In love with you again 7.

"Tolik lidí?" valila jsem oči na dlouhou řadu.

"To bude ráno, než se dostaneme dovnitř." přijala jsem Niallovu ruku, když mi pomáhal z jejich vysokého Jeepu.

"Neboj," zasmál se. Po předchozí zkušenosti jsem se teda ani nedivila, že jsme se tam dostali hned. Zayn tohle má v malíku.

Tohle byl o něco jinačí klub, než ten před tím. Byl sice menší, ale za to ještě přecpanější. Plno svíjejících se těl na parketu za doprovodu těch nejlepších pecek současnosti. Hned vedle bylo pár boxů se stoly a pak velký bar, za kterým stáli dva sexy barmani.

"Wau." řekla jsem spíš pro sebe.

Harry nás dovedl ke stolu, u kterého nás taky nechal.

"Jdem si něco dát?" zeptala jsem se a hodila na sedačku kabelku a na ni kabát, aby to někdo nevzal.

"Ty tu zůstaň, já ti něco vezmu," nabídl mi Niall.

Kývla jsem a uvelebila se. Něco si dáme a pak chci jít tančit. Přišla jsem proto, abych se bavila, ani Harry mi to nepřekazí. Dali jsme si jeden Malibu a pak se přihnal Zayn.

"Jdeme na jednoho panáčka!" nesl tácek s kalíškama. Nemám to moc ráda, ale kopla jsem to do sebe rychle.

"A teď jdem tančit!" vyjekla jsem ignorujíc to teplo, které se mi rozlilo po těle. Bylo to příjemné a ještě víc mě to nastartovalo.

Popadli mě oba za ruce a táhli do davu. Cítila jsem se v náladě, což se i někdy hodí.

"Tuhle miluju!" poskočila jsem nadšeně. Spolu s nimi jsem poskakovala a vlnila se do rytmu. Bylo mi jedno, jak se na mě lepí. Oni nejsou cizí, možná proto. Zayn se po nějaké době vypařil k baru, zůstala jsem jen já a Niall. Ruky jsem mu položila na ramena, když se začal ozývat zvuk klavíru a z reproduktorů byla slyšet píseň Apologize od skupiny One Republic. Parket se z části vyprázdnil a začaly se tvoři páry, které tančily přilepené na sobě. S úsměvem jsem ho objala okolo krku. Obličej jsem zabořila do jeho trička a nechala se vést. Ani jeden z nás tančit neumí, ale on se snažil.

Věděla jsem, že nás Harry pozoruje od baru. Ignorovala jsem ho celou tu dobu. On mi do teď dělal to samé, takže vím, že je to k zbláznění.

"Nejdeme se napít?" zeptala jsem se, když písnička skončila. Kolem ploužil i Zayn s nějakou kočkou.

"Jo můžeme." probral mě Niallův hlas. Šli jsme k baru a já si tam objednala něco dobrého. Večer se pomalu ale jistě rozjížděl. Panáka už bych si nedala, ale drinkem jsem nepohrdla. Poseděli jsme chvíli v boxu a Zayn nám představil tu holku. Jmenovala se Emily a byla celkem v pohodě. Párkrát jsme si zašly i spolu zatančit.

Odvázala jsem se. Přísahám, že ještě nikdy jsem se tak dobře nebavila. Až mi to nakonec někdo pokazil.

"Už vypadni!" vyjela jsem na týpka, co se ke mně pořád lepil. Pokaždé, když jsme si trochu poodstoupily, on byl zase u mě. Emily tančila se Zaynem a Niall nebyl nikde na dohled. Napáleně jsem odešla z parketu a doufala, že za mnou nepůjde. Omyl, šel. Na poslední chvíli jsem změnila směr a šla k záchodům. Tam už snad nepůjde. "Počkej, krásko!" zachytil mě za loket. Upřímně, nikdy se o mě moc kluků nezajímalo, ale to jsem se taky vždy vyhýbala těmto místům, kde jsou tihle opilí pošuci. "Vodpal!" zavrčela jsem.

"Nebuď ke mně škaredá." chytil mě za loket. Když jsem zvedla pohled, koukaly na mě jeho modré unavené oči. Zorničky měl rozšířené, takže mi bylo hned jasné, že něčeho přebral. A něco mi říká, že to nebyl jen alkohol.

"Prosím, nech mě být." cukla jsem rukou. Na svůj přiopilý stav měl velmi pevný stisk. Nebo možná právě proto, že byl přiopilý.

"Pobavíme se, ne?" zašilhal mi do výstřihu. Nebo možná právě proto, že byl přiopilý. "Pobavíme se, ne?" zašilhal mi do výstřihu.

