.

"No tak pojď, já tě za tu tvou milou lichotku teď vynesu do předsíně."

Pořádně jsem se ho chytla okolo krku a on mě vzal do náruče.

"Řekni, až se ti podlomí kolena." uculila jsem se docela blízko u jeho obličeje.

"Z tebe se mi podlamují neustále," mrkl na mě.

"Och, ty jsi tak romantický." panenky jsem stočila ke stropu. Postavil mě v prostorné předsíni a pomohl mi sundat jednu botu.

"Chceš se podívat po domě?"

"Stačí, když mi ukážeš gauč." pokývala jsem hlavou. Chtěl říct něco dalšího, ale mezitím se tu nahrnuli i ostatní, kteří mě přišli přivítat.Objala jsem se s ostatními členy domácnosti, ale Niall je pak vyhnal. Že prý potřebuju klid. Přišlo mi divné, že budu bydlet v baráku plném kluků. Ostatní holky by proto zabíjely, no já se cítila… prostě divně.

"Pokoj máš mezi mnou a Alexem, to kdybys něco potřebovala." Informoval mě. Kývala jsem hlavou a kulhala směrem, kde jsem tušila obývák. Stejně mě znovu podepřel a celý dům mi ukázal sám.

Ze začátku to tak nevypadalo, ale nakonec jsem se zabydlela. Na můj vkus byl až moc velký a příliš moderní, no ty moderní vymoženosti se nakonec ukázaly jako velmi pozitivní. Nemohla jsem bez pomoci v podstatě skoro nic, takže jsem byla odkázaná na jejich domácí kino a ostatní věci, co mi pomohly zahnat nudu.

Když na druhý den dopoledne odešli a já tu osaměla, použila jsem párkrát berle. Doktor mi řekl, že si je mám vzít jen v případě nutnosti a ohrožení života. Copak nuda není ohrožení života? Měla jsem shlédnutou už celou sérii Lost a myslela jsem, že umřu hlady, když se kolem čtyř odpoledne konečně rozrazily dveře. Stál v nich Niall, ale co víc?! Nesl několik krabic pizzy. Tu vůni jsem cítila až u gauče.

"Já už myslela, že mě chcete nechat pojít hlady," doskákala jsem k němu po jedné a vzala si hned tu na vrchu. Je mi fuk, jaká je, prostě chci jíst!

"Trochu nám to dneska trvalo." položil zbytek na konferenční stolek, sundal si mikinu a sedl si vedle.
"Máš tu parádní teplo." líčka měl červená od toho, jak přešel z chladu do tepla.
"Mám jen šortky, nechci zmrznout." ukázala jsem na svoje nohy a tu se sádrou jsem položila na bobek. S chutí jsem otevřela víko od krabice a položila si to na stehna.

"Kde máš ostatní?" zeptala jsem se po chvíli, co nikdo nešel.
"Zdrželi se." pořád ze mě nespouštěl pohled. Když jsem dojedla první klínek a on nepřestal, taky sem se na něj podívala.
"Co je?"

Skousl si ret a podíval se směr dveře. Ty domovní už bouchly.

"Dej mi pusu." špitnul. Ještě že už jsem nejedla, jinak by mi stoprocentně za

skočilo.
"Dělej, jestli chceš to, o čem jsme mluvili." zamumlal a pořád na mě koukal.

Přišlo mi to divné, ale po druhé straně ano, já to přece chtěla. Jen mi nějak chyběla odvaha.
Prstem jsem ukázala, ať jde blíž a nadechla se. Líbat Nialla... vím jak se vůbec líbá? Naposledy jsem se líbala před rokem s… Harrym. Jo s ním to bylo naposledy. Možná jsem si to měla víc rozmyslet, ale nebyl na to čas.

Vzala jsem ho teda za bradu a opatrně se otřela o jeho rty. Dlaní mi zakotvil na týle. Chtěla jsem mu prostě jen dát malou pusu, protože víc se s ním líbat by bylo, jako líbat vlastního bratra (i když jsem to nikdy nezkoušela a ani žádného nemám).

On měl očividně jiný úmysl. Jen nevím, jestli to dělal kvůli Harrymu, nebo protože prostě chtěl. Nijak jsem se nevzpírala, když mě povalil zády na gauč. Stejně jsem se nemohla moc hýbat.
Upřímně, cítila jsem se zvláštně. Né přímo nepříjemně, ale ani to ve mně nic víc nevyvolával. Líbat rozhodně uměl, tohle mu neberu, jen… byl to prostě Niall. Necítila jsem s ním to, co s Harrym. A tak jsem docela i uvítala, když si nad námi někdo odkašlal.

Odtrhla jsem se a překvapení jsem nemusela předstírat.