"Ne, já o to nestojím." zavrtěla jsem rázně hlavou. Znovu jsem chtěla škubnout rukou, ale začal mě tahat dozadu, kde chodba končila. Poslední světlo nesvítilo a tak tam bylo spíše šero. V hlavě mi začala blikat všemožná světla. Adrenalin v krvi mi stoupl, ale uvažovat čistě jsem nemohla.

"Věř mi, bude se ti to líbit!" zašeptal mi do ucha a jeho prsty se mi začaly dostávat pod šaty.

"Ne, nech mě být!" zakřičela jsem a snažila se ho někam kopnout. Povedlo se mi šlápnout mu podpatkem na nohu, ale v zápalu vzrušení to snad ani necítil. "Nech mě!" zopakovala jsem a zaúpěla jsem, když mi tvrdě zajel dlaní do výstřihu. Nenechavými prsty sevřel prso, až jsem zalapala po dechu. Chtěla jsem se začít bránit, ale obě mé ruce přitiskl ke stěně a svoje rty namáčkl na ty moje. Nehty jsem si zaryla do dlaně.

Tohle začíná být vážné. Přišlo mi absurdní, aby mě takhle zneužil na chodbě, ale nemohla jsem se už víc bránit. Když mi začínal docházet dech, konečně se odtrhl. I když ne dobrovolně. Sesunula jsem se do kouta a snažila se pořádně nadechnout. Nějak jsem se z toho nemohla vzpamatovat. Před očima jsem měla hvězdičky a tlak nízký.

"Jdi od ní ty hajzle!" duněl mi v uších Harryho hlas. Objala jsem se rukama a s vykulenýma očima sledovala, jak ho Harry mlátí. Chtěla jsem mu říct, že ho nemá bít, ale nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku. Naštěstí jemu samotnému došlo, že on ty rány už ani necítí. "Jsi v pořádku?" klekl si ke mně a opatrně mě vzal za ruce. Nejdřív jsem kývla, pak zavrtěla hlavou. Já vlastně ani nevím. "Vezmu tě domů." zamumlal jenom a snažil se mi pomoci vstát.

"Nemusíš, bav se. Já to nějak zvládnu," zamumlala jsem. Povzdychl si a vzal mě do náruče, když se mi podlomila kolena. Nechápu, co se s ním stalo. Jako by ho někdo vyměnil. Neměla jsem ale chuť a ani sílu nad tím přemýšlet. Nevnímala jsem, když mě položil do auta a pak mi pomohl do pokoje. Byla jsem mimo, a když jsem konečně cítila teplou náruč mého pokoje, rozplakala jsem se. Zůstal u mě, hladil mě po zádech a pak mě i objal. "Zavolal bych Niallovi, aby tě utišil, ale asi jsem moc sobecký," zachraptěl.

"Nechoď pryč." obličej jsem zabořila do jeho bílého trička. "Vždyť nikam nejdu," povzdychl si. Přehodil přes nás deku a jednou dlaní mě pohladil po vlasech. Bylo tak příjemné mít ho zase u sebe. Netřásla jsem se ani tak zimou, jako spíš, že mnou třásl pláč. Nechtěla jsem plakat, ale oči jako by neposlouchaly mozek. U něj jsem se cítila v bezpečí, ale ani to mi nedovolovalo zapomenout na to, co se málem stalo. "Už ti nikdo nic neudělá." pořád šeptal dokola svým uklidňujícím chraplavým hlasem. A já mu věřila. Vdechovala jsem jeho příjemnou vůni, a když se mi vracel rozum, docházelo mi, že je tu Harry se mnou, objímá mě a konejší. Slzy pomalu docházely.

"Už toho nechej." odtáhla jsem se a pohled zabodla do jeho očí. "Čeho?" zmateně zamrkal. "Tvojí lhostejnosti. Já už nemůžu předstírat, že mi to nic nedělá."

Chytila jsem ho za ruku, protože jsem se bála, že zase odejde. Udělal to pokaždé, když jsme narazili na tohle téma. Tentokrát se ale nikam nechystal. "Nevím, jestli jsi tak blbý, že to nevidíš, nebo prostě nechceš vidět celou tuhle šarádu. Já mám taky nějakou svou hrdost, Harry." povzdychla jsem si. Tak mě bolelo o tom mluvit. Mám hrdost, ale právě teď jsem se jí vzdala. A jestli on se mi vysměje, tak jako vždy, tak fajn. Vzdám to, ale už bych ho nemohla nikdy vidět. Raději bych to tu zabalila, než abych ho vídala každý den v kuchyni u snídaně, v obýváku u televize a někdy i v koupelně. Prostě končím. S celou šarádou. Možná není správné to porovnávat, ale ten kluk dnes v noci mi ukázal, jak tenká hranice je mezi hrou a skutečností. "Řekni něco," poprosila jsem ho tiše. Pořád na mě koukal bez mrknutí oka. Oči měl tmavé a padaly mu do nich vlasy, takže jsem ani nemohla vyvodit, co si myslí.

Ovšem, i kdybych na něj viděla líp, nepoznala bych ho. On má až moc dobrou řeč těla a když nechce, tak se nikdo nedozví, co cítí nebo co si myslí.

Jen jednou jsem do jeho očí nahlédla a viděla, co si doopravdy myslí. Bylo to ten večer, co mi řekl, že mě miluje. Tehdy mně nechal v nich číst. "Prosím," dodala jsem znovu, téměř plačky. Věděla jsem, že se tu teď před ním ponižuju. Už jen z toho jsem se cítila hrozně.

"Moc jsi mi ublížila." semkl rty. Takže on se i po tak dlouhé době cítí ublížený? Rozešla jsem se s ním, jeho ego to neustálo a v tom je celý háček?!

"J-já jsem se do tebe zamiloval a řekl jsem ti to. Nikdy jsem to žádné neřekl a ty, ty jsi mě podrazila."

"Chtěla jsem jít dál," uhnula jsem pohledem. "Řekla jsem ti důvod, hned na začátku vztahu jsem ti řekla, že to nebude trvat věčně. Byla to letní láska."

"Já si to taky myslel, na začátku. Pak už ne!" posadil se. Abych s ním mohla mluvit, posadila jsem se taky. Aspoň si budu připadat trochu na stejné úrovni, než kdyby na mě koukal z vrchu.

"Ty to nechápeš, já byl prostě v šoku, že mě to tak vzalo. Nemohl jsem… nemohl jsem nic! Vlezla jsi mi do hlavy a já tě nemohl dostat ven. Styděl jsem se, protože jsi mě dostala." zamumlal tiše s pohledem upřeným na svá kolena. "Ubližoval jsi mi, protože ses do mě zamiloval?" zavrčela jsem. "A co sis myslela? Já se zařekl, že na tebe zapomenu a ty si tu přijdeš jen tak a... já to musím cítit znovu." rozhodil rukama.

Upřímně, byla jsem teď zmatená. Nevím, jestli se mám zlobit, že dělal takové blbosti kvůli tomu nebo se smát, že jsme si to konečně vyříkali. "Promiň," nenapadlo mě nic lepšího, než se omluvit. Ale dlužila jsem mu to stejně, jako on mě. "Ty taky promiň." řekl sotva slyšitelně. Asi to pro něj nebylo jednoduché, říkat to.

"J-já.." zakoktala jsem a vzala ho za jednu ruku.

"Taky jsem nemohla zapomenout."

Pohled jsem zabodla na naše ruce. Palcem mě hladil po hřbetě ruky. "Když jsme byli ve Skotsku, bylo to moc snadné. Měl jsi tam sice svoje fanoušky a lidi, co tě obdivovali, ale pořád jsi byl jen Harry. Tady tě lidi vidí jinak a já si nebyla jistá, jestli chci s tebou do toho kolotoče šílených událostí vstoupit." zakousla jsem se do rtu. Pravda byla, že náš vztah by si musel hodně vytrpět. Jeho fans by ze mě nebyli nadšení asi tak, jako já z nich. No bez nich to nejde, protože oni patří k němu. Dlouhá odloučení a cestování, málo času a soukromí. Pořád si nejsem jistá, jestli tohle opravdu chci. "Jenže je to jen tvůj problém. To ty se musíš rozhodnout, jestli ti to za to stojí." zavrtěl hlavou. "Ach, vážně máš znovu ten tón?" zabručela jsem.

"Je to můj problém, ale ty bys aspoň mohl pochopit, že by to změnilo můj život. Vážně ho mám obětovat pro tebe? To by sis přál?" vážně jsem se na něj podívala. Váhavě přikývl. "Napadlo tě někdy, že tě prostě chci mít u sebe?"

Zůstala jsem na něm viset pohledem. Pro tohle jsem neměla slov. Po jedné straně jsem se děsila, že tohle řekne. Po druhé jsem to chtěla. Nestál mezi námi nikdo… jen ty fanynky v milionovém počtu, které mě budou určitě chtít zabít, až se o mně dozví…. Až, a že to bude brzo. "Můžeme to zkusit," řekla jsem nakonec. Nebylo to sice to, co se mi hodilo hlavou, ale pořád lepší, než se mu hodit okolo krku a přiznat mu, že ho pořád miluju. Na to mám dost času. "Zkusit? To vážně řekneš jen to?" zvedl ke mně hlavu a konečně se mi podíval do očí. Pousmála jsem se. "Prozatím to stačí."

Pořád koukal trochu zmatený, možná i naštvaný. Nevím přesně. Všechno je to nějaké divné. Je ve mně takový vnitřní boj. Jedna půlka za něj bojovala a rozhodla se, že ho chce, ať to stojí cokoli. Druhá chtěla jen svatý pokoj. Jenže ten já nebudu mít nikdy, pokud ho budu vídat. Ta strana nemá šanci. "Harry," reagovala jsem povzdechem na jeho výraz. "A co Niall." pustil ruku, za kterou jsem ho držela a začala si prohrabovat vlasy. "Co je s Niallem?" v první chvíli jsem nechápala. Pak, když mi konečně došlo, o co jde, plácla jsem se do čela. "My spolu nechodíme." prozradila jsem né zrovna dvakrát ochotně a postavila se. Tohle bylo další přiznání. Čekala jsem na nějakou reakci. Jak se asi zachová, až zjistí, že jsme ho tahali za nos? "Ne?" slyšela jsem náznak pobavení v jeho hlase nebo se mi to zdálo?

"Chtěla jsem tě naštvat a on mi tohle nabídnul." zatahala jsem se za vlasy a popošla k oknu, abych stáhla rolety. "Hajzl," ulevil si. Švihla jsem po něm pohledem. Může být naštvaný, ale na mě. "On? Já ti řeknu, že jsem tě chtěla naštvat a ty se zlobíš na něj?" vyhrkla jsem. "On toho sprostě využil. Věř mi, že z jeho strany to určitě nevinné nebylo," zvedl posměšně jeden koutek. "Nic nevíš!" zavrčela jsem. Sotva dám našemu vztahu šanci a on začne se žárlivými scénami. "Ne?" chraplavě se zasmál. "Jede po tobě od první chvíle! A ty? Jak daleko jsi byla schopná zajít, abych žárlil? Co všechno jsi pro to udělala?"

To mě teď jako obviňuje nebo co?!

"Co tím chceš říct?" zamračila jsem se zmateně. Někdy by ty kluky láskou snědl a teď tak škaredě mluví o Niallovi. "Chápeš mě naprosto dobře, odpovíš?" navážel se do mě dál. "Ježiši, nedělali jsme nic, když jsi u toho nebyl. Jsme moc dobří přátelé!" vyjekla jsem. Ten jeho tón, byl zase tady a vůbec se mi nelíbí. "Jak moc dobří?" zabručel. Jako kdyby mě snad předtím neslyšel. "Nechejme toho už!" znovu jsem sebou plácla vedle něj. Dramat bylo pro dnešní noc až až. "Nemůžeme to prostě vyřešit normálně, bez hádek?"

Nahlas si povzdychnul a uvolnil zaťaté pěsti. Fajn, tak tohle by bylo. "Neobviňuj z toho Nialla, prosím tě. Držel se ode mě dál."

"On tě má rád víc než kamarádku a já myslím, že to víš." odvětil. Přikývla jsem. "Jasně. Ale podstatnější je, že já jeho ne." Vzala jsem ho za bradu tak, jak to on udělal nespočetněkrát mně. "Věříš mi?"

Rty měl našpulené v nesouhlasu, ale pak přikývnul.

"Tobě jo, ale jemu ne. Klukům se nedá věřit."

Vítězně jsem se usmála. "Fajn, to mi zatím stačí. Ale nepřej si mě, jestli k Niallovi budeš nepříjemný," pohrozila jsem mu pěstí a on se konečně rozesmál. Díky celé této konverzaci jsem úplně zapomněla na to, co se stalo před tím v baru. Pohledem jsem sjela k mým šatům, které byly na boku natrhlé. Bylo mi to líto, protože byly moc hezké a byly jedny z mála, takové elegantní. Ale nakonec, šaty byly to nejmenší. Jako by vycítil, na co myslím, potáhl mě blíž k sobě. Opřel se zády o stěnu a já se k němu přitulila. Po takové době jsem cítila tu známou vůni a vřelé objetí. "Taky jsi mi strašně chyběl." Nos zabořila do jeho trička a prsty se dotkla jeho vlasů. A miluju tě, dodala jsem si v duchu. Ale na to si bude muset počkat, až to ode mě znovu uslyší. Než jsem se nadála, sklonil se ke mně a své rty otřel o moje. S radostí nad tím, že jsme zase spolu, jsem mu to oplácela. "Jsem unavená." zívla jsem si. Víčka se mi už zavírala, ale já nechtěla usnout v těchhle hadrech a z půlky nalíčená.

"Jdu do koupelny a pak spát." zamumlala jsem.